Obléhání

, jeden z prvků bojové činnosti, spočívající v úplné blokádě určitého místa, zpravidla pevnosti nebo soustavy pevností. Realizováno od starověku, nejvíce rozšířeno v 17. a 18. stol. S rozvojem vojenského letectva a dalekonosných zbraní ztratilo na účinnosti a přetrvává spíše v konfliktech guerillového typu.

Ottův slovník naučný: Obléhání

Obléhaní, obležení pevnosti (rusky osada, obležanije, franc. siège, ital. assedio, angl. siege, něm. Belagerung); souhrn veškerých výkonů, které postupně a soustavně mají vésti k dobytí tvrdě opevněného hrazeného místa, táboru a pod., rozdílně od přepadení. Za všech dob obléhaní zahájeno najížděním, po čemž pevnost, tvrz a pod. obklíčena a od nejstarších dob až do středověku vojsko obkličující na rychlo se chránilo proti výpadům z pevnosti circumvallací a proti vojskům, usilujícím z venčí o vysvobození pevnosti, kontravallací, mezi kterými dvěma opevněnými čarami tábořilo obléhací vojsko. Toto se blížilo k pevnosti v zákopech, které se spojovaly zápružími čili parallelami. Někdy proti pevnosti stavěny kamenné věže obléhací jako strážnice (hlásky) a kasárny. Když oblehatelé se dostali blízko ku příkopu, posunovali ku předu musculi, boudy dřevěné na kolesách a syrovými kožemi hovězími proti zápalným z pevnosti střelám pokryté. Vojíni v nich umístění vyplňovali příkop kladami, kameny, prstí a pořídili takto hráz přes příč příkopu, na níž musculus pokračoval, veza na bourání zdí berany a cestu raze obléhacím věžem pohyblivým, kterými oblehatelé se dostali až k samé zdi. Při kopání a vůbec všech pracích vojíni se chránili pohybnými záštitami. Ze zákopů, zápruží a z pohyblivých věží, převyšujících hradby obléhané pevnosti, stejně chráněných jako musculi, oblehatelé vrhali do pevnosti z katapult a z ballist, mocných to praků, veliké kameny, špalky, na zapálení ohnivé šípy, falariky a soudky zápalné, na zkažení vzduchu soudky se hnojem a jiným neřádem, zdechliny a pod. Útočníci se blížili ku příkopu pevnosti a i do něho sestupovali pomocí želvy (testudo), utvořené ze štítů nad hlavami držených; na štíty vstupovali jiní vojíni, působíce stejným držením štítů patro neb i dvě patra nad sebou, odkud pak hleděli po žebřících ztéci zdi, do nichž zároveň se drali skrze průlomy vybourané berany. Nejpamátnější z věků dávných jsou obléhaní Troje, trvavší 10 let, Sagunta, Numantie a j. Ve středověku až do vynalezení a užívání střelného prachu obléháno bylo podobně, jen že již užíváno i průkopů podzemních, mnohdy velmi prostorných, kterými dobyvatelé postupovali pokradmo. Po zobecnění pak střeln. prachu nastaly změny nejvíce potud, že praky byly postupně nahrazovány hrubými střelbami, umístěnými ve zvláštních batteriích, sesílených hradebními koši, a že palba z nich, dále nesoucích (dostřelujících), zahájena již z větší vzdálenosti. Také vešlo v obyčej po najíždění a před zahájením střelby parlamentářem vyzvati velitele pevnosti, aby kapituloval, což možno opakovati ve chvílích kritických. Z oněch časů, kdy obléháno též přemnoho hradů zpupných a loupežných velmožů, jsou nám nejpamátnější obléhaní z dob husitských, jako Týnů Horšova a Karlova, Poděbrad, Plzně, Tábora, Vyšehradu u Prahy, Kolína, Bechyně a mn. j. V době novější, kdy po vynalezení baštované soustavy hradebnictví vstoupilo v nové období, obléhaní se dělo mnohem pravidelněji. Hned po najíždění jezdectvem sledovala pěchota, která obklíčení dokonávala, obsazujíc okolní vesnice a v nich se tarasíc. Pod záštitou těchto předvojů přiblížilo se vojsko obléhací a postavilo se valným vojem, hlavní silou již ne kolem celé pevnosti, nýbrž pouze proti jednomu čelí, nejvíce proti třem, vyhlédnutým z ohledů strategických, taktických a technických, bud' pro vhodnou polohu nebo pro slabost čelí proti čelím ostatním, zatím mimo dostřel z pevnosti. Mělo-li obléhané město vodovod z venčí, tento byl přerušen a voda z něho chytána pro potřebu vlastní, což platí napořád. Zařízeny a polním způsobem opevněny ihned ohrady zbrojovné pro ukládání nástrojův hradebnických (zákopnických) na kopání (10.000 lopat, 6000 motyk a j.), pevnění a obkládání zákopů, pro nahromadění a zpracování materiálu, jako roští, košů hradebních, fašin, prachu do podkopův a pod. Tyto ohrady tvoří obléhací park zákopnický. Zároveň se zařídí obléhací park dělostřelecký, rovněž opevněný polním způsobem, na uložení materiálu dělového, střeliva (pro každé dělo 1000 – 1500 ran, pro každý moždíř 600 – 800 ran). Mimo dostřel začínají se kopat klikaté zákopy, dle Tomáše Aq. Buriana příludky, aby lze bylo bezpečně se přiblížiti k pevnosti, celkem ve směru prodloužených kapitálek vybíhajících úhlů co nejslabších míst každého opevnění. V nejdalším dostřelu tehdejších hrubých střeleb obléhacích, asi 600 – 800 m od vnějšího kraje koliště, zákopy se spojovaly prvním zápružím (rovnoběžkou, parallelou, protože bylo rovnoběžné k polygonální straně útočného čelí baštované soustavy). Zápruží bylo shromáždištěm pěchoty a dělostřelectva a v něm, v jeho rozšířeninách, zakládaly se batterie rikošetní na potírání lící baštových a ravelínových, enfilující, pak moždířové na vrhání pum do bašt a ravelínů. Z 1. zápruží vedeny byly approche v původním směru ku předu až na 200 – 300 m, kde se zařizovalo zápruží druhé, jehož oba konce pro větší bezpečnost zahnuty byly na zad. V tomto umisťovány batterie lehčí moždířové a na místech naschvál vyvýšených demontovací – tyto mnohdy již i mezi zápružími 1. a 2. – na rozmetání předprsní. Z tohoto hnány byly approche troje, dvě krajní v kapitálkách bašt, prostřední v kapitálce ravelínu až na sám dolní okraj koliště, kde zřízeno zápruží třetí s batteriemi též demontovacími a bouracími (prolamujícími, brècheovými) proti lícím bašt a ravelínu a proti mezibaštni. Mezi zápružími 2. a 3. mnohdy vykopáno zápruží poloviční, z něhož střelci palbou svojí podporovali kopání approchí. Další pokračování ze 3. zápruží na hřeben koliště děje se po hřbetech vybíhajících úhlů svahu koliště již ne oklikami, nýbrž přímým zákopem, v němž na záštitu a pro lepší nahlížení do zbranišť (rozšířenin za předprsní koliště) navrhovány vysoké náspy, t. zv. traversy přiblížecí č. kavalíry zákopní. Když zákopníci dostali se takto až na hřeben koliště, zakopali se tam, což zváno korunováním kryté cesty čili 4. zápružím. Jakmile obránci opustili krytou cestu, průkopníci vykopali průkopy na dno příkopu suchého nebo ke hladině vodní příkopu zatopeného a útoční voje jimi se pustily do příkopu. Přes tento se přepravily buď po hrázi zvláště navezené, nebo po mostě na rychlo sdělaném, nebo krytou chodbou podzemní. Průlom-li ztečen, většinou zápasem velmi vražedným, bylo obléhaní vlastně již ukončeno a nastávaly leda boje pouliční a pronikání útočníků ku branám, aby je otevřeli zástupům ostatním na dokonalé dobytí pevnosti. Z oné doby jsou mnohé příklady o.: La Rochelle, Stralsund, Heidelberg, Magdeburk, Kladsko, Olomouc, Praha, Krakov, Vídeň, Landau, Mantova, Svídnice, Le Quesnoy, Mohuč, Charleroi, Mastricht, Luxemburg, Janov, Peschiera, Hüningen, Benátky, Budín, Arad, Temešvár, Komárno, Kars, Sebastopol, Štrasburk, Belfort, Paříž a mn. j. – V nejnovější době asi od 70tých let XIX. st. o. se utvařuje podstatně jinak, jednak dle dostřelu děl úžasně rostoucího a dle nejnovějšího způsobu hrazení, hlavně zakládání pevností, odchylujícího se čím dál více ode dřívějších soustav opevňovacích více méně pedantických, se zanedbáváním ohradby kolem samého města a s důrazem na mohutném pásu silných hradeb, tvrzí, pevnůstek více méně samostatných, od sebe odloučených a ode města odsunutých tak daleko, aby je chránily i před nejdalším dostřelem oblehatele. Najíždění, nyní též s přibráním jízdních batterií, pěchoty a zákopnictva, a proti celému okolí uzavření koná se jako dříve, jen že již na celý denní pochod, průměrně 23 km od pevnosti, ale obléhaní samo se dělí v pásma útočná. Nejdalší pásmo takové tvořeno na 8 – 6 km od pevnosti leženími a cantonnementy vojsk, ohradou zbrojovnou a obléhacím parkem dělostřeleckým (hrubé střelby, dílny, prachárny). Obkličující sbor s hybnými batteriemi obléhacími blíží se až na 5 km od nejvnějších mezí opevnění a utvoří od tohoto na 5000 kroků obkličující čáru. V té každé těleso se rozvíjí (rozšikuje) takticky v obvodu sobě přikázaném, mezi 4 a 2 km pásmo prvního postavení děl, 2,5 až 2 km stojí předstráže, mezi 2 a 1 km, třeba-li, druhé postavení děl, na 800 až 600 m první zápruží (postavení pěchotní), nikoli souvislé jako dříve, nýbrž v odloučených skupinách, prostor od tohoto až k pevnosti je pásmo útočného postupu zákopnického (approchí, příludků), 2. a 3. zápruží a korunování koliště podobně jako v době minulé, ovšem s rozdílem nesouvislosti a že obléhaní a útoky podnikány na několik pevnůstek zároveň. Obléhací sbor budiž samostatný a významu pevnosti přiměřeně četný a mějž hrubé dělostřelby a zákopnictva značnou sílu. Pěchota tvoří hlavní zbraň na provedení zápasu na blízko a útoku; síla její budiž nejméně 11/2krát větší než útočná čásť obsádky pevnosti, a to tím jistěji, ježto pěchotě připadají hromadné práce v zákopech. Jezdectvo slouží k vyzvídání a ochraně. Polní dělostřelectvo má úkol udržeti čáru obkličující, odrážeti výpady z pevnosti a pokusy na vyproštěni této a spolupůsobiti proti menším předmětům opevněným. Skupiny hybných batterií obléhacích spolupůsobí při bojích na obklíčení, o postavení ku předu, proti hradbám sesilujícím, na rušení obrany, o postavení dělostřelecké, připravují útok na hradby a demonstrují nebo i bojují proti čelím, proti kterým se nepůsobí pravidelným obléhaním. Pevnostního dělostřelectva se počítá ke každému kusu (dělu) 10, s trojím střídáním 30 mužů, průměrně ke kusu po 20 muž., setnina pro 10 kusů; mimo to 60 mužů pro každé dělo při stavbě batterií. Zákopnictvo opevňuje obkličující čáru, kope batterie, zařizuje cesty a polní železnice, kteréž i řídí, pak telegrafy a telefony, provádí útok approchemi a odstraňuje překážky při posled. útoku. Výtečné služby může konati aéronautika vojenská a aérobomby. Práce se konají s počátku opatrně a zvolna a čím dál, tím rychleji. Z tohoto období nejnovějšího ještě není příkladů zkušenosti, a to tím méně, čím více vojska vyhýbají se pevnostem, jejichž obléhaní v minulých dobách bylo podstatnou, ne-li hlavní částí válek. Nyní vojska pevnosti, neležící přímo na čáře (cestě) operační a jimž lze vyhnouti se, raději obcházejí pouze je pozorujíce přiměřeným sborem. U pevností přímořských a přístavních liší se obléhaní okolnostmi závislými na výjimečné poloze předmětu. FM.

Související hesla