Odpustky

, v křesťanství odpuštění dočasných trestů za spáchané hříchy. Vyvinuly se z církevní praxe ve 3. stol., rozšířeny zejm. od 12. stol. V pozdním středověku se rozmohl prodej odpustků (mnohdy falešných) profesionálními odpustkáři. Často byly odpustky i důležitým zdrojem církevních příjmů. Boj proti kupčení s odpustky byl jedním z podnětů husitského hnutí i německé reformace.

Ottův slovník naučný: Odpustky

Odpustky (lat. indulgentiae) jsou prominutí časných trestů za spáchané hříchy čili milost propůjčená od církve kajícím křesťanům, aby za hříchy své nemusili snášeti časné tresty buď na zemi nebo v očistci. Ježto křesťan, dopustiv se hříchu, jest trestuhodný nejen před Bohem, ale i před církví, zvykem bylo již ve věku apoštolském ukládati hříšníkům církevní tresty. Biskupové až do V. stol. trestali »úhlavní« hříšníky: odpadlíky, vrahy a cizoložníky, vyobcováním z církve. Vinníkům kajícím nebyla při tom odňata naděje na rekonciliaci, musili však podrobiti se veřejnému pokání. Trvání trestu církevního (exkommunikace) a tudíž i doba veřejného pokání závisely na rozhodnutí církve. Kajicníkům zvlášť horlivým, těžce onemocnělým a těm, za něž přimlouvali se mučenníci, lhůta trestná bývala zkrácena. Odtud vzaly počátek svůj odpustky V dalších stoletích, místy až do XIV. věku, trest církevní za těžké hříchy, zejména vraždu, zabití, únos panen a vdov, lichvu, smilství, cizoložství, křivou přísahu, křivé svědectví, loupež, žhářství, hádání, čáry, manželské spolužití s osobami příbuznými, záležel v tom, že hříšníci po čas přesně určený (na př. 12 roků za vraždu) neměli přístupu ke sv. přijímání, i musili zatím konati kajicné skutky (odívati se rouchem kajicníků, postiti se, bičovati tělo, putovati světem a j.). Než i v té době docházelo ke zkrácení trestné lhůty buď pro nemoc kajicníka nebo pro horlivost jeho v pokání nebo na přímluvu věřících. Po VII. stol. ujímala se tu i tam mírnější praxe v trestání hříšníků, tak že biskupové nebo zpovědníci přivolovali ke směně posavadních kajicných skutků v jiné, snadnější (na př. postu v modlitbu neb almužnu), a kajicníci mohli sobě směnou ukrátiti dobu pokání. Prodlením času svolováno i v to, aby kajicníci vykupovali si částku církevního pokání (na př. postní dny téhodne, 40denní půst před velikonocí čili t. zv. quadragenu, 100 dní v roce) darováním peněz nebo statků ke kostelům a klášterům nebo propuštěním lidí z nevolnosti nebo poutmi do Jerusalema, Říma, Compostelly. V době křižáckých válek rozmohlo se udílení odpustků za služby konané v interessu církve a nejvyšší hlavy její. Na synodě Clermontské r. 1095 ohlášeno pap. Urbanem II.. »Kdo by z lásky k Bohu, ne pro česť nebo zisk, účastnil se výpravy do Sv. země na osvobození církve boží v Jerusalemě, tomu cesta ta bude se počítati za celé pokání.« Podobně pap. Innocenc IV. na sněmu Lyonském r. 1245 propůjčil plnomocné odpustky těm, kdož by na svůj peníz účastnili se křižácké výpravy proti Saracénům, a nabídl jiným majetným křesťanům, kteří by poskytli pomoci k té výpravě, odpustky přiměřené velikosti jejich darů nebo ochoty. Odpustkový institut stal se pomůckou k zjednávání nákladu nejen na výpravy proti nevěřícím, ale i na válečné podniky proti kacířům a křesťanským panovníkům, kteří buď nesnadnili se s papeži nebo v době církevního rozkolu přáli jedné straně proti druhé. Proti neslušnému šíření odpustků tak zvanými quaestory (sběrateli odpustkových milodarů) ozývaly se kárné hlasy již ve XIII. stol. Odpůrci odpustků: Wiklif, Hus, Luther, zavdali podnět k tomu, aby učení o odpustcích v některých kusech zevrubněji bylo vyloženo a přehmatům, které pohoršení působily, přítrž se učinila. Se strany církevní položen důraz na to, že odpustky jsou věřícímu lidu potřebny a prospěšny, ježto jimi svátostné dostiucinění se doplňuje, za tresty církevní slušná náhrada se dává a duch kajicnosti u křesťanů se posiluje; že církev lakožto náměstkyně J. Krista na zemi a správkyně pokladu zásluh Kristových a zásluh svatých má právo z pokladu toho vydávati věřícím, aby tak doplněno bylo svátostné dostiučinění jejich, a že odpustky mají rovněž tak platnost před Bohem jako před právem církevním. Sněm Tridentský r. 1563 vysloviv se proti těm, kdož tvrdili, že odpustky jsou věc neužitečná a že církev nemá moci je udělovati, schválil další užívání odpustků, ale tak, aby všeliká zištnost, pověrčivost a jiné nešvary od něho byly vzdáleny (Sess. XXV. decr. de indulg.). Nejvyšším údělčím odpustků jest papež; biskupové mají pravomoc ve příčině odpustků dosti omezenou. K získání odpustků vyžaduje se, aby katol. křesťan byl ve stavu posvěcující milosti (vykonal sv. zpověď a přijal Tělo Páně) a vyplnil předepsané podmínky (modlitbu, návštěvu chrámu a pod.). Duším v očistci může dostati se odpustků jen způsobem církevní přímluvy. Odpustky jsou buď plnomocné (t. j. odpuštění všech časných trestů) nebo neplnomocné (odpuštění jen částky trestů časných; na př. odpustky 40 dnů, jimiž promíjí se 40 dnů z církevního pokání za hříchy, jaké bývalo do XIV. stol.). Jinak zase odpustky dělí se na osobní (propůjčené řeholníkům, členům bratrstva), místní (povolené pro určitá místa, chrámy a kaple) a věcné (připojené k posvátným věcem, jako křížům, růžencům, medaillím, škapulířům a j., anebo k posvátným úkonůrn, jako modlitbě, duchovním cvičením, návštěvě velebné svátosti a pod.). Plnomocné odpustky přivtěleny jsou zejména k milostivému létu, k poutní slavnosti portiunkule, k pobožnosti křížové cesty, k papežskému požehnání, k generální absoluci. Vac.

Související hesla