Omán

, Ománský sultanát, arabsky Saltanat Umán – stát v jihozápadní Asii na východě Arabského poloostrova u Arabského moře; 309 500 km2, 2,4 mil. obyvatel (1998), hustota zalidnění 8 obyv./km2, hlavní město Maskat (52 000 obyvatel, 1993); úřední jazyk arabština, měnová jednotka 1 ománský rijál (OMR) = 1 000 baizů. Administrativní členění: 8 oblastí s 59 okresy. – Většinu státu zaujímá pouštní nížina a rovina, pouze při pobřeží Ománského zálivu vysoké pohoří Al-Hajar (3 352 m n. m.). Suché a teplé subtropické podnebí, nepravidelné zimní srážky jen v horách (250 – 300 mm ročně). Neexistují stálé vodní toky, pouze vádí. Pouštní a polopouštní rostlinstvo a živočišstvo. – Obyvatelstvo tvoří Arabové (73 %), Indové a Pákistánci (21 %), cizinci (5 %). Náboženství muslimské (88 %), hinduistické (7,5 %). Přirozený přírůstek obyvatel 3,1 % ročně (1995 – 2000). Střední délka života mužů 69 let, žen 73 let (1996). Negramotnost 41 %. Urbanizace 13 %. – Stát s ekonomikou založenou na těžbě ropy. Hrubý domácí produkt 4 820 USD/obyv. (1995). Z ekonomicky aktivních obyvatel pracuje 9 % v zemědělství a 28 % v průmyslu (1995). Obdělává se 0,3 % území (oázy), pastviny tvoří 4,7 % plochy. – Pěstují se datlové palmy, obilí, zelenina, ovoce. Chov ovcí, koz, skotu a velbloudů. Dovoz potravin. Těžba ropy (44,5 mil. t, 1997) a zemního plynu. Průmysl petrochemický, hutnický, potravinářský. Řemesla. Pozemní doprava převážně karavanní, dále letecká a významná námořní. Přístavy Maskat, Matrah, Rajsút. – V 7. stol. Omán islamizován pod vládou cháridžovské sekty ibáditů. Ománští sultáni ovládli Zanzibar a vytvořili mocnou říši. V roce 1741 se k moci dostala dynastie Saídů, 1792 se sultán přestěhoval do Maskatu a uzavřel smlouvu s Brity. 1856 se ománská říše rozpadla. 1891 Maskat podepsal protektorátní smlouvu, vnitřní Omán zůstal nezávislý; 1955 připojen k Maskatu. 1970 se chopil moci Kábus Ibn Saíd a prohlásil se sultánem nezávislého a sjednoceného Ománu. – Omán je absolutní monarchie. Hlavou státu je sultán, v jehož rukou je soustředěna veškerá moc; trůn je dědičný v mužské linii dynastie Saldů. Poradní orgán panovníka v zákonodárných záležitostech má 82 členů. Sultán Kábus Ibn Saíd Ibn Tajmúr as-Saíd.

Ottův slovník naučný: Omán

Omán neb Ommán, stát v jihových. cípu Arabie, rozkládá se hlavní svou částí při zál. Ománském od mysu Mesandumu v průlivu Ormuzském až k Rás-el-Haddu, nejvých. výběžku Arabie. K tomuto středu pojí se území na sev. až k tur. prov. El-Ahsá s poloostrovem Katarským a na j. pobřeží Indického okeánu až k Mirbátu (na 54° v. d. a 17° s. š.). Hranice dovnitř země jsou neurčity. Hlavní pohoří procházející Ománem táhne se obloukem od Rás-el-Haddu k Mesandumu, spadajíc většinou srázně k moři. V Dž. Achdaru průměrně 2000 m vysokém dosahuje toto pohoří největší výše 3000 m. Celý Omán můžeme rozděliti na pobřežní rovinu, oasami a palmovými háji posetou poušť, na pásmo západnější, hornaté a pusté, a na Džebel Achdar, jenž právem pro svou hojnou vegetaci jmenuje se achdar, t. j. zelený. Tato část je také nejdůležitější a nejlidnatější. Na z. od Dž. Achdaru táhne se hrozná poušť. Hydrografické poměry jsou tytéž jako v ostatní Arábii. Klima Ománu není stejné ve všech částech, nejvíce pršívá v Dž. Achdaru; uvnitř však je sucho. Teplota 40° v Maskatě není ani v dubnu řídká, a úmrtnost tu bývá zvyšována úplným bezvětřím. Půda, pokud je zavlažována, je velmi úrodná; daří se datle, kukuřice, obilí a všechny druhy tropických zelenin. V Dž. Achdaru pěstuje se víno na hrozinky i na lisování. Proslulí jsou velbloudi (hl. z jihu) a osli maskatští, kteří se hojně vyvážejí; koně nevyrovnají se nedžedským. Břehy ománské mají veliké bohatství rybné, ale perlorodek tu není. Divoká zvěř jako v ostatní Arábii. Obyvatelstvo, jež se páčí na 1 mill. a žije asi na 194.200 km2, dělí se na usedlé a kočovníky, beduíny; skoro třetina obyvatelstva jsou černoši. Co se mravů týče, chválí Palgrave obyvatelstvo Ománu a staví je co do pohostinství a uhlazenosti nad obyvatelstvo nedžedské. Náboženství je muhammedánského, ale k cizincům tolerantní. Omán není vlastně monarchií, nýbrž spolek malých státečků, závisících velice volně na sultánu maskatském, což viděti je na poměrně nepatrných daních, které usedlé obyvatelstvo odvádí, a malé pravomoci sultánově ve vnitrozemí. Beduíni jsou téměř neodvislí. Panovník užíval dříve názvu náboženského »imám«, nyní sluje »sultá◁. Průmysl není značný; dovezeno bylo v letech 1899 – 1900 za 2,600.780 doll. a vyvezeno za 1,533.300 doll., z čehož za 630.000 doll. datlí. Lodní obrat v přístavech 174.550 t na 411 lodích. Měnu má Omán vlastní, ale v oběhu jsou i tolary tereziánské a mince indické, perské a turecké, dle nestejného však kursu. Hl. m. je Maskat (30.000 – 60.000 ob.), jiná: Matra, Sohár, Súr Mirbát, ve vnitřku Rostak. – Největšího svého rozkvětu došel Omán za vlády Seid-Saida (1806 – 1856), jenž rozšířil moc Ománu na východoafr. pobřeží (Zanzibar), Sokotru a na perském pobřeží. Ale po smrti jeho říše rozdělena a Ománu zbyly jen části na perském pobřeží. Sokotru a Bahreinské ostrovy vzali Angličané, kteří v Ománu mají rozhodný vliv. – Liter. Vedle Wellsteda a Palgravea uvádíme jen; Radger, History of the Imams and Seyyids of Oman (Londýn, 1871) a S. B. Milles: Across the Green Mountains of Oman (»Geograph. Journal«, 1901). Nu.

Tabulka: Oman- Predstavitele
SULTÁNI
Dynastie Saídů
1888 – 1913 Fajsal Ibn Turkí
1913 – 1932 Tajmúr Ibn Fajsal
1932 – 1970 Saíd Ibn Tajmúr
od 1970 Kábus Ibn Saíd Ibn Tajmúr as-Saíd
 
Související hesla