Ondřej

, pražský biskup od 1214. Účasník IV. lateránského koncilu v Římě 1215. Zastával nezávislost církve na světských osobách, dodržování kanonického práva, placení desátků církvi ap.; 1216 se v této věci dostal do sporu s králem Přemyslem I. Otakarem. Odešel do Říma, kde jeho boj podporoval papež Honorius III.; spor ukončen kompromisem 1221.

Ottův slovník naučný: Ondřej

Ondřej, biskup pražský (1215 – 1224), neohrožený hajitel práva a svobod církevních v Čechách. V mladších letech byl dvorním kaplanem, proboštem boleslavským (1201), mělnickým (1204) a konečně pražským (1207) a stal se král. kancléřem (1211). Zvolen byv za biskupa, cestoval do Říma, kdež v čas IV. obecného sněmu Lateránského přijal svěcení od metropolity mohučského Sigfrieda z Eppensteina (22. list. 1215). Horlivá snaha o to, aby v Čechách právo církevní měIo dokonalejší průchod nežli za předešlého biskupa Daniele II., záhy uvedla Ondřeje v konflikt se šlechtou zemskou a králem Přemyslem I. Sporné kusy byly zejména: placení desátku, vykonávání soudní a trestní moci nad kleriky, ustanovování duchovních správcův a praelátův a sesazování jich, ukládání veřejných břemen řeholníkům a jiným osobám duchovním. Ježto biskup Ondřej po celý rok 1216 nadarmo pracoval o přetržení toho, co ve příčině řečených kusů bylo s újmou jeho duchovní pravomoci a privilegií církevních, pohrozil na konec přísnými tresty diécési, jestliže král nezjedná žádoucí nápravy. Když pak Přemysl k papeži se odvolával, Ondřej ochoten byl vypraviti posly do Říma, aby kurie rozhodla o stížnostech jeho a námitkách králových. Zatím však král žaloval na biskupa u metropolity a poslů do Říma nevypravil. Ondřej odešel ze země (na konci r. 1216), a maje k tomu svolení pap. Honoria III., jemuž byl již prve podal zprávu o překážkách biskupského úřadu v Čechách, dal po příchodu svém do Říma (21. břez. 1217) ohlásiti interdikt na diécési listy přibitými na dveřích chrámu sv. Víta (10. dub.). Stavení služeb božích v celém království vzrušilo nejen Čechy, ale i všechny krajiny vůkol. Přemysl I. svolal sněm zemský, a přesvědčiv se jednáním s duchovenstvem, že většina praelátů nestojí při biskupovi, požádal listem metropolitu za zrušení interdiktu a zároveň učinil připsání k papeži, že vyskytly se v Praze listy interdikční, o nichž nelze rozhodnouti, od koho pocházejí, ježto král ve příčině sporných věcí s biskupem Ondřem odvolal se ke kurii a tam chce také býti slyšen. Brzy potom arcibiskup mohučský zrušil interdikt, načež nejen v Praze, ale i na jiných místech v diécési služby boží v kostelech farních i klášterních opět byly konány. Naproti tomu pap. Honorius III. se vším důrazem ujal se biskupa Ondřeje. Pokárav krále pro nepřízeň jeho k církvi, vyslovil přání, aby spor Čechů s biskupem po dobrém byl vyjednán. Když Přemysl chtěl zvěděti zejména, z čeho viněn jest v Římě, papež (listem ze dne 22. čna 1217) oznámil mu jednotlivé kusy žaloby: že dovoluje, aby klerikové před právem světským byli souzeni a na hrdle trestáni, že nešetří círk. ustanovení ve příčině interdiktu, že si přiosobuje právo patrona na patronátě biskupském, že ukládá řeholníkům a jiným duchovním nenáležitá břemena veřejná, že nedává desátku ze svých statků na nedobrý příklad jiným pánům a zemanům. Arcibiskupovi mohučskému bylo poručeno od papeže (listem z 20. čce), aby do 20 dnů obnovil v Čechách zápověď služeb božích, t. j. odvolal zrušení interdiktu, jež proti všemu právu byl povolil. Zároveň přísného pokárání došli někteří praeláti v Čechách (opat strahovský, děkan pražský Arnold, arcijahen litoměřický), že pomáhali arcibiskupovi v ukvapeném díle jeho. Žaloby biskupa Ondřeje, přednesené v Římě, rozhořčily krále a šlechtu zemskou. Onen konfiskoval statky biskupské a pronásledoval praeláty věrné biskupovi, tato obrala duchovenstvo zachovávající interdikt. O prodloužilém vyjednávání mezi stranami, aby spor byl urovnán, nelze tuto rozpřádati řeč. Konečně vidělo se králi přistoupiti k výminkám smíru, jež papež (v květnu r. 1218) stanovil. Vyšed s vyšším duchovenstvem a pány vstříc jednatelům papežským, Konradovi, biskupu řezenskému, Eberhardovi, opatu ebrašskému, a Heřmanovi, opatu waldsasskému, do Kladrub (u Stříbra), Přemysl zavázal se tam slavným slibem, že propustí biskupovi všechna práva círk. úřadu jeho, zejména ustanovování duchovních správcův a praelátů mimo patronát laický, soud nad kleriky ve věcech duchovních, trestání kleriků; že laskavě přijme biskupa při návratu jeho do diécése; že nahradí Ondřejovi a věrným jeho škody a ztráty, které jim byl způsobil v době trvajícího sporu, přiměje ty, kdož mimo vůli královu škodili duchovenstvu strany biskupovy, aby dali náhradu; že bude platiti desátek posavadní a dopomůže k němu i tam, kde by vázl. Zároveň svolil král, aby Ondřej skrze prokurátory své uveden byl v pokojné držení biskupství a všech biskupských statků. Když potom jednání kladrubské, jež dálo se někdy s počátku r. 1219, utvrzeno bylo král. reversem, mandatáři apošt. stolice rozvázali Čechy od interdiktu. Biskup Ondřej vrátil se do země. Nedobrým znamením bylo, že král ještě před odchodem jeho z Říma žádal za vypravení pap. legáta do Čech k tomu konci, aby očitým šetřením na jevo vyšla nevina krále ve předešlém sporu. Podnět k novým třenicím zavdán byl trestáním praelátův a kleriků, kteří nezdrželi interdiktu. Podle návrhu biskupova, papežem schváleného, děkan pražský Arnold, sedm arcijáhnů (mezi nimi král. kancléř Benedikt) a šest kanovníků mělo zbaveno býti úřadův. Král, nemoha vyjednati jim odpuštění, mstil se biskupovi, tak že nejen nesplnil slavných slibů svých, ale ke starým útiskům přidal nové a těžší. V létě t. r. biskup Ondřej prodléval již zase v Římě. Žaloby jeho na krále a panstvo, u přítomnosti hodnověrných osob z Čech pronášené, byly tak vážné, že papež odhodlal se (v srpnu r. 1219) pohroziti vinníkům exkommunikací a interdiktem služeb božích v celé zemi, jestliže v době dvou měsíců nedají bezpečné záruky, že za škody, ztráty a iujurie dostane se biskupovi přiměřené satisfakce a že od další persekuce téhož biskupa navždy bude upuštěno. Když záruky takové dáno nebylo, církevní censury nabyly platnosti. Rovnání nové roztržky mezi biskupem Ondřem a králem Přemyslem dálo se nejprve v Římě; a již bylo na tom, že sporné strany shodnou se ve výminkách smíru, když noví jednatelé českého krále přibyli do Říma (v březnu r. 1220) a prosili za to, aby papež propustil biskupa k osobní schůzce s králem a pány českými ve Vídni, ježto tak nejlépe shoda bude sjednána a svornost obnovena. Papež přivolil a vyzval zároveň arcibiskupa salcpurského Eberharda, biskupa chiemseeského Rudigera a opata svatokřížského Wernhera k intervenci při obmýšleném roku. Nicméně ke smíření stran ve Vídni nedošlo. Ondřej zvěděl zatím o novém přehmatu svých protivníků. Za nepřítomnosti jeho v diécési král Přemysl dal pobrati a zničiti výsadní listiny pražského biskupství, kapitoly svatovítské a jiných kostelů, jejichž představení stáli věrné k biskupovi. Kromě toho zkaženy jsou z rozkazu králova některé listiny darovací, a statky, na něž listiny ty svědčily, ujaty ke koruně. Ve druhé polovici r. 1220 král a páni čeští zjednali sobě vlaského právníka M. Jana ze Scacaria a dali mu plnou moc, aby s vědomím apoštolské stolice rokoval v Římě s biskupem Ondřem o výminky smíru a vyžádal Čechům papežského legáta, jehož přítomnost uznávána byla za nezbytnou potřebu, aby na místě samém spor byl ukončen. Řečený prokurátor slíbil tedy konečně (v pros. 1220), že král propustí biskupovi a jeho kapitole všechnu svobodu a pravomoc, jakou měli před tím, že biskupovi nebude v tom bráněno, aby zřizoval osoby k církevním úřadům nebo je sesazoval, aby visitoval diécési, soudil kleriky a je trestal, že Čechové budou platiti desátek podle tenoru kanon. práva. Ostatní věci měly dojednány býti teprve před legátem kard. Řehořem z Crescentia, kterého papež v lednu r. 1221 vypravil do Čech. Místem setkání biskupa s králem zvolen byl Schatzberk (Šach) při hranici moravské mezi Znojmem a Oberhollabrunnem. Tam u přítomnosti krále, pánů českých, pap. legáta a mnohých praelátů jednáno v třetím dnu kolloquia (2. čce 1221) o obnově dvou ztracených listin, jimiž král Přemysl I. byl propůjčil immunitu pražskému biskupství a kapitole u sv. Víta (osvobodiv oba řečené ústavy církevní a lidi jim poddané od zeměpanských platů, veřejných pokut, zemských robot i jiných břemen a přiznav jak biskupům tak kapitole právo, aby ujímali se jmění těch poddaných svých, kteří pro zločin propadnou hrdlo rozsudkem soudu králova) a daroval k biskupství pražskému panství hradu Podivína na Moravě. Když král restauroval řečené listiny, legát rozřešil jej, jakož i pány české od klatby a zbavil diécési interdiktu. Jednání o immunitě klášterův a kollegiátních kapitol ukončeno bylo teprve v březnu r. 1222. Listem královským zaručeny jsou konventům duchovních osob tyto výhody: Poddaní klášterův a kapitol budou souzeni od krále nebo dvorského sudí nebo král. kancléře; smějí nevinu svou dokazovati svědectvím sousedů; za půhon dáváno bude komorníkovi toliko 15 denárů; poplatek společné ruky za krádež ve vsi snížen na 300 denárů, za vraždu na 200 denárů; poddaní prodávající na trhu chleby, hrách, proso, sůl dávati budou poplatku tržního toliko denár týdně; kláštery a kapitoly osvobozeny jsou od povinnosti poskytovati zásoby potravin v čas válečné výpravy nebo zemského sněmu; řeholníci a kanovníci smějí užívati lesů ke všem svým potřebám; pomezním clem z osoby duchovní ustanoven denár; představení duchovních domů nejsou povinni hostiti pány nebo rytíře; šlechtici nesmějí vyháněti koně své na pastvu k duchovenským dvorům; správci korunních panství nebo jiní laikové nesmějí přijímati lidi zběhlé z panství duchovenských; opatům a jiným praelátům poskytnut bude v čas sněmu jeden den k audienci u krále. Biskup Ondřej nesouhlasil ve mnohých kusech s pap. legátem kard. Řehořem, zvláště pak v tom, že by záruka osobní bezpečnosti jeho v diécési, přijatá na Schatzberku, byla dostatečna. Proto nevstoupil do Čech, ale vrátil se do Říma a přebýval v Italii, až dne 30. čce 1224 zemřel v Castellamare. Zápas o neztenčené zachování práva církevního v Čechách pojistil Ondřejovi čestnou paměť v dějinách pražské diécése. Biskup Mikuláš (1241 – 1258) dal přenésti kosti jeho do Prahy a pochoval je v chrámě sv. Víta. Potom v novém kostele r. 1369 uložili hlavu jeho do zdi kaple svatováclavské, kdež při restauraci velechrámu byla nalezena r. 1888. Vac.

Související hesla