Opavsko

, historické území na severní Moravě. Původně osídleno kmenem Holasiců, v 9. stol. součást velkomoravské říše. V 11. – 14. stol. střediskem Hradec nad Moravicí; ve 13. stol. vznikla města Opava, Krnov. V 2. pol. 13. stol. se vystřídalo několik majitelů včetně jihočeských Vítkovců. V roce 1269 udělil Přemysl II. Otakar Opavsko jako vévodství svému nemanželskému synovi Mikuláši Opavskému; Opavsko se stalo lénem českého krále. Postupné sbližování se Slezskem ukončeno v 17. stol. Od Opavska se postupně oddělilo Hlubčicko, Krnovsko (1523), 1623 je získali v léno Lichtenštejnové. Vratislavským mírem 1742 bylo Opavsko rozděleno. Hlučínsko, okupované Pruskem, bylo jako součást Opavska v roce 1920 připojeno k Československu.

Ottův slovník naučný: Opavsko

Opavsko, území v oblasti Opavy řeky, původně kraj holasický čili holasovický zvané s hlavním městem Holasovicemi, od nájezdu tatarského pak opavským nazývané, bylo příslušenstvím Moravy, i sousedilo na jih s krajem olomouckým a přerovským. Toto staré příslušenství k Moravě od dob Břetislavových do přítomnosti označují ještě severní hranice diécése olomoucké, neboť dnešní rozhraní biskupství vratislavského a arcibiskupství olomouckého dochovalo, až na dvě výjimky, starodávné soumezí moravsko-polské. Staré toto Opavsko (provincia Holasic seu terra Opaviensis) značně jest posunuto do území někdy polského, i lze jižní jeho hranici příbližně určiti čarou vedenou od hory Jeseníka (»Pradědæ) po řekách Moravici a Odře až po Lysou Horu. Historická minulost Opavska loučila se od r. 1055 – 1203 ke knížetství Olomouckému. Pro tuto dobu kromě neurčitých zpráv o válkách, kteréž vedli knížata olomoucká se sousedy polskými směrem ke Kozlí, k Ratiboři a k Těšínu, nemáme zvláštních zvěstí pamětihodných, leč těchto tří, že r. 1107 kostel olomoucký dostal újezd na Osoblažsku, že řád sv. Jana později dostal pohraničný hvozd při řece Pštině, kdež do r. 1183 založil slavnou osadu »Hrobníky«, posléze že praemonstráti z Kláštera Hradiska u Olomouce r. 1197 nabyli statků, jejichž hlavou byl Oldřišov. Těmito darováními dán podnět k veliké kolonisaci Opavska, kterou potomně markrabí Vladislav Jindřich, jakmile po smrti olomouckých knížat Vladimíra a Břetislava r. 1203 uvázal se v jejich úděl (v Olomoucko s Opavskem), zahájil na velikých rozměrech. Že Vladislavovi Jindřichovi především běželo o hornictví v Jeseníkách, není pochybnosti, neboť nalézala se zlatá a stříbrná ruda netoliko v okolí nynějšího Koldštýna, nýbrž i u Bruntálu a Cukmantlu. Vždyť jest dokázáno, že markrabí svým kovkopům od Cukmantlu dal vtrhnouti do území biskupa vratislavského na Frývaldovsko. Při tom jest markrabí původcem měst osazených na magdeburském právě, kterým Bruntál, první v zemích českých, nadán byl již r. 1214; potom Unčov u Olomouce a j. Touže dobou též na právě německém osazena města Opava i Krnov. Za téhož markrabí i řád cisterciáků velehradských nabyl ohromných statků na Opavsku, které se táhly takořka nepřetržitě od hory Rudně na východ až po samu Opavu, od města Opavy až po hranici polskou. Hlavou těchto latifundií byly Stěbořice, položené západně od města Opavy. Za krále Přemysla I. (1222 – 1230), kterýž městu Opavě r. 1224 obnovil právo »míle«, ruch a proud kolonisační se nezastavil, anobrž rostl. Tohoto ruchu zřetelnější stopy shledáváme za markrabí Přemysla (1230 až 1239), neboť mluví se často o svobodách i exempcích cizích osadníků; shledáváme rovněž, že kromě jiných nepatrnějších korporací též Německý řád u Hlubčic a Holasic (Kreuzendorf) a biskup olomoucký při řece Hvozdnici nabyli velikého ujezdu (enklavy slavkovské). Za krále a markrabí Václava I. (1239 – 1245) udál se nájezd tatarský na O., kterým jistotně velice zpustošen jest kraj. Co se týče nástupce, markrabí Vladislava III., nelze o něm pro dobu jeho krátkého panování (1245 – 1247) nic jiného pověděti leč to, že jeho jméno kronikářům polským dalo příčinu k velikým mýlkám stran Opavska. Tím památnější a ve svých účincích až do přítomnosti trvalejší sledy svého panování na Opavsku zůstavil Přemysl II. r. 1247 – 1278. Neslýchané jeho úspěchy politické, kdež nabýval zemí rakouských, byly příčinou několika nájezdů do jeho říše, tudíž také veliké výpravy výbojné, kterou r. 1253 na Opavsko zosnoval ruský král Daniel s knížetem Boleslavem Krakovským a s knížetem Vladislavem Opolským. Nebezpečnost této výpravy na Opavsko zřetelna jest z toho, že říše knížete Vladislava Opolského, souseda Přemyslova, hraničila s Opavskem od Lysé Hory po řece Ostravici a po Odře až po Bohumín a odtud směrem severozápadním až po řeku Pštinu, pak po této vzhůru severozápadním směrem po řeky Osoblahu a Prudník, tedy na prostranství ohromném, ačkoli ovšem trvaly pohraničné hvozdy branami zemskými otevřené na několika místech. Výprava a nájezd tento na Opavsko způsobily veliké převraty: bylo třeba pomýšleti na obranu i na opevnění tohoto kraje pohraničného. Za tou příčinou položen do Opavy r. 1256 obecný sněm, na kterém předsedal sám král Přemysl II. Předně ujednán s knížetem opolským Vladislavem mír a učiněna i smlouva o hranice moravskopolské. Této smlouvy o hranice dochoval se nám toliko úryvek, že od vesnice Lípy (na Prudnicku) hranice jde až po Bogun (Bohumín) a odtud po Odře i po Ostravici až po hranice uherské. Na ochranu země zbudovány hrady od kamene: proti území Nisskému hrad Edelštein u Cukmantlu, proti Opolsku na zboží biskupském Fulštýn (u Osoblahy). Biskup Bruno rovněž Ostravu byl opevnil. Nejdůležitější věcí ovšem bylo, že pohraničný hvozd po celé hranici moravskopolské rozdělen jest na újezdy; Prudnicko dostal pan Vok z Rožmberka za svobodné panství, Bavorovsko pan Bavor ze Strakonic, Kečersko biskup Bruno Olomoucký, Novocerekvicko později dostala věnem královna Kunhuta, Ostravsko dostalo se kostelu olomouckému. Jakož pak královna Kunhuta obvěněna jest na Opavsku, tak i syn levoboček krále Přemysla, Mikuláš, dostal úděl v pohraničném tom kraji i píše se již r. 1269 pánem Opavska. Proměny potomní na Opavsku vztahovaly se hlavně ke kolonisaci: na Osoblažsku biskupském i na Ostravsku objevují se kolonisté ze sev.-záp. Německa, z vlasti Brunonovy; rovněž na statcích klášterů velehradského a hradištského, na území řádů Německého i Janského roste plno osad nových s německými jmény. Přibývá i měst na německém právě, jako Hlubčice, Benešov Horní a j. Po smrti Přemysla II. jednáno o dočasné zabrání zemí českých, neboť jediné Opavsko královně vdově Kunhutě ponecháno ve věně, kdežto ostatní Moravu zabral Rudolf. Kunhuta přestěhovala se na Opavsko i zvolila za sídlo hrad Hradec blíže Opavy i učinila hradu toho kastelánem pana Záviše, jehož nepochybně na Hradci pojala za manžela. Pobyla na Opavsku od roku 1279 – 1281. Po jejím odchodě uvázal se v držení země Opavské syn nebožtíka krále, kníže Mikuláš. Však nedlouho jeví se kníže Mikuláš neobmezeným pánem země Opavské, neboť znamenáme, že od r. 1283 až 1288 o panství Opavské trvá spor mezi knížetem Mikulášem s jedné a králem Václavem II. i s Opavany, kteří o knížeti Mikuláši nechtějí slyšeti, s druhé strany. I ačkoli potomně Mikuláš od r. 1288 uznán pánem – a to na přímluvy jinostranné, odstraněn přece r. 1294 a poslán do Polska za místodržitele králova. Za krále Václava II. (1294 až 1305) stala se opětně vážná proměna, že Fulnecko dáno výsluhou panu Oldřichovi z Lichtenburka a že újezd »Semislav« čili Březovsko puštěno klášteru třebickému, oboje ovšem pro kolonisaci. Výsledek všestranné té kolonisace byl ten, že Opavsko dostalo více než třetinu obyvatelstva německého. Jakmile král Václav III. na své výpravě do Polska v Olomouci r. 1306 sklesl v předčasný hrob, rázem učiněno českému panství v zemi Polské konec, i rozprchli se čeští místodržitelé, vrátil se i kníže Mikuláš na Opavsko A uvázal se v tu zemi tím snáze, že vystupoval jakožto »nejjasnějšího krále Přemysla Otakara sy◁, ale udržel se jen do r. 1308, neboť za nastalých zmatků na trůně českém Boleslav, kníže lehnické, jakožto manžel Markéty, sestry krále Václava II., že nedostal věna, usiloval o nabytí země Opavské v zástavu. Vyhnaný kníže Mikuláš uchýlil se na panství plumlovské u Prostějova, později do Brna. Boleslav píše se pánem Opavska již r. 1310, ale formálně mu puštěno v zástavu po předběžném holdu, učiněném králi Janovi roku 1311. Nelze přesně určiti, kdy knížeti Boleslavovi 8000 hřiven bylo vyplaceno, ale jisto jest, že r. 1315 pánem na Opavsku byl zase král Jan. Však již r. 1318 český král, odloučiv Opavsko od Moravy, udělil je Přemyslovci Mikuláši II., synu Mikuláše I. Tak Opavsko stalo se samostatným knížetstvím, ač sterými pouty ještě pro příští doby a nejedním dosud k Moravě vázaným. Poněvadž pak statky kostela olomouckého: Osoblažsko, Kečersko, enklava Slavkovská u Opavy a celé Ostravsko, zůstaly královským zbožím, jehož nebylo lze od ostatního zboží biskupského, tudíž od Moravy odlučovati, utvořily se enklavy i vznikl též moravský klín mezi řekami Ostravicí a Odrou. Kníže Mikuláš II. (1318 – 1365) stavům opavským hned při nastoupení udělil majestát, že mají požívati týchž svobod jako stavové království Českého a markrabství Moravského, i počíná od té chvíle stavům opavským politika taková, že bylo jim říditi se větším dílem tím, co chtěli Moravané, nechť se týkalo zvyků právních, berní, později též řeči »moravské«. Kníže Mikuláš se své strany přičiňoval se, aby se králi Janovi zavděčoval, provázeje jej na všelikých výpravách; potřebovaltě přízně královy, když běželo o Ratibořsko, neboť měl za manželku Piastovnu Annu, kněžnu ratibořskou, a z ní syna Hanuše, když r. 1336 zemřel poslední po meči na Ratibořsku kníže Lešek; i byla dědičkou kněžna Anna, tudíž kníže Mikuláš ke knížetství Opavskému nabyl knížetství Ratibořského, přijav je v léno od kr. Jana již r. 1336. Přemyslovec zasedl na zboží, k němuž lepším právem táhlo se tolik Piastovců knížat – po polském právě bližších než sestra nebožtíka Leška. Král Jan (1337) po nevůli všech Piastovců slezských rozhodl na prospěch Mikulášův, nicméně tento nepodržel ani celého Ratibořska, ježto Kozelsko a Hlivicko musil odstoupiti. Ano zmenšeno mu i vlastní O., ježto na usmíření Boleslava Nemodlínského jemu r. 1337 postoupeno Prudnicko. Ostatek kníže Mikuláš poznenáhlu jen získával přízeň Piastovců slezských, hlavně svatbami; však neuvaroval se nepřízně krále Jana, jemuž r. 1339 musil postoupiti Cukmantelsko s hradem Edelšteinem i se zlatými horami. Pozbyv takto pohraničného hradu k Nissku, dal zbudovati hrad Fürstenwalde blíže nynějšího Vrbna. S Karlem IV. měl kníže Mikuláš důvěrné přátelství, i dostalo se mu, ač dosti pozdě, zase Cukmantelska jakožto příslušenstva k zemi Opavské zpět. Pozornosti zasluhuje majestát Karlův z roku 1348, kterým markrabství Moravské uděluje bratru Janovi a biskupství Olomoucké i knížetství Opavské prohlašuje, na roveň markrabství Moravskému, za léna koruny České. Odtud počínaje jest biskupství Olomoucké tak knížetstvím se sídelním městem Kroměříží, jako knížetství Opavské; tím zboží biskupské na Opavsku (enklavy) anebo s Opavskem sousedící přesněji označeno jest za příslušnost jiného knížetství. Na krátce před svou smrtí na sídelném hradě Hradci r. 1362 vítal samého císaře Karla; bylo to ovšem ve chvíli velice chmurné, kdy se strojila válka od Uher i od Polska. Při své smrti r. 1365 kníže Mikuláš zůstavil nedílného bratra Václava a 4 syny, z nichž Václav a Přemek byli nezletilí. Za své bratry nejstarší, kníže Hanuš, jakožto syn kněžny Anny Piastovny, tudíž samojediný dědic knížetství Ratibořského, uvázal se v držení obojího knížetství. Po 12letém poručnictví knížete Hanuše podělili se bratří celým Opavskem, a to tak, aby kníže Hanuš kromě své mateřizny, Ratibořska, dostal ještě čtvrtinu Opavska. L. 1377 sestoupili se tedy důvěrníci a rozdělili zemi Opavskou napřed na dva díly, načež losem bratřím nejstarším Hanušovi a Mikulášovi připadla města Krnov, Hlubčice, Nová Cerekev i Bruntál a hrady Fürstenwalde i Edelštein; nejmladším bratřím Václavovi a Přemkovi dostalo se měst Opavy, Hlučína, Fulneku a hradů Landeka i Hradce. Starší bratří se zase dělili, načež Mikuláš přejal Hlubčicko, Cukmantl a Novou Cerekev se sídelním hradem Edelšteinem, kdežto knížeti ratibořskému připadlo Krnovsko a Bruntálsko. Knížata opavská Václav a Přemek od r. 1377 – 1381 drželi podíl na spolek; ale poněvadž kníže Václav té doby, kdy markrabí Jošt s Prokopem válčili, zemřel, zdědil jeho úděl kníže Přemek, jenž upadl ve značnou tíseň peněžitou, tak že patrné toho jsou sledy, že moravský markrabí Jošt usiloval také o nabytí Opavska, jakože Krnovsko (bez Bruntálska) ve své skutečné držení převedl. Než usmálo se štěstí na knížete Přemka Opavského, neboť r. 1394 po smrti bratra Mikuláše zdědil Hlubčicko i spojil takto ve své ruce tři úděly starého Opavska. Co se týče právního zřízení, hned po r. 1377 založeny desky pro úděl krnovský, ač teprve r. 1404 uspořádány a srovnány jsou, trvajíce až do přítomnosti. Též pro Hlubčicko zřízeny úřady zemské, avšak potomně, po r. 1394, splynuly s opavskými. Tou dobou, kdy krnovský úděl náležel markrabí Joštovi, Bruntálsko držel kníže Hanuš II., syn knížete ratibořského, i jednal s knížetem Přemkem o sstupek, avšak za nedlouho ku Bruntálsku připojil a s ním sloučil Krnovsko, kteréž král Václav IV. byl po markrabí Joštovi zdědil, ale ač byl slíbil neodcizovati jeho od koruny České, ihned zastavil je Ludvíkovi, knížeti břežskému. Hanuš II. sloučil zase původní úděl krnovský r. 1422, avšak zemřel již r. 1423. Hanuš II. zahájil vlastně pamětihodnou dobu dějin na Opavsku zvláštních, dějin krnovských, osudných pro Opavsko i pro země České. Kníže Přemek na Opavsku horlivě účastnil se různých výprav na husity. Zajímavo však jest, že za jeho panování tak jako na Krnovsku (tam r. 1426) česká řeč zavedena do desk zemských, tudíž dříve než na Moravě i v Čechách učiněna řečí státní. Jestiť zejména zápis učiněný r. 1424, kterým Jan z Kravař a z Jičína kněžně Anežce, dceři knížete Přemka, zapisuje věno na všem svém zboží, na Fulnecku a na Klimkovsku, po česku sepsán a do obnovených desk opavských r. 1431 vložen, kteréžto nové desky potomně až do r. 1747 po česku jsou vedeny. Kníže Přemek při své smrti (1434) zůstavil 5 synův a 4 dcery. Nejmladší syn Přemek věnoval se stavu duchovnímu, ostatní synové, Václav, Mikuláš, Vilém a Arnošt, podělili se otcovským zbožím. Nejstarší přijal za úděl Hlubčicko, jež synovi svému zůstavil. Ostatní tři dělili se zbytkem tak, že i Opavu město měli na tři úděly rozdrobenu, upadajíce v dluhy. R. 1461 knížata Arnošt a Hanuš dávají ještě zapisovati vklady do desk opavských, ale r. 1464 ty suché dni v postě jest Bernhart Bírka z Násilé hejtmanem zemským knížetství Opavského, jehož knížetem a zástavním pánem jest sám král Jiří z Poděbrad, po jehož synu knížeti Viktorinu král Matiáš Opavsko s Krnovskem i Hlubčickem na krátko zase v jedné ruce spojil. Psk. Po smrti († 1490) krále Matiáše Uherského vládl (1491 – 1501) na Opavsku syn jeho Jan Korvín, jenž zaměnil (1501) Opavsko s Vladislavem II. za statky v Uhrách, podržev si jen titul knížete opavského. Král Vladislav II. zřekl se Opavska ve prospěch nejmladšího svého bratra Sigmunda s tou podmínkou, že si Opavsko vymění, kdyby zvolen byl králem polským. Když pak Sigmund sám zvolen byl (1506) za krále polského, zastavoval Opavsko nejprve Mikuláši Trčkovi z Lípy, potom těšínskému knížeti Kazimírovi, ale ani král ani stavové k tomu nepřivolili. Proto r. 1511 zřekl se Opavska, načež jej spravoval král Vladislav II. do r. 1515; v l. 1515 – 26 byl zde vrchním pánem král Ludvík, za něhož držel knížetství i hejtmanství Opavské těšínský kníže Kazimír († 1528); v l. 1526 – 64 panoval na Opavsku Ferdinand I., v l. 1564 – 76 Maximilián II., v l. 1611 – 15 Matiáš. Tento udělil Opavsko r. 1613 v léno Karlu kníž. z Liechtenšteina, přiděliv jej proti vůli stavů moravských a opavských ve všech právních poměrech Slezsku. Za války 30leté Opavsko sdílelo osud celého Slezska. R. 1620 uznalo krále Bedřicha, s čímž bylo spojeno, že protestanté nabyli tu vrchu, ale již v lednu r. 1621 nabídlo do Vídně své podrobení a bylo pak pacifikováno spolu s celým Slezskem (Drážďanský akkord r. 1621). Protireformace nebyla tu hned prudká a rozhodná. R. 1626 dobyli Opavska Mansfeldští jménem krále dánského, Valdštein však opanoval je opět již r. 1627; v Opavě uvěznil pak nejváženější občany jako zástavu za vyplacení výpalného. Téhož roku (1627) zahájeno rozsáhlé vyšetřování v celém Slezsku (zejm. Horním) a také v Opavsku pro »rebelliį; tresty byly většinou peněžité. Roku 1634 zvedl v Opavě odboj proti císařským Albert z Freiberku, velitel Valdšteinské posádky v Opavě, gen. Götz však odboj utišil. Roku 1642 dobyl Opavy Torstenson (císařští ji však získali zpět hned t. r.) a ještě r. 1648 švédský plukovník Mohr způsobil u Opavy císařským veliké škody. Knížata z domu Liechtenšteinského seděli na Opavsku a uznávali za vrchní pány krále české, jako Ferdinanda II. a III., Leopolda I., Josefa I., Karla VI., po jehož smrti (1740) stala se dědičkou Opavska Marie Terezie. Za vlády její vtrhl král pruský Bedřich II. do Slezska, čině si nároky na Krnovsko a jiné části Slezska po markrabím Janu Jiřím. V ujednaném potom míru (1742) Marie Terezie pustila králi Bedřichovi II. mezi jiným polovici Opavska a v městě Opavě zřídila král. úřad, jemuž svěřila politickou správu Rakouského Slezska. red. Dějiny právní. O., které tvořilo kdysi součást Moravy a později Slezska, sdílelo v ohledu právně historickém osudy těchto zemí a právní i ústavní dějiny jeho, jsouce částí právních dějin českých, vykazují vlastně toliko ve XIV. – XVII. stol., kdy Opavsko bylo zvláštním knížetstvím přímo pod korunou Českou stojícím, některé zvláštnosti. Pokud se pramenů tamního zemského práva týče, byly základem jeho desky čili knihy zemské při opavském soudě zemském po způsobu desk českomoravských vedené. Do nich zapisovaly se důležitější prameny právní, zejména obecné nálezy čili svolení, zvláštní nálezy a paměti úředníků. Podobně dálo se do soudních protokolů vedených při soudě hejtmanském země Opavské (do tak zv. knih roků). Kromě toho v Opavsku platila privilegia královská a knížecí, chovaná v stavovském neb zemském archivu, zde také vyskytuje se ještě zvláštní pramen právní a to jsou naučení a nálezy moravského soudu zemského, jež byly vydávány na žádost opavského soudu zemského. Privilegia totiž daná stavům opavským králi českými a kníž. opavskými (na př. r. 1318 kníž. Mikulášem II., r. 1461 kr. Jiřím, r. 1485 kr. Matiášem, r. 1494 jeho levobočkem Hanušem, r. 1501 kr. Vladislavem, r. 1522 kr. Ludvíkem, r. 1528 kr. Ferdinandem I., r. 1565 Maximiliánem II., r. 1577 Rudolfem II. a r. 1611 Matiášem II.) obsahovala stále opakující se ustanovení, že stavové země Opavské mají užívati týchže práv a svobod. jako obyvatelé král. Českého a markrabství Moravského, a že se mají spravovati týmiž právy jako Moravané, »poněvadž se práva, řád a svobody jejich na právo, řád a svobody markrabství Moravského vztahují«. Následkem toho zemané opavští na svém soudě spravovali se prameny práva moravského, zejména právními knihami a zřízenímí moravskými, a v případě potřeby utíkali se do Olomúce k soudu zemskému o sdělení neb výklad práva moravského, jež i u nich platilo. Rovněž i strany z nálezů domácího soudu opavského odvolávaly se do Moravy neb ke králi. Proto v knize Tovačovské čte se, že země Opavská má sice vlastní svůj soud, tak že nikdo z ní nemá k moravskému soudu býti poháněn; avšak »když tam (v Opavě) páni a zemané več uhoditi nemohou, aneb strany toho žádají, tu že vypraví sudího zemského na sněm panský do Moravy, žádajíce tam za naučení a ortel«. Když pak soud zemský moravský naučení neb nález do Opavska vydá, tu jsou strany povinny tomu nálezu dosti učiniti bez dalšího odvolání. V tomtéž smyslu stalo se r. 1481 za kr. Matiáše srovnání mezi zemí Moravskou a knížetstvím Opavským o vzájemné styky a mezi jiným stalo se dohodnutí též o to, že Opavští i nadále mají u pánů markrabství Moravského ortele bráti, když by jim byla toho potřeba. V archivu zemském v Opavě zachovaly se také překrásné exempláře knih Tovačovské a Drnovské ze XVI. stol., k nimž připisovaly se nálezy moravské, počtem několika set, aby se podle nich v Opavsku soudilo. K sepsání samostatného zřízení zemského pro knížetství Opavské v tu dobu nedošlo; toliko poměry právní měst k vyšším stavům upraveny jsou obšírnými českými výpověďmi kr. Ferdinanda I. z r. 1534, 1536 a 1537. Šlo při tom o sporné otázky, jež v Čechách smlouvou svatováclavskou z r. 1517 jsou upraveny, hlavně o pohánění měšťanů opavských k soudu zemskému. Měšťané nechtěli vůbec státi před soudem zemským, dovolávajíce se obecného obdarování slezského, že prý rada města má býti viněna před vrchním hejtmanem knížetství Slezského. Naproti tomu stavové panský a rytířský dovozovali, že Opavští podle příkladu Pražan, kteří jsou jich znamenitější, mají býti povinni stávati též v některých případech k zemskému právu, neboť v Opavsku platí táž práva jako v Čechách a na Moravě. Když pak měšťané přiznali, že v Opavsku mají zření k právu moravskému, avšak že »v něčem řádové jsou rozdílní«, tu Ferdinand I. rozhodl, že měšťané jsou povinni ze všech věcí pozemských a v podobných případech, které k zemskému právu příležejí, odpovídati před soudem zemským v Opavě, a kdo by chtěl viniti městskou radu neb obec, že má tak učiniti před hejtmanem knížetství Opavského, od jehož nálezu může se dále ke králi odvolati. Po bitvě na Bílé Hoře Karel z Liechtenšteina r. 1622, syn jeho Karel Eusebius r. 1632 a Jan Adam z Liechtenšteina r. 1684 potvrdili jakožto knížata opavští stavům jejich výsady a práva, avšak – jak v českých listech na to vydaných dokládají – »s tou znamenitou, jadrnou vejminkou, pokud by při soudech zemských aneb sice jaké neřády se zběhly, aby takové však s radou stavův a o byvatelův knížetství Opavského změniti, přetrhnouti, v dobrý způsob uvésti a, co sama pouhá spravedlnost sebou přináší, naříditi moc mělį. Karel z Liechtenšteina však už r. 1623 bez slyšení stavů povolil měšťanům opavským, že rada neb obec nemá býti více před soud zemský poháněna, nýbrž toliko před knížete a jeho vládu. Stavové opavští vedli proto s městem za knížete Karla Eusebia z Liechtenšteina (1627 až 1684) dlouholetý spor o to, zdali město Opava, které dále se spravovalo právem magdeburským, je docela vyňato z pravomoci soudu zemského, kdež soudilo se česky a dle starého práva moravského, či není. Když kníže rozhodl v neprospěch stavů, odvolali se k císaři Leopoldovi I. a r. 1665 bylo jim dáno z české rady dvorské ve Vídni za právo a ustanoveno, že město má se spravovati výpovědí, kterou Ferdinand I. r. 1534 byl v té příčině učinil. Napotom Leopold I. oznámil 25. květ. 1671 stavům opavským, že míní obnovené zřízení moravské z r. 1628 u nich zavésti a tím způsobem všecka práva královská v Opavsku k platnosti přivésti. Stavové vyslali do Vídně deputaci, jež žádala císaře, aby i nadále při starém moravském právu byli zůstaveni, načež císař nařídil jim 9. bř. 1672, aby tedy sami vypracovali a opravili zřízení, kterým se chtějí spravovati. Stavové předložili elaborát českým jazykem sepsaný, jemuž sloužilo za základ moravské zřízení z r. 1604, a kníže Liechtenštein připojil k osnově poznámky, kterými hájil výsostná svá práva. Na to císař sice stavům 12. čna 1673 potvrdil jejich práva v stejném znění, jako otec jeho Ferdinand III. r. 1652 byl učinil, avšak zároveň nařídil jim resolucí z české dvorské kanceláře z 27. čna 1673 vydanou, aby předložené zřízení zemské přepracovali podle vzoru obnoveného zřízení moravského, tak aby napřed jednalo o právu veřejném (jus regiopublicum) a pak o ostatních oborech právních a aby při tom práva královská v Opavsku přišla podobně k platnosti, jako se stalo v knížetstvích slezských. Nové obnovené zřízení mělo vyjíti pod jménem císaře Leopolda I., jenž sobě i v Opavsku vyhrazoval právo zákonodárné (jus legis ferendae) a také právo vykládati zákony (interpretatio vel declaratio legis). V resoluci podrobně také vykládají se ostatní práva královská v Opavsku, jež v zřízení mají býti přesně stanovena. Výhradné užívání českého jazyka a ústního řízení na soudě zemském v Opavě císař i nadále v resoluci povoluje »jakožto ode dávna užívanou zvyklost a dobrý obyčej; avšak s tou změnou, když by strana před soudem sama při svou vésti chtěla a jiného jazyka kromě německého mocna nebyla, že má býti soud povinen ji slyšeti; avšak ve všem ostatním, i co se potazu i nálezu týče, má soud českého jazyka užívatį (Weingarten, Codex, 1720, str. 511). V oboru práva processního, soukromého a trestního rovněž jsou některé opravy předepsány ve smyslu práva platného tehdy v Čechách a na Moravě a stavům nařízeno, aby prve, nežli obnovené zřízení dají do tisku, znovu je české dvorské kanceláři předložili. Avšak k tomu nedošlo, nejspíše z té příčiny, že ani kníže Liechtenštein, jehož práva knížecí zřízením nejvíce měla býti dotknuta, ani stavové nechtěli dobrovolně od nabytých práv ustoupiti a dovedli celou záležitost přivésti v zapomenutí (srv. d'Elvert, Weitere Beiträge zur Gesch. der b. Länder, II., v příloze); až během XVIII. a XIX. stol. i v Opavsku nové jednotné zákonodárství českorakouské kus po kuse vytlačilo staré právo z platnosti. Zajímavo nicméně zůstává, že mnohé instituce starého českomoravského práva, na př. nedílnost statků, spolky atd., v Opavsku takovýmto způsobem nejdéle v platnosti se udržely, neboť i císař Karel VI. 13. led. 1727 i ještě císařovna Marie Terezie českým majestátem d. ve Vídni 22. čna 1747 »vyšším třem stavům knížetství Opavského mocí královskou v Čechách a jakožto nejvyšší kněžna slezská« všecka privilegia a práva potvrdila »salvo jure nostro regio a pokud proti spravování a zřizování zemskému téhož knížetství Opavského a nynějším i budoucím ustanovením nečelí«. Pokud se práva ústavního týče, postačí, když na tomto místě věnujeme pozornost poměru Opavska ke koruně České a jednotlivým zemím českým, jakož i když objasníme poměr knížat opavských ke králům českým a stavům opavským, neboť ostatní ústavní poměry v Opavsku vyvinuly se celkem obdobně jako v ostatních zemích českých. Postavení knížete opavského ke králi českému a tím i knížetství Opavského (terra vel ducatus Opaviensis) ke koruně České vysvítá poprvé z listu krále Jana, kterým 3. července 1318 udělil knížeti Mikuláši II. a jeho mužským potomkům zemi Opavskou v léno se všemi knížecími právy, při čemž vymínil, že kníže opavský jsa manem krále českého povinen jest tomuto přísahou věrnosti a vojenskou pomocí proti nepřátelům a že, kdyby rod jeho po meči vymřel, Opavsko má spadnouti zpět na korunu. Jakožto přímé mužské korunní léno (feudum datum) Opavsko nalézalo se ke koruně České v stejném poměru jako markrabství Moravské, což také Karel IV. 7. dub. 1348 výslovně uznal, potvrdiv povýšení jeho na knížetství též z královské moci římské. Po smrti Mikulášově Opavsko uděleno jest r. 1366 čtyřem synům jeho v léno ke společné ruce a tak se i v napotomních časech dálo, což nebylo na překážku tomu, aby docházelo časem k dělení a drobení Opavska na několik menších knížetství, jež po čase opět do jedněch rukou se dostávala. Někdy synové zemřelého knížete (na př. Přemka r. 1433) hlavní část Opavska nedílně drželi a nejstarší z nich jich jménem vládu vykonával. Poněvadž od r. 1337 Mikuláš II. vládl i v Ratibořsku a tak i potomci jeho do r. 1516, mělo to za následek, že knížata opavští začali se také pokládati za knížata slezská a hleděli na svou moc knížecí po způsobu slezském jako na úplně nezávislou. Ale styky jejich s celým Slezskem byly celkem nepatrné, poněvadž Slezsko až do časů krále Matiáše Uherského nemělo jednotné organisace. Kromě knížat opavských i města Opava, Krnov, Hlubčice a Bruntál, spravujíce se právem magdeburským a majíce až do r. 1548 vyšší stolici soudní ve Vratislavi, klonila se do Slezska. Naproti tomu jinak na poměr Opavska pohlíželi Moravané i stavové opavští, kteří se řídili právem moravským. Poněvadž Opavsko mohlo zpět spadnouti na korunu po vymření pobočné linie Přemyslovců a tak býti uvedeno v předešlý stav, Moravané činili na ně i nadále nároky. Právní kniha Brněnská ze XIV. stol. tvrdí, že knížetství Opavské je částí markrabství Moravského a kníže opavský manem markrabí moravského. Ve válkách husitských kníže Přemek r. 1421 přistoupil k moravskému míru zemskému »pro řád země Moravské« uzavřenému, a tak učinil i syn jeho Václav r. 1434, jenž však rok potom k nařízení císaře Sigmunda připojil se také k lantfridu slezskému. Za krále Jiřího k poměru manskému, ve kterém stáli knížata slezští, přistupoval poměr zástavní, když král zástavní summy na Opavsko na sebe převedl a když r. 1465 Opavsko přešlo na dva syny jeho jakožto zástavní jeho pány. R.1472 kníže Viktorin mocí smlouvy rodinné stal se jediným pánem Opavska a sice stál tehdy přímo pod korunou Uherskou, avšak byl nejednou nucen odváděti daň do Slezska. Po smlouvě Olomoucké r. 1479 Opavsko dostalo se právně v zástavu koruně Uherské, přes to se svolením krále Matiáše r. 1481 učiněna úmluva mezi markrabstvím Moravským a kníž. Opavským, aby si vzájemně pomáhaly proti rušitelům pokoje, a kdyby nastala potřeba, aby byla země Opavská povinna podle země Moravské dáti sbírku nebo pomoc, »což na ni přijde podle uvážené potřeby«. Následkem toho zemský hejtman mor. Ctibor z Cimburka ve své knize Tovačovské napsal, že »knížetství Opavské i s tím knížetem (Viktorinem) od starodávna ku pomoci tohoto markrabství vždy jest bývalo a býti má a v jiná slezská knížetství nesluší; neb jest to knížetství vysazeno z Moravy a vyňato, jakožto i k biskupství Moravskému sluší. A také kníže opavské může zde v právě (moravském) seděti, neb se nalézá, že jsou páni dopouštěli při sobě v soudě knížatům opavským sedatį. Stavové opavští se také spíše klonili k Moravě, nežli k Slezsku, hájíce sobě stejné výsadné postavení se stavy českými a moravskými a chtíce nejraději se zemí přímo pod korunou státi. Král Jan r. 1323 potvrdil jim, že mají knížeti jenom tehdy berní platiti, když i v Čechách a na Moravě se vybírá; kníže Mikuláš II. r. 1339 přiznal jim právo, že mohou ke králi se odvolati, když jim v zemi nebude ku právu dopomoženo; kníže Viktorin r. 1477 ustanovil s vůlí »všech pánův a rytířstva knížetství Opavskéhœ, že každý kníže, který chce na soudě zemském seděti, má učiniti přísahu jako jiný zemanín, jenž v stolicích sedí, že chce spravedlivě souditi a každého při jeho právích a svobodách zůstaviti a že před ním, když na soudě sedí, má meč býti držán, neboť je »knížetem říše svaté«. Kníže Hanuš, syn krále Matiáše, potvrdil jim r. 1494 netoliko všechna práva, jež otcem jeho i také králem Vladislavem pánům a rytířstvu moravskému více a výše nad prvnější svobody byla přidána, nýbrž k tomu připojil, jestliže by »který budúcí král český neb markrabě moravský pánóm a rytieřstvu markrabství Moravského co vejše svobod nad nynější přidali, aby i těch všech svobod páni i rytieřstvo knížetství Opavského užívalį. Když pak po r. 1506 Opavsko mohlo se vyplatiti z rukou Sigmunda, bratra Vladislavova, jenž se byl stal polským králem a před tím se psával »knížetem v Slezí Opavským«, a když Vladislav vyjednával s bohatým pánem českým Mikulášem Trčkou z Lípy a také s knížetem těšínským Kazimírem o vyplacení a převedení Opavska z polské zástavy, tu stavové čeští i opavští snažili se zjednati Opavsku přímé postavení pod korunu Českou. Král Vladislav zavázal se r. 1510 stavům českým, že v knížetství Opavském tak jako v jiných knížetstvích slezských přímo pod korunou stojících usazovati chce a má toliko Čechy, aby ta knížetství při koruně České byla držána a zachována, a že se vůbec od koruny již odcizovati nebude, a když mu opavští stavové (pánové, rytířstvo a měšťané) přispěli k vyplacení Opavska, tu se jim zavázal jménem svým i syna krále Ludvíka 17. ún. 1511, že »toho Opavského kniežetství žádnému na budoucí časy dávati, prodávati, zastavovati, odcizovati, zaměňovati a zapisovati nižádným obyčejem nemá, než to knížetství do komory královské vždycky v svém vlastním držení, užívání a panování míti, držeti a hájiti má; také že to knížetství s pány, rytířstvem, s městy, s zámky a se všemi toho knížetství příslušnostmi věčně a na budoucí časy od vlastního držení králův českých a koruny České nižádným vymyšleným způsobem, jakož by se to kterak kolvěk lidským vtipem vymysliti mohlo, buď ve všem nebo na díle, v ničem, v mále ani v mnoze, jakýmž by se jménem vysloviti mohlo, odtrhovati, odcizovati, dáti, prodati, zastavovati, zaměňovati, oddělovati ani žádným vymyšleným obyčejem zapisovati nemá«, a kdyby se tak přece stalo, že takové zcizení nemá míti platnosti a stavové opavští nejsou povinni dosazenému knížeti nebo pánu se podrobiti a jemu slib věrnosti skládati. Zároveň téhož roku Vladislav povolil, aby zemské právo v Opavsku bylo zařízeno zcela po způsobu moravském, tak aby větší soud dvakráte v roce sedění svá konal. Avšak už r. 1514 jednáno vlivem Uhrů s těšínským knížetem Kazimírem o nové zastavení Opavska, a ačkoli stavové čeští i opavští velmi rozhodně se tomu opírali, došlo k tomu přece v té formě, že Kazimír, jenž byl nejvyšším hejtmanem Horního Slezska, držel od r. 1515 až do smrti r. 1528 úřad hejtmanství knížetství Opavského, když se byl tajně zavázal, že to knížetství držeti bude ke koruně Uherské, a když také skutečně svazek Opavska se Slezskem hleděl utužovati. Stavové čeští i opavští sice obdrželi od krále Ludvíka r. 1522 stvrzení majestátů kr. Vladislava z r. 1510 a 1511; avšak správa Opavska přes to zůstávala v rukou slezského knížete. Král Ludvík se toliko stavům opavským r. 1523 zavázal pro případ, že by úřad hejtmanství jakkoli z rukou knížete těšínského vyšel, že pak »žádného jiného za hejtmana k spravování Opavského knížetství dávati nemá ani budoucí králové čeští a knížata nejvyšší slezská a opavská, nežli vždycky jednoho z obyvatelův téhož knížetství Opavského z stavu panského nebo z stavu rytířskéhœ. Kdyby se budoucně stal opak toho, nebudou obyvatelé knížetství Opavského povinni takového za hejtmana podniknouti a král nemá také míti žádné moci »hejtmana knížetství Opavského z úřadu ssaditi bez slušné příčiny a bez uznání jeho provinění«, o čemž rozhodovati mají soudcové knížetství Opavského společně s král. kommissaři z království Českého vyslanými. V době habsburské Ferdinand L 18. květ. 1528 a také nástupcové jeho všechna tato privilegia stavům opavským stvrdili, a to »z moci královské v Čechách a jakožto nejvyšší knížata slezská a opavská«, a když během r. 1528 kníže Kazimír zemřel, dosazovali napotom ze šlechty domácí hejtmany kn. Opavského, a to podle návrhu (terny), jejž jim stavové činili; tak že země ta až do r. 1614 stála přímo pod korunou Českou, jsouc spravována královským hejtmanem, a to s radou stavův opavských, kteří podržovali rozhodující vliv na vnitřní správu a soudnictví zemské. Při tom ovšem ve věcech vojenských a finančních, jakož i v příčině míru zemského nepřestávaly styky Opavska se Slezskem, ač moravští stavové stále proti tomu brojili a ač i stavové opavští hleděli všemožně uhájiti si postavení zvláštní země korunní, jaké měly Morava i Slezsko. Vznikaly z toho mnohé spory mezi stavy moravskými a slezskými, zejména o to, »kdeby knížetství Opavské pomocí náležeti mělœ, jichž králové z rodu habsburského hleděli užiti na svůj prospěch. Tak stavové opavští přistoupili sice r. 1528 k lantfridu slezskému a stavové slezští je připočetli rok potom k jednomu ze čtyř krajů slezských za účelem defense zřízených, avšak přes to časem Opavští vzpírali se dostavovati se ke sněmům slezských knížat a stavův a míti účastenství v seděních nejv. hejtmanského úřadu a soudu neboli t. zv. vrchního práva ve Vratislavi, jakož i přispívati na potřeby slezské. Přes to ve Vratislavi obyčejně na sněmu berně turecká a jiná byla povolována, ať za přítomnosti vyslaných z Opavska či bez nich, a pak sněmu opavskému ponecháváno, aby berní tu rozvrhl a král. výběrčím v Opavě ustanoveným, od r. 1558 komoře slezské ve Vratislavi odváděl. R. 1563 opavští stavové holdovali Maximiliánovi II. ve Vratislavi a dostavili se na tamní sněm; avšak vymohli si revers, že to nemá býti na újmu jejich výsadám ani ke škodě stranám, které »na rozepři jsou, kam by knížetství Opavské do Slízka-li čili do Moravy náleželœ. R. 1577 holdovali Rudolfovi II. a r. 1611 Matiášovi II. v Bruntále, odepřevše dostaviti se do Vratislavě, a obdrželi při tom od obou králů stvrzení vlastních privilejí, tak že na taxy za privilegia slezská ničeho neplatili. Když r, 1567 v Opavě konán sněm knížat slezských, obdrželi zase moravští stavové od císaře Ferdinanda I. revers, že to nemá býti na újmu jejich právům k Opavsku; podobně upokojeni jsou Moravané r. 1595 ohledně »obrácení pomoci od stavů opavských ke knížetstvím slezským«. Ale také slezští stavové obdržovali podobné reversy a rozhodnutí rozepře stále odkládáno, tak že r. 1611 pro tu příčinu stavové čeští s moravskými dokonce do sporu se dostali a v Opavsku samém šlechta, jež chtěla odtrhnouti se zcela od Slezska, sepřela se s měšťany opavskými, kteří posílali vyslance k vrchnímu právu do Vratislavě a udržovali čilé styky se Slezskem. Když pak byl Matiáš II. rozhodl r. 1612, že z Opavska mají i nadále berně odváděti se komoře slezské, učinil dalším všem sporům tím konec, že 28. pros. 1613 udělil – ovšem proti jasnému znění privilegií opavských – knížetství Opavské v léno Karlu knížeti z Liechtenšteina se vším příslušenstvím, zejména s právy vrchnostenskými, s právem mincovním, se cly, s vyššími a nižšími soudy, manstvími, odúmrtmi atd. S lénem tím bylo spojeno důstojenství knížecí, jaké dříve měli vévodové opavští a knížata slezští, kníže měl míti místo a hlas mezi knížaty slezskými jak při vrchním právě, tak i při sněmě ve Vratislavi a práva nad opavskými stavy měl vykonávati prostředkem zemského hejtmanství. Řád nástupnictví do tohoto korunního léna upraven tím způsobem, že nejprve mužské potomstvo prvního nabyvatele Karla z Liechtenšteina, a kdyby to vymřelo, pak jeho bratří Maximiliána a Gundakara mělo nastupovati dle práva prvorozenství. Kníže měl býti poddán toliko králi českému a nejvyššímu vévodovi slezskému, jenž sobě vyhrazoval nad knížetstvím Opavským tatáž práva na berně, posudné, pohraničná cla atd., jakáž měl v ostatních knížetstvích slezských; kníže opavský neměl dále práva knížetství zciziti, měl zachovávati stavy opavské při jejich právech a výsadách, a kdyby rod jeho po meči vymřel, mělo Opavsko spadnouti na krále českého. Stavové opavští sice odepřeli novému knížeti složiti slib věrnosti, dovolávajíce se svých privilegií; stavové čeští a moravští je v odporu podporovali, žádajíce za rozhodnutí, kam Opavsko patří; Slezané přistoupivše r. 1620 ke konfederaci prohlásili Liechtenšteina za zbavena všech práv a statků; avšak po bitvě na Bílé Hoře stavové opavští složili mu r. 1622 přísahu věrnosti, když jim byl výsady potvrdil, a uznali tím zároveň příslušnost Opavska ke Slezsku, jež tehdy bylo od císaře přijato na milost. Karel z Liechtenšteina napotom r. 1623 obdržel léno i na Krnovsko a tak spojil obě tyto země od r. 1377 oddělené opět v jedno. Brzo po jeho smrti r. 1627 provedeny jsou v ústavě slezské závažné změny na prospěch moci královské a na úkor moci knížat slezských. Vrchní úřad ve Vratislavi pozbyl své stavovské povahy a společně s komorou slezskou přiváděl všude královská práva k platnosti. Kdežto dříve knížatům slezským náležela všechna výsostná práva (jura ducalia), nyní tvrdilo se, že jim náležejí pouze taková práva, jež listinami mohou prokázati, a ostatní všechna práva příslušení králi. Takovým způsobem i knížata opavská přicházela o většinu práv zeměpanských. Už r. 1631 vyhrazeno císaři právo konfiskační a r. 1673 při jednání o obnovené zřízení zemské vyhradil sobě Leopold I. právo zákonodárné a ostatní jura regia, k nimž počítal právo vojenské (jus armorum) neboli defensi poddaných; právo vybírati berně (jus collectandi), když byly sněmem slezským povoleny, právo udělovati inkolát a šlechtictví, právo vrchního vlastnictví (jus superioritatis), právo ke konfiskovaným a odumřelým statkům, právo povolovati cla, trhy, stavbu pevností, zřizování fideikommissů a majorátů, zřízení církevních statků, neboť jest ochráncem církevních ústavův a nadání atd. Knížeti zůstal pouze vliv na správu a soudnictví zemské, při čemž dával se ve vládě zastupovati hejtmanem zemským, kancléřem a několika rady, jsa ovšem nadále stavy obmezován. Ke sněmu slezskému posílal vyslané, jichž prostředkem vykonával také vliv ve věcech hlavně finančních. R. 1694 upřena mu právo dávati milost (jus aggratiandi) a také všechna jura fisci a nařízeno morav. prokurátoru, aby i v Opavsku hájil práv fiskálních; r. 1715 zakázáno knížeti, aby úředníci jeho neužívali titulu kancléřův a tajných neb dvorních radův atd., slovem postavení jeho víc a více rovnalo se postavení pouhé vrchnosti, nad kterou konečně úřadům a soudům státním rozhodující vliv byl pozvolna zjednán. Linie Karla z Liechtenšteina vymřela r. 1712 a Opavsko přešlo do rukou Antonína Floriána, vnuka to Gundakara z Liechtenšteina. Posledně obdržel léno na Opavsko ve formě indultu Jan František kníže z Liechtenšteina z linie Gundakarovy r. 1860. Literatura: Ens, Oppaland oder der Troppauer Kreis (Vídeň, 1835); D'Elvert, Die Verfassung und Verwaltung von Oesterreich-Schlesien (Brno, 1854); Dudík, Des Herzogthums Troppau ehem. Stellung zur Markgrafschaft Mähren (Brno, 1857); Lepař v »CČM.« 1860, str. 407, a 1865, str. 44, a Historické hovory o našem Slezsku (Praha, 1881); Kürschner, Einlösung des H. Troppau durch Wladislaw II. v. Böhmen (Vídeň, 1865); Kopetzky, Zur Gesch. u. Genealogie der Přem. Herzoge von Troppau a Regesten zur Gesch. des Herz. Troppau (Víd., 1869); Biermann, Geschichte der Herzogthümer Troppau u. Jägerndorf (Opava, 1874); Prasek, Historická topografie země Opavské a Dějiny kraje Holasovského čili Opavského (Opava, 1889 – 91). .

Související hesla