Oratorium


1. architektura oratoř – a) oddělený nebo uzavřený čestný prostor v kostele s vlastním vstupem, do interiéru otevřený arkádou. Viz též tribuna; b) menší modlitební prostor s omezenou přístupností;
2. hudba rozsáhlé vokálně instrumentální dílo pro sóla, sbor a orchestr na epický nebo dramatický text (duchovní nebo světský); vzniklo na přelomu 16. a 17. stol. – Významná oratorní díla napsali zejm. G. Carissimi (1605 – 1674), H. Schütz, A. Caldara, G. F. Händel, J. S. Bach, F. Mendelssohn-Bartholdy, R. Schumann, H. Berlioz, F. Liszt, A. Honegger, I. Stravinskij, S. S. Prokofjev, D. Šostakovič, v české hudbě A. Dvořák, B. Martinů.

Ottův slovník naučný: Oratorium

Oratorium, modlitebna neb místo k modlení, účelně zařízené, buď mimo kostel a pak bývá opatřeno oltářem neb jenom křížem; aneb v kostele samém, kdež pak je to buď zvláštní kaple neb obyčejněji výklenek nebo komnata po boku hlavního oltáře a s vyhlídkou naň, opatřená pouze stolicemi a klekátky, nanejvýše ještě s obrazem Krista, některého svatého a pod. Oratorium bývá určeno pro vznešenější osoby, které mají k němu přístup ze svých domů, zámků, paIáců, aby mohly účastniti se služeb božích v soukromí.

Oratorium, v hudbě vokální zvláštní odrůda skladeb, polou dramatických, polou epických a kontemplativně lyrických ve svém textovém základu. Jméno oratorium podle tradice povstalo z toho, že při shromážděních, ve kterých skladatel Filip Neri v oratoriích kláštera sv. Jeronyma ve Florencii, později u sv. Marie ve Valicelle pořádal biblické přednášky, dal k chvále boží provozovati »Laudi spiritualį (hymny), spojiv se k účelu tomu s papežským kapelníkem Animucciem, po jehož smrti nastoupil na jeho místo Palestrina. Shromáždění tato stala se vzdělávacím střediskem světských duchovních a nabyla r. 1575 od Řehoře XIlI. potvrzení jako »Congregazione dell' Oratoriœ. Po hymnech Animucciových a Palestrinových přišla tu na řadu mysteria moralisujícího obsahu s personifikací abstraktních pojmů (zábavy, světa, času a pod.). První známá, v oratoriu takto pro vedená rappresentazione (storia, esempio, misterio), jak dávno již byla jmenována taková díla, nehledě snad k t. zv. »stilu repraesentativnímų, byla Anima e corpo od Cavalieriho (1600). Novotou ovšem bylo při tom použití stilu repraesentativního a není tudíž zcela neoprávněnou domněnka, že od Schütze r. 1636 použitý termin »Stile oratoriœ pro díla toho druhu nezávisle na modlitebně Filipa Neriho se vynořil jako specialisace recitativního stilu po stránce jeho církevnosti. První oratoria byla skutečnými provedeními scénickými se symbolickým představováním pojmů, nebo, kde šlo o představení biblického děje (azione sacra), s osobami hrajícími. Tak u Kapsbergera, Landiho a j. Teprve u Carissimiho vystupuje partie vypravovatele (historicus) a odpadá scénické znázorňování. Dokonalosti své jako umělecká forma oratorium nabylo pašijemi J. S. Bacha. Jiným směrem, který víc a více přibližoval se skládání opernímu, oratorium bylo dále vzděláváno Händelem, jenž těžisko přesunul do sborů, které Italové skoro nadobro vypouštěli, a tím způsobem stvořil novou uměleckou odrůdu vznešeného významu, totiž veliké dílo chorické. Moderní doba nepřeje kultu oratoria, jen výjimečně docházejícího pozornosti souvěkého skladatelstva. Jediné české oratorium složil Antonín Dvořák »Svatou Ludmiloų (na slova Jarosl. Vrchlického). Srv. Bitter, Beiträge zur Geschichte des Oratoriums (1872); Wangemann, Geschichte des Oratoriums; Brenet, Les oratorios de Carissimi (1897); R. Schwarz, Das erste deutsche Oratorium (Jahrb. der Musikbibl. Peters, 1898).

Související hesla