Orchestr

, soubor hráčů na hudební nástroje; podle obsazení, druhu nástrojů a funkce může být orchestr symfonický, komorní, dechový, jazzový, lidových nástrojů, taneční a podobně. Symfonický orchestr se vyvinul v 18. století.

Ottův slovník naučný: Orchestr

Orchestr (z řec. orchéstra). Název tento souvisí s pokusy oživiti operou tragédii antickou. Jako tam nazývalo se orchéstrou místo nejbližší jevišti, kde pohyboval se chor, přešel název ten na prostor, v němž umístěni byli hráči na nástroje hudební mezi jevištěm a obecenstvem. Při prvních hudebně dramatických pokusech Florentinců doprovázeči byli postaveni za kulisy, tedy pro obecenstvo neviditelně, podobně jako v prohloubeném orchestru dle principů Wagnerových; zvuk nástrojů byl však při této úpravě příliš přidušen a jest oprávněna domněnka, že v prvním operním divadle, otevřeném v Benátkách r. 1637, vykázáno bylo hudebníkům postavení před jevištěm. Dnes nazývá se vůbec soubor většího počtu hráčů na nástroje hudební k provádění děl instrumentálních nebo průvodu k dílům vokálním orchestrem a dle jeho složení mluvíme o orchestru smyčcovém, skládajícím se pouze z hráčů na nástroje strunné, o harmonii, orchestru to složeném jen z nástrojů dechových, a ještě podrobněji o orchestru žesťovém, složeném pouze z nástrojů kovových. O., jenž seskupen jest pouze z dechových a bicích nástrojů, zoveme vojenskou či janičárskou hudbou (tureckou). Plný orchestr jest soubor nástrojů smyčcových, dechových i bicích (krustických) a je buď velikým nebo malým orchestrem. Malý orchestr krom smyčcového kvintetta (dvoje housle, viola, violoncello a kontrabas) má 2 flétny,2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 rohy, 2 trubky a 2 kotly (tyto chybívají druhdy); jakou plnost tyto skrovné prostředky zvukové dovedou vylouditi, dokazují nade vši pochybnost symfonie od Haydna, Mozarta a Beethovena. Přistupují-li k jmenovaným nástrojům ještě další 2 rohy, 2 nebo 3 pozouny, nazývá se takto uzpůsobený orchestr velikým a je (s malou flétnou nebo bez ní) orchestrem symfonickým, jakého užil nejen Beethoven ve svých velikých symfoniích, ale i po beethovenští symfonikové (Schubert, Mendelssohn, Schumann, Gade, Volkmann, Rubinstein, Raff, Brahms, Dvořák, Smetana) používají až do dnešního dne. Vydatně rozšířen jest orchestr novější opery, novější mše, vůbec novější hudby chorické s orchestrem a v programmní hudbě symfonické. Snaha po charakteristice a zvláštním effektu. klamavé tónomalbě a pod. podněcovala skladatele, aby pro tyto druhy illustrující hudby instrumentální vynalézali nové a nové barvy zvukové, a proto mimo zmíněné již nástroje shledáváme se u nich s anglickým rohem, basovým klarinetem, kontrafagotem, basovou tubou, harfou, velikým a malým bubnem, talíři, trianglem, zvonkovou hrou (harmonika z ocelových tyčinek), někdy i s varhanami atd. Berlioz pro »Tuba mirum« svého obrovského »Requiem« žádá: 4 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety z C, 8 fagotů, 4 rohy z Es, 4 rohy z F, 4 rohy z G, 4 kornety z B, 2 trubky z F, 6 trubek z Es, 4 trubky z B, 16 tenorových pozounů, 2 ofiklejdy z C, 2 ofiklejdy z B, 1 monstre- (kontrabasovou) ofiklejdu pistonovou, 8 párů kotlů, 2 velké bubny a neobyčejně silně obsazený smyčcový sbor (18 kontrabasů). Tyto neobyčejné požadavky jsou ovšem úkazem naprosto jedinečným. Nejvelikolepějším orchestrem operním je Wagnerův v »Prstenu Nibelungů«: silně obsazený smyčc. o., 6 harf, 3 veliké flétny a 1 malá, 3 hoboje, angl. roh, 3 klarinety, basový klarinet, 3 fagoty, 8 rohů, 4 tuby (1 tenorová, 2 basové, 1 kontrabasová), 3 trubky, basová trubka, 2 tenorové pozouny, basový pozoun, kontrabasový pozoun, 2 páry kotlů, talíře, triangl, veliký a malý buben. V dřívějších operách Wagnerových zvětšení orchestru symfonického omezuje se na trojnásobné obsazení dřevěných nástrojův a trubek, jakož i na zavedení angl. rohu, basového klarinetu, basové tuby, harfy a několika bicích nástrojův. U ostatních operních skladatelův odpadá po většině trojité obsazení dřevěných nástrojův a trubek. – Orchestr v kostele sv. Marka v Benátkách za časů G. Gabrieliho, jenž první ze všech skladatelů psal pro skutečný o., skládal se ze silně obsazeného tělesa smyčcového a krom toho hlavně z pozounů, cinků (kornetů), jakož i fléten; při symfoniích a sonátách přibrány bývaly asi již od r. 1600 varhany k spoluúčinkování. Rozdělení dvacítihlasné sonáty Gabrieliovy v 5 chorů dopouští domněnku, že bylo počítáno i s jinými skupinami instrumentálními (šalmajemi, fagoty a loutnami). Orchestr prvních operních skladatelův omezoval se při ariích a recitativech na nástroje k provádění generálního basu (cembalo, loutna) a jenom chudé ritornelly byly prováděny smyčcovými nástroji a několika flétnami. Též stupňované požadavky Monteverdiovy v jeho »Orfeovį nesmějí býti pojímány, jakoby tu běželo o moderní orchestr Ale on již rozeznává zřetelně orchestr smyčcový a dechový a dává tomuto (pozounům a kornetům) na posilu malé varhany s jazýčkovými hlasy (regály) a k onomu naproti tomu připojuje flétnové hlasy, jakož i loutny, flétny, harfy a klavír. O samostatném vystupování nástrojů nemůže tu býti řeči, jde o jakýsi druh rejstříkování: na počátku věty jest ustanoveno, které nástroje mají ji provésti. V »tuttį nepřipadají různým skupinám různé úlohy, nýbrž jsou veškery hlasy věty několikráte obsazeny. Tak tomu bylo až do časů Haydnových a jen zcela ojediněle liší se již dříve v »tuttį skupiny instrumentální (samostatné vedení rohův a trubek). Orchestr časů Bachových a Händelových různí se ve složení svém od moderního orchestru symfonického (od pol. XVIII. stol.) silným obsazením hobojí a fagotů, jež postupují se smyčcovými nástroji unisono. Vzorný orchestr drážďanský pod Hassem skládal se z 8 prvních a 7 druhých houslí, z 5 hobojí, 4 viol, 3 violoncellů, 3 kontrabasů, 5 fagotů, 2 fléten, 2 loveckých rohů, krom toho z trubek a kotlů. Při tom přirozeně solová místa hobojí a fagotů byla obsazena jen jednoduše. Klarinet jen zvolna dobýval si místa vedle hobojí a ještě Haydn psal většinu symfonií bez klarinetů (Mozart již od počátku jich používal). Nástroje, při nichž drnkalo se na struny, vymizely v XVIII. stol. (loutny a theorby) a dnes jediná harfa představuje jejich zbytek, neboť pizzicato smyčcových nástrojů jest nedostatečnou náhradou za ně. Dnes jsme na cestě, abychom čeleď nástrojů dechových zdokonalili v té míře, že každý z nich opatřen je strojem ladicím, jak tomu bylo v XVI. stol. Máme flétnu ve dvojí velikosti (také altová flétna zase již počíná objevovati se), hoboje v sopránové i altové poloze, vedle trubky i basovou trubku, vedle basové tuby i tenorovou a pod. Rozdíl je tu jen, že spojujeme tyto všechny nástroje k mohutnému orchestru, kdežto v XVI. stol. provozovala se hudba skoro jen čtyřhlasně s nástroji téže čeledi. Nemalou důležitost pro orchestr má způsob, jak jsou jednotliví hráči rozestaveni (t. zv. dislokace orchestru). Všeobecného pravidla, jak má se díti, nelze stanoviti, poněvadž akustické ohledy místnosti jsou rozhodny v jednotlivých případech. Zpravidla je však výhodou, aby dechová harmonie v zájmu čistoty ladění souvisela v jediný celek a nebyla dělena smyčcovým sborem. V koncertních síních, kdy dirigent vždy stojí před orchestrem, doporucuje se paprskovité sestavení, aby každý hráč byl stejně dalek jeho dohledu, dále zvýšení zadních řad z téhož důvodu. V divadelních orchech bývá kapelník zřídka před orchestrem, častěji v jeho středu nebo za ním, a všichni hráči jsou na stejné téměř ploše, která jen o málo při jednotlivých pultech bývá zvyšována. Stůj zde příkladem plán dislokace orchestru Národního divadla v Praze, jak ji provedl r. 1900 technický dozorce inženýr Karel Skopec. Aby celkový zvuk lépe do sebe splýval, dosahuje se nejnověji snížením orchestru, jež zavedl nejprve Wagner v Bayreuthu, do prohlubně nezočitelné divákovi, terasovitým jeho sestavením, při čemž dechové nástroje jsou pokryty střechou (smyčcové nikoli). Počet orchestrů, jež jsou s to, aby vyhověly nejvyšším požadavkům jim ukládaným. Jmenovitě v Německu má nyní každé větší město orchestr prvního řádu, nehledíc ke kapelám vojenským, jež od případu k případu mohou se proměniti v orchestr symfonický, a vskutku také pořádají symfonické koncerty. Nejproslulejší orchestry jsou dle Riemanna: městský, divadelní a koncertní orchestr lipského Gewandhausu (dirigent Arthur Nikisch), královská kapela v Berlíně (Richard Strauss, Carl Muck, Felix Weingartner), filharmonický orchestr tamže (F. Řebíček), královská kapela v Drážďanech (Ernst Schuch), královská kapela v Mnichově (Franz Fischer) a Kaimův orchestr tamže (Weingartner), velkov. kapela v Karlsruhe (FeIix Mottl), vév. kapela v Meininkách (dříve H. v. Bülow, nyní Fritz Steinbach), kníž. orchestr v Sondershausenu (Dohrn), městský divadelní a »Gürzenichův« orchestr v Kolíně n. R. (Franz Wüllner), dv, orchestr v Darmstadtě (W. de Haan), ve Štutgartě (Obrist), frankfurtský »musejní« (G. Kogel), král. div. orchestr v Hannoveru (Kotzky), král. div. orchestr v Kasselu (Treiber), ve Wiesbadenu (Mandstädt) a měst. lázeňský orchestr tamže (Louis Lüstner), měst. div. orchestr v Hamburku (Lohse), filh. [Orchestr] tamže (R. Barth), v Brémách (G. Schumann) a v Lubeku (Afferni), měst. orchestr v Mohuči (E Steinbach), ve Vratislavi (Maszkowski), Windersteinův orchestr v Lipsku a j. Mimo Německo sluší zmíniti se o orchestru konservatoře v Paříži (Taffanel), koncertů křišťálového paláce v Londýně (Manns), o dvorním operním a zároveň filharmonickém orchestru ve Vídni (Gustav Mahler), nejlepším v celém světě vůbec. V Anglii, mimo Londýn, má nejlepší pověst orchestr Halléův v Manchestru (Hans Richter), v Americe symfonické orchestry v Bostonu (W. Gericke) a N. Yorku (E. Paur). Pouze dva české orchestry jsou s to, aby vyhověly vysokým požadavkům pravého umění, totiž orchestr Národního divadla (Karel Kovařovic, Moric Anger) a orchestr reorganisované »České filharmonie« vstoupivší v život v řijnu r. 1901.

Související hesla