Ornament

, lineární nebo plastická výzdoba tvořená rytmickým a symetrickým opakováním naturalistických nebo abstraktních prvků. Vyskytuje se ve všech druzích výtvarného umění; užíván od pravěku.

Ottův slovník naučný: Ornament

Ornament (z lat.), tolik jako okrasa, ozdoba. Používá se ornamentu především ve stavitelském umění a v uměleckém průmyslu, na předmětech zhotovených z kterékoli hmoty a látky. Doprovází tu tvary architektonické, které tvoří kostru, jádro, kdežto ornament závisí na nich, podrobuje se jim. Nemá proto tvary a členění předmětů zakrývati, nýbrž je účinně podporovati, aby vynikly. Účelnost a ráz stavby, nářadí, nástroje a nádoby nesmí ornament pohltiti, ale napomáhati k umělecké působivosti jejich. Ornament jest buď prohloubený (rytý, vřezaný, také smaltem nebo barvou vyplněný), buď plochý (kreslený neb barevně malovaný), buď konečně vypouklý (relief plochý neb vysoký). V dějinách výtvarného umění lze ornament stopovati až do jeho prvku. Z doby pravěké známe jednoduché ornamenty tečkované, rovné nebo vlnité neb klikatě vedené čáry, kroužky, pásky, způsob ten zachoval se doposud u národů žijících na nízkém stupni vzdělanosti. Též staré umění řecké užívá takových ornamentů. Avšak již nejstarší umění Egypťanů zná též ornament rostlinný (květ lotosu), a také umění mesopotamské (assyrské, babylónské, perské) zpracovalo tvary z říše rostlin (květ, list, úponek), které pak po všechny časy až na přítomnou dobu zůstaly nejpřednějším motivem ornamentu. Záhy také nacházíme tvary zvířecí a lidskou postavu ornamentálně přizpůsobenou (mykénské nálezy). Každá země a každá doba vytvořily svůj sloh, používajíce svých domorodých tvarů, jež buď stilisovaly, buď naturalistně kreslily. Umění islámu nedovoluje znázorňovati lidskou postavu ani v ornamentu, ale za to vyvinulo »arabeskų neb »maureskų, t. j. ornament lineární nebo skrovně prokvetlý listovím přesně stilisovaným. Vlaská renaissance vyznamenává se bohatou a slohově promyšlenou ornamentikou, všeliké ornamenty z XV. a XVI. stol., komponované dle prací řeckých a římských, uznávány podnes za vzorné. Tu povstaly též tak řečené »grotesky« (zvané dle antických maleb v podzemních, tehda vykopávaných stavbách »le grotte« v Římě). Barokový sloh převzal tyto motivy, zpracoval je však s větší svobodou, rokoko pak přidalo »rocaillerie« (mušlovité ornamenty). Ve stol. XIX. vystřídaly se ornamenty všech slohův, od románského počínaje až po sloh empirový, k tomu pak druží se ornament naturalistní, od něhož přítomnost opět se odvrací k ornamentu slohovému. Moderní ornament slučuje v sobě tvary přírodní (květy, zvířata) s komponovanými živly, »style moder◁ pak vytvořil »secessní ornament« proláklých, měkkých rysův a forem. Značného vlivu na evropskou ornamentiku naší doby nabylo umění japanské. – Srv. Racinet, L'ornement polychrome; Hirth, Formenschatz der Renaissance (Lip., 1877 a sl.) Ch. Blanc, Grammaire des arts décoratifs (Pař., 1882); M. Heiden, Motive (Lip., 1890 až 1892); Ferd. Moser, Handbuch der Pflanzenornamentik (Lip., 1892); F. S. Meyer, Handbuch der Ornamentik (4. vyd. Lip., 1892); C. Gurlitt, Das Barock- und Rokoko-Ornament Deutschlands (Berl., 1885 – 89); Semper, Der Stil in den techn. und tekton. Künsten (Mnich., 1878 – 79). F.H -s.

Související hesla