Osoba


1. filozofie jedinečný nositel subjektivity a všeho, co k ní patří, zejm. svobody, vůle, práv, vztahů ap. Navenek je charakterizována svým jménem, které ji odlišuje od ostatních, a je znakem její důstojnosti. Osoba se nejprve objevila v antické tragédii; vysoké hodnocení osoby přineslo křesťanství. Filozofický zájem o osobu začíná Augustinem, v novověku B. Pascalem, vlastní filozofii osoby vytvořili (v návaznosti na literaturu 19. stol.) teprve S. Kierkegaard, personalisté a existencialisté 20. stol. Zdůraznili vnitřní spojitost svobody a odpovědnosti, etický význam lidské jedinečnosti a ryze osobní kategorie, jako je např. čest, lítost, vděčnost, věrnost, držení slova, o něž se opírá svobodná společnost a demokracie. Pojem osoba hraje velkou úlohu i ve filozofii výchovy, v psychologii, v teologii a v teorii práva, zejm. v teorii lidských práv. Hluboké pochopení vztahů mezi osobami se odráží i v jazyce, např. v kategorii gramatické o. slovesa. Viz též osobnost;
2. právo subjekt práva; rozlišují se osoby fyzické (člověk) a právnické. Pokud subjekt práva není osobou fyzickou, je osobou právnickou. Právnickými osobami jsou pouze sdružení fyzických nebo právnických osob, zejm. obchodní společnosti, družstva, spolky, společnosti, svazy, hnutí, účelová sdružení majetku jako např. nadace, jednotky územní samosprávy a jiné útvary, o kterých zákon výslovně stanoví, že jsou právnickými osobami. Vznik právnické osoby vyžaduje nejprve její zřízení (zpravidla písemnou smlouvou nebo zakládací listinou) a následně její zápis do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku. Při zřízení právnické osoby musí být určen její název, sídlo a statutární orgán. Právnická osoba se zpravidla zrušuje dohodou, uplynutím doby nebo splněním účelu, pro který byla zřízena. Nenabude-li celé jmění zrušené právnické osoby její právní nástupce, je zpravidla třeba před zánikem provést její likvidaci.

Související hesla