Ostrovskij Alexandr Nikolajevič

, ruský dramatik; tvůrce klasického repertoáru ruských divadel. Autor dramat mravoličného a sociálně psychologického zaměření, v nichž zachytil atmosféru patriarchálních mravů kupecké Moskvy, psychologická traumata ruské provincie i problematiku novodobého vývoje ruské společnosti; základní morální princip tvořil milostný cit, vydaný napospas nekulturnosti, despotismu a bariérám měšťanské každodennosti. K vrcholným dílům patří dramata Výnosné místo, Bouře, Schovanka, Vlci a ovce, I chytrák se spálí!, Les, Sněhurka, Bez věna a Talenty a ctitelé. Obhajoba tradičních mravních hodnot ruského života a dobová idealizace lidové etiky probíhá v jeho dílech především v mravní rovině. Psal též stylizovaná lidová melodramata a historické hry s náměty ze 17. stol., v nichž se snažil vytvořit ruské hrdinské charaktery.

Ottův slovník naučný: Ostrovskij Alexandr Nikolajevič

Ostrovskij Aleksandr Nikolajevič, dramatik rus. (* 31. bř. 1823 v Moskvě – † 2. čna 1886 ve vsi Ščelykově v kiněšemském új. kostromské gub.). Otec jeho pocházel z duchovní rodiny a dosáhl ve státní službě dědičného šlechtictví. Mladý Ostrovskij studoval gymnasium a práva v Moskvě, ale nepohodnuv se s jedním z professorů, nucen byl přerušiti studia, načež r. 1843 vstoupil do kanceláře nejprve poradního a potom obchodního moskevského soudu. Již tehdy jevil málo smyslu pro své povolání, jež poskytovalo mu velmi skrovných prostředků životních, ale projevoval stále větší náklonnost k divadlu a jmenovitě k dramatické tvorbě, k níž mohl čerpati hojně látky přímo ze života, zejména moskevských kupců, přicházejících v úředních věcech neustále do styku se soudy. V únoru r. 1847 Ostrovskij pročetl u Ševyreva svůj první dramatický pokus Kartina semejnago sčasťja a od té doby sám počítal se k cechu spisovatelskému a věnoval se nové činnosti. Uveřejniv ještě téhož roku Očerki Zamoskvorěčja ve formě povídek (»Moskovskij Gorodskoj Listo▽), vystoupil r. 1850 s komedií Bankrot (Svoji ljudi sočtěmsja), která mu získala všeobecné uznání a postavila jej do přední řady spisovatelů ruských. Přes uznání předních mužů, jako Ševyreva, Chomjakova, Davydova, Odojevského a j., práce Ostrovského, otištěná v »Moskviťanině«, dostala se na index následkem zakročení kupcův a autor její zbaven místa a stižen policejním dozorem, jehož byl zbaven teprve za Alexandra II., kdežto práce jeho sehrána byla až po 10 letech se změněným koncem v duchu státní morálky. Uvolniv se od úředních povinností Ostrovskij od té doby tím horlivěji jal se pracovati na zvoleném poli, a každá nová jeho práce vyvolávala co nejživější zájem, jehož výslednicí byla bud' neobmezená chvála nebo výčitky a jedovaté výpady, dle toho, co v nich bylo po chuti nebo proti vkusu dvou tehdejších hlavních válčících stran, slavjanofilův a západníkův. Za takových okolností objevily se práce: Utro molodogo čelověka (»Moskviťani◁, 1850); Bědnaja něvěsta (t., 1852) a Ně v svoji sani ně sadis, kterážto první dostala se na divadelní prkna a díky znamenitému provedení se Ščepkinem, Sadovským a j. trvale udržela se na repertoiru. Brzo potom následovaly: Bědnosť ně porok (1854); lidové drama Ně tak živi, kak chočetsja (1854); V čužom piru pochmělje (1856) a Dochodnoje město (1856). Podniknuv r. 1856 ku přání velkoknížete Konstantina Nikolajeviče cestu po Volze, sebral zde mnoho materiálu národopisného a rozšířil svůj obzor novými poznatky. Pod dojmem této cesty a za příčinou neshod s divadelní správou jal se psáti známé historické kroniky, jako: Minin (1862); Dmitrij Samozvaněc; Tušino (1867) a Vasilisa Melenťjevna (1867, spolu s Gedeonovem). Nepřímo cesta jeho poskytla mu podnět i k proslulé práci Groza (1860), čerpané ze života městečka Toržka, a ke komédii Na bojkom městě, kdežto četné jiné komédie z tohoto období nemají s cestou jeho nic společného, jako: Prazdničnyj son do oběda (1857); Ně sošlis charaktěrami (1858); Vospitanica (1859); Staryj drug lučše novych dvuch (1860); Svoji sobaki gryzutsja, čužaja ně pristavaj (1861); Ženiťba Baljzaminova (1861); «Ťaželyje dni (1863); Grěch da běda na kogo ně živet (1863); Šutniki (1864); Pučina (1866). Požehnaná činnost Ostrovského neustávala do samé smrti jeho. Tím způsobem objevovaly se jeho práce téměř bez přestání. K poslednímu období jeho činnosti náleží zejména; Na vsjakago mudreca dovoljno prostoty (1868); Gorjačeje serdce (1869); Běšenyja děňgi (1870); Ně vsje kotu masljanica (1871); Lěs (1871), známá u nás z provedení v Nár. divadle; Ně bylo ni groša, vdrug altyn (1872); Komik XVII. stol. (1873); Sněguročka (1873, jediná práce, čerpaná z ruských bájí); Pozdňaja ljubov (1874); Trudovoj chlěb (1874); Volki i ovcy (1875); Bogatyja něvěsty (1876); Pravda chorošo, sčasťje lučše (1877); Poslědňaja žertva (1878); Bezpridannica (1879); Dobryj barin (1879); Serdce ně kameň (1880); Něvoljnicy (1881); Talanty i poklonniki (1882); Krasavec-mužčina (1883) a ot mira sego (1885, poslední práce, otištěná několik měsíců před smrtí). Mimo to napsal s N. J. Solovjevem i u nás sehrané komédie Dikarka (1880) a Ženiťba Bělugina (1878). dále: Na porogě k dělu; Světit, da ně grějet (1881), a s P. M. Něvěžinem Blaž. Vedle této rozsáhlé činnosti původní náleží péru Ostrovského i několik překladů ze Shakespearea, Goldoniho, Franka a j. R. 1874 dal podnět k založení spolku dramatických spisovatelův ruských, r. 1881 byl členem petrohradské kommisse, revidující zákony, týkající se divadel, a když t. r. zrušen byl monopol státních divadel, čehož Ostrovskij horlivě se domáhal, usiloval zříditi v Moskvě lidové divadlo. Plány jeho, nalézající se téměř v posledním stadiu k uskutečnění, zmařeny byly tím, že koncem r. 1885. povolán byl ke správě státní scény moskevské, kterou v kratké době své činnosti povznesl na nebývalou před tím výši uměleckou. Ostrovskij jest typem umělce poctivce, jenž nehledal nikde a v ničem prospěchu osobního, ano naopak sloužil umění až do sebezapření. Hmotné postavení jeho bylo těžké, ač jeho práce vyplňovaly ruský repertoir, tak že car Alexander II. ustanovil mu r. 1883 z vlastní pokladny roční důchod 3000 rub. a po jeho smrti tento důchod ponechán i jeho vdově a na výchovu jeho tří synův a dcery poukázáno ročně 2400 rublů. Na pohřeb Ostrovského car rovněž věnoval 3000 rub. Tím zásluhy Ostrovského o ruské divadlo byly uznány i na nejvyšších místech. Ostrovskij jest v pravdě zakladatelem ruské národní scény. Ve svých dílech vylíčil život ruský s nejrozmanitějších stránek a jmenovitě význačná třída ruských kupců nalezla v něm zobrazitele nad jiné povolaného. Celá řada typů jak negativních, tak positivních zachycena jím s neodolatelnou pravdivostí a nestranností. Možno říci, že život ruský obsáhl plně, podav obrazy úplného mravního pádu nejnižších vrstev až k mohutnému projevu lidské důstojnosti, při čemž jediným vodítkem byl mu čistý umělecký cit a pravá humanita, obestírající celou jeho tvorbu. Znalost ruského lidu, vlastního mu humoru i rozrušujících živlů v něm, spojuje se v něm s neobyčejnou znalostí mluvy tohoto lidu, tak že v pracích Ostrovského máme obsáhlou sbírku pravých perel čistě národních obratův. Slovem, Ostrovskij jest vynikající zjev, jenž dosud nenašel důstojných pokračovatelův, ač veleplodnou činností svou položil základ k ryze národní škole ruského dramatu. – Srv. Dobroljubov, Těmnoje carstvo a Luč světa v těmnom carstvě (»Sočiněnijæ); Boborykin, Ostrovskij i jego sverstniki (»Slovœ, 1878); N. Cernyševskij, Kritičeskije očerki (Petrohr., 1895); Nězelenov, Ostrovskij v jego proizveděnijach (t., 1888); P. Jevstafjev, Novaja rus. litěratura v otděljnych očerkach zaměčatěljnych dějatělej: A. N. Ostrovskij (t., 1887). Sebrané spisy jeho vyšly r. 1859 a potom ještě desetkráte. Poslední vydání jest z r. 1896 – 97 (10 d.) Mimo to vyšly o sobě Dramatičeskija sočiněnija, sepsaná se Solovjevem (Petrohrad, 1881), a Dram. perevody (t., 1886, 2 d.). Šnk.

Související hesla