Ovce

, přežvýkaví sudokopytníci z čeledi turovitých, zástupci rodu Ovis a Pseudois. Rohy mají obvykle kruhovitě stočené; předoční žlázy jsou vyvinuté, chybí vous na bradě. Ovce žijí divoce pouze v holarktické oblasti (viz též zoogeografie). Muflon (Ovis musimon) byl jako lovné zvíře v roce 1878 vysazen v ČR. Viz též ovce domácí.

Ottův slovník naučný: Ovce

Ovce (Ovis L.), rod přežvýkavců dutorohých (Cavicornia) ze sekce téhož jména (Ovina), jejíž druhové mají na rozdíl od turů tělo menší, na dutých, hned nad očnicemi se nalézajících násadcích čelních rohy nejprve nazad zakřivené a u kořene buď zpředu a ze zadu nebo naopak se stran smačklé, z pravidla napříč vráskované, nos nahoře vpředu srstí porostlý, stoličky prismatické, ostrohrané, na povrchu hladké a na žvýkací ploše úzkými poloměsíčitými jamkami znamenané a na vymeni jen dvé cecíkův. Náležejí sem rody Capra L. a Ovis L. (ovce). Tento má na trojhraných násadcích rohy také skoro trojboké, nad čelem vpředu ploské a vzadu smačklé, zavinuté a napříč vráskované, čelo ploché, ale hlavu vpředu úzkou, oči s jamkami slzními, bradu bez vousů, nohy po většině štíhlé a ocas krátký; tělo jest pokryto buď zkadeřenou vlnou, buď kosmatou srstí. Ovce divoké žijí ve stádech po horách severní polokoule a původním domovem jejich jest Asie; v Evropě, Africe a Americe žije po jediném druhu takových divokých ovec. Obývají v horách i dosti vysoko, zejména po pastvinách a stráních nebo ve světlých lesích, odkudž se na zimu stěhují do údolí. Tyto divoké ovce jsou přežívavci čilí, obratní a srdnatí. Samice (bahnice) metá po 1 – 2, zřídka po 3 – 4 jehňatech v době 20 – 25 neděl po páření. Lidé loví divoké ovce pro chutné maso a vlnu. Nejznámějším a nejdůležitějším druhem rodu Ovis jest mírná, trpělivá, ba skoro tupá, bázlivá ovce domácí (O. aries L.), chovaná ode dávna v četných odrůdách jako ssavec domácí, tak že dnes nesnadno rozhodnouti, ze kterého nebo vlastně ze kterých druhů divokých pošla. Má čenich na slemeni klenutý, na předu tupý, neveliké oči i boltce a rohy nejprve nazad ohnuté, dvakráte šroubovitě zavinuté a špičkou ven obrácené; samicím některých plemen scházejí. Tělo jest pokryto hustou a krátkou vlnou. Z cizích plemen dlužno uvésti tato: ovci tlustozadkou, O. aries steatopyga (střední Asie), s lojovitým nádorem při krátkém ocase a hrubou vlnou; ovci tlustoocasou, O. a. pachycerca (již. Asie a sev. Afrika), s podobným nádorem kolem zakrnělého ocasu, jen s pesíky, bez vlny; ovci široocasou, O. a. platyura (Persie, Malá Asie, Afrika), s ocasem delším, ale vrstvou tuku ztlustlým; ovci dlouhoocasou, O. a. dolichura (Habeš, Egypt, Syrie), se ztučnělým, dlouhým ocasem; ovci dlouhonohou, O. a. longipes (Afrika), podobnou koze, s vysokými nohami, s krátkými, tuhými pesíky; nemotornou ovci africkou, O. a. africana (Afrika), s hřivou na krku, plecích a na hrudi. Všecky tyto ovce prospívají mlékem, masem, vlnou a tukem. – K rodu ovec (Ovis L.) ještě náležejí druhové: O. musimon Schreb. a O. orientalis, O. argali Pall. a O. montana Cuv., O. nahoor Hodgs. a konečně O. tragelaphus Desm. (ovce hřivnatá, arui). Tento druh nemá slzních jamek a slémě čenichu jest přímé; na hrdle, hrudi a na předních nohách má dlouhou hřívu a také na kolenou zadních noh jsou chvosty dlouhé srsti, jež s hřivou dosahuje až na zemi. Nohy jsou krátké a silné. Nedlouhý ocas (25 cm) má na konci chvost delších chlupů. Berani i ovce mají stejné rohy jednoduše nazad a ven zakřivené. Tělo má délku 1,5 m, výšku v plecích 95 cm, a srst barvy plavé i narudle hnědé; hříva krku má barvu černou. Jest domovem v severní Africe, v pohoří Atlasu, při hořejším Nílu, v Habeši a obývá v horách, na stepech i v pouštích. Br. Ovce domácí sluje hromadně brav ovčí, samec jmenuje se beran, samice zove se matka nebo bahnice, mláděti říká se jehně aneb dle pohlaví beránek, jehnice (matička), vykleštěný beran sluje skopec a k chovu nezpůsobilá zvířata jmenují se brak. Dle stáří slovou ovce roční, zubáci neb zubkyně, a staré. Chrup ovce sestává ze 6 stoliček po každé straně obou čelistí a z 8 řezáků na čelisti dolní; řezáky slují též lopatky, prvé řezáky a stoličky slují mléčné. Jehněti narostou zuby mléčné řezáky a po 3 stoličkách (předních) ve 3 – 4 týdnech a trvají do stáří 1. roku. Ve věku 1 – 11/2 roku jehně ztrácí prostřední (prvý) pár řezáků mléčných, na místě kterých narůstají širší řezáky (lopatky) stálé, a sluje dvouzubka, jarník či jeřátko. Ovce 2 – 21/2letá dostává 2. pár řezáků stálých a slove čtyřzubka, zubkyně neb dospělá. Mezi 3 – 4 rokem vymění se ovci 3. pár řezáků, načež se zove šestizubka. Od 4 – 41/2 roku ovce ztrácí poslední (vnější) pár řezáků mléčných, v době té vymění též přední stoličky mléčné, narostou jí i stoličky zadní (po 3), má pak zuby vyrovnané a nazývá se osmizubka či plnoletá. V následujících letech zuby se prodlužují a opotřebují tou měrou, že v 8. až 10. roce ovce nemůže se již dobře napásti. Na základě této pravidelné změny zubů lze stanoviti stáří bravu, při čemž třeba si připamatovati, že dobře krmený a hleděný brav rychleji zuby vyměňuje než špatně krmený. Dospělá ovce váží dle druhu a pohlaví 14 až 110 kg; jehně váži asi 10% váhy bahnice. Plemena ovcí. Chovné ovce lze rozděliti ve dvě veliké skupiny plemen, t. na plemena evropská a mimoevropská. K mimoevropským plemenům náleží: 1. Ovce tlustozadká (Ovis steatopyga), jež má domov svůj od hranic evrop.-asijsk. až do Číny. Zvláštností její jest krátký ocas, 3 – 4 obratle čítající a 20 až 30 kg loje nesoucí. Ovce tyto chovají se především pro maso a lůj, často též pro cennou kožišinu z jehňat; vlna je takřka bez ceny. 2. Ovce široocasá (O. platyura) je rozšířena v záp. Asii a sev. Africe, částečně též v Kapsku, již. Italii a Francii. Ocas má plochý a velice tučný (14 kg). Kožišina jehňat jménem astrachan a kožišina starších zvířat jménem krymr jest velice hledána. Vlna je smíšená, méně cenná. 3. Ovce beduinská či dlouhoocasá (O. dolichura) chová se ve střední Asii, Syrii a sev. Egyptě pro maso, lůj i vlnu, jež je šedobílá, jemná, lesklá a česné vlně podobná. Ovce tyto mají ocas skoro země se dotýkající (až 80 cm) a hojně tukem obalený. V Evropě chovají se tato význačná plemena: 1. Ovce krátkoocasá (O. brachyura), jež rozšířena je v severní Evropě a vyznačuje se krátkým, sotva 13 obratlů čítajícím ocasem; vlnu má smíšenou, méně cennou. Do této skupiny náleží skandinavská, livonská, islandská a stepní, z nichž tato nejvíce je rozšířena jsouc pravým dobrodiním obyvatelstva dolin, bažin, písčin a pustin severoněm., jest nejužitečnější a nejskromnější, ale také nejmenší všech ovcí. Ovce stepní je 55 cm vysoká, 56 cm dlouhá, bezrohá; vlnu má smíšenou, i přes 25 cm dlouhou, svrchní vlas bývá černý, prostřední chlup je 12 cm dlouhý a zpodní vlastní vlnovlas měří sotva 6 cm; váží 14 – 20 kg a dává vlny 1 – 4 kg. Dále náleží sem též ovce podolní nížin severoněmeckých, jejíž východofryský ráz nejvíce je rozšířen a též u nás místy se chová (Bernardice u Tábora, ryt. z Eisensteinu v Březnici, Adam v Kralupech n. Vlt.). Ovce tato má vysoké nohy, úzkou dlouhou hlavu a vodorovně položené uši, dlouhou (20 – 25 cm), hrubou a často zplstnatělou vlnu. Vyniká svou otužilostí, dojivostí (2 – 5 l denně neb až 500 l ročně), plodností (2 – 4 mláďata), tučnivostí a rychlým vzrůstem; vážívá 60 až 100 kg. Upotřebuje se jí často ku plemenitbě s jinými plemeny. 2. Cápovice či ovce huňatá (O. dolichura strepsiceros) chová se v zemích jihovýchodní Evropy (v Haliči, Bukovině, Uhrách, jv. Rusku, Rumunsku, Srbsku atd.) pro maso, mléko a částečně i pro vlnu a kožišinu. Vlna je barvy bílé, hnědé i černé, je hrubá a smíšená; svrchní srsť měří 20 – 40 cm, zpodní vlnovlas 7 – 12 cm; v zimě převládá tento a činí vlnu cennější. Vlny nastříhá se ročně 2 – 3 kg, z níž vyrábějí se hlavně houně, má dlouhé (40 – 60 cm), závitovitě točené rohy (mimo ráz horodenský), jež zvedají se buď přímo vzhůru neb se obloukovitě sklánějí na strany. Hlava a nohy pokryty jsou obyčejně černou srstí. Ovce je velice otužilá, spokojuje se skoro 5/6 roku chudou pastvinou; tuční velmi rychle, dává maso chutné, oblíbené zvláště ve Francii. 3. Ovce schlíplouchá (O. catotis) nachází se v Lombardsku a Bergamu. Dojí málo, ale dává mléko velmi tučné. Vlnu má hrubou a smíšenou. 4. Ovce selská (O. aries) bývala rozšířena skoro po celé střední a západní Evropě; různě pomíšená nachází se v těchto krajinách dosud a jest namnoze pojmenována dle zemí, v nichž se vyskytuje. Ovce česká je skoro vesměs pomíšena s ovcí merinskou a chov její provozují hlavně ještě rolníci v Čechách a na Moravě; je dosti otužilá, skromná, dává dobré maso, snadno tuční, poněkud hrubší bílé i černé vlny dává asi 2 kg a váží asi 35 kg. Ovce pomořanská, již chová u nás p. J. Čejka z Prusic, je bezrohá, a zušlechtěna byvši plemeníky merinskými a anglickými, má dosti jemnou vlnu a velmi chutné maso. Ovce srbská a cigaja v Sedmihradsku a Rumunsku jsou rovněž ovcí merinskou pomíšeny, mají vlnu smíšenou dosti jemnou, dobře se krmí a mají chutné maso. Nejvýznamnější ovce selská je merino, jež je původu španělského a velebenou ovcí vlnařskou; je zavalitá, prostředně veliká, 50 cm vysoká, 80 cm dlouhá, má veliké závitovitě točené rohy, jemnou, krátkou vlnu a váží 30 – 90 kg; pečlivou a vytrvalou plemenitbou přetvořila se v rázy tyto: a) Ovce elektorál (escurial neb saská merinka) je útlého, štíhlého těla, má velejemnou, bílou, řídkou, pravidelně kroužkovanou vlnu, s málo a snadno rozpustnou olejovitou mastnotou; roční stříž činí 1 až 1,2 kg; hlavu má špičatou, krk dlouhý, hubený, tuční zvolna, maso nemá chutné a váží 25 – 30 kg; ovce tato vyšlechtěna byla koncem XIX. stol. v Sasku za účelem jemnosti a vyrovnanosti vlny, při čemž zanedbána bohatost vlny a váha zvířete; odtud dovážena byla za drahé peníze do Čech k zušlechtění českých merinek; původní tvar její takřka úplně vymizel (Liptín-Rudno), ale zušlechtěna chová se v Netolicích, Libějicích, Vintýřově, Peruci, Smečně. b) Ovce negretti (též infantado neb merinka rakouská) pochází se stáda hrab. Negrettiho a vévody Infantada ve Španělsku, odkud r. 1802 dovezena byla do Rakouska a tu dále zušlechťována, aby dosaženo bylo statných a pěkných zvířat, s rozloženým tělem a se značným množstvím vlny. Ovce tato bývá 80 cm dlouhá, 50 cm vysoká, váží 30 – 50 kg, dává 1 – 3 kg vlny 2,5 – 4 cm vysoké; hlavu má krátkou a širokou, krk krátký s hlubokým prohýbaným lalokem, kůži má pohyblivou, značně laločnatou, obrostlou úplně vlnou bílou neb žlutavou; rouno má husté, uzavřené, tuhou neb těžce rozpustnou mastnotou na povrchu spojené a černé (po přání továrníků); berani mají rohy silné, závitkovitě stočené; v Čechách chová se zušlechtěná m. j. v Lukavici a Kolešovicích. c) Ovce elektorál-negretti je nejznamenitější a nejoblíbenější ráz k dosažení jemné vlny soukenické a chová se u nás v Dolních Beřkovicích. d) Ovce merino s vlnou česnou počala se vytvořovati po r. 1825 následkem poptávky po jemné vlně česné, tím dán počátek rázu ovce mauchamp [móšan] a ovce boldelucké; prvá vznikla náhodou z ovce merinské narozením beránka s rovnou hedvábnou vlnou chovateli Graux v hrab. Mauchamp, který ji se státní podpodporou 120.000 fr. zušlechtil, je 80 cm dlouhá, 50 cm vysoká, bezrohá, snadno tučnivá, váží 35 – 50 kg a vlnu má 10 cm dlouhou; druhé dal vznik kníž. Schaumburg-Lippe v Meklenbursko-Zvěřínsku, odtud rozšířil chov tento též do Ratibořic u Čes. Skalice (1858) a na jiné své statky; znamenitým stal se svou velikostí (beran váží 70 – 80 kg, ovce 45 – 55 kg) a bohatostí vlny (beran dá 9 až 10 kg, ovce 5 – 7 kg vlny neprané); obou rázů bylo hojně upotřebeno k plemenitbě s jinými plemeny. e) Ovce rambouillet [ranbujè], též merinka francouzská, vznikla na státním statku poblíž Versailles z nejlepších merinek španělských, u nichž však nebyl zachován čistý chov, nýbrž dbáno jen na zlepšení vlny a tvaru těla; podobá se rázu negretti, váží 40 – 55 kg, jest úplně obrostlá a dává 2 kg 6 cm dlouhé vlny k různým účelům (à deux mains); novými požadavky plemennými, aby se dosáhlo rychle dospívajících a tučnivých rázů s bohatou vlnou, vytvořila se ponenáhlu ovce merinos plissés (merinka vrásčitá neb laločnatá), jež vyniká bohatě laločnatou koží a chová se hlavně pro vlnu; ovce merinos non plissés (merinka bezlaločnatá), jež má kůži rovnou a chová se nejen pro vlnu, ale i pro maso a lůj; nejnověji vyšlechťuje se ovce merinos précoces (merinka raná), jež vyniká rychlým (raným) vývojem, velikou tučnivostí, pěknou černou vlnou, a jež teprve r. 1878 na pařížské výstavě byla náležitě oceněna; jehňata 3měsíční váží 25 kg, roční 60 kg, 18měsíční asi 70 kg a poskytují až 62% masa; jsou-li v mládí dobře krmena, stávají se otužilými i skromnými; roční stříž činí asi 5 kg vlny neprané, jež továrním praním ztrácí 61%; vlna je 11 cm dlouhá, jemně vlnitá, jejíž jemnost a lesk chovem se ještě zlepšuje; chová se hlavně v okresích Soissons, Champagne a Brie. V král. Českém ovce rambouillet chová se ve Štěnovicích, na panstvích hrab. Frant. Thuna z Hohenšteinu, míšenci s ovcí anglickou v Třeboni a na Peruci. Zvláštního významu nabyly v posledních letech následkem změněných poměrů hospodářských ovce anglické, zejména: a) Ovce dishley-leicesterská (dle hrabství téhož jména), jež hojně se chová ve Francii a na tamních jatečných výstavách již po léta bývá vyznamenána cenami prvými; je svým zevnějškem, jemnými kostmi, hloubkou hrudí, klenutím žeber, rychlostí vývoje a tučnivostí dosud nedostižna; berani dosahují 75 cm, ovce 70 cm výšky a 136 – 142 cm délky, váží až 80 kg, jemné bílé, lesklé, 20 cm dlouhé, černé vlny dává až 6 kg. Bezrohá hlava její je hladká, s rovným nosem a vodorovně odstávajícíma ušima; ovce tato je velice choulostiva, nehodí se pro pastvu a bývá často jalová nebo zmetá, proto nenabyla valného rozšíření a pro poměry české je skoro bez významu. b) Ovce lincolnská vyniká jemnou, hedvábitou, lesklou a 20 cm dlouhou vlnou, jež zvláště se hodí k výrobě látek lustreových. c) Ovce cotswoldská je domovem v hrab. Gloucester; jest otužilejší a plodnější, ale má hrubší kostru, větší hlavu (s čuprynou) a volnější vývoj než ovce leicesterská, je 76 – 78 cm vysoká, 94 – 143 cm dlouhá, široká, těla válcovitého, váží až 130 kg (jehňata 6 – 8měsíční 40 – 50 kg), maso má dobré a dává 5 – 8 kg hrubé bílé, 25 – 30 cm dlouhé neprané vlny. Míšením berana ovce cotswoldské s ovcí selskou a j. vznikla na Moravě ovce kelčanská, jež se jí velice podobá a v užitkových vlastnostech namnoze vyrovná, u nás je hojně rozšířena, čehož také zasluhuje, a chová se v Želevčicích a Strašicích. d) Ovce southdownská, pojmenovaná dle vápencových pahrbků hrabství Sussex, náleží k nejznamenitějším plemenům masařským; je 70 cm vysoká, 120 cm dlouhá, hlavu má širokou, krátkou, bez rohů, s jamkou na čele, porostlou černou srstí a pokrytou vlnou až k očím, trup má tvar hranolu, hruď i hřbet je široký, kost jemná a končetiny jsou porostlé černou srstí, vlny prostředně jemné, více méně kroužkované, 8 – 10 cm dlouhé dá 1,5 – 2 kg; ovce tato je velmi rychlého vývoje, ale též dosti choulostiva a nedosti plodná. U nás chová se při celoročním chlévním krmení v Libochovicích, Duchcově, Kolíně, Rychmburce, Peruci, BIatné, v Sudově Hlavně a j. Hojně rozšířeni jsou též míšenci. e) Ovce cheviotská (skotská) je domovem v pohraničných horách anglicko-skotských, vznikla smíšenou plemenitbou ovce domácí s ovcí leicesterskou a southdownskou, chová se pro maso a částečně též pro vlnu a mléko. f) Ovce dorsetská a ovce somersetská jsou jí velice podobny, vynikají vel. plodností a maso vykrmených 9 – 12měs. jehňat je na trhu londýnském nejhledanější a nejdražší. g) Ovce blackfaced heath breed (černolící ovce horská) je domovem v hrabství Derby a ve Skotsku, vyniká velikou otužilostí a výborným masem, hlavu má malou, rohatou, končetiny krátké, zmasilé, obě porostlé černou neb strakatou, tuhou, krátkou srstí, kosť má silnou, ale nikoli hrubou, a hrubé smíšené vlny dává 1,5 – 2,5 kg. h) Ovce shropshireská povstala smíšenou plemenitbou původní ovce shropshireské s ovcí dorsetskou, pak ovcí leicesterskou a konečně s ovcí southdownskou, jíž se tvarem těla velice podobá, lišíc se od ní hlavou pokrytou srstí úplně černou a nosem vráskovitým, je 75 cm vysoká, 1 m dlouhá, váží 80 kg a dává 3 kg dosti hrubé vlny, je otužilá, rychle se vyvíjí a rychle tuční, zužitkuje různé píce snad nejlépe a spokojí se i s pící chudou; pro tyto vlastnosti nabyla hojného rozšíření v Americe, kdež hojně se mísí s jinými plemeny; též u nás nabyla půdy a docíleny výsledky příznivé i při smíšené plemenitbě ovce merino, kelčanské a southdownské (Hospozin) a s ovcí merino a southdownskou (v Chocni); chová se v Hospozíně, Chocni, Dobřenicích a j. i) Ovce oxfordshireská je domovem v hrabství oxfordském, je 75 cm vysoká, 1 m dlouhá, váží 80 kg a dává 3 kg hrubé, světle hnědé, husté, málo kroužkované vlny; hlavu, uši a nohy má porostlé srstí černou a hladkou, hruď má hlubokou, kříž široký, je velice otužilá, výborně se vykrmuje, ale vyžaduje lepší píce i lepšího ošetření než předešlá; hodí se znamenitě ke zlepšení masařských vlastností našich ovcí a chová se v Čechách v Libochovicích, Budenicích a j. k) Ovce hampshiredownská povstala zušlechtěním ovce southdownské, již překonává velikostí těla a hloubkou vlny, je 80 cm vysoká, 1,1 m dlouhá, těla širokého, váží 90 kg, je bezrohá, vlny dává 1,5 – 4,3 kg, nohy má krátké a silné, je velmi otužilá, plodná, rychlého vývoje a snadno se vykrmuje, ano je náchylná k místnímu ukládání tuku; často se vykrmují již 5 – 6 nedělní jehňata; u nás chová se na panství postoloprtském. Fr N.

Související hesla