Ovidius

, římský básník. Z blíže neznámého důvodu byl císařem Augustem poslán do vyhnanství v Tomidě (dnešní Constanţa) na pobřeží Černého moře, kde také zemřel. Jeho ranou tvorbu charakterizují erotické sbírky Lásky, Listy heroin (fingované dopisy mytických žen) a dvojice pseudodidaktických básní Umění milovat a Léky proti lásce. K hlavním dílům patří mytologická epická skladba Metamorfózy, básnicky zpracovávající báje s tématem proměny, a Kalendář, popisující v kalendářním pořádku římské svátky a obřady. Z doby jeho pobytu ve vyhnanství pocházejí elegické sbírky Žalozpěvy, Epistulae ex Ponto, pamflet na nejmenovaného přítele Ibis, napodobující stejnojmené dílo Kallimachovo, a didaktická báseň o rybách a rybolovu Halieutika. Jeho poezii charakterizuje elegantní lehkost a formální mistrovství, obdivované do současnosti.

Ottův slovník naučný: Ovidius

Ovidius Naso, Publius, slavný římský básník doby Augustovy (* 21. bř. 43 př. Kr. v Sulmoně [nyn. Solmona] v zemi Paelignů ze zámožného rodu rytířského – † v měs. srpnu r. 17 n. 18 po Kr. v Tomech). Aby dostalo se mu jemnějšího vzděláni, poslán záhy zároveň s bratrem o rok starším do Říma, kdež pak učiteli mu byli nejslavnější rhétorové tehdejší Porcius Latro a Arellius Fuscus. Deklamací rhétorských ve školách jejich Ovidius účastnil se po obvyklou dobu, avšak již tamní práce jeho měly ráz silně básnický. K básnění nesla se valně již od prvopočátku poetická skrz naskrz mysl jeho, ne pak k vážnému úkolu, k němuž dle vůle otcovy připravovati se měl, totiž k řečnictví a právnictví, jež mu dále upravovati mělo dráhu ke službě státní. Ukončiv studium rhétorické nastoupil cestu do Řecka, možná i do Asie, aby tam vzdělání své dovršil. Ku přání otcovu věnoval se potom službě státní i zastával tu některé úřady podřízené. Než brzy vzdal se povolání veřejného a uchýlil se do života soukromého, aby oddal se tu cele pěstování umění básnického. Maje takto dostatek prázdně obcoval hojně s básníky tehdejšími, zejména s Propertiem, a docházel stykem tím nemálo poučení a povzbuzení k tvorbě básnické. Básně skládati a uveřejňovati počal záhy, a sice byla to tragédie Medea a některé básně erótické, jimiž zahájil tuto svou činnost. Básně jeho líbily se všestranně, tak že bylo lze předvídati budoucí slávu mladého básníka. Ježto pak i poměry jeho hmotné byly utěšené, nebylo nic na překážku rozvoji nadaného ducha jeho. Štěstí jeho dovršoval zdárný sňatek s třetí chotí, příbuznou Augustovou, s níž žil v úplné shodě a jíž ve styk přišel s římskými osobnostmi kruhů nejvyšších. Vlivu snad této paní jest přičítati, že obrátil se k básnickým pracím větším a vážnějším. Již byl skoro největší své dílo, Proměny (Metamorphoses), dokonal, když tu z čista jasna zasáhla jej rána, jež šťastnému životu jeho konec učiniti měla na vždy. Na podzim r. 8 po Kr. vydán totiž od Augusta rozkaz, aby Ovidius opustil město Řím a odebral se ve vyhnanství do Tom, nepatrného přístavního města, ležícího při Černém moři, jižně od ústí Dunaje, v nehostinné krajině getské. Byla to pro muže toho, zvyklého pohodlí a životu velkoměstskému, rána hrozná. Mnozí snažili se vypátrati přečin, jímž Ovidius způsobil si krutý trest ten, avšak vše úsilí bylo marné. O události té víme totiž jen to, co on sám v básních, jež složil ve vyhnanství, o ní dí. Avšak způsob, jak o záležitosti tu mluví, halí vše v temnotu až na jednu věc, že totiž Augustus také proto oním způsobem jej potrestal, že knihami o umění lásky (Ars amandi) ublížil mravnosti (srv. Trist. 2, 207). Jinde opět dí, že jeho provinění bylo těžké (Trist. 2, 122), že Augustus právem cítil se uražen; avšak omezuje vinu svou tím, že bezděky na nějaký nepěkný čin se díval. Z takových pokynu nelze zhola nic jistého vyvoditi. Tolik pouze zdá se pravděpodobným, že politického skutku proti císaři se nedopustil, že složení básně Ars amandi, kteréž dílo již sedm let před tím bylo uveřejněno, nebylo vlastní příčinou té relegace, nýbrž jen záminkou, příčinou předstíranou, aby pravý důvod trestu lidu obyčejnému byl utajen. Vlastní provinění Ovidiovo týkalo se spíše rodinných poměrů císařových, než poměrů politických. A tu domnívali se mnozí, že přečin Ovidiův souvisel s pustým životem vnučky Angustovy, mladší Julie nebo s přečiny vnuka Augustova, Agrippy Postuma, kteříž oba v tu dobu od děda samého ve vyhnanství byli posláni. Zda mají pravdu učenci ti, nelze zjistiti. Srv. Appel, Quibus de causis Ovidius ab Augusto relegatus sit (Berl., 1872): Huber, Die Ursachen der Verbannung des Ovidius (Řezno, 1888). Těžkou nehodou tou Ovidius byl téměř úplně zdrcen. V dálné krajině s obyvatelstvem úplně cizím snáší s velikým bolem, ba nemužně, neštěstí své, bez ustání lká, běduje a prosí za milost. Básně, jež v tu dobu píše, jeví náladu tu, obsahují bol, jejž pro trest onen zakouší. Jedinou útěchou bylo mu básnění, zejména skládáni elegií. Zde složena sbírka elegií Tristium a Ex Ponto. V básních, jež ve vyhnanství tom psal, Ovidius obracel se často s prosbami k Augustovi, aby buď mu prominul trest, aneb aby aspoň na nějakém místě vlídnějším přebývati mu dovolil. Vše bylo marné. Augustus zemřel 19. srpna 14 po Kr. a následoval Tiberius. Ovidius hleděl si získati přízeň tohoto vladaře. Ani ta snaha neměla úspěchu. Tiberius o nějaké milosti ani slyšeti nechtěl. A tak musil Ovidius ve vyhnanství svém vytrvati; zemřel tam dle svědectví Jeronymova r. 17 po Kr., tedy v 60. roce věku svého. Dle jiného výpočtu udála se smrť jeho až roku následujícího. Také vřelé přání jeho, aby kosti jeho v rodné půdě odpočinutí došly, zůstalo oslyšeno. Básně Ovidiovy jsou četné i lze je rozděliti dle doby, v níž vznikly, ve tři skupiny. První skupinu tvoří básně, jež složil ve svém mládí, prvotiny to jeho musy. Jsou to básně milostné a sepsané v elegickém distichu. Náležejí sem, nehledíme-li k tragédii Medea, jež se nám nezachovala: 1. Heroides či Epistulae, 21 listů poetických, jež píší ženy doby herojské manželům neb milencům, dílem i tito oněm; 2. Amorum libri, složené kolem r. 14 př. Kr. původně v knihách 5, potom kolem r. 2 př. Kr. ve třech knihách po druhé vydané, v kteréž podobě nám jsou dochovány. Obsaženo jest tu 49 elegií erótických, líčících namnoze způsobem velmi smyslným milostný život básníkův, jehož středem jest Corinna, nám jinak neznámá; 3. Ars amatoria (Ars amandi) o třech knihách, v nichž rady se udílejí jak mužům, tak dívkám, jak získati lze lásku a jak ji udržeti. Báseň ta, složená kolem roku 2 př. Kr., jest nejznamenitějším dílem erótické poesie Ovidiovy, vyniká originálností a formální dokonalostí, ale pohříchu též frivolností a lehkomyslností. V těsném spojení s ní jsou dvě menší básně, Remedia amoris (Prostředky proti lásce) a Medicamina faciei (Ličidla obličeje), o prostředcích kosmetických. Básně skupiny druhé, složené ve věku dospělejším, jsou: 1. Metamorphoseon libri XV (Proměn knih 15). Jest to obšírná epická báseň, psaná v hexametrech, v níž zpracována jest dlouhá řada mythů (asi 260), vypravujících o různých proměnách podoby. Setkáváme se tu s bájemi řeckými, staroitalskými a římskými. Pořádek bájí těch jest chronologický; básník líčí mythy od počátku světa a zakončuje výklad celý apotheosou Caesara, jenž byl proměněn ve vlasatici. Uvnitř této osnovy chronologické Ovidius užívá i pásma místního, řadě k sobě báje stejného místa, na př. athénské, krétské, thébské a j., nebo též pásma osobního, slučuje mythy, jejichž středem byl vynikající některý bohatýr, jako Theseus, Perseus, Hercules a j. Celkem lze říci, že spojení jednotlivých bájí jest vhodné a obratné. Látku k dílu tomu Ovidius čerpal jednak z pramenů řeckých (náleží sem Eratosthenés, Boios, Nikandros, Parthenios a j.), jednak i římských. Sestavení její a vzdělání mnohých jednotlivostí jest zásluhou jeho sama. 2. Fasti v 6 knihách, složené v elegickém distichu. Jest to kalendář, v němž se jedná o římských svátcích a slavnostech, o jejich původu, jakož i o náboženských obřadech a obyčejích, jež k slavnostem těm se pojily. Probírají se tu jednotlivé dni každého měsíce, zaznamenávají při nich důležitější zjevy a úkazy na nebi, označují svátky a vypravují pověsti, kteréž k svátkům těm se odnášejí. Dle toho jsou Fasti aetiologické elegie, jaké před ním (v III. stol. př. Kr. ) psal Kallimachos, básník řecký, v Alexandrii. Litovati jest, že zůstalo dílo to nedokončeno. Obsahujeť pouze prvních šest měsíců roku. Až tam v něm básník dospěl, když událo se jeho vyobcování do Tom. K básni té čerpal látku z děl učeného polyhistora M. Terentia Varrona, v těch totiž částech, kde vykládá o původu římských svátkův a zvyků; látky historické poskytly mu knihy Liviovy (zejména první dvě) a historické epos Enniovo Annály. Třetí skupinu činí básně sepsané ve vyhnanství. Jsou to; 1. sbírka elegií Tristium (5 knih); 2. Ex Ponto (4 knihy). V nich obou vracejí se až k omrzení nářky nad útrapami básníkovými v nepohostinném kraji tomském a prosby za zlepšení neblahého postavení toho. K básním těm druží se báseň Ibis, v níž Ovidius klne neznámému nám protivníku svému, jenž za nepřítomnosti jeho v Římě různým způsobem mu škodil. Didaktického rázu byla báseň o rybách Černého moře (Halieutica), z níž zachován jest zlomek neveliké ceny. Ovidius jest básník neobyčejně nadaný; v něm musíme uznati největší formální talent doby Augustovy a tím římské literatury vůbec. Básně jeho vynikají přede vším po stránce metrické. Vergilius ovšem hexametr daktylský valně zlepšil, Ovidius však postoupil nad něj: jak z hexametru, tak i z pentametru hojné drsnosti odstranil, učinil je plynnějšími, ale arci též zženštilejšími a jednotvárnějšími. Vedle formálné dovednosti této náleží vytknouti všestranost jeho talentu. Vidímeť jej hoditi se nejen k mluvě vážné, nýbrž i k žertovné, nejen k látce vznešené, nýbrž i k humoristické. Nepěstuje pouze jeden obor básnický, nýbrž všechny druhy poesie, lyriku, epiku, drama, básnictví didaktické. Jest muž velikého vzdělání, neobyčejných vědomostí, velice sčetlý. Nacházíme u něho hojnost reminiscencí z druhých básníků, tak ve Fastech reminiscence na Enniovy Annály, jinde četné imitace Vergilia, Horatia, Catulla, Propertia, Tibulla; rovněž Lucretius tu a tam napodoben. Též jeho studium řeckých básníků, zejména alexandrijských, bylo obšírné a důkladné. Než upříti se nedá, že v lehkosti, s kterou verše vytvořoval, nezachoval vždy míry, jak to již oběma Seneky ve starověku vytčeno. Tak zejména dálo se při líčení jednotlivostí, zobrazování předmětův a p. Tu často hověl svým libůstkám a odchyloval se od přesných pravidel umění; tu zhusta unésti se nechal ke hříčkám dětským (ad pueriles ineptias). Příklady hojné podávají nám zejména Metamorfosy a Fasti. Básnění bylo mu pravou rozkoší, již nechtěl si pilováním a opravováním zvrátiti v obtížnou práci po příkladě Vergiliově a Horatiově. Proto básně jeho činí spíše dojem duchaplných improvisací, jež pro okamžik jsouce zdělány, nečiní si práva na trvalý dojem nějaký. Pevná jakás mysl, vřelý náboženský cit, nadšení pro vyšší idee, jadrná povaha, jež štěstí a neštěstí snáší se stejnou umírněností, patrna v nich nikterak není. V té příčině nelze Ovidia srovnati ani s Vergiliem, ani s Horatiem. Přednosti jsou tu jiné: obdivuhodná plynnost a lahodnost řeči a verše, překvapující obraty a obrazy, vtipné antithese, pádné sentence, bujná obrazotvornost, názornost v líčení jednotlivých dějův a scén, jakož i duševních stavů člověka. Nejlépe lze v římské literatuře srovnati s ním Martiala, jenž též vyniká formálním talentem a tvoří verše velmi snadno. Básněmi svými Ovidius doby si záhy nemalého jména: hojně dostalo se jim čtenářův a příznivcův, i pak, když z rozkazu Augustova (Trist. 3, 1, 60) z knihoven státních byly vyloučeny, a to čtenářů nejen v Římě a Italii, nýbrž ve všech částech rozsáhlé říše Římské, čím sám se chlubí Trist. 4, 10, 125 a sl., pravě »in toto plurimus orbe legor«. Jeho Amores byly zpívány v divadle (Trist. 2, 519), jeko verše črtány od lidu na stěny. I po smrti jeho těšily se plody jeho veliké oblibě: mnoho se čtly, od mnohých básníků, jako Manilia, Statia, Silia Italika, byly napodobovány. Také ve středověku Ovidius trval v popředí. Vedle Horatia a Vergilia z básníkův římských byl za doby té poměrně nejvíce čten. Že i za doby nové přízeň k němu trvá, vychází na jevo z četných vydání, v nichž básně jeho v různých zemích vyšly. – Poslední vydání jsou od R. Merkela (3 sv., Lip., 1850 – 52), Al. Riesa (3 sv., t., 1871 – 74), Ant. Zingerla (Metamorfosy) a Güthlinga (Fasti, Trist., Ex Pont.). Novověká literatura k týmž básním se vztahující jest rozsáhlá a vzrůstá denně. RN. Výbor z básní Ovidiových s čes. kommentářem podal J. Podstatný (Praha, 1880, 2. vyd. 1888). Metamorfosy přeložili do češtiny A. Truhlář (t.,1879) a J. Cervenka (t., 1885 sl.), Fasti A. Škoda (t., 1901). Překlady různých vybraných básní Ovidiových podali J. Vondráček (t., 1858), Tim. Hrubý (t., 1883) a O. Vaňorný (t., 1900).

Související hesla