Ovocnictví

, ovocnářství – součást rostlinné výroby zabývající se pěstováním ovocných rostlin na produkci plodů. V českých zemích má ovocnictví tradici od konce 16. a zač. 17. stol. V ČR jsou vhodné podmínky pro pěstování ovocných rostlin mírného pásma, pěstují se zejm. jabloně (39 %), rybíz (26 %), švestky a slívy (9,5 %), hrušně (4,7 %), třešně (3,4 %), višně (2,6 %), meruňky (2,5 %), broskvoně (2,2 %), ostatní druhy (10,1 %). Při výběru ovocných dřevin rozhoduje teplota (broskvoně a meruňky vyžadují průměrnou roční teplotu nad 9,5 oC, hrušeň a ořešák královský nad 8,5 oC, další druhy nad 7,5 oC). Vyšší nároky na vodní srážky mají jabloně, rybíz a broskvoně (roční průměr 500 – 800 mm). Vyšlechtěna řada odrůd, které lze pěstovat i v méně vhodných podmínkách. Na obdělávání půdy jsou náročné broskvoně, meruňky a intenzívně pěstované jabloně a hrušně. Pro většinu ovocných druhů se při produkčním pěstování používají podnože, volí se různé tvary ovocných dřevin a pravidelným řezem se upravuje koruna. Půda pod ovocnými rostlinami se obdělává, někdy se současně pěstují rostliny pro zelené hnojení.

Ottův slovník naučný: Ovocnictví

Ovocnictví jest čásť hospodářského průmyslu, která zanáší se pěstěním a zužitkováním ovocných stromův i ovoce. Ovocnictví dělíme na tři díly; 1. pěstění stromu ovocného, 2. péče o strom ovocný a 3. zužitkování ovoce. V díle prvém připadají různé práce ve výchově stromů, jako zakládání a příprava záhonů k setí jader z peckovic ovocných, zakládání školek, výchov pláňat a různých podložek, rozmnožování a šlechtění stromův ovocných a křovin, řez a ostatní péče ve školce, až po dobu, kdy jakožto řádně vyškolený může se vysaditi na stanovisko k užitku. Díl druhý jedná o výchově mladých stromův až k jejich stáří, udržování plodnosti, tvaru pomocí řezu, čištění a chránění od nemocí, lišejníků, mechů, škodného hmyzu a zvěře. Konečně díl třetí pojednává o řádném zužitkování ovoce, jako o uchování ovoce přirozeného, o jeho sušení, o přípravě vín, povidel, moštu a p. Chceme-li, aby ovocnictví řádně prospívalo, musíme předně vyhledati příhodnou ovocným stromům polohu a půdu. Pravidlem vždy buď: Vyhledati pro stromoví dobrou, propustnou hlinovku, v níž stromy doposud sázeny nebyly. Sázíme-li jabloně, vysazujme na severní a západní stranu, sušší polohu, hrušky na východ i jih; švestky do nížin a míst vlhkých, kdežto třešně a višně na slunná, suchá návrší. Broskvoně, meruně a mandlovníky libují si v teplé, chráněné poloze polední. Semeno k pěstování stromův ovocných sbírá se jen se stromů zdravých a svěžích. Z jejich náležitě uzralých plodů vyřízneme jaderníky, rozředíme je vodou, náležitě očistíme od dužniny a potom se uchovají na vzdušném místě stinném k vyschnutí. Záhony k setí musí býti na 50 – 70 cm hluboko zvrstveny (zregalovány), dobře vyhnojeny. K výsevu poslouží nejlépe kyprá, hlinitá písčina se zpodem co možná nejvíce propustným. Jádra a peckovice mají se síti hned na podzim a jen v těch krajinách, kde jsou zimy deštivé a hned zas mrazivé, jakož i kde se nalézají polní hraboši a myši, jest záhodno učiniti výsev z jara. Zkušenostmi dokázáno, že jádra a peckovice v podzim zaseté také vydatněji klíčí. Záhonky k setí jsou obyčejně 1,20 m široké, délky libovolné. Ruční úzkou motyčkou vykopou se řádky a to 8 – 10 asi 8 cm hlubokých, jež do půle naplní se pískem. Na písek sejí se hned jádra a peckovice, načež zasypou se opět pískem a konečně řádky zarovnají se zemí a uhrabou. Na povrch záhonu roztrousí se ztrouchnivělá mrva a je-li zima bez sněhu, zakryje se záhon chvojí. Abychom se konečně uchránili před myšmi, postavme obyčejné polní pasti, po případě na záhon nastrkejme několik větviček jalovce, nebo skropme jádra odvarem asy smrduté (Asa foetida). Z jara mrva stáhne se hráběmi a za teplé pohody, zvláště suché, záhony pilně se polévají kropicí konví. Při správném ošetřování dostoupí semenáčky brzy žádoucí síly, tak že se mohou v červnu probrati a na nový záhon se přesázejí. Práce ta vyžaduje pečlivosti a budiž při tom vodítkem, že, přesazují-li se mladé semenáčky ovocné, musí míti 3 – 4 lístky. Mladé rostlinky opatrně ze země vyzdvihneme, kořen ostrým nožem se přiřízne, a než na novém místě se uroste, pilně se stíní a zalévá. Semenáčky peckovité obyčejně druhým nebo třetím jarem se vyzdvihují buďto hned k šlechtění, nebo se přesazují do školky stromků, jež se šlechtí jakožto vysokokmeny. Při přesazování stromů peckovitých v tomto stadiu činí se řez pouze na kořenu. Po celé léto třeba půdu častěji okopávati a zalévati. Druhým rokem z jara semenáčky jadernaté se vyzdvihnou, jeden hlavní výhonek ponechá, ale o třetinu zkrátí, taktéž částečně i kořen. Jedno nebo dvě léta nechá se pláňka volně růsti a teprve třetím rokem užívá se jí k šlechtění. Někdy možno pláněk používati již druhým rokem a takové obyčejně zovou se »výstřel«. K šlechténí našich ovocných stromů volba přiměřené podložky je z předních nejdůležitějších podmínek zdaru, vzrůstu i plodnosti. K podložkám pro jabloně doporoučejí se: 1. pláně jabloňové, 2. jabloň doucin a 3. jabloň svatojanská č. rajská. Podložky pláňat hodí se pro vysokokmeny nebo vysoké tvary jehlanců. Pro polokmeny a druhy jemnější hodí se zase velmi dobře doucin. Strom na doucinu pěstovaný nemá velikého vzrůstu a možno ho užiti i na odra a má tu dobrou vlastnost, že spokojí se téměř s každou půdou. Pro stromky v hrncích, zákrsky a věncoví vodorovné (kordon) hodí se druhy, šlechtěné na svatojanském jablku, vyžadují však dobré výživné půdy. – Pro hrušně hodí se; 1. pláně hrušňové pro vysokokmeny; 2. kdoule pro mírný vzrůst a ranější sklizeň. Stromy na kdoulích pěstované třeba však častěji hnojiti a obrývati, sic brzo zacházejí. Konečně 3. hloh, na který šlechtí se druhy, určené pro drsnější krajiny a hubené, špatné půdy. – Z peckovic hodí se pro broskve: 1. pláně broskvoňové, 2. mandle hořká, 3. slíva, 4. trnka. Šlechtění na pláněti broskvoňovém jest nejvhodnější pro obyčejné a střední poměry klimatické, poněvadž nečiní žádných zvláštních nároků na půdu a stromy dosti poměrně rostou. V krajinách jižních osvědčila se výborně mandle hořká, dáváť tam šlechtěnci vzrůst mohutný, vyžaduje však též při jižní teplotě půdy mírně teplé, nepříliš vlhké, ale za to hluboko propustné. Naopak zase do půd těžších a poněkud vlhčích hodí se za podložku slíva julská (Saint Julien). Trnka má pro broskvoň význam podobný jako hloh pro hrušeň, činíť možným pěstovati broskve v krajinách poměrně drsnějších, než by pláně broskvoňové snésti mohlo. Broskvoně na trnce nemohou se honositi zvláštním vzrůstem, ale zato jsou velmi trvanlivy a hojně rodí. – Švestky a slívy jako vysokokmeny šlechtí se na odnože nebo pláňata švestková a slívová a pěstují-li se v zákrscích, šlechtí se na trnku obecnou, mirabolánu a mandlovník hořký. – Meruňky zušlechťujeme 1. na pláňatech meruňkových, 2. na slívě, 3. na mandli a 4. na trnce. – Za podložky k třešním a višním, pokud jich upotřebíme, hodí se jak semenáčky ze štěpných plodů, tak i z třešní planých, jakož i odnože kořenové pro vysokokmeny. Stromy ovocné šlechtiti znamená, že na pláně nebo strom méně cenný přenáší se roub ušlechtilý. Stromy ovocné šlechtíme dvojím způsobem: 1. roubováním, 2. očkováním. Nejpříhodnější doba jest jaro a léto. Tiché, teploučké počasí čili, jak se říká, že jest pod mrakem, jest šlechtění nejvíce příhodné. Při výchově mladých stromků buď hleděno k tomu, aby se vytvořil peň co možná dokonalý, rovný a to beze všech pomocných tyček a hůlek, pouze umělým řezem. S ušlechtilých výhonů, jež nám v roce vyrostly, zkrátí se stromek příštím jarem dle síly své o polovinu neb až o dvě třetiny délky své. K tomu cíli vyhledá se v místech, kde řezati chceme, nejzdravější oko, jež sloužiti bude za prodloužení výhonu nového. Nad hlavním okem odstraníme zlehka 3 oka nožem a zbývající ratolest nad nimi se seřízne. Tento kousek dřeva zbavený ok zove se čípek a má za účel, aby příští výhon k němu byl uvázán. Čípek odstraní se hladce řezem v měsíci září. Během léta veškeré rostoucí poboční výhony zkrátí se na 1 oko. Postup tento opětuje se i v příštím jaru, jen s tím rozdílem, že příští oko, z něhož nový výhon vyjíti má, musí býti na opačné straně loňského, aby peň přišel do přímého postavení. Dostoupí-li výhon pňový žádoucí výše (vysokokmen 1,80 m, polokmen 1,30 – 1,50 m), stanoví se posléze koncové oko, z jehož výhonu má se vytvořiti v příštím roku koruna. Na tento způsob vyvádějí se slívy, švestky, jabloně a hrušně. U třešní podobného řezu třeba není, poněvadž příroda již sama stará se o náležitý vzrůst. Ořešák se vůbec neřeže, nanejvýše se odvětví, co v středu hustého, a potom, co na stromě suchého. Když strom ve školce náležitě urostl, dojde k vysazování na stálé stanovisko. Špatné výsledky, které shledávají se často při stromech vysazených, bývají po většině následek nepořádného ošetřování. Který strom se jednou vysadí na stálé místo, ať v zahradě, na poli nebo v plantáži, kde státi má k užitku po dlouhá léta, musí se vysaditi s největší opatrností, neb každá chyba, která se při tom stává, objeví se v době kratší nebo delší. Jáma, do které strom se zasazuje, musí býti prostorná. V dobré půdě 1 m šíře, 0,50 m hloubi, v půdách slabších jáma má býti prostornější. Jámy mají se připraviti záhy, aby vzduch snáze měl přístup ke zpodní zemi a tak ji poněkud chemicky propracoval. Při sázení zarazí se obyčejně nejprve kůl, který, jsa zaražen, smí nahoře vyčnívati jenom ke koruně. Při větších i menších sázeních hledí se na to, aby kolíky stály v řadách. Jakmile kolíky v jamách jsou umístěny, nahází se do středu jámy homolovitá vrstva země, na kterou kořeny stromku náležitě rozložíme; kořeny zakryjeme nejprve drobnou výživnou zemí, při čem stromkem častěji se hne, aby drobná země všude pronikla a nepovstala snad mezi kořeny mezera. V půdě suché radno, když kořeny již do polou jsou zakryty, řádně zaliti, načež dohází se ostatní země a strom se dokola přiměřeně přišlápnutím země upevní. Pro prvý čas, tak na 3 – 4 neděle, přiváže se lehce ke kolu, aby se náležitě sesadil. Potom upevní se zcela na 2 – 3 místech proutkem vrbovým, kokosovým nebo provazcem přezným v podobě vodorovné ∞. Mezi kůl a strom dává se obyčejně kus mechu, dřevní vaty, cuckův, aby kůl neodřel peň. Jsou-li stromy vysazeny na místech, kde jejich těla snadno mohou přijíti k úrazu, jako na pastvinách, silnicích, obvazují se trním, rákosem, nebo staví se kolem pletené košíky proutěné nebo drátové. Stromy vysokokmené hodí se nejlépe do stromořadí, k silnicím, do polí, na pastviska, do zelinářských zahrad, a to ponejvíce v druzích: renata ananasová, karmelitská a orléanská, zlatohlav, car Aleš, červené a bílé kdoulové, astrachán; z hrušek: Dillova a bílá zimní máslovka, děkanka zimní, angoulêmská. – Na pastvinách jest výtěžek ovoce vždy jen skrovnější, než v sadech ovocných. Vysazování řídí se dle počasí a pohody půdy: v krajinách mírných a příznivých jest sázení velmi užitečné na podzim až do zámrzu, naopak zase v polohách horských, mokrých a studených lépe pochodí se se sázením jarním. Při sázení odstraní se nožem co možná ostrým veškeré porouchané kořeny, ostatní dle potřeby přiměřeně se seříznou a to řezem šikmým, který musí býti obrácen dolů; dle poměru kořenů seřízne se i koruna o 1 třetinu. Strom ovocný na svém stanovisku se nalézající má nadále své požadavky. Dvakráte do roka má se kolem něho půda obryti aspoň na 1 m v průměru, aby vzduch snáze ke kořenům měl přístup, na podzim pohnojiti a rok co rok, zejména starší stromy, očistiti od různých zhoubných příživníků, jako: živočichů, larv, mechu, lišejníků, hub a p. Hlavní podmínkou při správném ovocnictví jest řez. Jím zvětšuje se vzrůst a plodnost stromu. Strom sřezati znamená tolik, že jistá čásť větví se mu odnímá, čímž usnadňuje se vývoj a zdokonalení větvím zbylým. Mladým stromům dává se řezem jistý tvar, šťávy po něm proudí souměrně do všech jednotlivých dílův a dosáhne se cenných, velikých plodů. Základem stromů jest peň čili kmen (tělo), dále větve a ratolesti č. letorosty. Vrchní větev, prodloužený to peň, nazývá se větví řídící. Mohutnější větve, zvláště při polokmenech a vysokokmenech, tvoří t. zv. korunu; při špalírovém étage č. ramena. Větve koruny i ramena obsazeny jsou opět malými větvičkami, plodonosnými. Prodloužení větví sleduje z loňských, které nazýváme letorosty. Výhony zovou se mladé, dosud zelnaté části stromu, které koncem jednoletní životní periody přecházejí ve větevky. V úhlech listu se dřevem nalézají se oka, která dospěvše zovou se poupaty. Dle posice poupat na větvi nazýváme a rozeznáváme poupata konečná č. terminální a postranní. Poupata slepá č. mrtvá jsou ta, která jeví sice činnost životní, ale co do vzrůstu zůstala týmž rokem nečinnými. Na pni kolem kořene a nahoře kolem větví zoveme poupata taková adventivními. Při ovocnictví užívá se často pojmenování tohoto, ale všeobecně poupata jmenují se takto: 1. poupata dřevní, z kterých vyvinují se výhony (konečná poupata na větších stromech peckovitých); 2. listová, z kterých zase vycházejí pouze listy a která stojí v pětihvězdném okolíku aneb obsahují malé větevky plodonosné u jádrov. ovoce; 3. květná č. plodonosná, z nichž se vyvinují plody; ta charakterisována jsou podobou okrouhlou, přitloustlou (naběhlou); 4. smíšená, která tvoří větevky, ze kterých pak teprve zase vyvinuje se květ. Poupata ona jsou u kdoulí, mišpulí, malin a vinné révy. Veškeré řezy musí býti provedeny velmi hladce a bezprostředně nad okem, ze kterého má vyrůsti budoucí ratolest. Rozeznává se řez krátký a dlouhý. Krátce řezati znamená odejmouti větší čásť větve, kdežto řez dlouhý zase naopak: tento má za účel sesílení větví, onen zase oslabení hlavní větve, by poboční větve snáze vyvinouti se mohly. – Dle ročních dob rozeznáváme řez letní a zimní. Zimní řez provádí se od října do března, kdy strom jest v nečinnosti, a záleží hlavně ve zkracování výhonův hlavních i pobočných, odvětvování a výřezu suchého. Řez letní rozděluje se na: pincování (zaštipování) mladých, dosud zelnatých výhonů za 3. až 4. listem, aby zpodní poupata a násada plodonosná lépe se vytvořily. Je-li výhon dřevnatější, zatočí se nad potřebným okem větevka ke špičce. Pokročí-li doba již tak, že nelze již provésti procedury obě, přelamuje se obyčejně výhon. Jinak dělíme podle jednotlivých měsíčních dob řezy na březnový, květnový, červnový, srpnový a říjnový. Za dnešních dob vyniká v ovocnictví zejména Francie, Amerika, Belgie, Bavorsko. Ani země východní nezůstávají pozadu. Na Rusi ovocnictví zapouští zdárné kořeny v jižních guberniích a na Krymu. Šálek.

Související hesla