Ozvěna

, echo – zvuk odražený od překážky.

Ottův slovník naučný: Ozvěna

Ozvěna (echo) jest úkaz akustický, který nastává při odrazu zvuku. Šíření zvuku vykládáme si vlnivým pohybem ústředí hmotného, kterým nejčastěji bývá vzduch. Chvění zvučícího tělesa sděluje se částicím vzduchu těleso obklopujícím, tyto částice rozechvívají částice sousední a tak se zvuk šíří. Rychlost šíření zvuku ve vzduchu při temperatuře 0° jest 331 m/sec, probíhá tedy zvuk v jedné desetině vteřiny, t. j. v době, v níž může býti zvuk uchem určitě rozeznán, dráhu 33 metrů. Odráží-li se zvuk na př. hlasu lidského od stěny nejméně 17 m vzdálené, tak že přichází zase zpět k tomu, kdo volal, slyšeti jest zvuk odražený, ozvěnu jednoslabičnou. Při vzdálenostech dvakráte, třikráte atd. větších může nastati ozvěna několikaslabičná. Podmínkou ozvěny není pouze jediná stěna, umístěná ve větší vzdálenosti než 17 m, nýbrž určité sestavení několika takových stěn, které odrážejí zvuk do téhož místa, jako na př. duté zrcadlo odráží rovnoběžné paprsky do ohniska. Zvuk od několika stěn v jedno místo odražený se sesiluje a tím teprve nastává patrná ozvěna Tím se vysvětluje také případ ozvěny, kterou je slyšeti velmi zřetelně na místě, někdy vzdáleném od místa, z něhož zvuk vyšel. Někdy se ozvěna několikaslabičná opakuje několikráte, což činí úkaz ten zvláště zajímavým. Pěkným příkladem jest sedmislabičná ozvěna ve skalách abršpašských, která se opakuje třikráte. V zámku Simonetta u Milána výstřel z pistole opakuje se asi padesátkrát, mezi dvěma věžemi u Verdunu třináctkrát. Jsou-li stěny, od nichž se zvuk odráží, blíže než 17 m, mísí se zvuk odražený s vycházejícím, tak že jich nelze uchem rozeznati; povstává pazvuk. Pazvuk nejčastěji pozorujeme v místnostech prázdných, kde se zvuk málo může roztříštiti; na př. v bytech při stěhování vyprázdněných, pak ve větších místnostech, kostelích a sálech, které, jak se vyjadřujeme, mají »špatnou akustikų. Pazvuk se ukazuje v tom případě nerozeznáním hlasu lidského a protažením posledních slabik slov. V kostelích bývá příčinou návyku kazatelů protahovati zpěvavě poslední slabiku slov. Podmínky »dobré akustiky« veřejných sálův a místností nejsou dosud dokonale známy, jisto jest pouze tolik, že nesmějí stěny býti příliš pravidelné a jednotvárné, ale raději co možná rozčleněné, aby zvuk s místa určeného pro jeho východiště rozmanitě se tříštil a pazvuk dokonale byl odstraněn. nvk.