Pájení

, nerozebíratelné spojování součástí pomocí tavidla a přídavného roztaveného kovu (pájky), který vyplní mezeru mezi spojovanými částmi. Pájka se taví při teplotě nižší, než je teplota tavení materiálu spojovaných částí. Působením tepla a tavidla se pájka spojí difuzí se základním materiálem; úkolem tavidla je odstranit povlak oxidu ve stykových plochách spojovaných částí. Rozlišuje se pájení na měkko (teplota pájení do 500 °C) a pájení na tvrdo (teplota pájení nad 500 °C); pevnost spojů je při pájení na tvrdo podstatně větší než při pájení na měkko.

Ottův slovník naučný: Pájení

Pájení, spájení, letování (Löthen), jest pevné spojení částí kovových stejnorodých neb různorodých zatavením, pomocí roztaveného kovu neb slitiny kovové zv. pájky. Jest dvojí: pájení na tvrdo, kde vyžaduje se na spojení větší pevnosti, trvanlivosti, jakož i vzdorování vyššímu ohřátí, a pájení na měkko, kde užité pájky jsou snadno tavitelné, měkké. Pájení měkké provésti se musí všude, kde části spojené by nesnesly většího ohřátí. Při obojím pájení třeba dbáti, aby plochy, které se mají spojiti, byly kovově čisté, t. j. zbaveny chemických i mechanických nečistot. Čistota tato musí se zachovati i po dobu pájení K tomu cíli před spojením předměty se opilují, zbavují nečistot, mastnot a při pájení chrání se před okysličením. Chránicí prostředky proti oxydaci jsou: 1. pro pájení na tvrdo: bórax, kyselina bórová, cyankalium (onen chrání plochy spájené před přístupem vzduchu, toto působí výtečně jako prostředek redukční); 2. pro pájení na měkko: pájecí č. letovací vodičky, t. j. zinek rozpouští se v kyselině solné až do nasycení, načež roztok se filtruje a přidává se salmiak. Tvrdé pájení provádí se takto: Očištěné plochy předmětů vloží se na sebe, by těsně přiléhaly, spojení ovine se vyžíhaným drátem a náležitě stáhne. Spáry ovlaží se vodou. posypou práškem bóraxu a pájky, neb je-li pájka v kouscích, vloží se prostě pod ovinutý drát a na ni nanese se vrstva kaše bóraxové (bórax s vodou). Předmět vloží se potom do ohniště, by pájka se roztavila a spojení se provedlo. Při ohřívání dmychá se do ohně vzduch, by se teplo soutředilo na místo spájené a neohřívalo zbytečně ostatní části spojení. Třeba pozorně přihlížeti, aby roztavena pájka ze spár nevytékala. Zbarvuje-li se oheň na modro neb oslňuje-li zrak, taví se pájka, ohřívání jest ukončeno. Předmět se opatrně a rychle z ohniště vezme, a není-li železný, ochladí se ve vodě. Spojení jest hotovo. pájení na měkko děje se nanášením roztavené pájky do spár spoje pomocí pajedla či letovadla či letovačky (vyobr. č. 2992.). Tyto sestávají z měděné, dole pocínované hlavy a různého tvaru a průřezu a z násady b. Pro větší pájení jsou pajedla ve tvaru kladiv, pro jemnější spáry kruhové jsou špičatá. Pajedlo se ohřeje v ohništi, ohřáté dotkne se pájky, která roztavena zůstane na něm lpěti a jím přenese spojení do spar, které dříve letovací vodičkou se natřely. V novější době konstruují se pajedla plynová, benzinová, líhová. Plynová jsou na způsob Bunsenova hořáku, t. j. plyn náležitě smíšený se vzduchem hoří uvnitř duté hlavy pajedla a ohřívá je bez ohniště. Podobně zařízena jsou pajedla benzinová a líhová. U nich rukověť jest zároveň reservoirem tekutiny. Ohřívání předmětu při pájení na tvrdo děje se v ohništi, kde větší předměty, by chráněny byly od okysličení, obalují se hlinou, nebo spáry obsypávají se práškem skelným. Menší předměty ohřívají se lampami letovacími. Nejobyčejnější jest lampa líhová (vyobr. č. 2993.). Sestává z líhového kotlíku měděného b, pod ním jest líhový kahan k vyvíjení par. Kotlík nahoře opatřen jest pojišťovacím ventilem s pružným pérem. Otvorem tímto kotlík též se naplňuje. Páry v kotlíku vzniklé prchají trubkou c, ke konci zúženou, do plamene líhového kahance a způsobují jazykovitý, vytečkovaný tvar, jímž teplo soustřeďuje se na libovolné místo. Podobný účel mají lampy benzinové a ligroinové. Pro menší předměty k soustředění plamene užívá se dmuchavky. Pájení elektrické děje se tím způsobem, že užívá se proudu elektrického k vyvinutí tepla, k ohřívání předmětu neb k ohřívání pajedel. Užívá se buď tepla oblouku světelného, povstalého mezi dvěma uhlíky (oblouk tento odkloňuje se magnetem k místu, jež má ohřívati), nebo proud vede se přímo spojem a ohřívá jej, nebo konečně jsou konstruována pajedla dutá, v jejichž vnitřku proud elektrický vložením náležitého odporu vyvozuje žádané teplo k ohřátí. Konečně jest pájení elektrické zv. galvanické rozkladem chemickým. Spoj tvoří elektrodu negativní, elektroda positivní neb lázeň vodicí jest pájkou. Proudem rozkládá se pájka, kov její usazuje se ve spáře a tvoří pevné spojení.

Související hesla