Palacký František

, český historik a politik; zakladatel novodobého českého dějepisectví, jeden z nejvýznamnějších politických představitelů 19. stol. První redaktor Časopisu společnosti vlasteneckého musea v Čechách. Stál u zrodu Matice české a Svatoboru (1862), spolku českých spisovatelů. Vytvořil projekt české encyklopedie, který uskutečnil jeho zeť F. L. Rieger jako Riegrův slovník naučný. V roce 1868 položil základní kámen ke stavbě Národního divadla v Praze. Jako politik odmítal odtržení Českého království od rakouské monarchie a jeho připojení k německé říši, prosazoval austroslavistický program požadující přeměnu mnohonárodnostní rakouské monarchie na federativní stát s rovnocennými politickými a národními právy. Patřil k hlavním stoupencům národní jednoty Čechů a Slováků. V roce 1863 jako hlavní představitel strany staročechů vystoupil s českým státoprávním programem založeným na přirozených historických právech národní samostatnosti, v němž nově formuloval české politické požadavky z roku 1848 (Idea státu rakouského). V monumentálních pětisvazkových Dějinách národu českého v Čechách i v Moravě navázal na Dobrovského kritickou metodu studia historických pramenů, dílo psal a vydával postupně (1836 – 1876). První díl byl psán německy, ostatní česky. Toto dílo koncipoval jako výklad filozofie českých dějin, jejichž smyslem byla svoboda a demokracie; vrchol spatřoval v husitství, které jako první v Evropě vyslovilo požadavek svobody svědomí opírající se o prvotní křesťanské ideály. V duchu obrozenského preromantismu odvozoval národní svobodymilovnost a smysl pro demokratičnost již z prehistorie, která pro něj byla v zásadě pouze slovanská. Tento slovanský rys se v dějinách neustále potýká s germánským principem vůle k moci. Duch českých dějin byl osudově porušen bratrovražednou bitvou u Lipan a oživen až v osvícenství; novým smyslem ho začalo naplňovat národní obrození, jehož dovršení Palacký považoval za svůj celoživotní úkol. Vydání Dějin doprovázela řada studií, např. Popis království českého, Předchůdcové husitství, Dokumenty osvětlující život, učení a při M. Jana Husa. Dále vydal soubor středověkých kronik Staří letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527. Ve 20. letech 19. stol. zasáhl do sporů o českou prozódii spisem Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (s P. J. Šafaříkem, vydáno anonymně), věnoval se uměleckému překladu (Ossian, F. G. Klopstock), zabýval se literární teorií a estetikou (Přehled dějin krásovědy a její literatury vyšel v časopise Krok). Vlastní teorii filozofické estetiky vysvětlil ve spise Krásověda čili O kráse a umění; své estetické, filozofické a literárně teoretické stati shrnul v trojdílném souboru Radhost.

Související hesla