Paňdžáb

, Pětiříčí – území v Pákistánu a Indii. Protékají jím řeky Džihlam, Čanáb, Ráví, Bjás a Satladž (všechny jsou přítoky Indu). Četné náplavové plošiny. Závlahové zemědělství (pšenice, bavlník). Velmi hustě osídlená oblast. – Paňdžáb osídlen civilizací městského typu již od 2500 př. n. l. (viz též harappská kultura). Po příchodu Árjů jím procházeli i další přistěhovalci a nájezdníci ze severozápadu: Řekové, řecko-baktrijští vládci, Šakové, Kušánové, Turkomongolové, Afghánci aj. Paňdžáb byl součástí říše Maurjů, Guptovců, Dillíského sultanátu i říše Mughalů. Na zač. 19. stol. zde vzniklo sikhské království, anektované v roce 1849 anglickou Východoindickou společností. Od roku 1848 součástí Britské Indie (kromě drobných knížectví), 1947 rozděleno podle náboženského hlediska mezi Indii (východní část) a Pákistán (západní část).

Ottův slovník naučný: Paňdžáb

Pandžáb viz Pendžáb.

Pendžáb nebo Pandžáb, angl. Punjab nebo Punjaub, též Panjab, provincie spravovaná místovladařem v britské Vých. Indii, k níž přísluší 34 t. zv. Pendžábské domorodé státy (Punjab Na tive States), leží mezi 27° 39' – 35° 2' sev. š. a 69° 35' – 78° 35' v. d. Gr. a jest ohraničen na z. Afgánistánem, na s. Kafiristánem, na sz. Kašmírem a Tibetem, na jz. divisí sindskou, na j. Rádžputánou, na v. severo-západními provinciemi a na sv. Tibetem. V užším smyslu zeměpisném Pandžáb jest pouze trojúhelníková rovina na j. Kašmíru mezi Dželam-Činábem a Satledžem, která má sanskrtské jméno Pančanada, t. j. Pětiřící, avšak během doby připojila se k tomuto kraji 4 další území jasně od něho se lišící, totiž: západní údolí Indu na úpatí krajní Himálaje, Sefíd Kúhu a hor Sulejmánových, dále kraj Hazara, plateau Raval Pindí a Sind Sagar Doab mezi Indem a Dželam-Činábem, na v. a jv. rovina Sirhind mezi Satledžem a Džamnou a na sv. řada himálajských území na Satledži, Raví a Činábu. V tomto rozsahu Pandžáb měří 385.806 km2, z čehož připadá 286.621 km2 na bezprostřední britské území a 99.192 na domorodé státy Pendžábské, délka jeho od sz k jv. převyšuje 900 km a šířka od z. k v. 700 – 835 km. V ohledu horopisném Pandžáb dělí se na 4 části nestejné velikosti a velice od sebe se lišící: Himálaju, předhoří, roviny a planiny na sz. Himálaja táhne se na jihových. hranici, kde mohutné její větve pokrývají asi 51.000 km2, podél úpatí jejího prostírá se pásmo šir. 30 – 50 km a měřící 17.300 km2, jehož dvě třetiny prostoupeny jsou horami Sivalik a které jest nejúrodnější částí Pandžábu. Největší částí území jsou však ohromné roviny, rozkládající se od Džamny na v. k horám Sulejmánovým na z., prostoupené jen mírnými nerovnostmi půdy, v nichž řeky mění neustále svá řečiště, pak posledními pahorky horského systému arávallského a osamělými skupinami vrchův. Roviny tyto jsou alluviální, půda jest úrodná, avšak následkem nestejného podnebí dělí se zřetelně na čásť východní, dobře zavlaženou, vzdělanou a úrodnou, a na čásť západní, sušší a většinou pastvinami pokrytou. Ona měří 90.700 km2 a tato 158.000 km2. Konečně plateau severozápadní odděleno jest od ostatního Pandžábu pásmem Salt Range a jeho pokračováním za Indem a rozděluje se na himálajská údolí Hazary a plateau Potvar na levém bř. Indu a na plateau Pešávarské na bř. pravém. Tato končina zaujímá 53.700 km2, jest kamenitá, slabě zavlažena a nepříliš úrodná, avšak zásobuje celý Pandžáb solí. – Reky Pandžábu protékají předhořím Himálaje v úzkých a srázných úžlabinách, avšak v rovině mají tak nepatrný spád (38 cm na 1 km), že měnívají často svá řečiště. Jimi rozděluje se celé území na 5 meziříčí čili doábů, která vesměs náležejí do úvodí Indu, pouze ř. Džamna odvádí odtud vody do Gangu. Hlavní řeky Pandžábu jsou: Džihlam, tvořící hranici s Kašmírem, vpadá s pravé strany do Činábu, který spojiv se s levé strany s řekou Raví, dostává jméno Trimáb, vtéká do Satledže, jenž 550 km výše pije v pr. řeku Bias a zove se Pandžnad, t. j. 5 řek, pod kterýmžto jménem vlévá se na levém břehu do Indu. Indus sám protéká Pandžáb v délce 800 km, přijímá kromě Pandžnadu v pr. ř. Kofes a Kuram. Konečně Džamna s horními svými přítoky Pabar a Tons teče na pomezí hor v délce 130 km a po rovině v délce 355 km. Kromě malého jezera Revalsar, mrtvého jezera Kallar Kahar v kraji Džihlam a umělých rybníků má Pandžáb řadu močálovitých jezer zv. džil, která prostírají se většinou blízko hor a pokračují na z. od Džamny. Mimo přirozené vodní toky zavlažen jest Pandžáb soustavou průplavů, která na v. zahrnuje 3 hlavní průtoky s četnými odbočkami a na z. řadu kanálův, odvedených z řek. Jsou to: průplav západní Džamny, Sirhindský a Bari Doábu na v. a na záp. odtoky Satledže, Činábu a Indu, jimiž zavodňuje se do 800.000 ha půdy. Tyto průplavy jsou úřední a mimo ně jest ještě veliké množství zavodňovacích průtoků soukromých, tak že Hunter odhaduje uměle zavlaženou plochu Pandžábu na 95.800 km2. Podnebí Pandžábu jest nejvýstřednější z celé Indie. V polovici září horka začíná ubývati, nejnižší teplota jest za dešťů v 1. pol. ledna, kdy po celé zemi panují kruté mrazy, pak teplota stoupá, v dubnu nastává doba horka, trvající 4 měsíce. Až do konce června jest doba úplného sucha, po té zasahuje sem deštivý monsún, trvající do září. V horách jsou sice horka menší než v rovinách, za to zimy mnohem krutější. Maximum tepelné připadá na květen, kdy teplota průměrná dosahuje +34 °C a nejvyšší +47 °C (Dehli), minimum pak na prosinec a leden, kdy klesává teplota pod 0. Doby dešťů jsou dvě, hlavní od polovice června do konce září a druhá od ledna do března, v Himálaji jsou deště velice hojné, největší výše srážek jest v Dharamsale, 320 cm, v předhoří již jen 75 až 100 cm, odtud srážek ubývá zvláště od v. k z. a klesá jejich výše až na 13 cm v nejsušších krajinách. – Hlavní nerostné bohatství Pandžábu jest kamenná sůl na sz, jíž dobývá se ročně přes 100.000 t, dále vyskytuje se ledek, vápenec, železo, antimon, olovo, měď, cín, lignit, petrolej, uhlí, síra, mramor a sádra. – Rostlinstvo jest hojnější jen v horách, kde lesy pokrývají dosti značné plochy. Pěstování stromů podporuje se vládou, která spravuje 15.374 km2 lesů chráněných. Vesnice obklopeny jsou háji palmovými, morušovými a baniánovými, veliké plochy zaujímá datlovník v Deradžátu, v Multanu jest hlavním stromem mangostan, pověstné jsou pešávarské pomoranče. Většinou však vyskytují se jen nízké mimosy a prostírají se džangle a travnaté stepi. – Zvířena Pandžábu neliší se od fauny Indie vůbec. Obyvatelů v jest 25,130.127, t. j. 65 na 1 km2, z čehož připadá 20,866.847 obyv. v 34.842 obcích na bezprostřední území britské a 4,263.280 obyv. ve 20.115 obcích na domorodé státy. Bezprostřední britské území rozděleno jest na 6 provincií (Dehli, Deradžáb, Džalándhar, Lahore, Pešávar a RavalPindí). Dle náboženství jest v britských provinciích resp. domorodých státech muhammedánů 11,634.192, resp. 1,281.451; hindův 7,743.477, resp. 2,494.223; sikhů 1,389.934, resp. 480.547; křesťanův 53.587, resp. 322; džáinů 39.477, resp. 6206; pársů 357, resp. 55; židů 27, resp. 6; jiného vyznání 28, resp. 2. Z měst mají 3 po více než 100.000 obyv. (Dehli, Lahore a Amritsar), 8 mezi 50.000 – 100.000 obyv. a 15 mezi 20.000 až 50.000 obyvatelův. Škol počítá se 9244 s 251.099 žáky, z čehož jest 2408 škol vládních se 146.695 žáky, mezi nimi 9 universitních kollejí s 819 posluchači. Universita v Lahore má (1900) 5 fakult s 1398 posluchaři. Časopisů vychází v Pandžábu 79, z nichž jediný anglický, »Tribune«, knih vydává se ročně do 1500. – V ohledu národopisném panuje zde největší pestrost z celé Indie, neboť Pandžáb byl vždy průchodiskem dobyvatelův Indie. Prabydlitelův jest počet nepatrný a jejich kmeny náležejí ke zbytkům roztroušeným po celé severní Indii. Jsou to kmeny: Dumna (70.000 osob), Meg (38.000), Nát (24.000), Kandžar (24.000), k nimž počítají někteří i hindské kasty Čamar (11/2 mill.), Kori a Čura. Pozdějšího původu jsou Džátové, rozdělující se na řadu kmenů, kteří podrobeni byli árijskými přistěhovalci. Nejpozdější jsou muhammedánští dobyvatelé, kteří vtrhli sem asi kolem roku 1000 po Kr. a mezi nimiž počtem převládají různé kmeny afgánské, konečně žije zde asi 100.000 Mongolů. Panující řečí spisovnou jest hindustání čili urdú, avšak nejrozšířenější jest nářečí pendžábí (153/4 millionu osob), dále rozšířeno jest zde nářečí paštu, džátki, pasarí, beludží, kašmírí atd., anglicky mluví jen úředníci a angličtí vojíni. Hlavním pramenem výživy jest orba. Úhrnem měří osetá plocha 9,624.497 ha, z nichž 1,191.619 ha dává dvojí žeň, pšenice zaujímá 2,994.165 ha, proso, ječmen, hrách, zeleniny atd. 6,264.504 ha, rýže 256.724 ha, olejnaté rostliny 540.518 ha, bavlna 221.871 ha, cukrová třtina 127.145 ha, indigo 27.804 ha, tabák 24.428 ha a ostatní plodiny 333.447 ha. Dobytka počítá se 20,549.585 kusů, totiž 10,710.010 skotu, 2,149.419 buvolův, 269.231 koní, 538.422 oslův a mezků, 6,672.563 ovcí a koz a 210.140 velbloudův. – Evropský průmysl jest dosud málo rozšířen, průmyslových závodů počítá se 34 s 6324 dělníky. Z domácího průmyslu pendžabského jest nejdůležitější tkaní hedvábných a bavlněných látek, často prošívaných zlatem nebo stříbrem, dále výroba látek z velbloudí srsti, šálů, pokryvek, střelných a sečných zbraní, zboží hrnčířského a krásných lakovaných skříní. – Středem obchodu jsou města Dehli, Ambála, Amritsar, Lahore, Multan a Pešávar, na s. vyváží se do Kašmíru, Tibetu a Turkistánu ročně za 10 mill. K zboží a přiváží se za 15 mill. K, kdežto na z. jde obchod hl. do Kabúlu a Seistánu (14 mill. K vývozu a 7 mill. dovozu). Hlavním předmětem vývozu jsou obilí, sůl, tabák, kůže, koření a tkaniny, dovozu pak drogy, vlna, barvy, surové hedvábí, dříví a ovoce. Železnice měří úhrnem přes 4000 km, hlavní trati jsou: z Pešávaru do Lahore (448 km), údolím Indu (338 km), z Multanu přes Lahore do Dehli (900 km), z Fírúzpúru do Dehli atd. Síť silniční činí přes 40.000 km. Správu Pandžábu vede místovladař se správním dvorem občanským a soudním o 3 členech, jemuž podřízeno jest 10 kommissařův provinciálních, kommissař katastru, 32 kommissaři distriktův a soudcové atd. Vojska má Pandžáb 65.143 vojíny a důstojníky, k čemuž přistupují pomocné sbory jízdní, které dodávají státy Patiala, Džind a Máler Kotla, kdežto ostatní platí poplatek. Státy domorodé rozdělují se na státy východní planiny (Džind, Dudžana, Faridkót, Kalsia, Kapurthalá, Loharu, Máler Kotla, Nabla, Pataovi Patiala), na stát východní planiny (Bahávalpur) a na státy horské (Bisahír, Bághal, Baghát, Balsan, Bhadždži, Bidža, Biláspur, Dami, Darkoti, Džubal, Kruntal, Komharsin, Kunhiar, Kotar, Mailog, Mandi, Mangal, Nahan, Nalagarh, Sangri, Suket, Taroč, Camba). Pandžáb byl ode dávna onou částí Indie, která všem dobyvatelům ze z. přicházejícím nejdříve padla do rukou. Tak opanoval jej Alexandr Veliký, Skythové, Afgánci, Tataři, Mongolové a posléze Sikhové, kterým odňali jej po těžkých bojích r. 1849 Angličané, kteří r. 1859 učinili jej samostatným místovladařstvím své Indické říše. Srv. J. N. Merk, Acht Vorträge über das Pandschab (Bern, 1369); E. B. Eastwick, Handbook of the Panjab (Lond., 1883); Latif, History of the Paujab (t., 1896); Punjab administrative Report (vychází ročně v Lahore). Tšr.

Související hesla