Papež

, nejvyšší představitel katolické církve, pokládaný za nástupce apoštola Petra a za vikáře Kristova. Je jím podle tradice biskup Říma, protože tam apoštol Petr, nejvyšší pastýř počínající církve, přenesl své působiště z Jeruzaléma a římským biskupům svou pravomoc předal. Biskupové Říma byli označováni za první mezi biskupy a později také mezi patriarchy (s titulem patriarchů Západu) a byli považováni za nejvyšší odvolací instanci v církvi. Způsob uplatňování papežské autority se historicky měnil. Po pádu západořímské říše se k duchovní autoritě připojila i světská moc spjatá s papežským státem. V rámci jednání 1. koncilu vatikánského bylo formulováno dogma o papežské neomylnosti ex cathedra. 2. koncil vatikánský poněkud oslabil absolutistické pojetí papežské moci tím, že zdůraznil autoritu biskupského kolegia.

Ottův slovník naučný: Papež

Papež zove se biskup řimský jako primas (prvenec) církve katolické. Božský původ prvenství papežova. Pravomocné prvenství papežovo nad veškerou církví jest požadavkem víry, poněvadž dostatečným prostředkem, kterým by jednota církve Kristovy všeobecná, ustavičná, vniterná, společenská byla uvedena, zachovávána, chráněna, není ani Písmo sv., ani péče svrchovaných správcův občanských, ani veškerý sbor věřících, ani jednotliví biskupové, ani sbor biskupů formu aristokratickou mající; jediným prostředkem jest pravomocné prvenství nad veškerou církví, svěřené jednomu pastýři. Tento důkaz nepřímý podporován jest důkazem přímým, z veškeré víry křesťanské čerpaným. Neboť synagoga Starého zákona, obraz církve Kristovy, řízena byla na rozkaz Boží jedním představeným nejvyšším. Dále Kristus přirovnává církev svou k ovčinci, tělu, domu, království, aby dal na jevo, že jeho církev bude míti jednoho představeného nejvyššího, pravomocí obdařeného. Dále Kristus volil zajisté vládu příhodnou a účinlivou pro svou církev, která jest rozšířena v říších mezi sebou samostatných, mezi národy přerozmanitými, která trvati má až do skonání světa, která zachovati má jednotu víry, která k učení Kristovu lnouti má z celého srdce všemi silami; takovou vládou jest jediná monarchie.

Dále Kristus, pokud meškal na zemi jako člověk, byl monarchou své církve; tedy nemohla býti jiná forma vládní po jeho odchodu. Dále samovláda jest v jednotlivé diécési, od biskupa řízené; je-li tedy potřebí samovlády pro jednotlivé diécése, jest jí potřebí tím více pro celou církev. Sv. otcové a učitelé svorně tvrdí, že prvenství nad veškerou církví pravomocné jest nevyhnutelno. Pravomocné prvenství nad veškerou církví udělil Kristus Petrovi. Také všeobecní sněmové církevní, i ti, na kterých byli biskupové řečtí, na př. sněm Efeský, zovou Petra hlavou veškeré víry, ba i apoštolů. Podle ustanovení Kristova Petr musí míti nástupce v prvenství. Neboť úřad od Krista Petrovi udělený jest řádný a potřebný také k zachováni církve; prvenství jest od Krista založeno, aby jednota církve byla zachována, avšak jednota musí býti zachována, pokud církev trvá; forma vlády církevní náleží k bytnosti vlády, avšak na počátku byla označena forma vlády monarchickým prvenstvím. To dosvědčují otcové církevní, také řečtí.

Nástupcem Petrovým v prvenství musí býti biskup římský. Neboť Petrovo biskupství a prvenství jsou tak spojena, že jedno od druhého nemůže býti odděleno, tak že kdo jest Petrovým nástupcem v biskupství, jest i nástupcem jeho v prvenství, v čemž shodují se sv. otcové východní i západní, jakož i sněmové církevní všeobecní, také ti, kterým obcovali biskupové řečtí. O tom svědčí život veškeré církve. Neboť biskupů římských táží se o radu nejen neučení a prostí, ale také biskupové a sněmové, odvolávajíce se k jejich úřadu, podle kterého jsou skalou církve. Dále na stolici římskou, apoštolskou, vznášeny důležitější záležitosti, aby je biskupové římští vyřídili; k stolici římské odvolávali se biskupové jak západní, tak východní, na př. Athanas, biskup alexandrijský, Jan Zlatoústý, biskup konstantinopolský; biskupové římští volají k soudné stolici své nejen biskupy, ale také jejich odpůrce. Císařové, jako Gratianus, Valentinianus, Theodosius, uznávají prvenství stolice římské. Posléze biskupové římští tak si vedli, jak sluší se těm, kterým jest od Boha uloženo, aby se starali o celou církev Kristovu; zamítají soudem rozhodným a konečným kacíře, dopisy posílají do všech krajů světa; o kázeň veškeré církve pečují; biskupy potvrzovali, zamítali, sesazovali; potvrzovali nebo zavrhovali sněmy, také všeobecné, které svolávali, kterým předsedali buď sami nebo skrze své legáty; v různých krajinách zástupce své ustanovovali.

Podle vůle Kristovy právem božským nejen jest biskup římský nástupcem sv. Petra v prvenství, ale také prvenství lne k stolici římské podobným způsobem.

Aby mohl papež jako prvenec působiti, musí býti samostatný, nezávislý na světských mocnářích, a musí míti dosti statků pozemských jako prostředků k vykonávání svého úřadu svrchovaného. Je tedy suverénem a majetníkem držav po právu. Že papežové prvenství své prokazovali blahodárně ku prospěchu církve Kristovy a společnosti lidské, dokazuji dějiny všeobecné, jež napsal na př. Cesare Cantů nebo J. B. Weiss, a dějiny zvláštní, jež o papežích napsali na př. Reumont, Pastor, Grysar. Apologií papežského prvenství jsou též monografie, na př. Innocenz III. od Hurtera, Sixtus V. od Hübnera.

Neomylnost papežova. Jako prvenci přísluší papeži nad celou církví katolickou nejvyšší úřad učitelský, spojený s neomylností, kterou prohlásil všeobecný církevní sněm Vatikánský r. 1870 za článek víry takto: »Biskup římský, když mluví s kathedry (stolice apoštolské, Petrovy), t. j. když konaje úřad pastýře a učitele všech křesťanů, podle své nejvyšší autority apoštolské stanoví učení o víře nebo mravech, aby od veškeré církve bylo přijato: skrze přispění Boží, jež sv. Petru a jemu jest slíbeno, z té neomylnosti se těší, kterou podle vůle Božského Spasitele církev jeho jest opatřena, když stanoví učeni o víře nebo mravech, a proto taková ustanovení biskupa římského sama sebou, ne teprv po souhlase církve, jsou nezměnitelná.« Tato vlastnost prvenecká není neomylnost v jednání, není nehřešitelnost, ale je to neomylnost v učení, učitelská, kterou Kristus církev obdařil. Předmětem jejím jsou pravdy, jež o víře nebo mravech jsou přímo zjeveny, a pravdy, jež s těmito úzce souvisí. S tou však podmínkou jest papež neomylným, když nějaké učení stanoví, aby je přijala a věřila celá církev, když je nadobro a rozhodně určuje, dávaje jasně a nepochybně na jevo, že chce je uložiti všem. Příčinou neomylnosti jeho účinlivou jest přispění Ducha sv., sv. Petru a papeži přislíbené, jež nedovolujíc, aby nějaké učení nové bylo vydáno, působí, aby papež užívaje patřičných prostředků: modlitby, studií, porady, zjevení skrze apoštoly podané střehl a věrně vykládal. Nutným účinkem neomylnosti jest souhlas církve veškeré, ne podmínkou. Neomylnost papeže samotného je táž, která přísluší podle vůle Kristovy sboru biskupův, nástupcův apoštolských, s papem spojených a buď na sněmu obecném shromážděných anebo po světě rozptýlených.

O božském původu prvenství a o neomylnosti papežově jedná veliké množství spisů, na př.: Kempeneers, De Rom. Pontificis primatu ejusque attributis (Levna, 1841); Bouix, Tract. de papa (Pař., 1868 – 70); Hettinger, Die kirchliche Vollgewalt des apostol. Stuhles (Freiburg, 1873); Rive, Unfehlbarkeit des Papstes (Paderborn, 1870); Manning, Privilegium Petri (Lond., 1871); Öttiger, Theologia fundamentalis (Freiburg, 1899); Roskovány, Rom. Pontifex tamquam Primas etc. (Nitra, 1867 – 79, 16 sv.); Kadeřávek, Obrana základů víry katolické (Praha, 1900). red.

Práva papežova jsou dvojího druhu: jurisdikční a čestná; souhrn prvých označuje se názvem primatus i urisdictionis, souhrn druhých jménem primatus honoris.

A. Základem primátu jurisdikčního. příslušejícího papeži, jak výše dokázáno právem božským, vyniká papež jurisdikcí svou nad veškery biskupy jsa plenarius possessor potestatis ecclesiasticae. Nabývá pak pravomoci své přímo od Boha ihned, jakmile volbu přijme, a jurisdikce jeho jest řádná a všeobecná. Avšak přes to ani papež u vykonávání jurisdikce nemůže počínati si zcela neobmezeně; jeť vázán nejen zákony božskými a konkordátními, nýbrž morální mezí jurisdikce jeho sám účel církve, který nepřipouští, aby mohl stanoviti něco, co by čelilo ke zhoubě církve; nesmí si též vésti u vykonávání své pravomoci jako tyrann, nýbrž má dávati zákony a vůbec říditi církev in spiritu mansuetudinis et moderationis; dále též, ač může zákony církevní měniti, jest to již požadavkem přirozeným, aby zákony řádně dané, jakož i legitimní zvyky nebyly od něho měněny bezdůvodně, by tím nepovstaly jednak zmatek, jednak neúcta k zákonům.

Jednotlivá práva, jež papeži příslušejí mocí primátu jurisdikčního, jsou různa dle toho, zda se týkají buď úřadu učitelského, nebo úřadu kněžského, nebo úřadu královského.

I. Co do úřadu učitelského papež je nejvyšším učitelem církve; přísluší pak mu proto: 1. právo, aby ex cathedra ioquens mohl neomylně definovati věci týkající se víry a mravů, předpisovati symboly věroučné, rozhodovati spory o věcech věroučných a mravoučných, poučovati o týchž věcech (na př. encyklikami), vydávati katechismy apod. V některých těchto věcech podporován je zejména posv. sborem inkvisičním. 2. S vykonáváním tohoto úřadu učitelského souvisí přirozeně i právo censury, t. j. právo, zakazovati spisy záhubné víře a mravům, resp. podrobovati spisy druhu toho církevnímu schválení (censura repressivní a praeventivní), kterážto věc nejnověji normována konstitucí Lva XIII. »Officiorum ac munerum« z 25. led. 1897; pomocným orgánem v té příčině jest papeži kongregace Indexu. 3. Jako nejvyšší učitel církve má papež právo rozšiřovati víru a říditi missie, kteréžto právo své papežové od pradávna v praxi vykonávali; za tím účelem zřízena též v Římě ve stol. XVII. zvláštní kongregace pro rozšiřování víry (Congr. de propaganda. fide), s níž od r. 1627 spojena jest od papeže Urbana VIII. i zvláštní kollej.

II. Základem kněžského úřadu příslušejí papeži tato práva: 1. Aby se všude konal kult Boha důstojný a jednotný, přísluší papeži právo, pořádati vše, co se týká liturgie mešní, círk. hodinek, posluhování svátostmi a svátostinami; jeť liturgie vnějším projevem víry, a souditi o věcech víry a mravů přísluší stolici papežské. Z toho důvodu papežská stolice může předpisovati a pořádati knihy liturgické, jako missál, breviář, pontifikál, rituál, ceremoniál; jí přísluší zaváděti nová officia, nové litanie a p.; ona může dovoliti užívání jiného ritu než latinského a přechod od jednoho ritu ke druhému atd. Ku podpoře papeže ve věcech týkajících se kultu a ceremonií církevních zřízen papem Sixtem V. r. 1587 posv. Sbor obřadový (kongregace ritů). 2. papež má právo ustanovovati a rušiti (redukovati) zasvěcené svátky, jakož i dni postní. 3. Právo beatifikační a kanonisační a 4. právo dovolovati zřízení soukromé oratoře k tomu cíli, by tam mše sv. v určité dni a pro určité osoby sloužena býti mohla.

III. Mocí královského úřadu příslušejí papeži jistá práva s ohledem jak na moc zákonodárnou, tak administrativní a soudní. 1. Co se dotýká moci zákonodárné, papež jakožto nejvyšší zákonodárce církevní má právo; a) dávati jak na sněmech, tak mimo ně zákoně, jež byvše řádně promulgovány nabývají ihned – není-li výjimkou stanoveno něco jiného – závaznosti, kteráž není závislou ani na přijetí zákona se strany poddaných, ani na souhlase vlád světských (placetum regium), ani na dobrozdání biskupů, vyjímajíc některé případy, kdy biskupům přísluší t. zv. ius remonstrationis; b) bdíti nad zachováváním zákonův a naléhati na jejich zachování, jakož i tresty stíhati přestupníky zákona; c) authenticky vykládati zákony; d) rušiti zákony starší buď úplně nebo částečně; e) dispensovati od všeobecných zákonů církevních a udělovati privilegia buď proti zákonu, buď mimo něj.

2. S ohledem na správní moc papež a) jako nejvyšší strážce a obhájce kánonů má právo vrchního dozoru v celé církvi. Toto právo vykonává dvojím způsobem: jednak tím, že posílá do různých zemí své vyslance a zástupce (legáty, nuncie, vikáře apoštolské), kteří mají mimo jiné povinnost podávati mu zprávy o všech důležitějších věcech, jednak tím, že přijímá od jednotlivých biskupův a od praelátů nullius relace o stavu jejich diécésí a exemptních území. Jsouť totiž biskupové a praeláti nullius povinni navštíviti čas od času posvátné prahy apoštolské (visitatio sacrorum liminum), t. j. navštíviti basiliky sv. Petra a sv. Pavla, dostaviti se k papeži, by mu osvědčili svou poslušnost a úctu a podali mu ústní zprávu o stavu svých diécésí, jakož i aby posv. kongregaci super statu ecclesiarum (Congr. visitationis liminum čili Il Concilietto), která tvoří zvláštní partikulární sbor při kongregaci vykladačů koncilu Tridentského, předložili o stavu svých diécésí relaci psanou. K této cestě jsou všichni biskupové a praeláti nullius vázáni přísahou, majíce se dostaviti osobně a mohouce jenom z legitimní příčiny dáti se zastupovati zvláštním delegátem. Základem nejvyšší moci administrativní přísluší dále papeži právo: b) zřizovati nová biskupství (diécése), obnovovati zašlá, rozdělovati je a v jedno spojovati, po případě rušiti, při čemž vázán je papež nejen normami zákona církevního, nýbrž často též souhlasem nebo srozuměním vládním; c) ustanovovati biskupy, potvrzovati zvolené nebo jmenované, je světiti, přesazovati, úřadu zbaviti a přijímati jejich resignace; d) přidělovati biskupům diécésním koadjutory a biskupy auxiliárni (světící), jakož i ustanovovati vikáře apoštolské pro kraje missionářské a území, kde řádná správa hierarchická provedena není; e) svolávati koncily všeobecné, předsedati jim buď osobně nebo skrze zástupce, odročovati a zakončovati je a potvrzovati úchvaly jejich; f) co se týče církevních úřadův a důstojnosti, papež α) jmenuje (creat) kardinály, β) uděluje a odnímá důstojnost metropolitní a důstojnosti jiné, γ) uděluje pallium, δ) vysílá legáty a nuncie, ε) uděluje ex mce; g) ohledně církevních obročí papež jakožto ordinarius ordinariorum má zásadní právo udělovati beneficia vůbec; de facto však vykonává jen udělování beneficií větších. U nás vyhrazeno papeži čl. 22. konkordátu z r. 1855 též obsazování první důstojnosti při kapitolách kathedrálních, po případě, byla-li by důstojnost první soukromého patronátu laického, obsazování důstojnosti druhé; h) ve příčině jmění církevního papež jest nejvyšším jeho správcem. Může tedy α) vydávati předpisy o jeho správě, nabývání, zužitkování, zavazení, pronajímání, zcizování; β) přenášeti je s jednoho ústavu církevního na jiný; γ) zaměňovati vůli zbožných fundátorův a jmění to určiti k jiným účelům církevním; δ) buď nutiti bezprávné držitele statků církevních k navrácení či restituci jich, nebo učiniti s nimi o věci té narovnání, nebo jim restituci resp. náhradu prominouti. V některých těchto právních úkonech papež bývá často vázán právem konkordátním (u nás na př. čl. 20. a 23. konkord.); ε) požadovati poplatky a daně. Co se papežských daní a poplatků týče, dříve více odvádělo se jich nežli teď. Platiliť králové a knížata papežům jistou daň za udělení léna; kapitoly a řády odváděly poplatek za exemce; platily se z círk. statků t. zv. decimae Saladinae na vedení války s Turky; papežové užívali t. zv. ius spolii a ius deortus a zavedli t. zv. annáty. Nyní kromě některých annát odvádí se ještě jistý poplatek za udělení pallia, jisté taxy při udělování výsad, fakult, dispensí, a odvádí se jako dobrovolný dar haléř sv.-Petrský.

3. Co do moci soudcovské papež jakožto nejvyšší soudce věřících má právo a) urovnávati a rozsuzovati všechny pře a trestní záležitosti a zejména t. zv. causas maiores, hned v první (a jediné) instanci; b) přijímati a vyřizovati appellace ve všech sporných a trestních věcech; stolice papežská jest instancí nejvyšší, od níž dále appellovati nelze, ani ke koncilu oekumenickému; c) provinilce proti zákonům církevním stíhati tresty a censurami církevními; d) papež má právo rozvazovati sliby prosté i slavné; e) udělovati odpustky částečné i plnomocné; f) redukovati z příčin závažných fundované mše sv., g) vyhraditi si absoluci od jistých hříchův a censur. – Ke konci poznamenáváme, že papež má právo zřizovati a rušiti nové řády.

B. Základem primátu čestného příslušejí papeži a) různé tituly a názvy, z nichž nejobyčejnější jsou tyto: papa, Domnus Apostolicus, Pontifex maximus, Vicarius Christi, Vicarius Petri, servus serorum Dei; v oslovení užívá se titulu: Sanctissime Pater, Sanctitas Tua nebo Vestra, Beatissime Pater, Beatitudo Vestra; b) různé insignie či odznaky, totiž: berla přímá (nikoliv – jako u biskupů – nahoře zakřivená), nahoře křížem opatřená; talár zpravidla barvy bílé, cingulem přepásaný; purpurové. hedvábné sandály s vetkanými zlatými kříži; kappa z červené látky hermelínem lemovaná; solideo zpravidla barvy bílé; červená kamaura, hermelínem lemovaná; zlatý pektorální kříž na zlatém řetěze; rybářský prsten; trůn; přenosné křeslo (= sedia gestatoria); tiara; pallium; c) některé vnější projevy úcty (po způsobu orientálním), jako pokleknutí a políbení nohou (resp. kolenou nebo ruky); dříve králové a knížata papeži, když sedal na koně, drželi třmen (officium strepae); d) v kánonu při mši sv., v oracích a veřejných modlitbách vzpomíná se papeže; e) papež má právo praecedence přede všemi; f) papežové dříve korunovali krále římské, udělovali titul královský vládcům (na př. Silvestr II. sv. Štěpánu Uherskému, Innocenc III. Přemyslu I.), bývali a bývají rozhodčími ve věcech sporných, udělovali panovníkům čestné názvy (na př. králi uherskému: rex apostolicus a p.).

Papež však vykonává nejen všechna práva, jež mu jako nejvyšší hlavě celé církve příslušejí, nýbrž on je zároveň 1. patriarchou celého západu, 2. primasem Italie a přilehlých ostrovů, 3. metropolitou církevní provincie římské, k níž kromě biskupství římského přísluší ještě 5 t. zv. suburbikárních biskupství: ostijské, portské (spojené se Sta Rufina), albanské, praenestské, tusculské a sabinské, dále arcibiskupství a biskupství italská mezi Pisou a Capui (12 arcib., 67 bisk) všechna exemptní biskupství a praelátství) nullius, jakož i arcibiskupové, nemající suffraganův; 4. biskupem města Říma a nejbližšího okolí, ve kteréžto vlastnosti zastupuje papeže jeden z kardinálů, jenž má opět zástupce svého, který bývá biskupem neb arcibiskupem titulárním. – Papež je též panujícím vládcem, ovšem za naší doby, kdy mu patrimonium sv.-Petrské bylo zabráno, jen de jure, ačtě arci neustává a ustati nesmí dovolávati se práv svých vladařských a navrácení území zabraného. Jakožto suverén má pak též jistá práva, jež mu příslušejí v obcování mezinárodním; jest to na př. a) právo repraesentace č. zastoupení u dvorů; b) právo přijímati u svého dvora zástupce jiných panovníkův a vlád; c) pravo exterritoriality; d) právo na mezinárodní obřadnosti při setkání s vládci jinými, při diplomatickém jednání atd.

Pomocníci a zástupci papežovi u vykonávání jeho pravomoci jsou velmi různí a četní, z nichž někteří mají sídlo své v Římě, jiní pak mimo Řím. V Římě samém osoby a úřady, papeže ve vykonávání jurisdikce podporující, tvoří t. zv. kurii papežskou; jsou to kardinálové, praeláti a jiní kurialisté, dále různé kongregace, tribunály soudní, totiž rota romana, komora papežská a signatura justitiae, tribunály milosti, totiž datarie, poenitentiarie a signatura gratiae, a konečně úřady expediční, totiž kancelář apošt., secretaria brevium a secretaria Status. Mimo Řím jsou to legáti, nunciové a apoštolští vikáři.

Volba papeže přísluší dle práva nyní platného výlučně kardinálům. Nejdůležitější ustanovení o věci té pocházejí od Alexandra III. a Řehoře X. Alexander III. stanovil na koncilu Lateránském III. r. 1179, že voliti papeže mohou jenom kardinálové a že ku platnosti volby je kandidátu potřebí dvoutřetinové většiny hlasů; Řehoř X. pak vydal na koncilu Lyonském II. r. 1274 ustanovení o konklave, předepsav, že kardinálové za deset dní po smrti papežově mají vejíti do konklave a zvoliti tam co nejdříve nového papeže. K těmto základním ustanovením papežové další, jako Klement V., Julius II., Alexander VI., Pavel IV., Pius IV., připojili některá ustanovení nová a Řehoř XV. vydal o průběhu volby podrobnou instrukci a ceremoniál. Nejnovější doplňky pocházejí od papeže Pia IX. z r. 1871, 1874, 1877 a 1878, jež se zřetelem ke změněným politickým poměrům v Italii obsahují některá přiměřená ustanovení. Děje pak se volba papeže tímto způsobem: Jakmile stolec papežský se uprázdní (smrtí papeže nebo per cessionem), přestává veškera pravomoc primátu a jurisdikce pozbývají též všichni, kdož ji vykonávali jménem papežovým. Podrží ji jen kardinál camerlengo, kardinál poenitentiář a kardinál vikář. Camerlengo vede správu a jemu po boku jsou t. zv. capita ordinum, t. j. nejstarší kardinál biskup, nejst. kard. kněz a nejst. kard. jáhen. Nejprve camerlengo (je-li stolec uprázdněn smrtí papežovou, což jest obyčejné) u přítomnosti papežské komory předsevezme rekognici mrtvoly a požádá za vydání rybářského prstenu a papežské pečeti. Mrtvola se nabalsamuje, vystaví se v kapli nejsv. Svátosti u sv. Petra, a nežli pochová se na místě nebožtíkem určeném, uloží se v prozatímním hrobě u sv. Petra. Po celých devět dní konají se exekvie. V těchto dnech konají kardinálové schůze, kdež přijmou diplomatický sbor, otevrou testament atd., avšak něco nového v církvi zaváděti za doby sedisvakance nesmějí. Po uplynutí deseti dnů kardinálové vejdou do konklave, jehož všechny vchody až na jeden již před tím byly zazděny. Před tím slouží se mše sv. de Spiritu Sancto, intonuje se »Veni Creator«, načež kardinálové, konklavisté a maršálek konklave skládají předepsanou přísahu. Po té každý z kardinálův odebéře se v průvodu noblgardistů do své celly, losem mu určené. Tu pak magister ceremoniarum vyzve všechny, kdož do konklave nepatří, by odešli, což když se stalo, uzavře se i poslední vchod do konklave. Volba koná se každého dne ráno po společné mši sv., odpoledne po »Veni Creator«, a to v kapli (ve Vatikáně v kapli Sixtinské), kdež pro každého kardinála trůn jest přichystán. Voliti mohou jen kardinálové, mají-li aspoň svěcení jáhenské, a musí súčastniti se volby i kardinálové nemocní, v konklave přítomní; volen může býti každý, kdo není »incapax«; tedy nikoliv nepokřtěni, ženy, děti, osoby na duchu choré, kacíři a simoniaci. Některé kat. vlády, totiž Rakousko, Francie a Španělsko, užívají při volbě papeže t. zv. exklusivy. Způsob volby jest různý (volba losem jest vyloučena); buď se volí per quasiinspirationem, když totiž všichni kardinálovévoliči bez předchozí úmluvy jakoby jedněmi ústy a ihned někoho papem provolají; nebo kompromissem, když všichni kardinálové jednohlasně záležitost volby vloží do rukou několika členů ze svého středu (compromis. sarii); nebo se volí per scrutinium, t. j. per vota secreta, lístky, což je způsob nejobyčejnější. Za tím účelem zvolí se tři kardinálovéskrutátoři, kteří sčítají hlasy a publikují skrutinium, a tři kardinálové-infirmáři, kteří do uzavřené skřínky sbírají a skrutátorům odevzdají lístky od kardinálů nemocných, v cellách dlících. Lístky hlasovací rozděleny jsou na pět rubrik, z nichž druhá a čtvrtá jsou prázdny, do první vpíše kardinál své jméno, do páté své číslo a heslo, a do třetí jméno toho, jehož volí. Vyplněné lístky složí se tak, že první rubrika přeloží se přes druhou a pátá přes čtvrtou, tak že otevřena je pouze rubrika třetí, načež se lístky zapečetí, při čemž musí každý kardinál užiti pečetítka zvláštního, nikoliv svého obyčejného. Potom se lístky odevzdávají. Každý kardinál vezme lístek do rukou a nese jej k oltáři, kdež poklekne a složí tuto přísahu: Testor Christu m Dominum, qui me iudicaturus est, me eligere quem secundum Deum iudico eligi debere, et quod idem in accessu praestabo, načež pomocí pateny vloží lístek do kalicha. Když všichni (i nemocní) lístky odevzdali, první skrutátor přikryje kalich patenou, zamíchá lístky v něm, načež, když konstatován správný počet odevzdaných lístků, skrutátoři publikují skrutinium a sčítají hlasy. Tři zvolení kardinálovérevisoři vykonají kontrolu. Dostane-li někdo při volbě většinu dvoutřetinovou, je volba skončena. Nedocílí-li se dvoutřetinové většiny, děje se volba per accessum, při němž mohou se odevzdati hlasy jenom těm kandidátům, kteří při volbě dostali aspoň jeden hlas: hlasy při volbě i při akcessu obdržené počítají se dohromady, avšak týž volič nemůže témuž kandidátovi dáti hlas i při první volbě i při akcessu, nýbrž buď při akcessu odevzdá lístek vyplněný slovy »accedo neminį, setrvávaje tak při svém kandidátovi, nebo odevzdá lístek se jménem jiného kandidáta, který při akcessu jest volitelný. Nedocílí-li se ani při akcessu dvoutřetinové většiny, přimísí se k lístkům trochu sena, tyto se spálí, a černý kouř z komína vystupující jest lidu venku shromážděnému znamením, že volba neměla výsledku. Docílí-li se však při volbě většiny zákonité, spálí se lístky samotny a bílý kouř oznamuje lidu, že volba potkala se s výsledkem (= sfumata). Jakmile volba je provedena, děkan kollegia kardinálského, jakožto nejstarší kardinal-biskup, přistoupí spolu s nejstarším kardinálemknězem a kardinálem-jáhnem ke zvolenému a táže se ho: Acceptas-ne electionem in Summum Pontificem?, a když tento volbu přijme, ptá se ho dále: Quomodo vis vocari?, načež tento oznámí, jaké jméno dáti si chce, což děje se na památku záměny jména Simon ve jméno Petr, kterouž Kristus provedl u prvního papeže, a což později napodobil nejprve Oktavián v X. století, dav si jméno Jan XII. (956 – 962), načež po Benediktovi IX. všichni tak učinili. – Potom ihned odstraní se trůny všech kardinálův ostatních a zůstane jen trůn nově zvoleného papeže. Ten obleče se v sakristii do papežských paramentův, načež mu kardinálové skládají svůj hold, on pak poprvé uděluje papežské požehnání. Zatím prolomí se vchod vedoucí na pavlan a první kardinál – jáhen oznámí lidu volbu slovy: Annuntio vobis gaudium magnum: Papam habemus Eminentissimum ac Reverendissimum Dominum N. N., qui sibi imposuit nomen N. Nově zvolenému papeži navleče kardinál-camerlengo rybářský prsten, pak oznámí nový papež své zvoleni všem panovníkům a určí si den korunovace. Není-li ještě biskupem, tehdy konsekraci biskupskou vykoná biskup z Ostie, maje při té příležitosti pallium. V den korunovace nesen je papež na sedia gestatoria za zpěvu »Tu es Petrus« do chrámu sv.-Petrského (Lev XIII. do kaple Sixtinské); od ceremonařů zapaluje se při tom před ním koudel na znamení pomíjejícnosti a volá se: Sancte Pater, sic transit gloria mundi. Klerus sv.-Petrský, kardinálové, biskupové atd. skládají mu svůj hold. Po pontifikální mši sv. koná se na pavlanu sv. Petrském (u Lva XIII. v kapli Sixtinské) korunovace. První kardinál – jáhen posadí mu na hlavu tiaru. Jindy dál se po korunovaci vjezd do Lateránu.

Literatura: Phillips, Kirchenrecht, svazek V. (Řezno, 1854); Hinschius, Das Kirchenrecht, I. sv. (Berl., 1869); Scherer, Handbuch des Kirchenrechtes, I. sv. (Št. Hradec, 1886); Aichner, Compendium iuris ecclesiastici, vyd. 9. (Brixen, 1900, str. 344 sl.); Rittner-Zítek, Církevní právo katolické, díl I., (Praha, 1887, str. 141 sl.); Sanguineti, Juris ecclesiastici privati institutiones (Řím, 1884, str. 212 sl.); Wernz, Ius decretalium, sv. II. (Řím, 1899, str. 647 sl.); Giobbio, Lezioni di diplomazia ecclesiastica, 2 sv. (Řím, 1899); Bangen, Die römische curie (Münster,1854); Bouix, Tractatus de curia romana (Pař., 1859); Melchers, De canonica dioecesium visitatione cum appendice de visitatione sacrorum liminum (Kolín n. R., 1893); Lucidi, De visitatione sacrorum liminum, 3 sv., vyd. 4. obstaral Laur. Lugari S. J. (Řím, 1899); Sojka, Papež-souverain (Praha, 1902); Lucius Lector, Le Conclave (Pař., 1894); Sägmüller, Das Recht der Exclusive in der Papstwahl (Mohuč, 1895); Holder, Die Designation der Nachfolger durch die Päpste (Freiburg,1892); Hollweck, Der apostolische Stuhl und Rom (Mohuč, 1895); Sägmüller, Die Papstwahlbullen und das staatliche Recht (Tubinký,1892); Wahrmund, Das Ausschliessungsrecht der kathol. Staaten Oesterreich, Frankreich u. Spanien bei den Papstwahlen (Vídeň, 1888; též několik jiných pojednání o témž předmětě); Goyau, Pératé a Fabre, Der Vatican, do němčiny přel. K. Muth (Einsiedeln,1898); Baumgarten, Daniel a de Waal, Rom, I. sv. díla: Die kathol. Kirche unserer Zeit und ihre Diener (vydává Lvova společnost ve Vídni; Vídeň, 1899); Hrbáček, O obsazování stolice papežské (»Hlídkæ, r. 1896). Tpch.

Tabulka: Papez- Prehled Papezu
Jméno Období působení
Petr 64 – 67
Linus 67 – 76
Anaklet (Kliment) 76 – 88
Kliment I. 88 – 97
Evaristus 97 – 105
Alexandr I. 105 – 115
Sixtus I. 115 – 125
Telesforus 125 – 136
Hyginus 136 – 140
Pius I. 140 – 155
Anicetus 155 – 166
Soter 166 – 175
Eleuterius 175 – 189
Viktor I. 189 – 199
Zefyrus 199 – 217
Kalixt I. 217 – 222
Hippolit (vzdoropapež) 217 – 235
Urban I. 222 – 230
Poncián 230 – 235
Anteros 235 – 236
Fabián 236 – 250
Cornelius 251 – 253
Novacián (vzdoropapež) 251
Lucius I. 253 – 254
Štěpán I. 254 – 257
Sixtus II. 257 – 258
Dionys 259/260 – 267/268
Felix I. 268/269 – 273/274
Eutychianus 274/275 – 282/283
Kajus 282/283 – 295/296
Marcelinus 295/296 – 304
Marcelus I. 307 – 308
Eusebius 308/309/310
Miltiades 310/311 – 314
Silvestr I. 314 – 335
Marek 336
Julius 337 – 352
Liberius 352 – 366
Felix II. (vzdoropapež) 355 – 358
Damasus I. 366 – 384
Ursin (vzdoropapež) 366 – 367
Siricius 384 – 399
Anastázius I. 399 – 402
Inocenc I. 402 – 417
Zosimus 417 – 419
Bonifác I. 418 – 422
Eulalius (vzdoropapež) 418 – 419
Celestin I. 422 – 432
Sixtus III. 432 – 440
Lev I. 440 – 461
Hilarius 461 – 468
Simplicius 468 – 483
Felix II. (III.) 483 – 492
Gelasius I. 492 – 496
Anastázius II. 496 – 498
Symmachus 498 – 514
Laurencius (vzdoropapež) 498, 501 – 505
Hormisdas 514 – 523
Jan I. 523 – 526
Felix III. (IV.) 526 – 530
Bonifác II. 530 – 532
Dioskur (vzdoropapež) 530
Jan II. 533 – 535
Agapet I. 535 – 536
Silverius 536 – 537
Vigilius 537 – 555
Pelagius I. 556 – 561
Jan III. 561 – 574
Benedikt I. 575 – 579
Pelagius II. 579 – 590
Řehoř I. 590 – 604
Sabinián 604 – 606
Bonifác III. 607
Bonifác IV. 608 – 615
Adeodatus I. 615 – 618
Bonifác V. 619 – 625
Honorius I. 625 – 638
Severin 640
Jan IV. 640 – 642
Theodor I. 642 – 649
Martin I. 649 – 655
Evžen I. 655 – 657
Vitalianus 657 – 672
Adeodatus II. 672 – 676
Donus 676 – 678
Agaton 678 – 681
Lev II. 682 – 683
Benedikt II. 684 – 685
Jan V. 685 – 686
Konon 686 – 687
Teodor (vzdoropapež) 687
Paschal (vzdoropapež) 687
Sergius I. 687 – 701
Jan VI. 701 – 705
Jan VII. 705 – 707
Sisinnius 708
Konstantin I. 708 – 715
Řehoř II. 715 – 731
Řehoř III. 731 – 741
Zachariáš 741 – 752
Štěpán II. (nebyl vysvěcen; zemřel třetí den po volbě) 752
Štěpán III. (II.) 752 – 757
Pavel I. 757 – 767
Konstantin II. (vzdoropapež) 767 – 769
Filip (vzdoropapež) 768
Štěpán IV. (III.) 768 – 772
Hadrián I. 772 – 795
Lev III. 795 – 816
Štěpán V. (IV.) 816 – 817
Paschalis I. 817 – 824
Evžen II. 824 – 827
Valentin 827
Řehoř IV. 827 – 844
Jan (vzdoropapež) 844
Sergius II. 844 – 847
Lev IV. 847 – 855
Benedikt III. 855 – 858
Anastázius (III.) (vzdoropapež) 855
Mikuláš I. 858 – 867
Hadrián II. 867 – 872
Jan VIII. 872 – 882
Martin II. 882 – 884
Hadrián III. 884 – 885
Štěpán VI. (V.) 885 – 891
Formosus 891 – 896
Bonifác VI. 896
Štěpán VII. (VI.) 896 – 897
Romanus 897
Theodor II. 897
Jan IX. 898 – 900
Benedikt IV. 900 – 903
Lev V. 903
Christoforos (vzdoropapež) 903 – 904
Sergius III. 904 – 911
Anastázius III. 911 – 913
Lando 913 – 914
Jan X. 914 – 928
Lev VI. 928
Štěpán VIII. (VII.) 928 – 931
Jan XI. 931 – 935
Lev VII. 936 – 939
Štěpán IX. (VIII.) 939 – 942
Martin III. 942 – 946
Agapet II. 946 – 955
Jan XII. 955 – 964
Lev VIII. 963 – 965
Benedikt V. 964
Jan XIII. 965 – 972
Benedikt VI. 973 – 974
Bonifác VII. (vzdoropapež) 974
Bendikt VII. 974 – 983
Jan XIV. 983 – 984
Bonifác VII. (podruhé vzdoropapež) 984 – 985
Jan XV. 985 – 996
Řehoř V. 996 – 999
Jan XVI. (vzdoropapež) 997 – 998
Silvestr II. 999 – 1003
Jan XVII. 1003
Jan XVIII. 1004 – 1009
Sergius IV. 1009 – 1012
Benedikt VIII. 1012 – 1024
Řehoř (vzdoropapež) 1012
Jan XIX. 1024 – 1032
Benedikt IX. 1032 – 1044
Silvestr III. 1045
Benedikt IX. (podruhé) 1045
Řehoř VI. 1045 – 1046
Kliment II. 1046 – 1047
Benedikt IX. (potřetí) 1047 – 1048
Damasus II. 1048
Lev IX. 1049 – 1054
Viktor II. 1055 – 1057
Štěpán X. (IX.) 1057 – 1058
Benedikt X. (vzdoropapež) 1058 – 1059
Mikuláš II. 1058 – 1061
Alexandr II. 1061 – 1073
Honorius II. (vzdoropapež) 1061 – 1072
Řehoř VII. 1073 – 1085
Kliment III. (vzdoropapež) 1080, 1084 – 1100
Viktor III. 1086 – 1087
Urban II. 1088 – 1099
Paschalis II. 1099 – 1118
Theodorich (vzdoropapež) 1100 – 1102
Albert (vzdoropapež) 1102
Silvestr IV. (vzdoropapež) 1105 – 1111
Gelasius II. 1118 – 1119
Řehoř VIII. (vzdoropapež) 1118 – 1121
Kalixt II. 1119 – 1124
Honorius II. 1124 – 1130
Celestin II. (vzdoropapež) 1124
Inocenc II. 1130 – 1143
Anaklet II. (vzdoropapež) 1130 – 1138
Viktor IV. (vzdoropapež) 1138
Celestin II. 1143 – 1144
Lucius II. 1144 – 1145
Evžen III. 1145 – 1153
Anastázius IV. 1153 – 1154
Hadrián IV. 1154 – 1159
Alexandr III. 1159 – 1181
Viktor IV. (V.) (vzdoropapež) 1159 – 1164
Paschalis III. (vzdoropapež) 1164 – 1168
Kalixt III. (vzdoropapež) 1168 – 1178
Inocenc III. (vzdoropapež) 1179 – 1180
Lucius III. 1181 – 1185
Urban III. 1185 – 1187
Řehoř VIII. 1187
Kliment III. 1187 – 1191
Celestin III. 1191 – 1198
Inocenc III. 1198 – 1216
Honorius III. 1216 – 1227
Řehoř IX. 1227 – 1241
Celestin IV. 1241
Inocenc IV. 1243 – 1254
Alexandr IV. 1254 – 1261
Urban IV. 1261 – 1264
Kliment IV. 1265 – 1268
Řehoř X. 1271 – 1276
Inocenc V. 1276
Hadrián V. 1276
Jan XXI. 1276 – 1277
Mikuláš III. 1277 – 1280
Martin IV. 1281 – 1285
Honorius IV. 1285 – 1287
Mikuláš IV. 1288 – 1292
Celestin V. 1294
Bonifác VIII. 1294 – 1303
Benedikt XI. 1303 – 1304
Kliment V. (od 1309 v Avignonu) 1305 – 1314
Jan XXII. (sídlil v Avignonu) 1316 – 1334
Mikuláš V. (vzdoropapež, sídlil v Avignonu) 1328 – 1330
Benedikt XII. (sídlil v Avignonu) 1334 – 1342
Kliment VI. (sídlil v Avignonu) 1342 – 1352
Inocenc VI. (sídlil v Avignonu) 1352 – 1362
Urban V. (sídlil v Avignonu) 1362 – 1370
Řehoř XI. (sídlil v Avignonu) 1370 – 1378
Urban VI. (počátek @ velkého západního rozkolu) 1378 – 1389
Kliment VII. (vzdoropapež, sídlil v Avignonu) 1378 – 1394
Bonifác IX. (sídlil v Římě) 1389 – 1404
Benedikt XIII. (vzdoropapež, sídlil v Avignonu) 1394 – 1423
Inocenc VII. (sídlil v Římě) 1404 – 1406
Řehoř XII. 1406 – 1415
Alexandr V. (vzdoropapež, sídlil v Pise) 1409 – 1410
Jan XXIII. (vzdoropapež, sídlil v Pise) 1410 – 1415
Martin V. (ukončení velkého západního rozkolu) 1417 – 1431
Kliment VIII. (vzdoropapež) 1423 – 1429
Benedikt XIV. (vzdoropapež) 1425 – 1430
Evžen IV. 1431 – 1447
Felix V. (vzdoropapež) 1439 – 1449
Mikuláš V. 1447 – 1455
Kalixt III. 1455 – 1458
Pius II. 1458 – 1464
Pavel II. 1464 – 1471
Sixtus IV. 1471 – 1484
Inocenc VIII. 1484 – 1492
Alexandr VI. 1492 – 1503
Pius III. 1503
Julius II. 1503 – 1513
Lev X. 1513 – 1521
Hadrián VI. 1522 – 1523
Kliment VII. 1523 – 1534
Pavel III. 1534 – 1549
Julius III. 1550 – 1555
Marcel II. 1555
Pavel IV. 1555 – 1559
Pius IV. 1560 – 1565
Pius V. 1566 – 1572
Řehoř XIII. 1572 – 1585
Sixtus V. 1585 – 1590
Urban VII. 1590
Řehoř XIV. 1590 – 1591
Inocenc IX. 1591
Kliment VIII. 1592 – 1605
Lev XI. 1605
Pavel V. 1605 – 1621
Řehoř XV. 1621 – 1623
Urban VIII. 1623 – 1644
Inocenc X. 1644 – 1655
Alexandr VII. 1655 – 1667
Kliment IX. 1667 – 1669
Kliment X. 1670 – 1676
Inocenc XI. 1676 – 1689
Alexandr VIII. 1689 – 1691
Inocenc XII. 1691 – 1700
Kliment XI. 1700 – 1721
Inocenc XIII. 1721 – 1724
Benedikt XIII. 1724 – 1730
Kliment XII. 1730 – 1740
Benedikt XIV. 1740 – 1758
Kliment XIII. 1758 – 1769
Kliment XIV. 1769 – 1774
Pius VI. 1775 – 1799
Pius VII. 1800 – 1823
Lev XII. 1823 – 1829
Pius VIII. 1829 – 1830
Řehoř XVI. 1831 – 1846
Pius IX. 1846 – 1878
Lev XIII. 1878 – 1903
Pius X. 1903 – 1914
Benedikt XV. 1914 – 1922
Pius XI. 1922 – 1939
Pius XII. 1939 – 1958
Jan XXIII. 1958 – 1963
Pavel VI. 1963 – 1978
Jan Pavel I. 1978
Jan Pavel II. od 1978
 
Související hesla