Patočka Jan

, český filozof; bratr F. Patočky a C. Patočky. Žák N. Hartmanna, M. Heideggera a E. Husserla. Český sekretář Pražského filozofického kroužku. Po roce 1945 přednášel na Univerzitě Karlově v Praze o předsókratovské filozofii, o Platónovi, Aristotelovi, G. W. F. Hegelovi a o Husserlově fenomenologii. Po 1948 donucen odejít z univerzity; zprvu v Masarykově ústavu, pak ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde se zabýval J. A. Komenským a v 60. letech překlady G. W. F. Hegela. Koncem 60. let mohl opět publikovat a přednášet, po roce 1968 byl znovu donucen odejít z univerzity. V roce 1977 jeden ze tří prvních mluvčí Charty 77. – Jeho filozofie je pokračováním myšlenkové tradice J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, jejímž smyslem je úsilí o zakotvení mravního rozměru člověka ve věku, který tento rozměr popírá. Navazoval těsně na fenomenologii, avšak modifikoval ji podněty, které přinesla Heideggerova ontologie. Jeho ústředním tématem byla analýza a popis „přirozeného světa“ (Přirozený svět jako filozofický problém). Postupem doby však překonal rámec Husserlovy fenomenologie; od popisu struktur světa přešel k jejich zakotvení v ontologickém pohybu a zkoumal vzájemnou souhru a odkázanost lidské existence a světa. Pracoval na fenomenologické filozofii, která chápe existenci na základě trojice základních existenciálních pohybů sebezakotvení (nacházení místa ve světě), práce (kterou se člověk udržuje ve světě) a sebepřesahování (člověk přesahuje svět okamžité danosti a dokáže se vztahovat ke světu jako celku). V tomto období ovlivněn zejm. M. Heideggerem a H. Arendtovou. Zabýval se dějinností konečné existence, která vykračuje z mytického světa tím, že se rozhoduje pro svobodu a odpovědnost (Kacířské eseje o filozofii dějin). Další díla: Negativní platónismus, Tři studie o Masarykovi, Sókratés, Platón a Evropa a jiná.

Související hesla