Pečeněhové

, kmenový svaz turkotatarských, sarmatských a ugrofinských kočovných kmenů v 8. – 9. stol. v zavolžských stepích a v 9. stol. ve stepích jižního Ruska. Podnikali útoky na Kyjevskou Rus (poraženi 1036 pod Kyjevem), Byzanc (1090 – 91 obklíčili Konstantinopol, 1122 definitivně poraženi), Bulharsko. Část Pečeněhů se usídlila v Maďarsku; splývali s Polovci, Maďary, Rusy. Ve 13. – 14. stol. jako národ zanikli.

Ottův slovník naučný: Pečeněhové

Pečeněgové, staroslovansky Pečenjág, v mn. č. Pečenézi, u Řekův Πατζινακαι, –κιται, v lat. kronikách Pizenaci, Pincennates, Pincenarii, maďarsky Besenyők, v uherské latině Bisseni, arabsky Badžnak čili Badžanâk, kočovný národ původu tureckého, v stepích černomořských osedlý v IX. – XI. století. Přišli z dnešního Turkestánu; o zbytcích jejich v původní vlasti vedle Uzův a Kirgízův vědí ještě Arab Ibn Khordádbeh i císař Konstantin Porfyrogennitos. Od Jajku a Volhy zatlačili je na západ v IX. stol. Chazaři, kteří sami bojem s Pečeněgové-gy valně utrpěli, a blízcí příbuzní Pečeněgové-gův, Kumáni čili Uzi. Zatím Pečeněgové sami, postupujíce k Dunaji, na západ tiskli Uhry čili Maďáry, až je (895) ve spolku s bulharským knížetem Symeonem z dnešní Bessarabie vypudili do středního Podunají. V X. stol. Pečeněgové byli mocný národ, kočující od dolního Dunaje naproti Drsteru (Silistrii) až na Krym do okolí byzantského města Chersonu (starorus. Korsuň, dn. Sevastopol). Sídla jejich zasahovala do Sedmihradska, kde jedna čásť země dlouho slula »lesem pečeněžským« (silva Bissenorum). Teprve sv. Štěpán, král uherský († 1038), začal je odtud vyháněti. Rozděleni byli na plemena (γενεαι), původně osm, čtyři na východ, čtyři na západ od Dněpru, později celkem 13, a na 40 menších skupin. Časem se vzpomíná chán (chagan) celého národa, časem jen jednotlivá menší knížata. Byzantinci pomocí darův pěstovali přátelství s Pečeněgovégy, pobízejíce je dle potřeby proti Rusům, Uhrům a Bulharům; často Pečeněgové dary, na které byli nenasytni, rádi vzali, ale slibům nedostáli. Rusové měli spojení s Černým mořem jenom skrz území těchto nomádův, podél Dněpru. Pečeněgové konali nezřídka loupežné vpády do území Slovanův ruských. Veliký kníže Svjatoslav r. 972 na návratu z výpravy do Bulharska u prahův dněprských poražen a zabit od Pečeněgův; lebku jeho dal si pečeněžský kníže Kurja upraviti za číši. Hranice ruská proti stepi byla opevněna zásekami a hrady, hlavně od sv. Vladimíra a Jaroslava. R. 1036 Pečeněgové pokusili se o Kijev, ale nepřítomný veliký kníže Jaroslav rychle se vrátil z Velikého Novgorodu ku pomoci a porazil nepřítele před městem; při rozšíření města postavil na bojišti nový chrám sv. Sofie. Za té doby Pečeněgové od Kumánův (Polovcův) již vítězně zaháněni na západ. Náčelníci jejich za těchto válek nezřídka bývali nuceni hledati sobě útočiště v bažinách ústí dunajského. Následkem toho množily se vpády Pečeněgův do říše Byzantské (od r. 1028), hlavně v zimě přes zamrzlý Dunaj. Krutou válku vedli Byzantinci s Pečeněgovégy v). 1048 – 53 za cís. Konstantina Monomacha. Za vnitřních rozbrojův mezi Pečeněgovégy samými přijali totiž Byzantinci nejprve Kegena s 20.000 muži do Dobrudže, pak po velikém vítězství samého chána Tyracha s 80.000, které rozsadili u Srědce, Niše, na Ovčím poli atd. Noví osadníci se však brzo pozdvihli proti říši, zarazili svůj hlavní tábor na ř. Osmu, později ve Velikém Preslavi, porazili r. 1050 Byzantince před branami Adrianopole, ale posléze přece zatlačeni za Dunaj a přinuceni ku příměří na 30 let. Pod nátlakem Kumánův začaly se však vpády jejich znova za císaře Izáka Komnéna (1057 – 59), jmenovitě pak za občanských válek mezi Byzantinci před nastolením Komnénův. Poslední válku s Pečeněgovégy vedl císař Alexios I. Komnénos v letech 1086 – 91, se střídavým štěstím. Nejdříve poražen a zabit byzantský vojevůdce, Gruzinec Jiři Pakurianos, zakladatel podnes trvajícího kláštera Báčkovského v horách Rhodopských (1086). Následujícího roku našli smrť v bitvě u Chariupole v Thrakii pečeněžský chán Celgu a uherský králevic Šalomoun (1087). Císař Alexios táhl pak za Balkán, ale od Pečeněgův krutě poražen před Drsterem (Silistrií) na Dunaji (téhož roku 1087). Pečeněgové jali se pak dokonce zimovati v táborech po rovinách Thrakie mezi Adrianopolem a Cařihradem. Teprve r. 1091 podařilo se císaři Alexiovi poraziti Pečeněgovégy ve veliké bitvě u Levunia, blízko ústí Marice do moře Aegejského; vítězství toho dobyli Řekové ve spolku s Kumány. Národ pečeněžský mizí od té chvíle z dějin. Zajatí usazeni jako vojenští kolonisté v byzantinských provinciích podél silnic, v Makedonii v krajině Mogleně, na Moravě okolo Niše atd. Křižáci první výpravy našli čety pečeněžské všude ve vojscích byzantských. Jiní uprchlíci rozptýlili se po Uhrách, rozsazeni jsouce po všech stolicích uherských. Zdá se, že t. zv. Černí Klobuci, Torci a Berenději na jižní Rusi v XI. – XII. stol., poddaní knižat ruských, nebyli než zbytek Pečeněgův. Poslední stopy dávno zaniklého národa trvají v místních jménech vsí: Pečeněgi v charkovské gubernii, Peczeniźyn v Haliči, Bešenovo u Temešváru, Pečeneška u Mehadie, Pečenjága u Dunaje v Dobrudži, Pečenoge v Kragujevacku v Srbsku atd. KJk.

Související hesla