Pelcl František Martin

, český osvícenský historik a jazykovědec; od roku 1791 první profesor české řeči a literatury na pražské univerzitě; psal německy a latinsky, vydával památky starší české literatury. Připravil k vydání Balbínovu Obranu jazyka slovanského, zvláště českého, Příhody Václava Vratislava z Mitrovic. Autor historiografické Nové kroniky české (3 díly), monografií Císař Karel IV., Životopis krále Václava IV. Německy napsal Českou kroniku vlády císaře a krále českého Josefa II., vyšla posmrtně a označuje se jako Paměti.

Ottův slovník naučný: Pelcl František Martin

Pelcl (Pelzel) František Martin, buditel a dějepisec český (* 11. list. 1734 v Rychnově n. Kn. – † 24. ún. 1801 v Praze). Studoval u piaristů v Rychnově a u jesuitů v Hradci Kr.; měl se státi ranhojičem, ale odešel do Prahy, aby tam vlastní silou mohl pokračovati ve studiích. Logiku slyšel u cisterciáků, pak studoval filosofii a theologii u jesuitův a konečně přešel na práva. Pro vpád pruský r. 1757 Pelcl z Prahy odešel do Vídně, kde se zabýval studiemi historickými, mluvnickými a aesthetickými. Po svém návratu do Prahy Pelcl řídil 8 let výchovu mladých hrabat Jana a Joachima ze Šternberka (1761 – 69). Potom chtěl se věnovati studiu mediciny, ale místo toho přijal opět s Dobrovským a Schallerem řízení výchovy mladých Nostitzů (1769). V domě Nostitzském Pelcl z dosavadního mnohostranně a skvěle vzdělaného, ale vždy ještě neustáleného »Schöngeistæ stal se zralým a hotovým mužem, který pevně si vytkl za cíl odborné studium českých dějin. Tu také nabyl oněch rozsáhlých styků s předními osobnostmi tehdejší osvícenské učené společnosti v Čechách a na Moravě. Jeho jméno tím se tak rozhlásilo, že r. 1773 byla mu nabídnuta stolice češtiny na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní a záhy na to professura dějepisu v Erfurtu. Zároveň však v domě ryt. Neuberka působily na něho i obrodné snahy národní a lidové. Roku 1793 byl Pelcl povolán za professora češtiny na universitu pražskou. První dílo Pelclovo bylo Kurzgefasste Geschichte der Böhmen von den ältesten bis auf die itzigen Zeiten (1774, 1779 a 1782, 3 vyd.); dílo vyšlo z poznámek, jež si Pelcl sestavil pro své výklady z dějepisu u Nostitzů, a uveřejněno bylo na podnět J. Borna. Je to jen přehled, ale tehdy velmi užitečný a dosud zajímavý osvíceným pojímáním událostí a také národním uvědoměním autorovým. Roku 1775 vydal Handbuch zum Gebrauche der Jugend bei Erlernung der deutschen, französischen und böhmischen Sprache (2. vyd. 1795). S Bornem a s podporou litoměřického biskupa A. z Valdšteina pořídil Pelcl německé zpracování Voigtových a Bornových »Effigies« Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler (4 sv., 1773 – 82), vědecký význam díla toho není však značný. Do »Pojednání české soukromé společnosti v Čechách« (pozdější Král. společnosti nauk) napsal: Abhandlung über Samo, König der Slawen (1775), pojednání, jímž Samo byl uveden do české historie; Abhandlung vom böhm. K. Přemysl Otakar II., ob ihm die Kaiserkrone angebothen (1776); Diplomatische Nachrichten, wie das Königreich Böhmen an das luxemb. Haus gekommen (1777); Diplomatische Beweise, dass K. Wenzel IV. nicht drei-, sondern nur zweimal gefangen worden, und wann ist K. Karl IV. Markgraf in Mähren geworden (1779). Roku 1780 a 1731 vyšlo dvousvazkové dílo Kaiser Karl der Vierte, König in Böhmen, jedna z hlavních a nejpilnějších prací Pelcových, psaná s láskou a na základě hojného, dosud neznámého materiálu; Karel IV. v líčení Pelclově jeví se »jako epochální zjev hrdiny práce, zbožnosti, učenosti, uměnímilovnosti, důmyslu diplomatického i strategického, péče vladařské a příchylnosti k zemi České«. Své stanovisko proti nepřátelské recensi vyložil Pelcl znova ve spisku Apologie des Kaisers Karl IV. (1785). S Dobrovským a podporou J. Johna vydal pak Scriptores rerum Bohemicarum (2 sv., 1782 a 1784). Roku 1786 vyšlo jeho dílo Böhmische, mährische und schlesische Gelehrte und Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten, spis založený na hojném materiálu a psaný tónem smířlivým. Do »Pojednání společnosti nau▽ napsal: Das Edikt K. Karl IV. wider die Ketzer vom 18. Sept. 1376 wird in Zweifel gezogen (1782); Über das Vaterlana des Jacobus de Miza genannt Jacobellus (1784), pojednání, jímž Jakoubka ze Stříbra vrátil Čechám; Abhandlung über den Ursprung des doppelten Adlers des röm. K. Wenzels IV. (1785); Historische Nachrichten von dem Lithauischen Prinzen Sigismund Korybut (1786), studie, založené hlavně na t. zv. »Starých letopisech českých«; Biographie des A. Voigt (1787); Über die Herrschaft der Böhmen im Markgrf. Meissen (1788); Geschichte der Deutschen und ihrer Sprache in Böhmen (1788,1. čásť). R. 1788 – 90 vydal ve dvou svazcích druhé své hlavní dílo Lebensgeschichte des röm. und böhm. Königs Wenzeslaus s hojnou sbírkou listin; Pelcl počínal si tu velmi jistě a obratně v množství spletitých otázek, a jeho dílo pro dějiny Václava IV. má dosud význam; hnutí husitské Pelcl chápe sympathicky. Roku 1791 vyšel první díl Nové kroniky české, jejž následoval r. 1792 díl druhý a r. 1796 díl třetí (do r. 1378): díl čtvrtý (1378 – 1429) zůstal v rukopise. Pelcl vypravuje tu na širokém a solidním základě, ale slohem a způsobem populárním, v duchu josefinsky osvícenském. »Nová kronika česká« má tak velikou důležitost národně buditelskou. Pro vývoj Pelcla samotného je charakteristická tím, že v ní jeví se jeho přechod od národně pessimistického osvícenství k nacionalismu. S professorskou činností Pelclovou souvisí spisy: Akademische Antrittsrede über den Nutzen und die Wichtigkeit der böhm. Sprache (1793); Typus declinationum linguae bohemicae (1793) a Grundsätze der böhm. Grammatik (1795, 2. vyd. 1798) na zásadách Dobrovského a s jeho dodatkem o přízvučné prosodii. Pro pojednání učené společnosti napsal v těchto letech: Biographie des Grafen Joh. v. Sternberg (1790); druhou čásť studie Geschichte der Deutschen und ihrer Sprache in Böhmen (1791), kde vyslovuje mínění, že Němci na obvodu Čech usedlí jsou potomci starých Markomanů i Bojů, a kde nejdůrazněji vyslovuje svůj národní pessimism; Über den Ursprung und Namen der Stadt Prag (1792) a Beiträge zur Geschichte der Tempelherren in Böhmen u. Mähren (1798). Roku 1775 vydal Balbínovu Dissertatio apologetica pro lingua slavonica, která však byla zabavena, a r. 1777 Příhody Václava Vrati- slava svob. pána z Mitrovic. V rukopise zůstalo mnoho ještě prací (tak něm. kronika XVIII. stol., některé práce genealogicko-historické, studia k diplomatáři českému a moravskému, přepracování první části něm. dějin Čech, dějiny Josefa II., Paměti a j.), které však Pelcl nestačil již upravit k tisku. Pozůstalost Pelclova dostala se dílem hr. Thunovi do Děčína, dílem do Pražské knihovny Lobkovické. – Srv. J. Vlček, Dějiny české literatury, II1. (1898), kde na str. 174. uvedena i další literatura.

Související hesla