Peloponéská válka

, válka mezi spolky řeckých obcí vedených na jedné straně Athénami (viz též athénský námořní spolek) a na druhé straně Spartou (viz též peloponéský spolek) 431 – 404 př. n. l. Příčinou politického napětí mezi oligarchicko-aristokratickou Spartou a demokratickými Athénami byla hospodářská konkurence Athén a Korintu. Podnětem se stala vojenská pomoc poskytnutá v roce 433 př. n. l. Athéňany dvěma korintským koloniím; v 1. fázi peloponéské války (431 – 421 př. n. l.) se projevila převaha Sparty na souši a Athén na moři. Athény oslabeny morem 430 – 429 př. n. l. (smrt Periklova). V roce 421 př. n. l. byl uzavřen zejm. zásluhou athénského politika Níkia mír, který však neodstranil napětí. Záminkou k 2. fázi peloponéské války (413 – 404 př. n. l.) se stala nezdařená vojenská výprava Athéňanů proti sicilským Syrákúsám 415 – 413 př. n. l.; Alkibiadés přešel na stranu Sparty. V průběhu bojů odpadli mnozí členové athénského námořního spolku, nespokojení s athénským hegemonismem. Sparta s perskou pomocí vybudovala loďstvo, s nímž ohrožovala černomořské úžiny, významné pro athénský obchod. V roce 411 př. n. l. došlo v Athénách k oligarchickému převratu; zmařen odporem vojska a úplnou rehabilitací Alkibiada, jenž získal pro Athény dočasnou převahu. 405 př. n. l. bylo zničeno athénské loďstvo a porážka Athén definitivně stvrzena v bitvě u Aigospotamoi 405 př. n. l.; v roce 404 př. n. l. se obležené Athény vzdaly. Výsledkem války byl rozpad athénského námořního spolku; maloasijští Řekové byli nuceni uznat perskou nadvládu. Do Athén a dalších demokratických obcí dosazeny oligarchické režimy, hospodářství zpustošeno. Peloponéská válka byla prvním příznakem krize řeckých městských států.

Ottův slovník naučný: Peloponéská válka

Peloponnéská válka nazývá se veliká válka, již v poslední třetině V. stol. př. Kr. vedli mezi sebou nejpřednější dva státové řečtí, Athény a Sparta, se spolčenci svými, ano i se státy, které, jako Théby a časem i Argos, k žádnému z obou spolků nenáležely. Peloponnéská válkou veloponnéská válkou nazývá se z té příčiny, že zahájili ji Peloponnésané za velení spartského vpádem do Attiky, kteréžto vpády potom častěji opětovali. Průběhem doby rozšířilo se dějiště války tak, že strženy byly do ní ostrov Sicilie a perští satrapové v Malé Asii, vedeni však protivných táborů zůstalo až do konce v rukou obou předních států. – A. Příčiny a podnět. Příčiny k Peloponnéská válké veloponnéská válkace hledati jest v politických poměrech řeckých a zejména Athén i Sparty té doby. Oba státy na sebe nevražily a to dílem z rozdílů kmenových, ježto proti iónismu Athéňanů Sparťané stavěli svůj dórism, dílem z příčin ústavních, ježto Athény všude přály démokratům, Sparta pak oligarchům, dílem a to nejvíce z poměrů mocenských. Athénská říše byla námořská, spartská hégemonie suchozemská, Sparta se obávala, aby Athéňané nebouřili heilótův a Messéňanů, Athéňané zase nedůvěřovali věrnosti svých poddaných, někdejších to spolčenců, jichž valná čásť byla aiolského anebo dórského původu. Bezprostředním podnětem byl spor mezi Korinthem a Kerkyrou o osadu Epidamnos a zákon v Athénách přijatý, jímž Megařanům veškery přístavy a trhy v obvodu athénského panství byly zakázány. Obě otázky, kerkyrská i megarská, byly úzce sloučeny. Ježto ve sporu o Epidamnos Athéňané přislíbili podporu Kerkyrským, snažili se Korinthští proti Athénám pobouřiti některá města, z Korintha založená, tehdy však Athéňanům poddaná, zejména Potidaii. – B. Předehra války udála se mezi Korinthskými a Kerkyřany, kteří, ač zesíleni jsouce loďmi athénskými, v jeseni r. 433 př. Kr. byli poraženi loďstvem korinthským u ostrova Syboty. Za to spojili se Korinthští s makedonským králem Perdikkou l., který tehdy Athéňanům válku opověděl, a přiměli osadu svou Potidaii k odboji proti Athénám, načež tyto jaly se obléhati Potidaii, sesílenou pomocí korinthskou. Po návrhu Perikleově zakázali Athéňané Megarským přístavy a trhy ve vší říši své, načež Korinthšti ve Spartě naléhali, aby válka byla opověděna. Aigina, Megara i jiné státy přidaly se ke Korinthským. Vyjednávání v zimě r. 432 – 431 př. Kr. vedená měla úkol zjednati čas k potřebným přípravám a podvrátiti v Athénách postavení Perikleovo vyzváním, aby vypověděni byli »proklatcį, k nimž i Periklés po matce počítán. Další požadavky spartské, zrušení zákona proti Megarským, zastavení boje proti Potidaii a propuštění Aiginy z poddanství, byly ultimátem, ale Periklés v ekklésii přesvědčil lid athénský, že jest válka pro zachování athénské moci nevyhnutelna, i radil, aby Athény vedly výhradně boj námořský, attický pak lid aby se před útoky po suchu soustředil mezi dlouhými zdmi. – C. Válka Archidamská. Z jara r. 431 vpadl Archidamos s vojskem peloponnéským do Attiky, jejíž obyvatelstvo uchýlilo se do města. Otevřený kraj zpustošen, začež Athéňané plenili břehy peloponnéské, akarnánské a ostrov Kefallénii. R. 430 válčeno podobným způsobem, když v Athénách vypukl hrozný mor, jímž všechny politické i společenské pásky zpřetrhány, tak že i Periklés pozbyl vší autority a brzy zemřel. Teprve v zimě r. 430 – 429, když mor ulevil, vypravil se Formión do zálivu Korinthského, kdež zvítězil nad loďstvem korinthským u mysu Antirrhia, a současně padla i Potidaia; za to oblehl Archidamos Plataie, Athénám věrně oddané. Z jara r. 429 vypravil se na pomoc Athéňanům Sitalkés, král Odryssův, a napadl Makedonii, ale r. 428 jali se Sparťané pobuřovati proti Athénám spolčence, zejména mocnou Mytilénu, jejíž odpor Athéňané po radě Kleónově krvavě potlačili (427). Také na jiných stranách Athéňané byli v prospěchu, když Démosthenés osadil messénský Pylos a pobízel heilóty k odboji. Následkem toho přestaly každoroční vpády Peloponnésanů do Attiky. Když pak r. 424 zmocnil se Nikias i ostrova Kythéry a současně vzat i megarský přístav Nisaia, Sparta nabízela mír, než po návratu Kleónově bylo jednání v Athénách odmítnuto. Tu však věci počaly se obraceti. U Délia v Boiótii utrpěli Athéňané porážku od Thébanův a v Thrakii Seuthés, nástupce Sitalkův, spojiv se se Spartou, byl příčinou, že Brasidas jal se pobuřovati města řecká v Makedonii proti Athénám. Když i důležitá Amfipolis padla, učiněno r. 423 příměří na rok. Brasidas však pokračoval i přes příměří v pobuřování spojencův athénských, čímž naděje na mír zmařeny. Proto r. 422 př. Kr. vypravil se Kleón proti Brasidovi, byl však u Amfipole poražen a ztratil i s Brasidou život. Smrt obou náčelníků přispěla míru. Nikias v Athénách a ve Spartě král Pleistoanax měli hlavní zásluhu o mír Nikiův r. 421, jenž ujednán, bez Korinthských a Thébanů, na 50 let a sice dle poměrů před válkou. – D. Válka sicilská. Spolčenci spartští zdráhali se mír schváliti a tu Sparta ujednala smlouvu s Athénami o pomoc vzájemnou. Korinthští tudíž smluvili se s Argem a Mantineii o peloponnéský protispolek, což vyvolalo mezi Athénami a Spartou neshody při plnění podmínek míru. Náčelníci lidu v Athénách, Alkibiadés a Hyperbolos, podporovali tudíž snahy protispolku, ale Sparťané vítězstvím u Mantineie r. 418 moc svou v Peloponnése obnovili. Proti všemu očekávání nemělo vítězství toto v Athénách následkem pád Alkibiadův, nýbrž dopomohlo mu k postavení vůdčímu. Po jeho radě vzat r. 416 př. Kr. ostrov Mélos, spartsky smýšlející, když pak r. 415 Egesťané na Sicilii žádali pomoci proti Selinuntským a Syrakusanům, odhodlali se Athéňané přes důtklivý odpor Nikiův k výpravě proti Syrakusám. Ale úklady aristokratů proti Alkibiadovi, pomoc, již Syrakusanům ze Sparty přivedl Gylippos, a pověrčivá nerozhodnost Nikiova byly příčinou, že dvojí výprava loďstva i mužstva r. 413 byla od Syrakusanův a Sparťanů zničena. – E. Válka dekelejská. Po radě Alkibiadově počali Sparťané otevřený boj proti Athénám, osadili v Attice Dekeleii, odkudž pozorovali každé téměř hnutí v městě, a jali se soustavně athénské spolčence a poddané vybízeti k odboji. Současně sardský satrapa Tissafernés oznámil ve Spartě, že král perský ochoten jest Sparťanů penězi podporovati, ale že žádá zadržalý poplatek maloasijských měst. Po radě Alkibiadově přijali Sparťané nabídku Tissafernovu. Ionská města, mezi nimi Milétos, odpadla od Athén. Jediný Samos zůstal Athéňanům věren. Nové athénské loďtvo a vojsko položilo se před Samem, aby odboj Ionie zadrželo, mezitím pak Alkibiadés, přinucen byv k útěku ze Sparty, získal Tissaferna předstíráním, že je s prospěchem Persie, aby se řecké velmoci bojem vysílily, až tento podpory peněžité Spartě odepřel. Tím zjednal si Alkibiadés příležitost k návratu do vlasti i spojil se s Thrasybulem, který s vojskem před Samem odepřel poslušenství oligarchické vládě v Athénách a tím způsobil pád její. Vojsko athénské před Samem zvolilo nové stratégy, mezi nimi i Alkibiada, který ihned osvobodil Helléspont, porazil u Kyzika loďstvo spartské a uvolnil přívoz do Athén pontského obilí. Nový návrh míru, jejž Sparta učinila, zamítnut v Athénách po radě démagoga Kleofonta, tu však králevic Kýros Mladší spojil se zřejmě se Spartou, kteráž učinila v Malé Asii nomarchou Lysandra. Alkibiadés zaviniv nepřítomností svou porážku Athéňanův u Notia, nebyl již za stratéga zvolen. Podařilo se sice stratégům r. 406 př. Kr. zvítěziti nad hellénsky smýšlejícím nomarchou Kallikratidou, který sám v boji padl, v bitvě u Arginus, ale vítězní stratégové v Athénách odsouzeni k smrti, ježto prý zanedbali povinnost k mrtvým a raněným, Lysandros pak, přejav po druhé velení, překvapil loďstvo i vojsko athénské, tábořící na ústí říčky Aigospotamu, a úplně je zničil (405 př. Kr. ). Lysandros zmocnil se zbývajících ještě kléruchií athénských, posílal zajaté Athéňany do Athén a vyzval krále Agida, aby z Dekeleie město oblehl. Konečně přistal sám s loďstvem a uzavřel Peiraieus. V přeplněném městě vznikl hladomor a donutil obyvatelstvo po čtyřměšíčním obklíčení k bezpodmínečné kapitulaci. Athéňané musili se zavázati, že zboří opevnění peirajská i dlouhé zdi, vydají všechny lodi až na 12, povolají zpět vypověděnce a podrobí se na suchu i na moři velení spartskému. Korinth a Théby žádaly, aby Athény byly zbořeny, což však Sparta zamítla. – F. Výsledek Peloponnéská váské veloponnéská války znamenal veliké vysílení Rekův. Athénská moc na moři byla znicena, ale Sparta nedovedla na její místo vstoupiti. Svoboda Řeků maloasijských byla vážně ohrožena, Peršanům pak, ano i Makedonům a Thrákům, přiznáno účastenství u věcech řeckých, společenské poměry mezi Řeky zhoršeny, zdivočilost se rozmohla a přemnozí mužové místo obchodu a řemesel počali si oblibovati v žoldnéřském způsobu života vojenského. Pšk.

Související hesla