Perov Vasilij Grigorjevič

ruský malíř a grafik; přední představitel realismu v ruském žánrovém malířství. Účastník hnutí peredvižniků. Sociálně kritické obrazy (často s proticírkevním zaměřením) čerpají ze života ruské vesnice (Velikonoční křížové procesí, Pití čaje v Mytiščach, Příjezd vychovatelky do kupeckého domu). Autor řady psychologicky propracovaných podobizen předních osobností ruského kulturního života (F. M. Dostojevskij). V pozdním díle se věnoval náboženské malbě.

Ottův slovník naučný: Perov Vasilij Grigorjevič

Perov (Perov) Vasilij Grigorjevič, malíř rus. (* 23. pros. 1833 v Tobolsku – † 29. květ. 1882 ve vsi Kuzminkách u Moskvy), vzdělav se v újezdním učilišti, vstoupil do umělecké školy A. V. Stupina v Arzamase a již tehdy jal se zkoušeti síly v samostatné komposici. R. 1853 vstoupil do moskevské školy malířské a r. 1856 dosáhl prvního vyznamenání od uměl. akademie, načež postupně udělena mu všechna vyznamenání akademie, až r. 1861 nabyl veliké zlaté medaille za obraz Kázání ve vsi. Tento spolu s obrazy Scéna na hrobě, Pití čaje v Mytincích, První hodnost ďjačkova syna a j. vzbudil značný zájem na výstavách v Moskvě i v Petrohradě a Perov uznán za přímého nástupce P. Fedotova, za vtipného genristu satirika, vynikajícího jemným talentem pozorovacím, pronikajícího do hloubi ruského života a jmenovitě do jeho temných stránek, ale předčícího svého předchůdce technikou a uměleckým citem. R. 1862 akademie poslala Perova za hranice a umělec pobyl nějakou dobu v Německu a půldruhého roku v Paříži. Z té doby pochází několik jeho etud a scen z pouličního života, jako: Kolovrátkář; Žebráci na boulevardě; Prodavač sošek; Hudebníci a povaleči; Hadráři a pod. Přesvědčiv se, že celý tento svět jest mu cizí, vrátil se s dovolením akademie do vlasti a usadiv se v Moskvě, zahájil nejplodnější a zároveň nejšťastnější období své umělecké tvorby (1865 až 1871). Rada prací, jež následovaly v krátkých přestávkách, jako: Střídání u kašny; Klášterní stůl; Pohřeb; Trojka; Modrý pondělek; Učitel kreslení; Příjezd guvernantky do kupeckého domu; Poslední hospoda u brany; Scéna u železnice; Ptáčník; Rybář; Oddech lovců a j., proslavila jeho jméno do té míry, že Perov stanul v čele nejen genristů domácích, ale vřaděn mezi první umělce evropské tohoto odvětví. Méně šťastný byl v námětech náboženských a v portraitech, jež později se zálibou pěstoval. Podobiznám jeho nedostává se životnosti, ač i v tomto oboru některé práce jeho zasluhují zmínky pro svoji svěžest a přirozený kolorit, především podobizna Pisemského, Dostojevského, Pogodina, Rubinštejna a j. Roku 1871 stal se professorem moskevské umělecké školy a horlivým členem společnosti »peredvižníků« (odštěpenců od akademie, pořádajících vlastní výstavy), ale doba následující jest již úpadkem jeho uměleckých sil. Opustiv půdu, na níž cítil se nejbezpečnějším, počal se unášeti vznešenými allegoriemi a výjevy náboženskými a odtud obrazy jeho při všech přednostech mistrného štětce trpí strojeností komposice a melodramatismem, slovem, při tvorbě jich nepůsobil tak umělecký cit, jako spíše rozum. Náležejí sem: Kristus v zahradě Getsemanské; Ukřižovaný; Snětí s kříže; První ruští křesťané; Jaro; Pugačevci; Lupiči povolžští; Pláč Jaroslavny; Nikita Pustosvjat a pod. Ke konci života byl literárně činný a napsal několik povídek ze života umělcův a své vzpomínky. Srv. D. Rovinskij a N. Sobko, V. G. Perov, jego žizň i proizveděnija (Petr., 1892). Šnk.

Související hesla