Perspektiva

, úhel pohledu;
1. matematika viz promítání; 2. výtvarné umění plošné zobrazení trojrozměrného prostoru viděného z jednoho nebo více zorných bodů. Též nauka o zákonech a způsobech perspektivního zobrazení. Cílem nauky o perspektivě je vytvoření co nejvěrnějšího obrazu skutečnosti. Důležitá pro zobrazující umění i pro architekturu, urbanismus a užité umění. V nejstarších starověkých říších prostor znázorněn řazením plánů nad sebe (Mezopotámie, Egypt), popř. jejich překrýváním (Asýrie). V antickém umění objevena tzv. vzdušná perspektiva (vzdálenější objekty znázorněny jako v oparu, oslabena sytost barev) i geometricky konstruovaná perspektiva. Zejm. v Egyptě a ve středověku byla uplatňována hieratická perspektiva (viz též hieratický princip), zaměřená na zobrazení nadsmyslných významů (Kristus větší než ostatní postavy, zlaté pozadí symbolizující království Boží ap.). Od renesance v evropském umění převládala teoreticky rozpracovaná lineární perspektiva, charakterizovaná centrální projekcí (centrální projekce součástí deskriptivní geometrie). V baroku uplatněna perspektiva malířská (odstupňováním teplých a chladných tónů vyvolána iluze hloubky). Rozložení perspektivního pohledu do různých úhlů, popř. jeho následné skládání, je metodou kubismu.

Ottův slovník naučný: Perspektiva

Perspektiva (z lat. perspicere, prohlédati) jest nauka o zhotovování obrazů, jež by v oku našem podle možnosti vzbuzovaly dojem týž, jako předměty zobrazené samy; odtud jde důležitost její pro umění malířské a pro architekturu. Perspektiva dělí se na: a) perspektivu lineárnou, jejímž úkolem je sestrojení perspektivného obrazu co do tvaru; b) perspektivu vzdušnou, která jedná o případném provedení obrazu barvami, zobrazení výjevů světla a stínů, přihlížejíc zejména ke zbarvení předmětův účinkem vrstvy vzduchové, jakožto prostředí mezi nimi a okem pozorovatelovým, čímž vystihují se různé vzdálenosti předmětů. Perspektiva lineárná strojí průmět perspektivný pronikem roviny (průmětny) se svazkem paprsků zorných, jež z optického středu čočky oční vycházejí k jednotlivým bodům předmětu. Aby však tento průmět byl perspektivný, musí býti vyplněny ještě dvě podmínky optické. Předmět totiž, aby byl jasně viděn, musí býti přiměřeně vzdálen od oka (aspoň 21 cm u oka normálního) a nacházeti se v zorném poli, t. j. uvnitř kužele, jehož osou jest optická osa oka a celý úhel vrcholový nejvýše 40°; sic jinak by obraz v oku v případě onom nepadl na sítnici, v případě tomto na dostatečně citlivou čásť její. Obyčejně předpokládá se oko a předmět v stejné asi výši nad povrchem zemským a uděluje se průmětně poloha svislá. Je-li však předmět vysoko nad okem (perspektiva »žabí«) nebo hluboko pod ním (perspektiva »ptačí«), dává se průmětně poloha šikmá. – Tak zv. perspektiva parallelní není průmět centrálný, nýbrž orthonebo klinogonálný; je-li průmětna rovnoběžna s čelnou stěnou předmětu a úhel dopadu paprsků promítacích 45°, slove perspektiva kavalírská. Tyto druhy perspektivy náležejí nyní do axonometrie. – Perspektiva reliefní jest obraz vypuklý, tedy tělesný (plastický), odvozený podle obdobných zákonů, jako perspektivný obraz rovinný; jest to transformace, jež v geom. polohy zove se prostorovou kollineací perspektivnou. – Nejstarší zmínka o perspektivě nachází se v díle římského stavitele Vitruvia »De architecturæ (okolo r. 14 př. Kr. ), v němž vedle půdorysu (ichnografie) a nárysu (orthografie) pojednává se ještě také o scénografii. První základní zákony perspektivy shledány jsou na nástěnných malbách (z II. stol. po Kr.), jež v Římě r. 1777 byly objeveny: obrazy rovnoběžek sbíhají se v jednom bodě (úběžníku), a obrazy stejných úseček (téhož směru) od oka se vzdalujících zkracují se. Poměry tohoto zkrácení vystiženy sice toliko příbližně, ale celkem dosti přesně. Další zákony vyvinuly se teprve ve stol. XVI. – XVIII. – Nejstarší díla o perspektivě sepsali: Battista Alberti (1404 až 1472), De pictura (tiskem v Norimberce 1511) » Pelegrin, De antificiali perspectiva (Toul, 1505), Albrecht Durer (1471 – 1528), Underweysung der Messung mit Zirckel u. richtscheyt (Norimberk, 1525), Leonardo da Vinci (1452 – 1519), Trattato della pittura, Guido Ubaldi (1545 – 1607), Perspectiva (Pisauri, 1600) a j. O postavení perspektivy na základ vědecký získali si hlavní zásluhy Desargues (1593 – 1662), Méthode universelle (Pař.,1636) a Lambert, Freye Perspective (Curich, 1759). Novější čelná díla jsou: J. de la Gournerie, Traité de perspective linéaire (Pař., 1859), Fr. Tilscher, System d. technisch-malerischen Perspective (Praha, 1867, 2. vyd. 1883), Hauck, Die malerische Perspective (Berl., 1882), Peschka, Freie Perspective (Lip.,1888). Samostatného spisu českého o perspektivě dosud není. Elementární »Základy perspektivy« (pro nižší reálky) vydal B. Kuchynka (1874), obšírnější, na základě soustavy promítání centrálného, V. Jarolímek ve III. díle své Deskriptivní geometrie (1877). Zevrubné dějiny perspektivy podává Dr. Chr. Wiener, Lehrbuch der darstellenden Geometrie (Lip., 1884), kdež také lze poučiti se o zákonech perspektivy reliefní; další literatura o této nauce jest: Breysig, Versuch einer Erläuterung der Reliefperspective (Magdeburg, 1798); Morstadt, Ueber räumliche Projection (Reliefprojection) ve Schlömilchově »Zeitschrift f. Math. u. Phys.«, 1867, str. 326 (pěkně modellované práce Morstadtovy jsou ve sbírkách české vysoké školy technické v Praze), R. Staudigl, Grundzüge der Reliefperspektive (Vídeň, 1868). Jmk.

Související hesla