Perugino Pietro

, italský malíř; představitel renesance. Žák P. della Franceska a A. Verrocchia, spolužák Leonardův. Činný ve Florencii, v Římě a Perugii; učitel Raffaelův. Vyšel z Massacciovy monumentální malby, ale zjednodušením kompozice se soustředil hlavně na výjev s ideálními typy postav a hlav, přičemž harmoničnost podtrhl jednotným zlatavým tónem a měkkým sfumatem (Předání klíčů, Kladení do hrobu aj.). Autor závěsných obrazů i fresek, především s církevními náměty (Sixtinská kaple).

Ottův slovník naučný: Perugino Pietro

Perugino vl. Pietro Vanucci, mistr umbrijské školy malířské, učitel Raffaelův (* 1446 v Città della Pieve – † 1523 v Castello Fontignano). Vzdělal se dle zprávy Vasariho u Verocchia ve Florencii, prvé práce jeho však s Verocchiovými podoby nemají; z Florencie odnesl si inspiraci, ovzduší svého umění, cítění církevně-dominikánské (Muther). Prvých prací jeho určiti časově není možno. Prvým dílem jistého vročení jsou fresky v kapli Sixtinské, jež započal r. 1482 a z nichž se nás dochoval Křest Kristův a Odevzdáni klíčů Petrovi; jsou pozoruhodny jak spořádáním komposičním, tak jednotlivými postavami. Po této práci setkáváme se s Peruginem brzy tu, brzy tam, nejčastěji ve Florencii, kde měl dílnu a byl velmi vážen. Mimo Florencii dlel r. 1492 v Římě, zdobě palác Giuliana della Rovere, a z té doby pochází i Klanění se Ježíškovi ve ville Albani; r. 1499 – 1500 byl v Perugii, kdež dokonal výzdobu Cambia, soudní síně peněžnické, v allegorickém slohu trecenta. V tuto dobu však přihlásil se úpadek jeho talentu, zřemeslnění práce: přehojné objednávky zavdaly k tomu podnět. Perugino do úpadu opakuje něžné tváře madonn, vznícené, nasládlé, zvraceje prvotní kouzlo inspirace v konvenční typičnost. Femininní rysy má jeho umění společné s mystiky, jak sienskými, tak kolínskými. Jinak vynikají díla Peruginova mnohými krásami: vděkuplnými tvářemi madonn, jež Perugino zobrazuje dle slov Savonarolových »smutné i radující se zároveň, zahloubané v tajemství nesmírné dobroty Boží«, rozkošnou svěžestí koloritu a pečlivým provedením; přes četné anachronismy jeho krajinná pozadí, »s melancholickým kouzlem bledé, krajkově něžné zeleně a vychřadlými, třesavými stromky jarními, jež toužebně po světle se pnoų, vystihují neobyčejně poesii venkova umbrického a značí pokrok v umění doby. Díla slavného mistra rané renaissance dochovala se velmi hojně. Louvre chová Svatou rodinu, Madonnu s dítkem, Sv. Pavla, Sv. Šebastiána a Cudnost vítězící nad Žádostí (1505), obraz vzniklý na vyzvání Isabelly z Este. Mimo Paříž, kde ještě u sv. Gerváze a Protáze mají Otce nebeského v kole andělů, Perugino jest zastoupen ve Francii v museích rouenském, marseilleském, nanteském, toulouském, grenobleském, nancyjském, caenském (Zasnoubeni Marie a Josefa, určené prvotně pro dóm perugijský) a lyonském (Nanebevstoupeni Páně.) Z italských měst chová památky po mistrovi Fano, Perugia (Proměněni Páně, Křest Kristův, Korunovaní Panny Marie), Řím ve Vatikáně (Trůnící Madonna, malovaná pro obecní palác v Perugii; strop v Camera dell' Incendio), Spello, Siena, Città della Pieve, zvláště však Florencie: v Palazzo Pitti Kladení Kristovo do hrobu, v Ufficiích Trůnící Madonnu a podobiznu Lopeza Pereiga, v akademii krásných umění Ukřižování, Pietà, portraity Dvou mnichů z kláštera vallombroského a Nanebevstoupení Panny Marie a v chrámě Santa-Maria-Maddalena dei Pazzi freskové malby neobyčejně krásně uchované. V Londýně, v museu Kensingtonském, je freskový obraz Narozeni Páně pro chrám fontignanský, při jehož provádění Perugino zachvácen morem.

Související hesla