Pevnina

, část litosféry nezalitá světovým oceánem; celkem 29 % povrchu Země. Většina pevniny se nachází na severní polokouli. Pevnina se skládá ze šesti kontinentů a mnoha ostrovů. Některé části pevniny mohou ležet pod úrovní oceánu (prolákliny).

Ottův slovník naučný: Pevnina

Pevnina (kontinent, celina), čásť pevného povrchu zemského, obklíčená mořem, kterou proto nejmenujeme ostrovem, že následkem rozlohy a vertikálního rozčlenění v nitru jejím zaniká vliv okeánického podnebí. Mathematicky jmenujeme pevninou ostrov větší 5 mill. km2. Pevniny objímají severní pól země a k jihu vybíhají hvězdovitě. Dělí se ve dvě skupiny: Nový Svět, který z ohledů přírodnických dělí se opět ve dvě pevniny (Sev. a Již. Ameriku) na polokouli záp., a Starý Svět, k němuž ostrovním mostem indomalajským připojuje se Australie. Evropu a Asii lze pokládati za pevninu jedinou. Zcela osamocena, mimo obě skupiny, leží domnělá pevnina jihopolární. Obě skupiny rozděleny jsou pruhem středomoří ve dva oddíly, severní a jižní. Středozemní a Rudé moře odděluje Evropu a Asii od Afriky, středomoří australsko-asijské Asii od Australie, obě Ameriky odděleny středomořím americkým. Důležita je vertikální i horizontální členitost půdy a vývoj pobřeží. Béřeme-li ohled i na ostrovy, které se čítají obyčejně k pevnině, vykazuje Evropa 19%, Asie 14%, Sev. Amerika 8%, Australie 5% půdy rozčleněné v poloostrovy. Afrika a Již. Amerika vlastních poloostrovů nemají. Pobřeží spadá na některých místech přímo do značných hloubek, jinde nacházíme moře mělká, jejichž dno pod 200 m neklesá a tvoří jakýsi podmořský stupeň. Typ pobřeží je dvojí, pacifický, jde-li rovnoběžně s velikými liniemi tektonickými (horami), nebo atlantský, staví-li se k nim šikmo. Rozdělení pevnin nebylo vždy takové, jak se nám jeví dnes, a různé doby geologické vykazují různé vytváření a pohyb pevnin (proto správněji celin). Téměř každá čásť dnešních pevnin byla někdy i několikráte kryta mořem a značné části dnešního moře bývaly asi pevninou. Předpokládá se tudíž kolísání, tu klesání, na jiném místě zdvihání pevnin. Tento pohyb, jenž způsobuje trvalé změny v povrchu, vpadliny a snad i zdviženiny, jeví se jako následek svrašťováni a ochlazování země. Za to pohyb negativní a positivní, vyskytující se na některých čarách pobřežních, vyvolává obyčejně jen změny v blízkosti moře. – Planiny pevnin a nízké hory bývají obyčejně staré, jejich povrch snížila erose a denudace a v rovinách klesliny namnoze vyplnil náplav; za to vysoké hory v poměrně mladých dobách geologických se zvedly a proto jejich málo ohlodaná temena zachovala téměř svou původní výšku. Rozšíření rostlin a zvířat, jež často vyskytují se v týchž nebo obdobných druzích, nebo jako pozůstatky dávných dob na různých, často od sebe značně vzdálených místech, vedou k domněnkám o souvislosti bývalých pevnin. Staré pevniny jsou Amerika, Afrika a Asie. Evropa nebyla nikdy samostatna: až do terciéru byla ostrovem přinaležejícím k Africe, později poloostrovem Asie. I spojení záp. a vých. Australie spadá do dob mladých. Neumayr líčí rozšíření pevnin v juře takto: Veliká nearktická pevnina přiléhala téměř k velikému ostrovu Skandinavskému (ač Grónsko vykazuje více podobnosti s Evropou než s Amerikou), pevnina brazil.-aethiopská zabírala Jižní Ameriku po Andy, táhla se přes jižní čásť ok. Atlantského přes Afriku do Arabie a dlouhým poloostrovem zabíhala do Indie. Sinicko-australská pevnina zabírala země soustavy sinické a Australii. Turánsko bylo velikým ostrovem. Evropa byla pod mořem až na ostr. Skandinavský, Irský, Armorický, Český, Španělský, Thrácký, Uralský a několik menších. Centrální středomoří dělilo ostrovy i pevniny. V křídě až diluviu vklesl okeán Atlantský a Indický, jako dlouhé průlivy starého okeánu Velikého, vznikla dlouhá horstva, sledující pobřeží Velikého okeánu v Americe a Asii (čáru tuto sleduje i čára velikých vulkánů) a pásma směru aequatoriálního, t. zv. soustava alpská a systém bajkalský, probíhající Evropu a Asii v místech býv. centrálního (hl. v Evropě) středomoří. V celku je více pevnin na sev. polokouli, ale ani tenkrát, myslíme-li si t. zv. kontinentální polokouli, jejíž osa prochází v severní Francii (nebo v Pyrenejích), kontinenty i s ostrovy na ní nezaujímají ani úplnou polovinu povrchu. – Literatura. E. Suess, Das Antlitz der Erde (1901); E. Brückner, Die feste Erdrinde (1897); T. Ratzel, Die Erde (1901). Filip.

Související hesla