Polák Matěj Milota Zdirad

, český básník; sběratel starožitností. Preromantickou reflexívní básnickou skladbou Vznešenost přírody vnesl do vlastenecké poezie nové téma a básnický jazyk. Novátorské byly i jeho pokusy ohlasové poezie (Oklamaný miláček). Účastnil se tažení do neapolského království, kde se podílel na vykopávkách v Pompejích; první tažení vylíčil v cestopise Cesta do Itálie.

Ottův slovník naučný: Polák Matěj Milota Zdirad

Polák Matěj (Milota Zdirad), básník čes. (* 14. ún. 1788 v Zásmukách – † 31. bř. 1856 v Nov. Městě za Vídní). Nadaný syn obuvníkův jedenáctiletý přišel do Prahy, kde Al. Pařízek vycvičil jej za učitele a na výpomoc přijal ku pražskému sirotčinci do Bredovské ulice. Válečný ruch r. 1808 Poláka přivábil k vojsku; r. 1809 Polák byl již praporčíkem a bojoval u Asprův a Wagramu. Za dočasného klidu až do r. 1813 pobývaje s plukem svým na českém sev.-východě, Polák sblížil se s dobřanským J. L. Zieglerem, který jej povzbuzoval k české práci literární, zejména básnické, a po té stránce stal se jeho »otcem a vůdcem«. Plodem těchto let a styků, vedle jiných pokusů veršovaných, byla obšírná popisná báseň Vznešenost přirozenosti, kterou v původním stručnějším znění otiskly Hromádkovy vídeňské »Prvotiny pěkných umění« r. 1813. Roku toho Polák jako poručík bojoval u Drážďan, Lipska a jinde, v Paříži pobyl do konce války r. 1814 a jako nadporučík za kongressu vrátil se do Vídně. Stav se pobočníkem podmaršálka Kollera r. 1815 dostal se do Italie, kde, většinou v Neapoli, zdržel se do r. 1818. Tam vzniklo druhé hlavní dílo Povo, obšírná Cesta do Italie, kterou uveřejnil Zieglerův »Dobroslav« v l. 1820 – 22. Klidu let 1818 – 21 Polák, meškaje v Praze a na panství Kollerově v Obříství, využitkoval na předělání své veliké básně, kterou za pomoci Jungmannovy v novém, rozšířeném znění r. 1819 v Praze vydal jako Vznešenost přírody, lyrickou báseň v šesti zpěvích. Odtud Poláka již téměř nadobro zabírá jeho povolání vojenské. V l. 1821 – 25 je podruhé v Neapoli, r. 1828 – 30 učí češtině na vojen. akademii v Nov. Městě za Vídní, r. 1830 – 37 jako setník dlí posádkou v sev. Uhrách, odtud pak, již jako major, opět na akademii vykládá dějepis válečný a dozírá nad učením jazyka českého, francouzského, vlašského a maďarského. Stoupaje v hodnosti, Polák dospěl na generálmajora a poslední léta svého života ztrávil na odpočinku v Nov. Městě za Vídní. – O Pově činnosti učitelské píše pamětník podm. Friedberg-Mírohorský: » Polák jakožto professor dějepisu válek a válečného umění tyto nauky, dosti zajímavé, činil nechutnými pedantickým lpěním na slovech žádaje, aby žáci je odříkávali do slova bez odchylky.« Povo národní a literární ochladnutí v letech pozdějších blízcí svědkové také vykládají stejně. Čenský praví: »V Povi během času city národní odumíraly tím patrněji, čím výše v hodnostech postupoval;.. nezůstal v nepřetržitém spojení s postupem literatury, čím se stalo, že zkřehl na stanovisku, na kteréž v letech dvacátých byl dostoupil«. O letech třicátých pak Friedberg-Mírohorský vyznává: »Tehda Polák již byl dovlastenčil, pojav r. 1832 za choť Němkyni, dceru dělostřeleckého generála; zle se sápal na chovance Čechy, kteří navedeni Burianem nebo Fialkou hlásili se u něho po česku, drsně poukazuje na němčinu jako jazyk služební. Polák vůbec byl velmi nervosní a trpěl hallucinacemi, čímž vždy býval v rozmarech nestejný a mnohdy se stával stranickým, nespravedlivým, ba krutým. R. 1847 byl již bez ráznosti, skoro slabomyslný«.

Pova hlavní báseň, Vznešenost přírody, kdysi velmi bývala ceněna. Je to obšírný pokus o českou přírodní poesii popisnou ve slohu Popeově a Thomsonově nebo spíše Hallerově a Ewalda Kleista. Polák líčí ústrojí všehomíra, horstvo a vzduch, životodárné účinky slunce, polní práce, působení bouře a noční oblohu, k popisům svým všude přidávaje široké úvahy o užitku každého zjevu. Filosofický podklad »Vznešenosti přírody« je deistická oslava Boha v přírodě, v souladu její krásy a zákonitosti. Na plné provedení tohoto velikého úkolu nedostávalo se však Povi pravého ponětí o podřízenosti popisného živlu a didaktiky v poesii a hlavně nedostávalo se mu básnické síly a jazykové tvořivosti. Plod jeho zůstal toliko pokusem historickým. Za to prosa Cesty do Italie Povi svědčila mnohem lépe. Práce ta je z našich nejlepších cestopisů. Polák měl bystrý zrak pro krásy přírodní a fysiognomii krajin, zevrubně si všímal památností uměleckých, kriticky posuzoval národohospodářský stav země a malebně zachycoval zvyky a zvláštnosti domorodého obyvatelstva, zejména italských žen a dívek. Vedle toho gessnerovsko-rousseauovská touha po samotě a klidu zjevně se hlásí i v Pově cestopise. – Z drobnějších prací Pových známa je znárodnělá píseň Sil jsem proso na souvrati; jiné větší, jako na př. popisný Listopad ve čtyřech zpěvích, nebo Vznešenost hudby, kterou Polák pokládal za hlavní své dílo básnické, za velikého požáru ve víd. Nov. Městě r. 1834 shořely. – Úhrnem staršího pojímání poesie Povy je studie F. Čenského v »Osvětě« 1874, str. 795 a sl.; o kritičtější ocenění pokusil se Jar. Vlček v Několika kapitolkách z dějin naší poesie (Praha, 1898) a v Děj. čes. lit. II., 2., str. 23 a sl. Včk.

Související hesla