Politika

a) správa veřejných věcí, oblast obecných státních záležitostí, umění řídit stát. Oblast společenské (veřejné) činnosti spočívající v účasti politických subjektů (politických stran, hnutí, skupin, jedinců) na státních záležitostech. Nástrojem k prosazování politických cílů je politická moc, o jejíž získání usilují v demokratických státech subjekty politiky nenásilnými prostředky; b) péče o záležitosti určitého oboru (úvěrová politika, mzdová politika); c) přeneseně hanlivě chytračení, intrikování, vychytralost.

Ottův slovník naučný: Politika

Politika (slovo řeckého původu), u Řeků totéž, co u nás státní věda. V tomto aristotelovském smysle užívalo se výrazu politika ještě v době nedávné. Dnes dán byl slovu tomu význam docela jiný. Od toho času, co vzrostly vědomosti o státě, aristotelovská politika rozvětvila se v celou řadu »státních věd«, z nichž uvésti sluší zvláště státní (ústavní) právo, politickou oekonomii, finanční vědu, statistiku. S těmito »státními vědamį a zejména s právem státním souvisí politika velmi úzce. Kdežto právo státní zabývá se jen theoretickými úvahami o státě a jest zkrátka vědou, politika užívá theoretických poznatků získaných státním právem v praxi, jest uměním. Právo státní poučuje nás o účelu a organisaci státu, politika vede nás k uskutečnění účelu státu. Zabývá-li se politika vnitřními záležitostmi státu (poměry, v nichž stojí k sobě stát a jeho příslušníci), nazývá se politikou vnitřní, obírá-li se však poměry státu ke státům jiným, sluje politikou zahraniční. Podle předmětu svého vnitřní politika může se děliti na politiku ústavní, zákonodárnou, finanční, hospodářskou (vůbec anebo zemědělskou, obchodní atd.), sociální atd. Srv. Benj. Constant, Cours de politique constitutionelle (Paříž, 1817 – 20, 4 sv.; 2. vyd. od Laboulaye 1872, 2 sv.); Buchez, Traité de politique et de science sociale (t., 1866); Herrenschneider, La religion et la politique de la société moderne (t., 1867); Jules Simon, La politique radicale (t., 1868); Parieu, Principes de la science politique (2. vyd., t., 1875); Funck Brentano, La politique; principes, critiques, réformes (t., 1893); Benoist, La politique (t., 1894); Dahlmann, Die Politik auf den Grund und das Mass der gegeb. Zustände zurückgeführt (1 sv., Goticky, 1835; 2. vyd. Lipsko, 1847); Walter, Naturrecht und Politik im Lichte der Gegenwart (Bonn, 1863); Mohl, Staatsrecht, Völkerrecht und Politik (Tubinky, 1862-69); Waitz, Grundzüge der Politik (Kiel, 1862); Fröbel, Theorie der Politik (Vídeň, 1864); Bluntschli, Gesch. des allgem. Staatsrechts u. der Politik seit dem XVI. Jhdt. bis zur Gegenwart (Mnichov, 1864); t., Politik als Wissenschaft (Štutgart, 1876); Escher, Handbuch der praktischen Politik (1863); Holtzendorff, Principien der Politik (Berl., 1869, 2. vyd. 1879); Roscher, Politik (Štutg., 1892, 3. vyd. 1893); H. Spencer, Social statics (Lond., 1851); Stronin, Politika kak nauka (Petrohrad, 1872); Čičerin, Politika (Moskva, 1898)

Politikou národohospodářskou zoveme souhrn opatřeni (jednání, ústavův a zařízení) státu a příbuzných svazků politických (zemí, okresův, obcí), která vědomě upravují a působí na hospodářské konání ve společnosti. Za zdravého stavu národa děje se toto vsahování v běh hosp. vývoje vždy ve směru obecného blahobytu, i pojímají někteří (Rau, Buchenberger, Philippovich) účel politiky národohosp., hospodářský blahobyt, do samého výměru, rozumějíce pak politikou národohosp. souhrn opatření směřujících vědomě k hosp. blahobytu národa. Politika národohosp. jakožto umění státnické předpokládá tedy, že hosp. poměry jsou měnitelné a lidskému vsahování přístupné, cílem tohoto vsahování jest pokrok k dokonalejším způsobům zaopatřování hmotných statků k ukojení lidských potřeb, subjektem činnosti této jest nejen stát, nýbrž i jiná tělesa veřejná (svazky samosprávné), předmětem jejím mohou býti veškera odvětvi hospodářská. Podle toho pak, zda jde o veřejnou ingerenci na úpravu výroby zemědělské či průmyslové či na upravení oběhu a místního převodu statků hospodářských, rozlišujeme politiku zemědělskou (agrární), živnostenskou (průmyslovou), tržební (obchodní), železniční nebo vůbec dopravní, bankovní atd. Co do forem tohoto vsahování zahrnujeme sem veškeru činnost a ingerenci státu a příbuzných svazkův, ať již se jeví ve stanovení předpisů pro jednání neb opominutí jiných (činnost zákonodárná a nařizovací) nebo ve vlastním, positivním jednání (výkonná činnost správní). – Vlastní politika národohosp. počíná se teprv vývojem státu v jeho moderní podobě, od XVI. stol. znenáhla se vytvářející, neboť teprv péče moderního státu, na peněžním hospodářství spočívajícího a velikými finančními potřebami tísněného, zahrnovala národ (stát) jakožto celek, jehož blahobyt povznésti a jehož zájmy, zejm. ve styku s cizinou, podporovati a hájiti hleděla, kdežto ve středověku byla na př. živnostenská politika výhradně městskou, třebas ovšem stejné poměry uvedly v rozl. městech v život stejné řády s týmž cílem a významem. I dnes ostatně činnost jednotlivých zemí, obcí a korporací mívá druhdy větší význam hosp.-politický než opatření moci státní. Proto na př. Philippovich v pojem politiky nár.-hosp. řadí dokonce i taková opatření a zařízení soukromo-hospod., která mají sice za účel jen pěstění soukromých zájmů jednotlivců (ne tedy přímo blahobyt obecný), jen když v účinku svém přesahují sféru interessu soukromého (srv. působení kartelův železář. a uhelných; železnic soukromých, koalicí dělnických atd.). Nejdůležitějším z nositelů novodobé politiky hospodářské jest ovšem jak pro velikost territoria, tak pro formální svrchovanost moci stát, který naproti zájmům části má přivésti k uznání a platnosti to, co skutečně jest nebo se pokládá za potřebu a prospěch celku. Tu jest pak důležito, jaké jest složení státu, jak jsou v rozličných dobách a národech vybírány osoby, které představují vůli a čin státu, jaké vrstvy a zájmy zastupují a nepokládá-li se za obecný prospěch a potřebu to, co jest prostě jen zájmem a potřebou vrstev společenských, dočasně vládní moc v rukou majících. Jiná bude zajisté politika nár.-hosp. státu s převahou kapitálu pozemkového, jiná ve státě průmyslovém a obchodním, ve státě se všeobecným právem hlasovacím jiná nežli ve státě s parlamentem z tříd privilegovaných atd. Rovněž skupiny společenské, proti kterým v konkretním případě státní ingerence na prospěch veškerosti se obrací, budou se snažiti, aby svůj soukromý zájem uplatnily i naproti obecnému prospěchu státem hájenému, i závisí pak na organisaci moci státní, do jaké míry nár.-hosp. Politika státu nebude v účincích rušena odporem společnosti. – Jakožto věda zabývající se činností a ingerencí státní (obcí atd.) na úpravu hosp. konaní ve společnosti jest politika nár.-hosp. spolu s theorií nár.-hospodářskou a finanční vědou částí politické oekonomie, jakožto vědy jednající o hosp. stránce života společnosti lidské vůbec. Líčí platné zákonodárství a správu nár.-hosp. a jejich vývoj, zkoumá jejich účinky a snaží se zjistiti, co by – jsouc za daných známých poměrů prakticky možno – také býti mělo. Klade tedy určité cíle konání a vývoje hospodářského ve směru co největšího pěstění interessů veškerosti, nikoli ovšem jako recepty všeobecně platné, nýbrž počítajíc vždy, s kterým a jakým státem jí jest činiti, s jeho populační, finanční, hospodářskou a kulturní zdatností, s tradicemi v obyvatelstvu ohledně státní činnosti panujícími, s dějinným poměrem obyvatelstva ke státu, s povahou orgánů státu pro úkoly jeho k disposici jsoucích, a s celým kulturním stavem národa a zkoumajíc pravděpodobné nebo i jen možné účinky jednotlivých možných způsobů státního vsahování. – Poněvadž hmotné statky jsou toliko prostředkem k zachování a fysickému, duševnímu i mravnímu zdokonalování člověka, nemohou prospěchy ryze oekonomické do pozadí zatlačiti příkazův éthických (na př. rozpor interessů ryze hospodářských s jedné a sociálních, morálních, zdravotních a j. s druhé strany ohledně ženské a dětské práce v továrnách). Pokud arci mohou ideály éthické nabyti formy příkazů zákonných nebo směřovati k cílům praktický uskutečnitelným, určují ovšem často též hlediska právnická a politická. – Myšlenka, že veškeré národní hospodářství ve všech směrech podléhá vlivu moci státní a že stát (obec atd.) má vědomě vsahovati a upravovati hosp. život společnosti, provozovati tedy hosp. politiku, je tak stará jako národohospodářství samo-theoretické soustavy nár.-hosp. byly a jsou zároveň systémy nauk a požadavků pro postaveni státu k hosp. životu vůbec, a nabudou-li se změnami skutečných hosp. poměrů, techniky a oekonomiky výrobní a dopravní, názorů mravních a celého duševního života a kultury vrchu nové názory hosp.-theoretické, mění se i nauky a požadavky co do hosp. působení státního. Proto i mnozí nár.-hosp. neodlučují vůbec theorie a politiky hosp. (Cohn, Roscher a j.). – Literatura. Kromě spisů uvedených již v čl. Národní hospodářství a nehledíc k speciálním líčením jednotlivých odvětvi výrobních a výdělkových (politiky zemědělské, tržební atd.) viz: Stein, Handbuch der Verwaltungslehre (3. vyd., 1888); Conrad, Grundriss zum Studium der politischen Oekonomie, II. díl, Volkswirtschaftspolitik (3. vyd., Jena, 1902); Schmoller, Grundriss der allgemeinen Volkswirtschaftslehre, I. (Lip., 1900); Philippovich, Grundriss der polit. Oekonomie, 2. sv.: Volkswirtschaftspolitik, I. díl (Freiburg i B., 1899). Gbr.

Související hesla