Polovodič

, látka, jejíž měrný odpor (viz též rezistivita) při pokojové teplotě je větší než měrný odpor vodiče a menší než izolantu (10–4 – 107 Ω•m). V okolí absolutní nuly (0 K) je vodivost polovodiče nulová. Polovodič má elektronovou bipolární vodivost, tj. vedení elektrického proudu v polovodiči je zprostředkováno elektrony a děrami; elektrická vodivost roste s teplotou. Hlavní vlastností polovodiče je schopnost měnit vodivost vlivem vnějšího působení, jako jsou např. elektrické pole, magnetické pole, světlo, teplo; elektrické vlastnosti čistého polovodiče se mění i přidáním nepatrného množství příměsí. Polovodiče jsou tuhé, krystalické nebo amorfní látky, zřídka kapalné. Nejvíce používané polovodiče vycházejí z krystalické struktury germania (Ge) a křemíku (Si). Příměsi do polovodiče vytvoří v jeho krystalové mřížce poruchy, které se podle typu příměsí chovají jako náboje kladné (vznikne nedostatek elektronů – díra), nebo záporné (s přebytkem elektronů). V prvním případě vznikne polovodič typu P a jeho příměsi se označují jako akceptory, v druhém případě polovodič typu N s příměsemi donory. Polovodič typu P má tedy vodivost děrovou, polovodič N vodivost elektronovou. Pro polovodiče germanium a křemík jsou donory např. arsen, antimon a akceptory např. indium, gallium, bor. Kromě hlavních (většinových, majoritních) nosičů náboje u polovodiče existují ještě opačné (menšinové, minoritní) nosiče náboje. Pro polovodiče typu P jsou majoritní nosiče díry a minoritní elektrony, u polovodiče typu N jsou majoritní elektrony a minoritní díry. Viz též pásová teorie pevných látek, příměsový polovodič, vlastní polovodič.

Související hesla