Polygnótos z Thasu

, činný kolem 450 př. n. l., řecký malíř; působil v Athénách. Autor nástěnných maleb sloupořadí u agory (stóa poikilé) s náměty bitvy u Marathónu a boje s Amazonkami. V Delfách zobrazil podsvětí a dobytí Tróje. Dílo, známé jen z literárních zpráv, vynikalo heroickým étosem a perspektivním řazením postav do několika plánů s náznakem terénu.

Ottův slovník naučný: Polygnótos z Thasu

Polygnótos z Thasu, syn a žák Aglaofóntův, malíř řecký V. stol. před Kr. Žil v Athénách, kde získal si přátelství Kimónovo. Athény a Delfi vyznamenaly jej čestným měšťanstvím. Obrazy jeho: 1. Hovorna (lesché) Knidských v Delfech, nedávno při výkopech francouzských objevená, ozdobena byla dvěma velikými obrazy Polygnótovými: na jedné stěně zobrazeno bylo dobytí Ilia, na stěně protější podsvětí. Obrazy tyto známy jsou blíže z podrobného popisu Pausaniova (X, 25 – 31), na základě jehož pokusili se již Caylus, bratři Riepenhausenové a po nich mnozí jiní o rekonstrukci obrazů Polygnótových (Riepenhausen Frant. a Jan, Gemälde des Polygnótos in d. Lesche zu Delphi, Gotinky, 1805, franc. vydání, Pař., 1826, nové vydání fotolithografické, Lip., 1884; Wiener Vorlegeblätter, 1888, tab. 10.-12.). Tyto obrazy stavěny byly již ve starověku na nejpřednější místo v uměleckém tvoření Polygnótově. 2. Obrazy ve stoa poikilé v Athénách, pocházející částečně od Polygnóta, částečně od Mikóna a Panaina. Obrazy pocházejí z doby okolo r. 460 př. Kr.: Bitva mezi Athéňany a Sparťany u Oinoe, Boj Athéňanů pod vůdcovstvím Théseovým proti Amazonkám (od Mikóna), Dobytí Tróje a soud králů nad Aiantem Oileovcem pro zločin, spáchaný na Kassandře (od Polygnóta), Bitva u Marathónu, kterýžto poslední obraz přičítali jedni Panainovi, jiní Mikónovi a Polygnótovi. 3. Únos Leukippoven v Anakeiu v Athénách. 4. Obrazy v pinakothéce propylaií akropole athénské: Diomédés odnášející palladion, Odysseus s lukem Filoktétovým, Orestés a Pyladés vraždící Aigistha, Polyxenina smrť, Achilleus na Skyru, Odysseus a Nausikaa (srv. Mittheil. d. athen. Instit., 1877, str. 192 sl., poslední dobou někteří obrazy tyto Polygnótovi upírají: Robert, Bild u. Lied, 182 sl.). 5. Mnéstérofonie v pronau chrámu Athénina v Plataiích. 6. Obrazy v Thespiích, o nichž nevíme nic bližšího (Plinius, Nat. hist. 35, 123). 7. Obraz v sloupení před kurií Pompeiovou v Římě, o němž rovněž nic není známo (Plinius, 35, 59). 8. Konečně uvádí Plinius 35, 112 také enkaustické obrazy Polygnótovy. – Za předmět obrazů svých volil Polygnótos úchvatné scény řecké báje bohatýrské, především attické, a pak slavné události historické z minulosti řecké. Vždy a všude Polygnótos kladl největší váhu na moment éthický: ne hrubé násilí nebo vášeň, nýbrž mravní ušlechtilost, nadšená, činorodá láska k vlasti a pravá statečnost docházely štětcem jeho nejskvělejší oslavy. Odtud Aristotelés (Poetika hlava 6) nazývá jej éthografos. Obrazy jeho vynikaly dále mistrovskou komposicí, prostou vší raffinovaností, a tím jednoduchostí a prostotou svou úchvatnější. Seskupení osob bylo neobyčejně účinné přesnou svou responsí, upomínající na architektoniku sborových písní řecké tragédie, charakteristika osob byla mistrovská, výraz obličeje živý, oduševněný, pohyby a posunky prosté a přirozené. Polygnótos vyprostil malířství z pout dosavadního tuhého formalismu, kresba jeho vynikala pevností a jistotou, ale při tom při všem nebylo u něho jako u Feidia, s nímž lze jej nejblíže srovnati, nic vypočteného na laciný dojem; také koloristických effektů Polygnótos ještě neznal. Konečně vytknouti jest u Polygnóta neobyčejně šťastné a obratné použití místa k obrazům jeho určeného, tedy to, čemu se obdivujeme v Raffaelových stanzích. Mohutný vliv Polygnótův lze stopovati na vásách řeckých z polovice a z druhé části V. stol. př. Kr. (viz zejména Robert, Monumenti antichi della r. Accad. dei Lincei, IX [1899], str. 1 – 30, 244 sl., Savignoni, Athen. Mittheilungen, 1898, str. 404 – 408) a také v plastice. Brunn, Gesch. d. griech. Künstler, II, str. 14 –46; Girard, La peinture grecque, str. 152 sl., Baumeister, Denkm. d. klass. Altertums, str. 855 sl., Robert, Die Nekyia des Polygnótos, Die Iliupersis des Polygnótos, Die Marathonschlacht in der Poikile u. Weiteres über Polygnótos (16., 17. a 18. Winckelmannský programm, Halle, 1892-95); Noack, Iliupersis. De Euripidis et Polygnoti quae ad Troiae excidium spectant fabulis (Dissert. giessenská, 1891); Weizsäcker, Polygnots Gemälde in d. Lesche der Knidier in Delphi (Štutgart, 1894); Th. Schreiber, Die Wandbilder des Polygnótos in der Halle der Knidier zu Delphi. I. (Abhand. d. sächs. G. d. Wiss., 1897); týž, Die Nekyia des Polygnótos in Delphi (Festschrift für Overbeck); »Rheinisches Museum«, 1890 (Dümmler); Jahrbuch des Instituts, 1893 (R. Schöne); Athen. Mittheilungen, 1894 (J. Six); R. Delbrück, Linienperspektive in d. griech. Kunst (Bonn, 1899); »Woch. für klass. Philologie«, 1898, str. 635 sl. (Pomtow); Furtwängler, Meisterwerke d. griech. Plastik, str. 64, 65; J. Lange, Darstellung d. Menschen in d. älteren griech Kunst, str. 89-92, 105, 130, 133, 171; Festschrift f. Benndorf, 178 sl.; Strena Helbigiana, 121, Sitzungsber. d. Berl. Akademie, 1900, str. 847 (Wilamowitz); Acad. des inscriptions, 2. srpna 1901 (Pottier); S. J. Warren, Verzameling van wetenschappelijke bijdragen J. C. Boot aangeboden; »Archäol. Anzeiger«, 1901, str. 215 (Sauer a Schreiber). .