Porcelán

, hutný bílý keramický materiál, v tenké vrstvě transparentní, nepropustný pro vodu a plyny. Vyráběn v Číně již v 7. stol., v Evropě vyvinut J. F. Böttgerem v Míšni, kde byla v roce 1710 založena první manufaktura. V Čechách se porcelán začal vyrábět 1792 ve Slavkově. V současnosti je v ČR rozsáhlý průmysl porcelánu díky surovinové základně zejména v okolí Karlových Varů. Hlavní surovinou pro výrobu porcelánu je kvalitní kaolin, dále mletý křemen a živec. Výrobky se tvarují litím do sádrových forem, strojním zpracováním plastické hmoty nebo lisováním ovlhčené směsi surovin. Vypalují se v tunelových pecích (dříve v tzv. pecích etážových); podle tradičního postupu se na částečně zpevněný výrobek po prvním nižším výpalu nanese glazura a pak následuje konečný výpal. Porcelán se používá pro stolní nádobí, pro chemické a elektrotechnické účely apod. Podle složení a teploty výpalu se rozlišuje porcelán tvrdý a měkký; neglazovaný porcelán matného povrchu je biskvit. Porcelán bývá zdoben malbou a zlacením.

Ottův slovník naučný: Porcelán

Porcelán viz Porculán.

Porculán (angl. china, franc. porcelaine, rus. farfor) jest výrobek pálený tak silně jako kameniny, na lomu sklovitý, ve střepu nepórovitý, průsvitný, glasovaný nebo neglasovaný. Menší či větší průsvitností, také až na hranici skel mléčných jdoucí, liší se od bílých kamenin, které podobají se mu jen nepórovitostí a ve výjimkách i barvou. Porcelán nejprve byl vyráběn a přiveden k veliké dokonalosti v Číně. Číňané, jak nejnověji se ukázalo, nebrali k výrobě porcelánu směsi, nýbrž hmotu, jak příroda ji skýtala, a jen mechanicky ji upravili a hned na porcelán zpracovali. Také glasuru nemíchali; hornina vybraná, živcovito-křemičitá, na jemno umletá, sloužila přímo ke glasování. To dělo se za syrova. Nežíhaly se předem vyformované kusy porcelánu, jako se to děje u porcelánův evropských, nýbrž glasovaly se přímo. Větší kusy porcelánu glasovaly se tak, že tekutá glasura byla na ně bambusovými rourami prášena. Také peci liší se od evropských. Jde za sebou 7 oddělení do vrchu stoupajících a zboží ukládá se tu podle toho, jak silného ohně potřebuje, do přednějších či zadnějších oddělení na zvláštní hliněné stoly a tím také liší se od evropského způsobu ukládání porcelánu do pouzder. Z Číny výroba porcelánu rozšířila se přes Koreu do Japanu. Zajímavé jsou technické zvláštnosti porcelánů japanských, jako: porcelán lakový, s výzdobou krajinkovou, perleťově se měnící, porcelány s »emailem cloisonné«, přihrádkové, kde obruby výzdoby-po většině mosaikové, arabeskové a jen řidčeji květinové-provedeny jsou mosaznými proužky, které vtlačeny do měkké hlíny, a jednotlivé části omezených takto ploch vyplněny pak příslušnými barevnými emaily. Vlivem a styky obchodními Persie s Čínou zavedena as v X. stol. po Kr. výroba porcelánu v Persii. Nachází se tu měkký a tvrdý porcelán, zdobený po většině podle vzorů čínských, a jen jedna skupina připomíná rozmanitou a pro Persii svéráznější výzdobu faďencí. porcelány indické vznikly ze vzorů japanských a perských, ale miniaturní výzdoby indického porcelánu jsou tak svérázné, že možno tyto porcelány ihned rozpoznati od japanských květinových. Zvláštní, až upřílišená, přesnost a jemnost detailů rozeznává ihned výrobek indický od perského. I dekorem zlatým Indové daleko předčili vytrvalé a dovedné Japance. porcelány asijské upialy v Evropě snahy po napodobení zvláště v dobách, kdy Hollanďané více porcelánův asijských přivezli do Evropy. Dávno před slaveným vynálezcem tvrdého porcelánu v Evropě Böttgerem dály se pokusy v Benátkách a Ferraře za podpory rodů vládnoucích. Ač zkoušky podle zpráv písemných se vydařily, nezachovalo se z těchto porcelánů ničeho. Důležitější jsou pokusy ve Florencii, které zanechaly hotové kusy i zdobené, známé dnes jako porcelán medicejský, a jsou nejstaršími porcelány v Evropě. Ve Francii zprávy písemné ukazují na nejstarší pokusy o výrobu porcelánu Poteratem v Roueně. Šťastnější byla rodina Chicanneau, která získala patent a zanechala nejstarší měkké porcelány ve Francii, které postupem doby v Sèvrech rozkvetly ve výrobu zářivé krásy, zvláště v dekoru barvami, jichž byla tu paletta nejširší. Také svéráz glasur těchto porcelánů byl výhodnější pro bohatou výzdobu barvami. Pravý, hlinitý či tvrdý porcelán vynalezen s stematickými zkouškami J. Böttgerem v Drážďanech. Výroba pak ve větším přenesena ihned po zkouškách drážďanských r. 1710 na pevný královský hrad Albrechtsburg v Míšni, a proto také tyto porcelány slovou míšeňské. Böttger studoval v ohni různé hlíny a látky zemité a hleděl napodobiti dlažky hollandské. Při tom přišel na červené kameniny, které neprávem nazývaly se prvními porcelány. Z těchto vyhledáním vhodných bílých surovin a zvláště kaolinu vytvořen porcelán pravý. Výroba v Míšni za přízně umění milovného krále Augusta III. stále se rozšiřovala a stala se brzo závistí osob vynikajících, které viděly v novém výrobku značný pramen přijmův a blahobyt okolí. Ač tajemství výroby přísně střeženo, přece podařilo se sliby a podplácením získati některé dělníky a tak vznikla továrna porcelánu ve Vídni, kterou zařídil vojenský agent Hollanďan Du Paquier, získav arkanistu Stenzla z Míšně. Obě továrny dosáhly velikých úspěchů, zejména za rokoka, tak ze kusy »staré Míšně« i »staré Vídně« mají dnes ohromnou cenu. Nový výrobek vynutil zálibou továrny i jinde. Tak Ringler, arkanista z Vídně, zařídil r. 1740 továrnu v Höchstu, která později ve státních rukou vyráběla figury i skupiny míšeňským podobné. R. 1750 pomocník Ringlerův Bengraf zařídil továrnu ve Fürstenburku, která brzo dodělala se podobných úspěchů jako předešlá. Týž Ringler nespokojen odešel z Höchstu a zařídil továrny ve Frankenthalu a Neudecku. Jak továren přibývalo, tak množili se i arkanisté, t. j. lidé obeznalí v sestavování massy porcelánu a technické výrobě vůbec, kteří založili továrny porcelánu na místech jiných. Vznikly tím způsobem továrny v Nymphenburku,Ludwigsburku, Fuldě, Haagu, Amsterdamě, Curichu, Petrohradě, Rabensgrünu u Slavkova a j. V roku 1751 založil kupec Wegely továrnu v Berlíně, která brzo přešla ve správu státní a dnes jest uměleckým ústavem prvého řádu. Ve Francii a v Anglii v XVIII. stol. rozvinula se na četných místech výroba měkkého sklovitého porcelánu a stala se v dekorativní části velmi oblíbenou. Začátkem XIX. stol. výroba tato ustupovala větší zálibě po porcelánu tvrdém, tak že i v samých Sèvrech, které prodlením doby staly se světoznámým vzorem porcelánů měkkých, zanechána tato výroba a nahrazena porcelánem tvrdým, až v době nejnovější zase dokonale oceněny zvláště dekorativní přednosti porcelánů měkkých a pěstěny opět oba druhy vedle sebe. Továrna v Sèvrech v porcelánu dosáhla snad nejvyššího stupně a jest vzorem a školou vší keramické produkci Francie. Podle tak lesklého vzoru snadno bylo pak vzniknouti porculánovým továrnám na četných místech Francie, jako v Limoges, Marseilli, Orléansu, Pařiži, Bordeaux a dříve již v Sceaux, Lillu a j. Velikým centrem výroby porcelánu jest dnes Limoges. V Anglii rozšířil se měkký porcelán v 1. pol. XVIII. stol. Začato s výrobou ve třech továrnách, které se honosily dokonalými výrobky. Jsou to Chelsea, Derby, později k nim přistoupil Worcester. V produkci anglických porcelánů zajímavým jest porcelán kosťový č. fosfátový. Moučka z kosti nebo přirozené fosforečnany vápenaté, které tvoří bílou hmotu prosvitavou také ve sklech, daly základ i jméno tomuto měkkému porcelánu, který dlouho se udržoval zvláště pro běžné výrobky v Anglii-až podlehl přednostem tvrdých faďencí křemičitých a porcelánu tvrdému. V Italii markýz Ginori zařídil výrobu v Doccii a vévoda Neapolský v Capo di Monte a později, když zvolen byl králem španělským, v Buen retiro v Madridě, kam převedl dělníky z Capo di Monte v počtu 33, čímž výroba tu bez dlouhých zápasův ihned rozkvétala. V Čechách založena první továrna na porcelán r. 1792 v Horním Slavkově (okr. loket.), druhá r. 1794 v Klášterci (okr. kadan.), načež rychle přibývalo jiných, ježto byly tu nahromaděny podmínky zdárného vývoje jako nikde jinde. Hojnost nejkrásnějších hlin porculánových, křemenů, živců, nejdůležitějších to součástek porculánových, splavné řeky, uhlí, veliké lázně, kde stýká se celý svět, a později hustá síť železniční přispěly jistě k netušenému rozvoji továren porcelánu v Čechách v době poměrně krátké. Také v Belgii, Hollandsku, Švédsku a Dánsku zařízena výroba porcelánu. Z těchto staly se již dříve známými továrny v Marienburku, Kodani a Roerstrandu. Poslední dvě továrny v době nejnovější svými svéráznými a překrásnými výzdobami jak látkou, tak účelně volenými technikami skokem vsunuly se mezi nejpřednější porculánové továrny světa. Dnes kodaňské a roerstrandské porcelány náležejí k nejoblíbenějším a nejhledanějším vůbec. Z ostatních prvých míst dobyly si již dříve Sèvres, Míšeň, Vídeň a Berlín. Dnes továrny tyto, vyjímaje vídeňskou, r. 1864 zaniklou, ovládají všechny skupiny produkce porcelánu co nejdokonaleji. Ze starších pověsti nabyly míšeňské figury a skupiny genrové, zvláště za sochaře Kandlera. O zvláštní dokonalosti nejlépe svědčí jejich časté napodobení. Také Vídeň se svými lehkými motivy květinovými a ornamentální výzdobou za Sorgenthala, jako i plastikou Grassiho vřadila se mezi nejprvnější továrny, které byly vzory jiným. Sèvres se zářivou barevnou výzdobou již záhy stal se vzorem nesnadno dostupným, jako Berlín opět v době nejnovější. porcelány rozdělujeme na měkké, t. j. ty, které k dokonalému vypálení s glasurou potřebují menšího ohně, asi jako tvrdé křemičité faďence, a porcelány tvrdé, které vypalují se s glasurou v lesklou a hladkou plochu se střepem prosvitavým v žáru aspoň o 200 °C silnějším než porcelán- y měkké a jsou proto v ohni stálejší. Nejměkčí z porcelánů jsou staré francouzské porcelány fritové či také sklovité, ježto nebyla základem jejich výroby hlína porculánova, nýbrž umělá seškvařenina, frita, sklovina-a nejtvrdší jsou porcelány, které poprvé vyráběti počal Böttger v Míšni a jejichž výroby základem jest kaolin či hlína porculánová, proto také slovou hlinité a na rozdíl od asijských, s předu jmenovaných, evropské. Mezi těmito skupinami leží několikero porcelánův o rozličné tavitelnosti. porcelány jmenují a dělí se také podle účelu, jemuž slouží. Na př. dekorativní, pro účely chemické, telegrafické, architektonické, pyrometrické, sochařské, bisquitové, obyčejně neglasované, porcelány ke tlučení a roztírání různých věcí v chemii, technologii atd. Nověji známými staly se měkké porcelány sèvreské, jako páte nouvelle a p., Segrův, který vyrábí král. továrna v Berlíně, porcelán nelesklý živcovitý a porcelán neglasovaný parian a carrara. Suroviny, z nichž porcelán se vyrábí, řídí se hlavně výškou ohně, ve kterém porcelán má se vypalovati. Ke všem tvrdým porcelánům béře se kaolin jemně proplavený a míchá se s umletým křemenem a živcem, a má-li porcelán v žáru snadněji táti, přidává se k této směsi ještě uhličitanu vápenatého na jemný prášek umletého. Nejčastěji berou se zbytky, úlomky bílého mramoru, ač stačí rovně dobře prahorní vápence, jen nemají-li součástí železitých, které by barvu bílou kazily. Ze živců hodí se dobře draselnaté orthoklasy, ježto bílou barvu podporují a také jsou v ohni při jiných žádoucích vlastnostech z ostatních živců nejstálejší. Hmoty v jemném prášku sítem se žádoucím množstvím otvorů dohromady se splaví, zbaví se přebytečné vody, což děje se způsobem různým. Nověji ve větších továrnách nejčastěji a nejrychleji filtrací. Lisy s řadou přihrádek, jejichž stěny pobočné tvoří velmi husté plátno, odstraňují rychle vodu a massu skorem suchou v přihrádkách nahromaděnou odevzdají rychle k dalšímu zpracování. Práce jest tu zcela obdobná jako na kalolisech v cukrovarech, kde lehká šťáva prochází a kal ze saturace v přihrádkách se hromadí. Massa z lisů nechává se ve sklepích nějaký čas ležeti, než upraví se k formování. Čím delšího času manipulace tovární dovolí ke zvětrání, prohnití massy porcelánu, tím lépe. Massa z lisův jest oproti jiným dosti juž homogenní, ale může vždy obsahovati bublinky vzdušné, které při oteplení, expansí, snadno by expansí působiti mohly neblaze v křehkou hmotu porcelánu. Proto se utlouká, prořezává tenkým drátem mosazným, az není tu bublin vzdušných, a potom se balí v šišky, ze kterých se formuje. To děje se nejčastěji ve formách sádrových, u předmětův dutých a kulatých. na kruhu hrnčířském anebo z volné ruky. Pokud k výrobkům jest potřebí jen jedné formy, jest výroba tato snadna; pro kusy složitější nutno hotoviti formy z řady kusův anebo formovati po částech a jednotlivé kusy slepovati massou měkčí. Výrobek z formy složitější po odstranění jednotlivých částí formy má dosti švů, které nožem nutno sříznouti a modelovacím dřívkem srovnati, vyhladiti. Ze skupin porcelánů měkkých, kde hmota, vytvořená z umělých frit, jest docela neplastickou, vytvářena forma litím rozmělněné massy porculánové do forem zvláštním způsobem upravených. V nejnovější době pro hromadnou výrobu některých zvláštních porcelánů, zvláště jsou-li to jednoduché a malé kusy, upravují se formy kovové, do nichž massa se tlačí a zvláštním zařízením vylisovaný kus se vyklopuje. Tím umožňuje se vyformovati veliké množství kusů v době poměrně krátké. Způsobem tímto formují se také dnes ve případech nutných i všechny ostatní porcelány. Výrobky porcelánu dokonale proschnuvše ukládají se vesměs do pouzder ze hlin ohnivzdorných s přísadou šamotovou, aby celek stal se v každém ohledu pevným. Podle velikosti a druhu jednotlivé kusy v pouzdře různě se upevňují a podpírají, aby pokud lze prostor co nejlépe se vyplnil, ježto i sebe menší místečko jest v peci dosti drahé. Také pouzdra v peci staví se podle obsahu tak, aby kusy tlustostěnější stály blíže ohniště a tenčí kusy zase více ve středu. Nestejnosti ve vysokém žáru v různých částech peci využitkovati hledí se různým způsobem. Případně upravuje se massa tak, aby v kusech uložených v pouzdrech blíže topenišť byla v ohni stálojší, nesnadněji tavitelnou, a naproti tomu blíže středu nalézají se výrobky složení měkčího, tavitelnějšího. Ba v případech pálily se také s měkčími porcelány tvrdé, křemičité faďence v jedné peci tak, že kladly se do pouzder ve středu peci umístěných, kdežto porcelány ukládaly se ve sloupce k topením. A jestliže všechno to nespomáhalo, stavěly se před otvory, kudy z topenisk vnikaly do peci žhavé proudy plamene, ochranné zídky, postupem doby různě prolamované, jimiž měl se zeslabiti prvý, nejprudší náraz plamene. Případně chránily se i sloupce starými, rozbitými pouzdry. Nejnověji v pecech s plamenem zvratným není toho tolik třeba. Počet sloupců pouzder nemá v peci libovolně se zvětšovati, ježto celková povaha ohně tím se mění a mohou nastati vady v pálení. Jednotlivé sloupce podle potřeby se i opírají starými střepy a omazují ohnivzdornou hlinou. Peci, v nichž porcelány se vypalují, jsou stojaté s plamenem vzhůru stoupajícím. Jen s počátku páleno také v pecech kasselským podobných. Peci mají nejméně dvě oddělení, tak že v hořejším, kde náraz plamene jest již slabší, vypaluje se porcelán na přežah, t. j. aspoň tak hustě, aby nabyl tolik pórovitosti a pevnosti, aby se nechal pohodlně glasovati. Glasury, jichž u porcelánu se používá, řídí se povahou a druhem jeho. Jsou zemité, ve složení skorem základní hmotě podobné u porcelánů tvrdých. Přidává se jim nejvýše něco málo tavidla živce nebo bílého mramoru více, nežli má massa porculánová, aby se dosáhlo větší sklovitosti a hladkosti po vypálení a tím i žádoucího lesku, kterým porcelán se vyznamenává. Jinak sestavuje se glasura pro porcelány měkké, sklovité, francouzské anebo kosťové anglické. Tato není již složena z křemičitanů zemin, ale křemičitanů alkalických a olova, kde zeminy jsou jen ve množství podružném, a přidává se glasurám těmto po případě ještě něco sloučenin bórových, aby byly snáze tavitelny a nabyly většího lesku. Jsou to glasury alkalicko-olovnaté s bórany. Také mechanická úprava jest jiná než u porcelánu tvrdého. Umělé fríty, skloviny, nutno dříve v pecech vyžíhati, seškvařiti, rozbiti, jemně umlíti, potom teprve přidati jiné ještě součásti glasurové směsi, které netřeba předem páliti, a celek znovu co nejjemněji umliti. Naproti tomu glasury tvrdého porcelánu, neměnící se vodou, prostě se odváží, zamíchají a co nejjemněji umelou. V obou případech přidá se na konec žádoucí množství vody, a kusy glasují se potápěním, protahováním směsí glasurovou, anebo poléváním velikou lžicí. V takých případech, kde glasuru vssaje i zpodek, na nějž výrobek se staví, oškrabuje se tato před vložením do pouzdra, aby při pálení se nepřichytila. Řidčeji glasuje se rozprašováním. Má-li pec porculánová tři poschodí (étage), vypalují se v třetím potřebná pouzdra k nakládání, v druhém zboží pro glasování na přežah a v prvém nejdolejším zboží s glasurou, které musí býti uloženo do pouzder zvlášť pečlivě, aby se nepřichytilo glasurou žárem změklou a také aby nerovným uložením se nebortilo, a konečně, aby snad nějaké kousky písku a pod. z pouzder neporušily hladkého povrchu. Proto také i nitra pouzder potírají se tence glasurovou směsí. Peci dlením doby doznaly značných změn. Staré konstrukce byly těžké, s nestejným ohněm vnitra peci, a při tom ještě paliva nevyužitkovalo se dokonale. Plamen vnikal z topení, jichž podle velikosti peci na obvodu bylo vždy několik stejně rozděleno, přímo do peci oddělení prvého, kde páleno na »hladkœ, t. j. s glasurou. Odtud stoupal oheň řadou otvoruv v klenutí umístěných do oddělení druhého a z toho týmž způsobem i do třetího. S počátku výroby porcelánu páleno dřívím, později uhlím. S počátku palivo toto působilo mnoho nesnází, ježto nebylo řádně zařízených topení ani spalování. Zvláště nesmírné spousty kouře obtěžovaly okolí takové peci porculánové. Tomu nyní odpomoženo docela. Za posledních 50 let mnoho v konstrukci pecí porculánových se pozměnilo, zvláště v ohništích, kouřových kanálech, vedení ohně a v kontrole pálení. Nejnověji užívá se v nejlepších továrnách porculánových pecí trojpatrových s plamenem zvratným s topenisky částečně plynovými. Těchto obdobně jako u starých pecí porculánových bývá podle velikosti a potřeby vždy několik na obvodu ve stejných vzdálenostech. Žhavý proud plamene vráží do peci menším množstvím podél stěn a stahuje se zároveň zpodem do kanálu centrálního, jímž vráží do peci kolmo vzhůru, odráží se od klenutí a stahuje se kanály na podlaze umístěnými a svádí se potom kanály kol do kola peci do oddělení druhého a odtud teprve přímo vniká do prostor pouzdrového středním otvorem větším a kromě toho menšími lískami, ve klenutí stejně rozdělenými. Poslední prostor tento jest polokoulovitě zaklenut a jen ve středu klenutí opatřen otvorem pro komín, který končívá silným železným plechem. K pálení užívá se s počátku uhlí hnědého, jímž celé předehřívání se provede. Jakmile celá pec dostala silný tah, topí se směsí uhlí hnědého a kamenného a na konec jen uhlím černým, aby žádoucí vysoké teploty dosáhlo se co nejdříve. Podle konstrukce peci, jakosti paliva a zboží pálí se 30-36 hodin. V počátku vyráběly se porcelány jen bílé, a čím běl byla jemnější, tím byly porcelány hledanější. Nověji i teplé odstíny narůžovělé a nažloutlé staly se specialitami, které dosáhly odbytu ještě většího. Zbarvovati různými barvami tvrdý porcelán jest velmi nesnadno, ba po případě i nemožno poněvadž četná barviva ve vysokém žáru tvrdého porcelánu se rozkládají, mění. Proto i glasura tvrdého porcelánu na úkor rozmanitější výzdoby zůstávala po dlouhou dobu jen bílou. A tam, kde chtěli získati přece jen jinobarvého podkladu k další výzdobě, musili užívati barev muflových. Jen glasury porcelánů měkkých mohly se snadněji zbarvovati, a proto tu nacházíme již v počátku rozvoje daleko větší rozmanitost ve výzdobě, než u porcelánů tvrdých. Žlutavé neglasované porcelány, které sloužily po většině ku pracím figurálním, sluly parian, a porcelánv světle žlutavé barvy i s glasurou nazývaly se slonovinné. Právě obtížné zbarvování glasur vyvolalo nové druhy porcelánů k účelům dekorativním. Jsou to t. zv. »pâte nouvelle« v Sèvrech a Segrův »porcela◁ v Berlíně. Tyto vypalují se v ohni as o 200 °C nižším a liší se od starých měkkých porcelánů složením, které není jen sklovité jako za stara, ale hlinité. Hlína plastická bíle se pálící míchá se s kaolinem, živcem a bílým mramorem. Také glasury těchto porcelánů jsou zemité, ale dají se již zbarvovati a vedle toho dovolují rozvinutí paletty barev pod glasurou, které možno nebylo u starých, tvrdých porcelánů, vzhledem k vysokému žáru, který je rozkládal, rušil. Také barvy muflové na těchto porcech dokonaleji, zářivěji se vytvořují nežli na porcech tvrdých. Z barev pod glasurou u porcelánů tvrdých nejčastěji užívalo se snad u všech národův a za všech věků kobaltové modři. Tato barva stala se také památnou ve známé modré cibulové výzdobě porcelánů míšeňských, které prošly snad celým světem. Vedle modři známa jest zřídka jen ještě zeleň. Bohatěji rozvinula se i u tvrdých porcelánů výzdoba měkkými barvami, které vpalují se žárem mnohem menším, nežli glasura porculánová měkne, v muflích (700-800 °C), a proto nazývají se muflové, a poněvadž se jimi nejdříve a nejčastěji zdobil evropský porcelán, slovou také barvy porculánové. Jsou to siliko-boráty olovnatoalkalické, v nichž rozpuštěna jsou různá barviva kovová barvami různými. Kobaltová modrými, měďňatá zelenými, železnatá a antimonová žlutými, chrómová zelenými, uranová žlutými. Kromě toho tvoří se ještě směsi, z nichž plynou zase různé barvy. Sloučeniny zlata dávají nejkrásnější a nejrozmanitější červeni. Smíchají-li se barviva zmíněná se skly glasurovými mnohem nesnadněji tavitelnými nežli ty, jež tvoří podklad barvám muflovým, vznikají t. zv. tvrdé barvy pro silné ohně. Po způsobu čínském a japanském užívá se k výzdobě porcelánů měkčích, různobarvých emailův, které v silnější vrstvě se nanášejí a také o něco obtížněji tekou, nežli barvy muflové. Barvy pod glasurou jsou silně vyžíhané směsi součástí kovových anebo těchto se zemitými a jen v některých případech ryzí kysličníky kovové. Výzdoba porcelánů snad všech druhův zakončuje se kovovými lustry (frc. lustre) a drahými kovy, zlatem, stříbrem a dříve i platinou. Kovové lustry jsou různobarvé, kovům a jejich slitinám podobné nádechy, které se tvoří ze solí kovových, zvláště snadno uhlíkem se redukujících. Proto míchají se tyto s pryskyřicemi a balsámy a nanášejí se pak v příslušnou výzdobu v podobě tekuté. Po vypálení jsou hladké a lesklé. Dnes technika tato, dlouho neznámá, ovládá bohatou stupnici odstínů barevných. Kovů drahých, zvláště zlata, užívá se k výzdobě porcelánu v podobě jemného prášku, který ze příslušných solí chemicky se vyloučí jako prášek velice jemný. Tento, dokonale byv proprán, smíchá se s balsámy a štětcem se nanáší. Po vypálení jest zlato buď nelesklé a hladí se po případě tvrdými a hladkými kaménky křemičitými, anebo jest po vypálení hned lesklé a podle toho se jmenuje »zlato lesklé«. Podobně se užívá i stříbra a řidčeji platiny. Ze zvláštností porculánových dosáhly rozšíření k výzdobě krajky, které vloží se do zvláštní massy a po vypálení zanechají příslušné dutiny. Plastická výzdoba vjemném plochém reliefu nepatrně snadněji tavitelnou massou porculánovou provedená po vypálení s glasurou jeví zvláštní půvab ve vzdušných, prosvitavých těchto reliefech, zvláště jsou-li figurální, a slove »pâte sur pâte«, poněvadž provedena porculánovou hmotou na porculánovém podkladě. Postavy v lehkém oděvu, zdá se, jakoby v bílých mlhách se vznášely. Zvláště půvabná jest jemně mlékovitá výzdoba tato na příslušném podkladě barevném. Hc.

Související hesla