Portugalská literatura

, začínala trubadúrskou poezií, psanou tehdy ještě společným jazykem galicijsko-portugalským; od konce 12. stol. je zachována ve třech zpěvnících. Prózu představovaly překlady od sklonku 13. stol., později spisy didaktické, a především dějepisné, mezi jejichž autory vynikl Fernão Lopes. Zámořské objevy daly vznik bohaté literatuře cestopisné, která dosáhla uměleckého vrcholu v díle Ferñaa Mendese Pinta (asi 1510 – asi 1583). V 15. a 16. stol. byly ve velké oblibě romány rytířské a od roku 1554, kdy vyšel španělsky psaný román Diana Portugalce Jorge de Montemora (kolem 1520 – 1561), též romány pastýřské. Na rozhraní středověku a renesance stála dramatická tvorba G. Vicenta. Do Portugalska uvedl renesanci F. de Sáde Miranda a jejím vrcholným představitelem se stal největší portugalský básník L. de Camões. Nejvýznamnějším tvůrcem mnoha žánrů barokní literatury v 17. stol. byl Francisco Manuel de Melo (1608 – 1666). Vrcholu dosáhla v této době literatura náboženská, především v kázáních A. Vieiry. V 2. pol. 18. stol. ovládl literaturu neoklasicismus, zvaný též arkadismus; období vyvrcholilo dílem M. M. B. du Bocage s již výraznými rysy preromantismu. Romantismus, jehož nástup se datuje rokem 1825, obrodil národní literaturu a znovu přivedl k rozkvětu román (J. B. da Garret Almeida, a A. Herculano, C. Castelo Branco, João de Deus, 1830 – 1896; J. Dinis). V 70. letech nastoupil realismus, jehož vůdčími osobnostmi byli A. de Quental, T. Braga, romanopisec J. M. Queirós de Eça a básník A. M. Junqueiro Guerra. Na sklonku 19. stol. se objevil parnasismus, symbolismus, později modernismus (básník F. de Pessoa). Od konce 20. let 20. stol. se uplatnil neorealismus, k jehož představitelům patří J. M. Castro de Ferreira, J. Pereira Soeiro Gomes , A. Redol Alvés, A. Ribeiro, F. Namora, J. Pires Cardoso a U. Rodrigues Tavares. Nové proudy v literatuře představuje především J. Saramago a výrazně se uplatňují i ženské autorky.