Poušť

, eremiální, velmi suchý biom (viz též eremiál), s chudou nebo chybějící vegetací. Pouště většího rozsahu, kde na větších plochách zcela chybějí rostliny, jsou vzácné (Atacama v Chile, Namib v jihozápadní Africe, některé oblasti Sahary). Většina kamenitých a písčitých pouští je alespoň místy pokryta porosty suchomilných rostlin (v Americe zejména kaktusy, juky, pelyňky, agáve a kaciby, v Asii především pelyňky, saxauly, tamaryšky).

Ottův slovník naučný: Poušť

Poušť (angl. desert, franc. désert, z lat. desertum, rus. pustynja) ve smysle širším jest krajina s nejkrajnějším stupněm chudoby až úplného nedostatku vegetace, ať je půda její skalnatá, neb ssuť skalní, písek, různými solemi prosáklá půda jílovitá nebo led a sníh. Ve smysle užším jest poušť oblast povrchu zemského, nejčastěji kotlovitě uzavřeného, s nápadným nedostatkem dešťův a bez odtoku. Tyto hlavní podmínky, k nimž druží se též nepřítomnost hor, vypínajících se nad sněžnou čáru, jsou příčinou velikého pásu poušťí, jenž na obou polokoulích, hlavně ovšem na východní, zejména mezi mírným a tropickým pásmem jest vyvinut; pás ten jeví značné nepravidelnosti. Zcela bez dešťů není žádná poušť, ale nedostatek dešťů jest tak veliký, že se poušťím nedostává stálých toků vodních. Nápadnou výjimkou jest Níl v sev. Africe a Colorado v Sev. Americe; ale obě ty řeky nevyvěrají v poušťích a neodvodňují jich, pouze jimi protékají. Níl při tom výparem ztrácí 20% své vody. Průměrné roční srážky vodní na okraji poušťí středoasijských jsou asi 20 cm, ve středním Íránu 12–13 cm a pokud se týče oblasti poušťí, jež rozkládají se od Mesopotamie přes Syrii, Arabii a Saharu k okeánu Atlantskému, pouze sev. pruh Atlasu a pobřeží Libanonské jest poněkud více zavlažováno; od okraje té oblasti (Biskra 20, Alexandrie 22, Jerusalem 55 cm) ubývá srážek dovnitř rychle tak, že nepřesahují u Bagdádu 15, Port-Sáidu 5,4 a Suezu 2,6 cm. Patrno, že ani bezprostřední sousedství moře nemá zde značnějšího vlivu na srážky atmosférické, jak též patrno v jihoamerické poušťi Atacamo, rozkládající se podél Tichého okeánu od Uriky v Peru na jih po Copiapo v Chile. V poušťi Coloradské v Sev. Americe srážky vodní jsou nemnoho větší než v Sahaře, neboť u Fort Mohave shledáno 6 cm, u Fort Yuma, blíž moře, jen 9 cm, a i v Jižní Americe jsou v pacifickém pruhu pobřežním deště po léta velice vzácné, ač někdy náhle velmi prudké. V australských poušťích číslo to klesá hluboko pod 20 cm; tam je význačné střídání úplných such léta trvajících se zhoubnými bouřemi. Prší-li kdy v poušťi, bývají to náhlé přívaly; voda zaplaví ostře ohraničenou plochu, rychle steče do nižších poloh a záhy se vypaří. Ten nedostatek trvalé vláhy jest příčinou chudoby vegetace. Mnohé rostliny žijí po větší čásť roku jako podzemní hlízy a kořeny, a jen když namoklo, rychle vyrůstají nadzemní prýty, rostlina rychle rozkvétá a s posledním sledem vlhka vrací se opět ve stav latentní. I kde poněkud častější deště dovolují celoroční život rostlin, jako v Turkestáně, v některých poušťích severoamerických a j., nevzniká souvislá pokrývka vegetační, nýbrž jen trsy trav a osamocené Artemisie, Succulenty a j. Elektrické výboje atmosférické jsou vzácné, ale jsou výjimky, na př. dolní Egypt a Sahara mívají více bouří než Norsko. Kroupy náležejí k největším vzácnostem. Větry z poušťí nebo přes ně vanoucí jsou velmi suché a teplé; tak vysílá Sahara chamsín do Egypta, harmattan do horní Guineje a i přes rozsáhlé plochy mořské leste na Kanárské ostrovy a Madeiru, leveche na španělské východní pobřeží a scirocco do Sicilie. Větrem poušťě je též samum ve střední a sev. Arabii; i v poušťi Mohave v Sev. Americe jsou podobné větry, ale žádné nedosahují sucha a horka větrů vanoucích z poušťi stř. Australie. V poušťi, kde holými skalami, sypkou půdou kamenitou a písčitou ohromné plochy jsou pokryty, je vítr hlavním, skoro jediným činitelem modelujícím tvary povrchu zemského. Jak ohromné spousty nerostné může vítr přenášeti s místa na místo, můžeme posouditi z líčení cestovatelův o bouřích písečných a prachových v poušťích a stepích. Náhlými a velikými změnami teploty během dne a noci rozpukané horniny rozpadají se v ostrohranou ssuť, drobné kameny, písek a prach. Větrem hnaný ostrý písek a prach dále působí na povrch skal a kamení sypkého, ohlazuje je zvláštním způsobem. Z poušťě skalnaté tvoří se poušť kamenitá, pokrytá hranatými kameny, odprýskalými se skal (v sev. Africe hamáda), a hlodavou činností písku vátého kameny hranaté promění se v oblázky zvláštních forem a vzniká poušť oblázková (serir) a poušť písečná. Větry odnášen jest písek a prach s hor i nížin, a když síla větru ochabla, písek padá k zemi, ale nezůstává klidně ležeti; proudy vzdušnými jest nanášen v duny, jež na př. v Sahaře mezi poušťí Libyjskou a Atlantikem pokrývají asi 1/9 povrchu; duny ty tvořívají skupiny, z nichž na př. Erg v Sahaře má rozlohu asi 12 mill. ha. Duny ty, stále tvar i místo měnící, mívají výšku od několika metrů do 150 až 200 i více m. Prach dále odnášený ukládá se pak ještě dále, často již daleko za hranicí vlastní poušťě ve stepi, neb v moři, anebo bývá odnášen daleko od svého východiska i přes moře do zemí velmi vzdálených. Za příznivých okolností mohou v poušťi povstati i jezera, do nichž zanášen jest nerostný materiál přívaly dočasnými a z jejichž vody rychle se vypařující tvoří se uloženiny vápenité a různých solí: síranu vápenatého, hořečnatého, sodnatého, chlóridu sodn., váp., hořečn. a uhličitanu sodnatého č. sody. Jezera solná jsou význačna některým poušťím. Vlastní poušť jest neobydlitelná. Ale i veliké pravé poušťě mívají místy pastviny a oasy, jež bývají obydleny. Jsou to místa, na př. veliké skupiny oas v Táfiletu, Tuátu a Tibesti v severní Africe. mající rozlohu asi 150.000 km2 (Sahara sama asi 6 mill. km2), jež jsou zavlažovány zpodními vodami a kde se vytvořiti mohla hlinitá prsť. V alžírské Sahaře Francouzi proměnili mnoho půdy artéskými studněmi v úrodné krajiny. Fauna jest velmi chudá, hlavně rychlonohé antilopy, též fenek, malí rychlí hlodavci, zmije růžkaté (Cerastes cornutus) a někt. jiné. V Evropě není pravých poušťí. Nejrozsáhlejší pravé poušťě jsou v Africe a Asii; oběma těmi díly světovými jde obrovský pás poušťí, jenž počíná se na západě při Atlantském okeáně a jde až k nejvýchodnějšímu kraji střední Asie. Částmi toho poměrně málo přerušovaného pásu jsou: Sahara, největší všech poušťí, pokrývající asi 6 mill. km2. t. j. asi 1/5 veškeré Afriky, na záp. převážně písčitá, na vých. (Libyjská poušť) skalnatá, vých. Nilu Nubijská poušť, poloostrov Sinajský a Syrsko-arabské poušťě, Veliká solná poušť v sev. Persii, planina Iránská, rozkládající se od Kaspického jezera k Indickému okeánu se solnými poušťěmi, na vých. Indu Thurr č. Indijská poušť, veliká, písčitá i skalnatá poušť Gobi (v t., 1,200.000 km2), jež prochází celým Mongolskem a zakončuje pás poušťí. V Gobi i j. poušťích středoasijských převládají Chenopodiaceae, Polygonaceae, zvl. Rhebarbora, antilopy, lišky, vlci, malí hlodavci. V již. Africe Kalahari č. Kari-Kari, v záp. Australii poušťě Viktoriina a Veliká písčitá poušť (Great Sandy Desert). V Americe jsou pravé poušťě vedle nepřehledných stepí malé, ale některé přece vynikají rázem svými rozměry: největší (125.000 km2) Mohave Desert v Kalifornii, Gila Desert v z. Arizoně a Painted Desert v již. Utahu a v sev. Arizoně. K oblastem poušťě náleží pánev bez odtoku Great Salt Lake Desert (Utah, Nevada, Idaho), záp. a sev. Velkého jezera solného, kde jest přes 30 km široký pruh beze vší vegetace, s tenkou sněhobílou pokrývkou solnou. V poušťích jižnějších roste Cactus, Agavy a pod. rostliny, jež vlhka méně postrádají. V Jižní Americe jest jmenovaná již poušť Atacama a v brazilské provincii Matto Grosso jsou též rozsáhlé poušťě písčité. Procházeti vlastními poušťěmi jest možno jen karavanami, při nichž je velbloud nezbytný. Hlavní nebezpečí jsou víry písčité a prašné, neobyčejně suchý a řídký vzduch, nedostatek ochrany před žárem slunečním i půdy ve dne a před citelnou zimou v noci, zasypání cest, vzdušné zrcadlení a hlavně též nedostatek pramenův a oas.

Související hesla