Pověst

, prozaický žánr pocházející z lidové slovesnosti, v němž se vedle fantastických prvků objevují i reálné souvislosti s historickými osobami a událostmi a s konkrétním prostředím. Významným autorem pověstí v české literatuře byl A. Jirásek.

Ottův slovník naučný: Pověst

Pověst, v původním slova smysle vše, co se povídá, tedy vypravování vůbec události skutečné nebo smyšlené, v užším smysle znamená ústně šířenou zprávu o nějaké události, u které buď původce či původ, buď průběh není zcela spolehlivě znám a zaručen. Zvláštní význam má pojem a slovo pověst v oboru literatury tradicionální (lidové, prostonárodní). Pověsti, mohli bychom říci, jsou lidové dějiny čehokoli, dějiny šířené ústním podáním a následkem toho stále měněné, doplňované, konečně i naprosto přetvořené. Má tedy pověst původně týž duševní kořen jako dějiny, vznikajíc ze stejné potřeby i snahy ducha lidského: zachovati sobě a udržeti pamět toho, co se stalo. A tak pověst, jsouc při svém vzniku dítkem paměti, při svém dalším rozšiřování a rozvoji podléhá stálé činnosti duševní obrazivosti lidské, která vynechává, doplňuje, nové události tvoří a původní výtvory mění až k nepoznání; ano v pozdějších dobách jest i výplodem činnosti obrazotvorné. Vznik pověstí v tomto smysle jest pradávný a prastarý; spadá v doby, kdy lid (národ) počal v paměti chovati vlastní zkušenosti, události a znamenité muže s jejich vlastnostmi a činy. Pověst souvisí s bájí i báchorkou, ale rozdíl jest patrný. Kdežto báje hledí vysvětlovati a odpovídá svým způsobem na otázku po příčině zjevů přírodních, majíc je za činy a vlastnosti bytostí nadlidských (bohů), pověst původně vypravuje to, co bylo a co se stalo u lidí a od lidí. Arci v dalším rozvoji mísí a křižují se pověsti i báje rozmanitým způsobem, z lidí (bohatýrů) stávají se bohové, z bohů lidé. Pověst majíc podklad skutečný (historický) vztahuje se vždy k určité osobě, k určitému času a místu a má první svůj pramen v pravdě a skutečnosti, čímž se liší od báchorky (pohádky), která výslovně a úmyslně vypravuje události neskutečné, nevížící se k určitým osobám a místům. Právem dí o pověsti Görres, že jest »ohnivé víno, ve kterém dějiny proniknuté životním duchem národním vykvasily«. – Skutečně také u všech národů první dějiny zahaleny jsou v roucho pověstí, nejen u Řekův a Římanův, ale i Germanů, Slovanův aj. Kde pak rozvoj pověstí nebyl utlumen a kde rozvoj tento se nám zachoval tak, že jej můžeme sledovati, tu tato činnost ducha lidského bezděčná, neúmyslná a nevědomá se nám jeví v podivuhodném světle, že lze v jistém smysle přisvědčiti Carrierovi, dí-li, kterak pověst jest »poetická filosofie dějin, která odhaluje v zářících obrazích nejhlubší obsah staletí a nejvnitřnější smysl i jádro událostí«. Jevíť se zajisté i v pověstech společenský souhlas osvětné soustavy, kterou lidstvo té doby vytvořilo, i ony náležejí ke klenotnici, ve které podle Grimma lidstvo uložilo a sebralo svůj duševní výtěžek. Pověsti mající význam pro celý národ jsou pověsti národní; pokud se týkají hlavně národních bohatýrů (héroů), slují také pověsti bohatýrské (héroické). Jak již řečeno, nejstarší dějiny každého národa začínají se pověstmi; tak i české pověsti národní vypravuji o praotci Čechovi, o Krokovi a jeho dcerách, o Libuši, o Přemyslu aj. a nalézáme je již v kronice Kosmově i Dalimilově. Každý národ ve své době bohatýrské vykazuje i bohatýry, o kterých kolují rozmanité pověsti: kníže Vladimír a jeho hrdinové u Rusů, kralevic Marko u Srbů, Cid u Španělů, Roland u Frankův atd. Nejúplnějšího a jaksi dovršeného vývoje dosáhly héroické pověsti řecké, římské a německé. Zejména německé pověsti hrdinské jsou pro historii vzniku a rozvoje pověst-í, jakož i pro psychologické studium pověstí velmi významny a poučny. Jsou také s vědeckého stanoviska hrdinské pověsti německé velmi bedlivě prostudovány. Srv.: bratří Grimmové, Deutsche Sagen, 2 sv. (Berl., 1816–18, 3. vyd. 1891); také Paul, Grundriss der germanischen Philologie, 2. sv., 1. odd. (Štutgart, 1893). Nenáhlé proměňováni a obměňování českých pověstí vyložil Aug. Sedláček v díle svém: Sbírka pověstí historických v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Praha, 1894). Vedle pověstí národních jsou i pověsti kmenové (na př. pověst o moravském králi Ječmínkovi), místní (pověst o bílé paní), heraldické, které vykládají o vzniku erbů šlechtických a městských, architektonické, vztahující se k památným stavbám (pověst o stavbě chrámu na Karlově v Praze), aetiologické, které vykládají původ uměleckého díla nějakého, původ jmen osob a míst. – Pro svoji kulturně-historickou cenu pověsti byly hojně sbírány a vydávány. Mezi sběrateli českých pověstí nalézáme tytéž osobnosti jako mezi sběrateli lidových písní a pohádek. Pěkně vypravuje české pověsti Al. Jirásek v díle svém: České pověsti, pražské pověsti pak sebral Jos. Svátek. – Ač o pověstech mluvívá se v poetikách, pověsti samy o sobě nejsou ještě básnická díla umělecká. Ale pověsti poskytují arci hojnost látky k básnickému zpracování. Jednak vyrostly z nich překrásné plody epické poesie lidové a to buď kratší básně epické (rhapsodie) jako u Srbů, Rusů (byliny), Malorusů (dumky), jednak veliké národní epopeje jako u Řeků Homérova Ilias a Odyssea, u Němců Nibelungenlied a Gudrun. Také epické písně (ballady a romance) berou látku z pověstí. I umělí básníci uměle zpracovávají pověsti buď věrně napodobujíce obsah lidových pověstí v rouše básnickém, buď pozměňujíce obsah za účely zvláštními. Zejména ve středověku rytířští básníci romantičtí ve Francii a v Německu vytvořili zvláštní epos romantické na základě soudobých pověstí u národů románských a germanských, ale také na základě duchem romantickým obměněných pověstí antických. Tyto středověké romantické látky byly oblíbeny v celé západní Evropě a rozeznává se několik okresů pověstí středověkých, jako: antický, bretoňský, karolinský, německý. Také umělá ballada čerpá z pověst- í a některé pověst- i došly i dramatického zpracování, zvláště pokud jsou smíšeny s živly pohádkovými. Čch.

Související hesla