Pozitivismus


1. filozofie jeden z nejvlivnějších filozofických směrů 19. a 20. stol., vycházející z pozitivních (daných) poznatků a z pozitivních faktů empirických věd; usiluje být filozofií a metodologií vědy. Metodologicky jsou pro pozitivismus příznačné objektivismus, popisnost a faktografie; odmítá jakékoli metafyzické otázky, tedy úvahy mimo oblast vědeckých pravd vyvozených (a experimentálně potvrzených) ze vztahů a zákonů vykazatelných ve zkušenosti. Zakladatelem pozitivismu je A. Comte, který zdůrazňoval pozitivní stránku jevů; otázku o podstatě věcí a jevů považoval za nevýznamnou. Další významní představitelé: J. S. Mill a H. Spencer. Koncem 19. stol. a na počátku 20. stol. se jako druhá fáze pozitivismu osamostatnil empiriokriticismus, ve 30. letech 20. stol. vznikl pozitivismus logický (novopozitivismus), který dodnes ovlivňuje myšlení zejména v přírodních vědách. Viz též zákon tří stadií;
2. literatura název užívaný v polské literární historii pro období kritického realismu. Pozitivismus hlásal Spencerův evolucionismus a prakticismus; jeho východiskem byl racionalismus a empirie. Filozofie, věda a literatura měly sloužit poznání společenských zákonů a vytváření dokonalé společnosti. Romantického hrdinu vystřídal obyčejný člověk, literární díla se zabývala problematikou těžkého života vesnického člověka, emancipací žen, asimilací národnostních menšin, zejména Židů. Mezi hlavní představitele pozitivismu patřili mj. H. Sienkiewicz (raná díla), E. Orzeszkowa, B. Prus, M. Konopnická.

Ottův slovník naučný: Pozitivismus

Positivismus (lat.) znamená filosofii poznatků zkušenostně zjištěných. Jméno to pochází od Comtea, jenž tím slovem právě chtěl ráz svého filosofování vytknouti proti jiným směrům. Každý positivismus obrácen jest proti metafysice poznatků transcendentních, t. j. přesahujících obor zkušenostní, a blíží se empirismu. positivismem zvána bývá především filosofie Comteova, mluví se pak i o positivismu anglickém, německém. italském. Positivistický směr v Anglii dán jest již Humem. P. Millův a Bainův jest proti Comteovi rázu noétického, ježto chce vysvětlovati objektivní platnost poznatků psychologickou zákonností, a dále od Comtea se liší tím, že přijímá psychologii jako vědu samostatnou a že nezaujímá stanovisko naprosto odmítavé k víře theologické. V Německu positivismus zastoupen jest hlavně Laasem a Riehlem: metafysika připouští se nanejvýš jako disciplina negativní. V Italii hlavně po r. 1870 jednak vlivem věd speciálních, jednak z přiostřeného rozporu mezi církví a státem proniklo poznání o neudržitelnosti metafysik a aprioristických theorií a tak dán popud k šíření positivismu. jehož předním zástupcem jest Roberto Ardigo (*1828). Positivismus italský vykonal mnoho pozoruhodného na poli sociologie a kriminální anthropologie (Ferri, Lombroso a j.). Z ruských positivistů dlužno jmenovati Lavrova (1823-1900) a Michajlovského (nar. 1843), Zb.

Související hesla