Představa

, vybavené nebo přepracované vjemy obsažené ve vědomí jedince. Zatímco vjemy jsou bezprostředně vázány na smyslové podněty, představy trvají nezávisle na nich. Na rozdíl od vjemů jsou představy méně konkrétní. Základ pro vytváření pojmů, pro myšlení, city a volní jednání.

Ottův slovník naučný: Představa

Představa v nynější empirické psychologii jest vybavený vjem (obecněji: dojem), t. j. dojem, který jsem již jednou měl, znovu si uvědomuji, třeba zde nebyl popud z vnějška, který byl původně jeho příčinou. Na př. vidím v duchu strom, ač jej zrakem nevnímám; mám na mysli obraz člověka dávno zemřelého; cítím libost při pouhé vzpomínce na nějaký krásný zjev; dělají se mi laskominy, ač ovoce nevidím, aniž mám je v ústech; slyším zvuky písně, ač nikdo nezpívá atd. Představa jest tedy druhotný, odvozený jev duševní, poněvadž ke svému vzniku předpokládá vjemy. Kdyby nebylo vjemů, nebylo by představy. Kdybych neviděl stromu, neměl bych o něm představy; kdybych neměl látky ve smyslových dojmech, nemohly by se mi skombinovati představy, které mne těší nebo děsí ve snu nebo v zamyšlení. Avšak ačkoli představa předpokládá vjem, není to týž stav vědomí; vjem netrvá dále jako stav duševní, když přestal popud působiti, a mezi představou a příslušným vjemem není duševní kontinuity. Kontinuitu, souvislost, musíme hledati mezi jejich nervovými korreláty. Po každém dojmu zůstane v nervstvu, po případě v mozku nějaká stopa, poněvadž podle analogie světa hmotného nelze mysliti, že by jakákoli i sebe menší změna molekulární mohla zůstati bez účinku. O podstatě stopy té nevíme nic určitého a žádná hypothesa, kterou v té příčině vystavují fysiologové, neobstojí před přísnější kritikou; ale bez předpokládání takové stopy nedovedli bychom si vybavení (reprodukci) vysvětliti. Stopa tato, která může býti více méně trvalá, více méně pevná, je příčinou, že, když se opakuje týž dojem, má nervovou dráhu upravenu, jde rychleji před se (zásada nejmenšího odporu), což ve vědomí jeví se zvláštním způsobem, kterýž vyjadřujeme slovy: připadá mi to známé, vím, že jsem to už viděl, pamatuji se na to. Co vidím po druhé, po několikráte, to zajisté jinaký činí dojem na mne – než po prvé, a v tom rozdílu je patrn účin stopy a zároveň důkaz její existence. Stopa taková, kterou musíme předpokládati po každém dojmu, je dále příčinou, že za jistých okolností, které psychologie vytýká v zákonech reprodukce, i dojem, který není stejný s oním, po němž zůstala stopa, může svým nervovým vzruchem ji zasáhnouti a navoditi týž nebo podobný stav duševní jako při onom původním – vybaviti jeho představu. Představa je tedy nový duševní stav, tvoří se teprv působením vnějšího popudu na základě nervové, materiální, hmotné, neduševní stopy po dojmu dřívějším. Proto nelze mluviti o nevědomých představách; pro ty v oboru duševním, jehož jevů podstatnou známkou jest uvědomění, není místa, neboť stopa po dojmech je ryze materiální. Nelze také rozeznávati představy na jasné a temné, jasnější a temnější. Temná, nejasná představa nemohla by býti jiná než nevědomá, nevědomá byla by neduševní a to je s empirického stanoviska protimluv. Představa není také nic hotového, nic samostatně existujícího mimo naše vědomí ani v tom smysle, jako přisuzujeme existenci předmětům světa vnějšího, z nichž pocházejí dojmy smyslové. Existuje jako duševní stav jen, pokud představujeme. Výraz »mám představy« znamená: mohu představovati, t. j. dojmy předchozí vybavovati; představaje theoretické abstraktum jako rozum, vůle, cit; ale poslouchajíce ustáleného zvyku užíváme slova toho i tam, kde bychom správně měli užívati slova představování. V tomto významě představa jako každý samostatný jev duševní má tři stránky: obsah, přízvuk citový a snahovou stránku. Přirovnáme-li představu ke vjemu, jehož stopy obnovením vznikla, shledáváme, že obsah zůstává v podstatě týž, jen že je méně zřetelný; kdežto přízvuk, poněvadž celý děj uskutečňuje se za změněných podmínek fysiologických (i celkový stav organismu je jiný, i schází podráždění sensitivních nervů popudem), může býti zcela obrácený, a motorická čásť reakce pro slabost vzbuzené energie nemusí se uskutečniti, tak že zůstane při pouhé tendenci. Ale bez tendence obnoviti také vzruch motorický, jaký byl při původním dojmě, opakovati vědomý nebo bezděčný pohyb dojmem původním způsobený, bez takové tendence žádná představa není. Každé představě musíme připsati motorickou sílu, což je důležitá okolnost při vysvětlování složitého pochodu volného jednaní, ježto pro svou motorickou sílu může každá představa státi se motivem vůle, pouhá vzpomínka může mne podnítiti k činu.

Představy možno děliti na jednoduché a složené. Jednoduché jsou vybaveniny jednotlivých vjemů; složené jsou vybaveniny vjemových skupin. Vybavených počitků není, poněvadž počitky nikdy se nevyskytují jako samostatné jevy, nýbrž vždy jen jako složky vjemové. Proto odpadá rozdělení Herbartovo na představy souhlasné, pocházející z téhož popudu, různé, pochodící z nestejných popudů různých čidel, a protivné, pocházející z různých popudů téhož čidla. Úkazy, které vysvětloval na tomto základě Herbart vzájemným působením představ, vysvětluje nyní psychologie synthesou pocitků ve vjemy a zákony reprodukce. Vzhledem k pojmům paměti a obrazotvornosti lišíme pouhé vybaveniny od fantasmat, výtvorů obrazotvornosti (v širším smysle). K těmto náleží obrys čili pojem psychologický. Jest to družina představ, které mají společnou známku – podobných – pokud jest označena slovem. Vyslovením slova, označujícího obrys, nevybaví se tedy představa jednotlivého vjemu, jednotlivého předmětu, nýbrž celá řada vjemů, souvisících společným znakem. Poněvadž obrysy tvoří se na základě subjektivní zkušenosti, která jest u různých individuí nestejná, není význam slova obrys označujícího stejný a ztěžuje se tím dorozumění, k vůli němuž vůbec řeč vznikla. Proto vzniká požadavek, aby obsah obrysu se ustálil, aby každý myslící člověk určitým slovem představil si něco určitého, a takový ustálený obrys stává se pojmem logickým. Logika pak zkoumá, jakým způsobem lze takových pojmů dosíci.

Ve vývoji psychologie význam představy se měnil, nabývaje rozsahu brzy širšího, brzy užšího. Obecné ponětí nevědecké obmezuje představu na ponětí obrázku, který ze smyslového názoru nějakého předmětu ukládá se v paměti pro potřeby dalšího myšlení. Toto ponětí ovládalo filosofii řeckou, kdež obrázky ony pokládány byly za hmotné otisky v mozku nebo v duši, kteráž nebyla ještě prosta přívlastku hmotnosti. Když byla Descartesem provedena naprostá pojmová rozluka duše a těla, o představě mluveno jako o nehmotném duševním obrázku, který si duše sama nějak tvoří na základě hmotné stopy zůstávající v nervech, a význam stopy pozbýval důležitosti pro vysvětlování duševního dění. Představa zvána jsouc idea znamenala pak každý, uvědoměný obsah, každý výsledek vnímaní a myšlení, výsledek veškeré činnosti rozumové. V duši byly samé představy a z nich se odvozovaly city a vůle. Dělily se na prvotné (počitky) a odvozené (vzpomínky, myšlenky) a podle jiného zřetele na vrozené a zkušeností nabyté. Odtud pošlo, že zákony o sdružování představ (associatio idearum) staly se základním zákonem psychologickým, jímž se vysvětlovaly všechny záhady duševního dění, v associanismu anglickém od Lockea až po Milla, Baina a Spencera. Spencer, ačkoli rozlišuje myšlení, cítění a snažení a pokládá je za koordinované, přece soudí, že pro vědomí naše jsou všechny jevy představami (repraesentationes) a že o nich platí tytéž zákony associační. Herbart v pojmu představy shrnuje počitek i vybaveninu; představy jsou stavy duševního reálu, které vznikají ze snahy toho reálu zachovati se (Selbsterhaltungen der Seele) a nikdy z duše nezmizejí, ani když klesnou pod práh vědomí, aniž pozbudou schopnosti opět vstoupiti do vědomí. Na tom ponětí zakládá se zákon vzájemného působení představ, jenž tvoří vysvětlovací princip celé psychologické theorie herbartovské. Herbartovo ponětí představy kryje se s Leibnizovým pojmem percepce a připouští přijetí nevědomých představ. Wundt v pojmu představy shrnuje vjemy (ne počitky, čímž se liší od Herbarta), vybaveniny a fantasmata, veden jsa k tomu faktem zkušenosti, že skutečné vjemy skládají se nejen z počitků, ale také jejich vybavenin, a staví je proti hnutím mysli (Gemüthsbewgungen), které skládají se z elementů citových. Představy dělí pak na intensivní, jež jsou spojeniny počitků v pořádku libovolně změnitelném, na př. souzvuky, extensivní či prostorové a časové. Brentanovci, pokládajíce představu za elementární jednoduchý jev duševní vedle soudu, citu a snahy, dávají jí širší rozsah, do něhož se vejde též pocitek (Wahrnehmungsvorstellung), čímž se liší od Wundtovy školy. Nejužší význam představy jakožto vybaveniny (Erinnerungsbild), který jest vytčen také v definici v čele tohoto článku, nalézáme ve škole Heglově, potom u Lotze, Fechnera, Helmholtze a u většiny empirických psychologů novějších. O různých významech slova představa pojednává B. Erdmann ve »Vierteljahrschrift für wiss. Philos.« X 307. Podotknouti dlužno, že rozmanitost významu slova představa nemá pro theorii psychologickou následků tak neblahých, jako při slovech jiných, poněvadž neobsahuje a nenaznačuje žádného problému, na jehož rozřešení by závisel ráz psychologie. Problém jest označen slovem reprodukce, vybavení; na něm psychologii záleží a je vedlejší věcí, zda dáme slovu představě rozsah širší či užší. Pokud však různost terminologie ztěžuje společnou práci v tom kterém oboru vědeckém, jest záhodno, aby i význam slova představa konečně se ustálil. Kčí.

Představa utkvělá, fixní idea. Dříve věřilo se, že každý choromyslný má svou fixní ideu nenápravnou a naprosto neměnitelnou. Výrazu toho ve psychiatrii již se neužívá, i bylo nutno nahraditi pojem ten jinými kategoriemi příznakovými, mezi nimiž zvláště představy blouznivé (delirantní), představy nucené a impulsy nejčastěji vyznačují se rázem jakési, ač nikoli absolutní, utkvělosti.

Představou blouznivou nazýváme bludnou domněnku, plynoucí z chorobné změny sebecitu a vyznačující se tím, že se nedá vyvrátiti podstatnými námitkami, podrobuje si veškeré smýšlení nemocného a rozvíjí neobmezený vliv na jeho jednání. Doba fixace jest velmi různa. Mnohdy blouznění trvá jen krátce: hodiny, dny, týdny. Mnohý melancholik třeba řadu měsíců nedá si vymluviti přesvědčení, že jest nejhorším škůdcem celého světa. Některý stále se obviňuje (bezpodstatně) z téhož-domnělého zločinu, kdežto některý, ačkoli trvá na sebeobžalobách, mění jejich obsah. Není zde tudíž fixována představa, nýbrž jen směr, k němuž myšlenky se chýlí. V některých chorobách chorobné tíhnutí představ udržuje se v jednotvárném směru po celá léta a může trvati po celý život, tak na př. stihomam a slavomam paranoiků. Kfr.

Související hesla