Přemysl I. Otakar

, český kníže 1192 – 93 a 1197 – 98, král 1198 – 1230 (korunován 1203); syn krále Vladislava I. Mládí prožil v době politického úpadku českého státu, kdy časté střídání členů přemyslovského rodu na trůně poskytovalo německým panovníkům příležitost k zásahům do poměrů v Čechách. Knížecí hodnost poprvé získal v roce 1192 za podpory pražského biskupa Jindřicha Břetislava. 1193 se však zradou šlechty biskup zmocnil vlády sám, 1197 po smrti Jindřicha Břetislava čeští předáci zvolili knížetem mladšího Přemyslova bratra Vladislava Jindřicha. Přemysl I. Otakar se však svého nároku na trůn nevzdal. 6. 12. 1197 zabránila rozhodující bitvě dohoda; Přemysl I. Otakar se stal českým knížetem a Vladislav Jindřich získal Moravu. Dohoda ukončila spory mezi Přemyslovci a položila základ upevňování českého státu. 1197 – 1218 vstoupil Přemysl I. Otakar do sporů o nástupnictví v říši mezi Štaufy a Welfy. Podporou jednotlivých kandidátů na trůn (postupně podporoval všechny uchazeče: Filipa Švábského, Otu Brunšvického a Friedricha II.) posílil suverenitu českého státu a zvýšil jeho mezinárodní prestiž. V roce 1198 získal od Filipa Švábského privilegium, jež zaručovalo dědičný královský titul pro české panovníky a upravovalo poměr českého státu k říši. Tytéž zásady potvrzovaly listiny Oty Brunšvického z roku 1202 a Zlatá bula sicilská Friedricha II. z roku 1212. Spor mezi Přemyslem I. Otakarem a pražským biskupem Ondřejem 1216 – 21 byl ukončen v roce 1222 uznáním práv české církve. První manželku Adlétu Míšeňskou zapudil 1198 po dvacetiletém manželství a syna Vratislava zbavil nástupnických práv. S druhou chotí, Konstancií Uherskou, uzavřel sňatek 1199. Z tohoto svazku vzešel jeho nástupce Václav I. a Anežka Přemyslovna.

Ottův slovník naučný: Přemysl I. Otakar

Přemysl: I., též Přemysl Otakar zvaný, král český (1197 – 1230), syn krále Vladislava l. a druhé jeho manželky Jitky Duryňské. O jeho mládí nemáme zpráv. Setkáváme se s ním po prvé r. 1185. Starší jeho bratr Bedřich, tehdejší kníže český, pokusil se tenkráte uvésti moravského markraběte Konrada Ottu, který od r. 1182 držel Moravu jako markrabství říšské, v dřívější závislost na knížeti českém. Vypravil r. 1185 dvakráte na Moravu bratra Přemysla, který na druhé výpravě setkal se s Konradem vítězně v krvavé bitvě u Loděnic (10. pros.). Po smrti Bedřichově r. 1189 Konrad stal se sám knížetem českým, ale zemřel již r. 1191, a jeho nástupcem zvolen byl Václav II., syn Soběslava I. Proti tomuto povstal Přemysl a naklonil si mimo mnohé jiné také pražského biskupa Břetislava Jindřicha, synovce krále Vladislava Když Václav se zdarem hájil hlavního města, Přemysl poslal počátkem r. 1192 biskupa Břetislava do Řezna k císaři Jindřichu VI. a získal od něho Českou zemi v léno tím, že mu slíbil zaplatiti 6000 hřiven stříbra. Václav po krátkém odporu utekl do ciziny a Přemysl stal se knížetem. Ale neudržel se dlouho. Protože Přemysl nemohl císaři zaplatiti celou slíbenou částku, musil biskup Břetislav odebrati se jako rukojmě ke dvoru císařskému Mimo nadání však císař a biskup spojili se proti Přemyslovi, jenž vzbudil nelibost císařovu také tím, že vyjednával s jeho odpůrcem Jindř. Lvem. Císař sesadil v létě 1193 Přemysla a udělil Čechy v léno biskupu Břetislavovi; odpustil mu ostatek dluhu a vypravil jej v srpnu 1193 se slavným komonstvem do Čech. Přemysl postavil se mu na odpor u Zdic. Tu však pánové čeští, kteří krátce před tím Přemyslovi opětovali sliby věrnosti a dávali mu i dítky své v zástavu, opustili svého knížete a přidali se k biskupovi. K bitvě nedošlo, Přemysl sám zachránil se útěkem a biskup Břetislav stal se pánem Čech i Moravy. Zemřel však již v létě 1197 (15 čna) a od panstva povolán byl (22. čna) na trůn mladší bratr Přemyslův Vladislav, jejž zesnulý kníže Břetislav poslední dobou choval ve vězení. Přemysl pospíšil do Čech a táhl s přívrženci svými ku Praze. Vladislav vytáhl proti němu s vojskem, ale dne 6. pros. 1197 došlo mezi oběma bratry k smíru. Vladislav vzdal se trůnu Českého a spokojil se s markrabstvím Moravským, jemuž vládl až do své smrti v nerušené shodě s bratrem. Přemysl dosedl na trůn český za velmi výhodných poměrů politických. Krátce před tím (28. září 1197) zemřel císař Jindřich Vl. a o uprázdněný trůn nastal zápas mezi Filipem, vévodou švábským, bratrem zesnulého císaře, a Ottou, vévodou brunšvickým, synem Jindřicha Lva. Přemysl, jakmile dosáhl vlády v Čechách, učinil smlouvu s Filipem, kterou zavázal se přispívati k jeho zvolení i podporovati jej v boji s Ottou. V odměnu za to slibil Filip uděliti mu hodnost královskou v Čechách. Dne 6. břez. 1198 Přemysl dal při volbě krále římského hlas svůj Filipovi a dne 15. srp 1198 byl on sán ozdoben korunou královskou v Mohuči, kde i Filip byl korunován na krále římského. Vedle titulu královského pro sebe i své potomky Přemysl dosáhl od Filipa ještě jiných důležitých výsad: císaři německému mělo budoucně při obsazování Českého trůnu příslušeti pouze právo potvrzovati krále od Čechů zvoleného; králi českému přiznáno výhradní právo investovati biskupy své říše. Přátelství Přemysla s Filipem nebylo však trvalé. V dlouholetých bojích jeho s Ottou Přemysl přecházel střídavě od jednoho ke druhému, dávaje se od nich za své spojenství odměňovati ústupky novými a novými. Až do r. 1201 stál na straně Filipově a pomáhal mu vydatně v boji s Ottou. Toho roku prohlásil se konečně papež Innocenc III. zjevně pro Ottu a napomínal i Přemysla, aby odstoupil od Filipa. Přemysl uposlechl papeže: již r. 1203 pomáhal vojensky Ottovi proti Filipovi v Duryňsku. Otta neuznávaje královského titulu, jejž Přemyslovi udělil jeho odpůrce, povýšil jej sám na království a dal jej od papežského legáta znova korunovati v Merseburce dne 24. srp. 1203. Také papež Innocenc III. propůjčil panovníkům českým bullou ze dne 19. dub. 1204 titul královský na věčné časy a potvrdil všechna práva a svobody, jichž království České požívalo v Německé říši Téhož roku však Filip dobyl nad odpůrcem svým značných úspěchů válečných. Podařilo se mu dokonce proti Přemyslovi samému podnítiti povstání Přemyslovců Děpolta a Soběslava, které však, jak se zdá, dosti snadno bylo potlačeno. Když v následujících letech několik knížat německých bylo donuceno poddati se Filipovi, i Přemysl dal se ve smlouvání a r. 1206 učinil smír s Filipem. Po jeho úkladném zavraždění r. 1208 uznal sice k naléhání papežovu zase Ottu za krále, ale když papež, znepřáteliv se s Ottou, vyzýval r. 1210 knížata, aby zvolili za krále Bedřicha, syna po cís. Jindřichu VI., Přemysl byl mezi prvními, kdo vypověděli Ottovi poslušenství Otto dal za to dne 20 květ. 1212 na říšském sněmě v Norimberce prohlásiti Přemysla za zbaveného jeho lén, jež udělil synu Přemyslovu z prvního manželství Vratislavovi, a došel v tom souhlasu též u některých pánů českých. Přemysl však potlačil domácí odboj a vytáhl s vojskem přes hranici bavorskou na pomoc mladému králi Bedřichovi II. Ten hned po svém příchodu do Německa hleděl si pojistiti přátelství českého krále novými milostmi: obnovil zápisy králů Filipa a Otty a krom toho udělil Přemyslovi a budoucím králům českým právo, aby směli se vypláceti třemi sty hřiven stříbra z povinnosti k výpravám do Říma se třemi sty ozbrojencův a aby nemusili docházeti k jiným sněmům v říši mimo ty, které by se konaly v blízkosti Čech. Následujícího roku Přemysl táhl s Bedřichem proti Ottovi až k sídlu jeho Brunšviku. Brzy potom Bedřich byl všeobecně uznán za krále. Postavení Přemyslovo upevnilo se jeho obratnou politikou v bojích o korunu Německou tak, že r. 1216 bez patrného odporu dosáhl toho, aby syn jeho Václav, teprv jedenáctiletý, uznán byl od panstva za budoucího krále českého a potvrzen od císaře. Odtud nastupování na trůn podle prvorozenství zůstalo v Čechách pravidlem. Sotva ukončeny byly boje zahraniční, propukl v zemi samé dlouhý a vážný spor mezi nejvyšší mocí světskou a duchovní v Čechách. Po smrti biskupa Daniele (1214), jenž králi byl ve všem oddán, dosedl na stolec biskupský probošt pražský Ondřej, horlivý obhájce nezávislosti církve na moci panovnické. Nenalézaje v snahách svých u krále dosti povolnosti, biskup se stížnostmi uchýlil se do Říma a vydal odtud r. 1217 se svolením papeže Honoria III. interdikt na celé Čechy. Král odpověděl zabavením jmění pražského biskupství. Tak zahájen byl několikaletý spor mezi králem a biskupem. Teprve v l. 1221 a 1222 došlo působením papežského legáta Řehoře z Crescentia k narovnání. Dne 2. čce 1221 Přemysl zvláštním privilegiem kostela Pražského přiznal poddaným biskupovým svobodu od břemen a povinností zemských v té míře, jak byla zachovávána od jeho předchůdcův, a dne 10. břez. 1222 vydal veliké privilegium pro duchovenstvo české. Vedle osvobození duchovenstva od veřejných břemen a poplatků důležité je v tomto privilegiu zvláště ustanovení, že poddaní všech ústavů duchovních v Čechách vyjímají se z pravomoci úřednictva hradského a podřizují se výhradně soudu dvorskému a že právní rozepře vyššího duchovenstva má při každém řádném sněmě zemském rozhodovati král sám s kancléřem a několika pány. Tím spor v podstatě byl urovnán.Téhož roku, kdy ukončen byl spor s mocí církevní, zemřel bratr Přemyslův, moravský markrabě Vladislav. Přemysl nedbaje nároků Děpolticů, mladší to větve rodu Přemyslovského, podržel nejprve Moravu ve vlastních rukou, r. 1224 udělil ji však druhorozenému synu svému Vladislavovi a po jeho smrti r. 1227 třetímu Přemyslovi. Prvorozeného syna Václava, který od r. 1224 spravoval Plzeňsko jako údělné knížetství, dal ještě za života svého r. 1228 korunovati na království. Na sklonku vlády Přemyslovy zkalil se přátelský jeho poměr k cís. Bedřichovi II. a k vévodům rakouským. Příčinou bylo urážlivé porušení staré úmluvy, podle které dcera Přemyslova Anežka měla se státi chotí prvorozeného syna Bedřichova Jindřicha. Anežka byla od dětství vychovávána při dvoře rakouského vévody Leopolda VI., aby se naučila mravům německým, ale když jí bylo 17 let, vévoda Leopold dohodl se s císařem, aby synu svému dal místo Anežky jeho dceru Markétu za manželku, a Anežka byla navrácena r. 1225 svému otci. Válka, již proto zdvihl Přemysl skončila se již r. 1226 příměřím, ale napětí mezi dvory dříve přátelskými potrvalo. Přemysl zemřel dne 15. pros. 1230 po 33letém panování. Doba vlády jeho byla zemi České dobou oddechu po letech zhoubných bojů mezi cleny rodu panovnického. Na trůně českém zas konečně seděl pevně vládce, jemuž nescházelo ani obratnosti v těžení z příznivých poměrů za hranicemi, ani ráznosti ve vykonávání práv panovnických uvnitř. Politikou Přemyslovou a jeho úspěchy položen byl trvalý základ k onomu poměru (Čech k říši, který (Čechám poskytoval mnohem více výhod. než kolik jim ukládal povinností, a který v době následující tolik přispěl ke vnějšímu i vnitřnímu rozvoji říše České. Pokud se týče poměrů vnitřních, Přemysl osvědčil svou energii hlavně ve sporu s domácí mocí církevní. Duchovenstvo uhájilo tu arci svých práv a svobod, ale hlavní vymoženost jeho, záležející v tom, že i s poddanými vyňato bylo z pravomoci úředníků hradských a podřízeno moci samého panovníka a jeho dvorských úředníků, neznamenala nikterak seslabení moci vladařské, nýbrž obracela se jen proti šlechtě, která povznesla se držením hradských úřadův a rostoucí mocí svou stávala se králi nepříjemnou. Doba panování Přemyslova vyznačuje se pokroky německé kolonisace. I mimo Prahu počaly se tehdy v (Čechách i na Moravě tvořiti městské osady s obyvatelstvem německým a také již byly založeny německými přistěhovalci některé vesnické osady, hlavně na severozápadě Čech. Nelze říci, pokud při tom působil popud samého krále, jakož vůbec nelze určitě stanoviti, jaký vliv sluší přičísti činnosti králově na nenáhlou proměnu ve vnitřních poměrech země. Celkem nepozorujeme v době Přemyslově podstatných změn ve vnitřní správě říše, které by svědčily o takové uvědomělé činnosti reformní, jakou vynikl veliký jeho vnuk a jmenovec. – Přemysl byl dvakráte ženat. Z první manželky Adléty Míšeňské měl několik synův a dcer. Vedle svrchu jmenovaného Vratislava je z nich nejznámější Markéta neboli Dagmar, slavná královna dánská S manželkou Adlétou dal se Přemysl rozvésti r. 1198 pod záminkou blízkého příbuzenství a ještě téhož roku pojal za choť Konstancii z královského rodu uherského. Z tohoto druhého manželství měl tři syny (Václava, Vladislava a Přemysla) a tři dcery (Jitku, Annu a Anežku). KKr.

Související hesla