Přemysl II. Otakar

, markrabě moravský od roku 1247, král český od 1253 (korunován 1261); syn Václava I. a Kunhuty Štaufské. 1247 šlechtou zvolen mladším králem. 1248 – 49 vedl povstání proti svému otci; byl poražen. 1251 zvolen vévodou rakouským. Svůj nárok stvrdil 1252 sňatkem s Markétou, dědičkou babenberských zemí. Boj s uherským králem Bélou IV. o babenberské dědictví vyvrcholil Přemyslovým vítězstvím v bitvě u Kressenbrunnu 1260. Poté získal další alpské země: Štýrsko, Korutany, Kraňsko a vindickou marku (dědictví po rodu Sponheimů), Pordenone a patriarchát akvilejský. V roce 1260 se rozvedl s Markétou Babenberskou (v důsledku nesouhlasu papeže Alexandra IV., aby Přemyslovi levobočci mohli dědit trůn) a 1261 uzavřel manželství s Kunhutou Uherskou, vnučkou Bély IV. V roce 1266 připojil k Čechám Chebsko a snažil se i o expanzi severovýchodním směrem. 1254 – 55 a 1267 – 68 se účastnil křížových výprav do Pruska. Na březích Baltu založil Königsberg (Královec) a snažil se získat Litvu. Pro malou podporu papežské kurie však tento plán neuskutečnil. V roce 1273 neuznal volbu Rudolfa Habsburského německým králem a postupně se dostával do politické izolace; vystupovali proti němu jeho nepřátelé i bývalí spojenci včetně papežské kurie, kterou po celou dobu vlády podporoval. 1275 prohlášen Rudolfem Habsburským za zbavena vlády a byla nad ním vyhlášena říšská klatba. Následně povstala šlechta alpských zemí i českého státu vedená Vítkovci a Přemysl II. Otakar musel přijmout bez boje podmínky německého krále (vídeňský mír 26. 11. 1276). Vzdal se vlády v alpských zemích i v Chebsku, Čechy a Moravu přijal od Rudolfa Habsburského v léno. Součástí dohody byla i svatební smlouva mezi Přemyslovými a Rudolfovými dětmi. V důsledku posilování královské moci se řada mocných českých šlechticů postavila proti králi, což přispělo k jeho pádu. Přemysl II. Otakar zahynul v bitvě na Moravském poli. – Za vlády Přemysla II. Otakara hospodářský rozvoj českého státu; zakládána města, podpora kolonizace. Přemysl II. Otakar založil zemský soud, kde byly vedeny zemské desky.

Ottův slovník naučný: Přemysl II. Otakar

Přemysl: Přemysl (Otakar) II., král čes. (1253 – 1278), syn Václava I. a Kunhuty z rodu Hohenstaufů, vystupuje poprvé do popředí r. 1248 v bouři proti Václavovi I. Král Václav znepřátelil si mocnou stranu ve šlechtě i duchovenstvu tím, že otočen milci vládl se svých lovcích hrádků, nestaraje se příliš o řády země, že odevzdán životu hýřivému rozdával a zastavoval statky korunní a tím poškozoval zájmy dynastie. To bylo asi jednou z hlavních příčin odboje Přemyslova. Avšak podle toho byly zde i motivy politiky zahraniční Smrtí Bedřicha Bojovného vymřel rod Babenberků po meči a stolec rakouský a štýrský byl uprázdněn. S počátku zdálo se, že země tyto bez velikých obtíží spojeny budou se zeměmi Českými, když Gertruda, neť posledního Babenberka, podala ruku Vladislavovi, nejstaršímu synu krále Václava, avšak naděje tyto ztroskotaly se smrtí Vladislavovou (3. led. 1247) Přemysl pokládal sebe za nástupce v politice bratrově, po němž nastoupil vládu v markrabství Moravském, avšak král nepodporoval jeho plánův. Snad osobní nechuť k Přemyslovi, který nebyl u rodičů v oblibě, snad obava před zápletkami byla příčinou, že neučinil rozhodných kroků. O země rakouské hlásilo se několik konkurrentů Vedle Gertrudy vystoupila Markéta, sestra posledního Babenberka, císař hlásil se k zemím těmto jako k lénům říše, papež Innocenc IV. osoboval si právo rozhodčího a podporoval Gertrudu, která mezitím pojala za manžela Heřmana Badenského, a také uherský král Bela IV. hleděl žádostivým zrakem za Litavu. V zemích babenberských, v nichž ani strana císařská ani papežská nedomohla se vrchu, vládla anarchie. Za malomoci říše a za války všech proti všem v zemích rakouských bylo z české strany třeba jen energického zakročení, jak si přál Přemysl Překážkou zde byla jen váhavá politika krále Václava. To bylo druhou příčinou, že Přemysl se odhodlal k násilnému vystoupení proti otci. Záminka se našla brzy. Když v létě 1248 král Václav nařizoval hotovost zemskou ve prospěch krále Viléma Hollandského podle přání papežova, vypukla vzpoura. Ke konci července sešel se hojný počet šlechty a duchovenstva v Praze a Přemysl prohlášen za krále. K Václavovi vypraveno na Zvíkov poselství s biskupem Mikulášem v čele, aby jej přimělo ke schválení převratu. Václav v prvním hněvu uvrhl sice poselstvo do vězení, ale vida nezbytí tvářil se ochotným k ústupu. Zatím vyslanci jeho pracovali tím horlivěji v cizině. Branibory, Brunšvik, Rakousy a Uhry měly poskytnouti žoldnéřů, Římská kurie a církev morální mocí měla přispěti k rehabilitaci pokořeného krále. Z Brna, kam se Václav odebral, chystala se akce proti Přemyslovi. Nadarmo Přemysl učinil s otcem v Brně, kamž za ním kolem nového roku 1249 zajel, smlouvu, podle níž hodlal se spokojiti s titulem markrabí moravského a s tím, co v Čechách bylo právě v jeho moci. Na začátku února Václav přitáhl do Čech a zmocnil se Vyšehradu, potom položil se u Prahy očekávaje, že se mu město i hrad vzdá, musil však ustoupiti do západních Čech. Když pak Přemysl postoupil až k Mostu, utrpěl porážku; počato opět s vyjednáváním. Václav propustil zajatého biskupa a jeho průvodčí, slíbil všeobecnou amnestii a uznal Přemysla za mladšího krále, Přemysl též slíbil svým nepřátelům zapomenutí. Václav však tajně pokračoval v boji. Biskup míšeňský dostal od papeže rozkaz, aby pohnal biskupa Mikuláše do Lyonu k papeži k zodpovídání a aby vyhlásil klatbu nade všemi, kdo by nechtěli poslouchati krále Václava. Král německý Vilém sliboval Václavovi pomoc. Listy tyto nezůstaly bez úspěchu. Mnozí z duchovenstva s biskupem Mikulášem v čele přešli k straně starého krále, také mezi měšťany pražskými nastávala změna smýšlení. V čci 1249 Václav svolal do Litoměřic sněm, na němž se mělo jednati o zlepšení veřejné bezpečnosti. Potom předstíraje výpravu na Moravu zmocnil se města Prahy a oblehl hrad Pražský, v němž Přemysl se silnou posádkou se zavřel. Přemysl se vzdal Václavovi, který sám synovi podal ruku k smíru. Bylo ujednáno, že Přemysl spokojí se s markrabstvím Moravským. Brzy však vyskytly se nové neshody mezi otcem a synem a Přemysl odebral se s některými pány ke králi na Týřov, aby dosáhl některých výhod, zde však byl od krále zajat a odvezen na Přimdu. Brzy však král se synem vyrovnal se zase po dobrém, neboť již v listopadu 1249 vidíme Přemysla opět v hodnosti markrabího na Moravě. Od té doby Václav podporoval Přemysla ochotně v jeho plánech rakouských a Přemysl, dokonale smířen se stranou papežskou, nikdy již se nespojoval s ghibelliny. V záležitostech rakouských nastal r. 1250 obrat, když Heřman Badenský zemřel a brzy za ním císař Bedřich II., jehož vnuk Bedřich, syn Markétin, nepřežil dlouho děda. Tím obě strany pozbyly svých kandidátův. Sousedé od východu i západu počali okkupaci některých částí země (Bavoři, Uhři). Česká politika byla prozíravější, Přemyslovci hleděli sjednotiti své přívržence uvnitř v mocnou stranu, s Uhry vyjednávali mírně a proti Bavorsku zakročili zbraní. Přemysl i Václav vtrhli r. 1251 na jaře do Dol. Bavor a po některých poradách jejich stran v Rakousích nabídnuta Přemyslovi vláda, ovšem s podmínkou, že pojme za manželku Markétu Babenberkovnu. Přemysl vypravil se tedy ke konci r. 1251 z jižních Čech do Hor. Rakous a potom v zimě dále dolů po Dunaji a uvítán byl všude jako vysvoboditel. Hned potom 11. ún. 1252 slavil svůj sňatek s Markétou v Hainburku, ač tato byla. víc než o 20 let starší. Markéta odevzdala svá dědická práva v ruce svého manžela a tím se stal Přemysl v očích svých poddaných legitimním nástupcem Babenberkův. Toto rozšíření moci Přemyslovců pobouřilo uherský dvůr, a to tím více, že obsazením severních částí Štýrska se zasáhlo do sféry zajmův uherských. Zatím co Přemysl konal přípravy i k získání Štýrska, Uhři neočekávaně vpadli do Dol. Rakous a do Moravy a hleděli jiným proudem zmocniti se území na Drávě. Přemysl i Václav byli tímto útokem překvapeni, Přemysl však nedal se odvrátiti od svého záměru, zmocniti se Štýrska. Když Uhři ustoupili z Rakous, vypravil se ke Štýrskému Hradci, zde však shledal, že jen severní kraje jsou ochotny připojiti se k němu. I zbrojeno usilovně na obou stranách. Belovi se podařilo získati proti Čechům koalici: vedle vévody bavorského, který vtrhl do Hor. Rakous, měli Daniel Haličský, Boleslav Krakovský a Vladislav Opolský napadnouti země Přemyslovy od východu. Tak zuřil r. 1253 boj na všech stranách, Rusové a Poláci pustošili Opavsko, jižní Štýrsko bylo jevištěm zápasů strany české a uherské, Kumáni vpadli na Moravu a v čci sám král Bela překročil rakouské hranice s velikým vojskem, ale celkový úspěch nebyl žádný, jen ve Štýrsku převaha uherská ještě více se uplatnila. Na konci r. 1253 počalo se vyjednávati prostřednictvím kurie, jíž záleželo na smíření dvorů českého a uherského v jejím boji proti Hohenstaufům. Ještě před ukončením války zemřel král Václav, a to mělo také vliv na urychlení míru, jenž 3. dub. 1254 ujednán v Budíně podle intencí papežského dvora. Štýrsko mimo marku Pütten s N. Městem Vídeňským a Traungau připadlo Uhrám, Rakousy s jmenovanými okresy Štýrska zůstaly Přemyslovi. Když Přemysl vrátil se do Čech, napravil energicky zlořády v posledních letech s korunními statky spáchané, obsadil nejvyšší úřady země svými důvěrníky a obnovil nedávnou přísahu, že věrně se přidrží papeže Innocence IV. a Viléma Hollandského. Přemysl viděl jasněji a jasněji, že opora o kurii Římskou může býti jeho plánům velmi na prospěch. Když pak r. 1254 zemřel král Konrad IV. v beznadějném boji proti papežství a když v Němcích strana jeho počala se zanášeti plány povýšiti na trůn Konradina, vynořila se v straně papežské myšlenka, neměl-li by, místo bezvýznamného Viléma, někdo mocnější ujmouti se otěží říše. Jestliže Přemysl již tenkráte pomýšlel na trůn německý, bylo mu třeba přesvědčiti církev ještě hlouběji o své příchylnosti. K tomu se nic nehodilo lépe než křížová výprava proti pohanům. Na podzim r. 1254 Přemysl přijal kříž. Vojsko se vypravilo napřed, též z Německa mnoho křižáků táhlo na pomoc řádu. Když Přemysl, s nímž o vánocích spojil se ve Vratislavi Otto Braniborský, dorazil k vojsku, jali se dobývati Samlandu a, zdá se, bez velikého krveprolití. Samové se neodvážili stavěti se na odpor a poddávali se přijímajíce křest od biskupů pruských a Brunona, biskupa olomouckého, který hned od začátku vlády Přemyslovy vystupuje jako jeho rádce a důvěrník Ovšem celý Samland se nepoddal a proto založen na řece Pregole hrad, o nějž se měly opříti další výboje a který na počest krále českého nazván Královec (Königsberg). Brzy potom Přemysl se navrátil; již 6. ún. 1255 jej nacházíme v Opavě. Nejspíše zpráva o smrti papeže Innocence uspíšila jeho návrat. Nový papež Alexander IV. nebyl uspokojen výsledkem výpravy, a Přemysl slíbil, že znova přijme kříž. Když však v záležitosti kandidatury Přemyslovy na německý trůn kurie dala nepokrytě na jevo svůj nesouhlas, král prozatím upustil od slíbené výpravy. Ostatně po smrti Vilémově r. 1256 Přemysl zdál se i většině knížat říšských příliš mocným. Po návštěvě arcibiskupa kolínského Konrada v čci 1256 v Praze, který agitoval pro hraběte Richarda Cornwallského, Přemysl přesvědčil se, že snahy jeho o korunu říše Římské jsou marné. Proto bylo Přemyslovi velmi vhod, že vedle Richarda vystoupil jako kandidát král kastilský Alfons X. Z obojetného jednání poslů českých při volbě nového krále 13. led. 1257 ve Frankfurtě bylo viděti, že česká politika směřuje k tomu, aby říše, rozdělena na dvě navzájem se potírající strany, ponechala českému panovníku volnou ruku při utváření nových poměrů na východě. Dopadla tedy volba ve Frankfurtě, z níž vyšli Richard i Alfons, každý volený od své strany, zcela podle přání Přemyslova. Nejbližší události ukázaly, jak bylo nové Českorakouské říši zapotřebí, aby s této strany byla kryta. Poměry ve Štýrsku byly neudržitelné, vláda uherská stávala se tam nesnesitelnou, a česká strana víc a více se vzmáhala, jsouc od Přemysla ve své opposici podporována. V Salcpurku byla také krise Zvolený arcibiskup Filip, bratranec Přemyslův, nepřijal svěcení, byl tedy od své kapitoly sesazen a za jeho nástupce zvolen biskup sekovský Oldřich. Ten, podporován od vévody dolnobavorského Jindřicha a od uherského dvora, chtěl s uherskou pomocí vniknouti do Salcpurku, to však překazil mu Oldřich Korutanský. Svého chráněnce se však ujal král Bela a syn jeho Štěpán, který r. 1259 vtrhl do Korutan. Čin ten přijali v Praze jako hozenou rukavici. Otázka salcpurská i štýrská měla se řešiti najednou. Na západní hranici Přemysl nemusil se obávati ničeho. Jindřich Dolnobavorský se choval passivně od vpádu, který Přemysl společně s biskupem pasovským podnikl do jeho země v srpnu 1257, třebas tato výprava byla se skončila rychlým ústupem Čechů, a král český mohl všechny své síly věnovati boji s Uhry. Ještě v zimě r. 1259 až 1260 Přemysl poslal posily štýrským pánům k jejich prosbě proti jejich uherským utlačovatelům. Rychlé odpadávání těch, kdo dosud zůstali Belovi a Štěpánovi věrni, byl toho následek. V 11 dnech byli prý Uhři ze země vyhnáni. Na jaře r. 1260 králové český i uherský počali stahovati své síly k Moravskému poli. Hlavní spojenci Přemyslovi byli Otto Braniborský, Oldřich Korutanský, Filip Salcpurský, Jindřich Vratislavský a Vladislav Opolský, na straně uherské stáli Daniel Haličský, Lešek Lančický a Boleslav Krakovský. Ke konci června vojska ohromná na tehdejší dobu stála proti sobě na obou březích Moravy. S počátku štěstí přálo Uhrům. Dne 26. čna podařilo se králi Štěpánovi část vojska přepraviti přes Moravu a překvapiti nepřítele u Lávy. Z české strany jeden oddíl pod velením Otty a Konráda z Hardeggu podnikl u Stožce neopatrný útok, byl vlákán do zálohy a potřen i s vůdci. Nezdar tento mohl býti Přemyslovi osudným. Porážka tato tak skličovala vojsko, že div se nerozešlo před hlavní bitvou. Konečně přec Uhři zatlačeni zas na druhý břeh Moravy a postupováno dále k Marchecku. Poněvadž ani jedno ani druhé vojsko nechtělo se pustiti přes řeku, Uhři použili příměří. Štěpán převedl největší čásť vojska na druhý břeh. Ještě před ukončením příměří Uhři začali postupovati v bitevním šiku proti nepřipraveným ještě vojům českým u Kressenbrunna. Jen hrdinný příklad krále, který s prvními oddíly své těžkooděné jízdy se vrhl proti nepříteli, odvrátil hrozící katastrofu. Bitevní šik uherský byl brzy rozražen a Uhři vrženi zpět za řeku. Přemysl přepravil své vojsko hned na druhý břeh, aby nepřítele pronásledoval Porážka Uhrů byla úplná. Bela brzy poslal palatina Rolanda do českého tábora u Prešpurku vyjednávat o mír, papež Alexander ustanovil biskupa pasovského Ottu za prostředníka. Král uherský vzdal se svých nároků na Štýrsko, Čechové zas měli opustiti tu čásť Uher, kterou obsadili. Na utvrzení míru dcera Otty Braniborského, neť Přemyslova, zasnoubena byla synu krále uherského Belovi. Konečné ujednání míru se protáhlo až do r. 1261, a zdá se, že úmyslně se strany Přemyslovy. Chtělť král český vyříditi při této příležitosti ještě jinou věc. Manželství jeho s Markétou bylo bezdětné a Přemysl marně vyjednával s papežem, aby nemanželský syn jeho Mikuláš byl uznán za následníka v říši. Dal se tedy s Markétou rozvésti a manželství s ní prohlásiti za neplatné, protože kdysi jako vdova vstoupila do kláštera. S takovým rozřešením kurie souhlasila. Vyjednávání s uherským dvorem použil Přemysl k tomu, aby si zjednal novou nevěstu v Kunhutě, vnučce krále Bely, s kterou oženil se ještě ke konci r. 1261. Brzy potom o vánocích Přemysl dal se s novou svou manželkou korunovati na království České od arcibiskupa mohučského Wernera. Aby k nově nabytým zemím si zjednal plné právo se strany říše, byla mu k jeho žádosti vydána lenní listina od krále Richarda dne 9. srpna 1262 nejen na země jeho dědičné, nýbrž také na vévodství Rakouské a markrabství Štýrské. Přátelský poměr, v nějž Přemysl vstoupil ke králi Richardovi, přinesl mu ještě jiný užitek. Richard ustanovil jej totiž vikářem všech říšských území na pravém břehu Rýna. Přemysl opíraje se o toto ustanovení obsadil na začátku r. 1266 Chebsko, které bylo dědictvím Konradinovým, a přivtělil je ke své říši. Od kurie za své služby proti Staufovcům byl r. 1262 odměněn fojtstvím salcpurským a pasovským. V těchto stranách ještě více utvrzen byl jeho vliv, když po abdikaci Filipově za arcibiskupa salcpurského byl zvolen bratranec jeho Vladislav Vratislavský a když biskupství pasovské obdržel vyšehradský probošt Petr. Tak Jindřich Dolnobavorský dostal se do nebezpečného objetí, z něhož hleděl se vymaniti vpádem do Pasovska r. 1265. S ním spojil se bratr jeho falckrabí Ludvík, který obsazením Chebu byl popuzen proti Přemyslovi. Král český odpověděl zpustošením Dol. Bavor, které však skončilo ústupem Čechů. Přičiněním kurie učiněno bylo příměří r. 1267. Již od r. 1261 byl Přemyslovi od kurie připomínán slib, kterým se zavázal k nové výpravě křížové. R.1264 papež Urban IV. nabízel králi českému odměnou za takový podnik krajiny, kterých by dobyl. R. 1267 Přemysl se rozhodl přispěti řádu proti povstalým Prusům, ne však zadarmo. Vyjednal s řádem, že za svou pomoc proti Prusům dostane se mu podpory při dobývání Galindie, Jatvěžska a hlavně Litvy Zde tedy měla býti založena druhá říše Česká, která spojena se zeměmi českorakouskými měla se státi velmocí, jíž nebylo ve střední Evropě rovné. Olomouc měla býti povýšena na arcibiskupství pro nově dobyté krajiny. Ale právě v tomto bodě plány Přemyslovy skřížila kurie,. která nesvolila k oddělení Moravy od staré arcidiécése. Ještě před rozhodnutím stolice papežské ke konci r. 1267 Přemysl i biskup Bruno spěchali na dolní Vislu. Když však u Toruně již čásť vojska přes zamrzlou řeku přešla, nastala obleva a zmařila výpravu. Přemysl rychle se vrátil, možná, že ho již došly nepříznivé zprávy z Říma. Za zmařené plány na severovýchodě dostalo se králi českému brzy náhrady jinde R. 1268, 4. pros., bezdětný vévoda korutanský Oldřich smlouvou učiněnou v Poděbradech ustanovil Přemysla dědicem svých zemí. Bratr jeho Filip měl býti zaopatřen jinde. Když následujícího roku uprázdnil se stolec patriarchy aquilejského, Přemysl a vévoda Oldřich prosadili volbu Filipovu. Na neštěstí pro Filipa zemřel krátce před tím papež Klement IV. Zda jeho nástupce Filipa potvrdí, bylo nejisto; proto když 4. pros. 1269 vévoda Oldřich zemřel, Filip ucházel se přece o dědictví po něm. S počátku podporován byl uherským králem Štěpánem, který se obával nového rozšíření české moci, avšak když s tímto Přemysl v říjnu r. 1270 sjednal příměří, Filip musil ustoupiti před králem českým, který se sám v zimě vypravil na jih a podrobil úplně Korutany i Krajinu. Mezitím však král Štěpán věrolomně porušil příměří vpádem do Dol. Rakous. K potrestání Uher Přemysl sebral neobyčejně rychle veliké vojsko, s kterým rychle se zmocnil Prešpurku (1271). Mezitím, co Přemysl operoval v sev. Uhrách, Štěpán táhl jižně od Dunaje k hranicím rakouským a štýrským. Zaskočení předešel Přemysl přechodem přes Dunaj pod Prešpurkem a zatlačením nepřítele. Vítězný postup jeho zarazil jednak nedostatek zásob, jednak zpráva, že Jindřich Dolnobavorský ohrožuje Hor. Rakousy. Oba králové smluvili mír, do něhož pojat i Jindřich, 3. čce 1271. Přemysl vydal své výboje v Uhrách, v Korutanech měl však míti volnou ruku. Smrť Štěpánova a zmatky v Uhrách přiměly Přemysla opět k zakročení. Zdá se, že chtěl místo Ladislava dosaditi na trůn svého švakra Belu Zavražděni tohoto dalo Přemyslovi podnět k potrestání Uher novou výpravou na jaře r. 1273. Tehda Přemysl dosáhl vrcholu své moci. I jeho největší odpůrce Jindřich Dolnobavorský prostřednictvím své manželky Alžběty stal se mu přítelem. Když patriarchát aquilejský po obsazení Cividale uznal jej generálním kapitánem, moc Přemyslova sahala od Krkonoš až k Adrii. Nebyl však Přemysl jen dobyvatelem, nýbrž i organisátorem své říše. Hned na počátku své vlády Přemysl zřízením zemského soudu provedl důležitou reformu soudnictví. Za něho začal se lišiti sněm a soud; cúda pražská stala se soudem zemským, při němž založeny byly desky zemské. Úředníci soudu zemského začali se nazývati nejv. úředníky zemskými. Zavedením zřízení krajského nahrazena byla stará ústava hradová, nalézající se v plném rozkladu. Tím provedena tužší centralisace celé moci státní. Při hromadném zakládání měst, vysazování vesnic právem emfyteutickým, kolonisování celých krajů pohraničních obyvatelstvem německým jeví se organisátorská činnost Přemyslova. Jím dovršena veliká revoluce hospodářských poměrů v Čechách ve XIII. stol Hromadným usazováním německého, v řemeslech a obchodě pokročilejšího obyvatelstva v královských městech vymanil země své z odvislosti na průmyslově a obchodně silnějším západě a zjednal zároveň komoře královské nové vydatné příjmy. Jeho kolonisační politika je právě tak finanční jako jeho péče o hornictví a o snesitelné poměry židů. Ovšem poměry národnostní se utvářily jeho činností na neprospěch Čechů. Odpor proti cizím kolonistům a proti privilegiím měst ozývá se již za jeho vlády. Šlechtě se nelíbí ani jeho láska k městům ani jeho přísná vláda, bezohledným vyvazováním zastaveného korunního jmění Přemysl činí si mezi šlechtou nesmířitelné nepřátele. Dokud v zevnější politice Přemyslovi přálo štěstí, lesk královského dvora zaplašoval tyto stíny. »Zlatý král« byl otočen řadou potulných pěvců, kteří v básních opěvali slávu jeho jména. Věda a umění nalezly v Přemyslovi štědrého podporovatele. Skvělá doba vlády Přemyslovy nezůstala bez vlivu ani na českou literaturu. Rokem 1273 nastává v osudu Přemyslově i jeho říše rozhodný obrat; r. 1272 zemřel král německý Richard, a Přemysl nejen že neprosadil své kandidatury, nýbrž ani protestem svých plnomocníků nezabránil volbě Rudolfa Habsburského (1273). Přemysl pracoval tedy u dvora papežského, aby volba Rudolfova nebyla potvrzena, ale bez úspěchu. Právě papeži Řehořovi X. záleželo na tom, aby v říši zavládl konečně pořádek. Marně sliboval Přemysl křížovou výpravu do Sv. země, bude-li po 6 let jist před útokem se strany Rudolfovy za příčinou okkupace říšských zemí. Papež nabízel českému králi prostřednictví jen tehdy, poddá-li se novému králi římskému. To učiniti bránilo Přemyslovi jeho dosavadní postavení. Konflikt byl neodvratný. V říjnu r. 1274 byl vynesen na říšském sněmě v Norimberce výrok, že Rudolf má se zmocniti všech říšských zemí, které byly někým neoprávněně zabrány, a že král český, který nepřijal do roka a dne svých zemí v léno od nového krále římského, k nim pozbývá všech práv. Poněvadž Přemysl na opětovnou obsílku se nedostavil, byl prohlášen již v květnu r. 1274 za zbavena zemí alpských. Již v létě Rudolf vyjednával s arcibiskupem salcpurským Bedřichem a s jinými praeláty v zemích alpských, aby vyvoláno bylo povstání proti Přemyslovi. Prozatím však akce ta se nezdařila. Konečně došlo 24. čna r. 1276 ke zjevnému prohlášení války, v kterém Rudolf dal Přemysla a jeho spojence do říšské klatby, a arcibiskup salcpurský rozvázal jeho poddané z přísahy věrnosti. Přemysl očekával útok do západních Čech a proto postavil své vojsko u Teplé. Rudolf chtěl skutečně s počátku postupovati přes Cheb, ale když se mu podařilo Jindřicha Dolnobavorského pohnouti k odpadnutí od Přemysla, obrátil se od Norimberka k jihu, vtrhl do Hor. Rakous a táhl po Dunaji k Vídni. Od jihu Menhart Tyrolský s bratrem Albertem Gorickým, podporováni povstáním šlechty, dostali do své moci vévodství Korutanské a Štýrsko. Přemysl chtěl pochodem do Rakous zabrániti postupu nepřítele na Vídeň, přišel však pozdě. Vídeň byla již oblezena, Rudolfovi přicházely přes Semmering posily ze Štýrska a Korutan, vojsko Přemyslovo ztenčovalo odpadávání rakouské šlechty a největší ránu mu způsobilo vzbouření Vítkovců. Vítkovci vedle ostatních příčin nenáviděli Přemysla, protože založením kláštera zlatokorunského po bitvě u Kressenbrunna, založením Budějovic, Hluboké a Protivína skřížil jejich plány zříditi si v Již. Čechách sevřené území. Tímto povstáním Přemyslova situace stala se strategicky nemožnou. Byl nucen učiniti s Rudolfem 21. list. 1276 mír u Vídně, jímž se vzdal Rakous, Štýrska, Korutan, Krajiny a Chebska a ponechal si jen Čechy a Moravu; Rakousy severně od Dunaje byly dány jakožto věno dceři Rudolfově, Gutě, ustanovené za manželku pro syna Přemyslova Václava, nebudou-li vyplaceny za 40.000 hř. stříbra. Při provádění podmínek míru vyskytly se nové obtíže, protože obě strany jednotlivé články si vykládaly ve svůj prospěch. Přemysl především nemínil ponechati bez trestu zradu Vítkovců, třebas byli pojati do vídeňského míru. Ačkoliv byly 6. květ. a 12. záři 1277 sjednány ještě dvě smlouvy o nejdůležitější otázky sporné, byl nový konflikt neodvratný. Oba soupeři hledali spojenců. Přemysl získal slezská i polská knížata, markrabí braniborského a míšeňského, vévodu dolnobavorského, některé rakouské pány a město Vídeň. Rudolf, který brzy odhalil spiknutí v Rakousích, vešel ve spolek s Ladislavem IV. Uherským. Přemysl odhodlal se v létě r. 1278 k offensivě, ale zdržel se jednak obléháním pevných míst při hranicích moravskorakouských, jednak zdlouhavým příchodem vojska spojenců. Tím Rudolf získal čas, sebrat nejen kontingenty z Rakous, Štýrska, Korutan, Salcpurska, ale také dočkal se těžké jízdy, která táhla z jihozápadního Německa. Když potom se spojil s četným vojskem uherským, učinil 26. srpna 1278 útok na postavení Přemyslovo mezi Dürnkrutem a Drösingem. Na začátku štěstí klonilo se na stranu českou. Oddělení, kterému velel Rudolf osobně, ustupovalo. Avšak brzy čásť těžké jízdy, kterou ustanovil Rudolf jako zálohu, způsobila obrat. Po ústupu některých sborů českých, jako Miloty z Dědic, celé vojsko Přemyslovo bylo obráceno na útěk. Král vida porážku svých vrhl se do nejhustších řad nepřátel a nalezl smrť po zoufalém boji vražednou rukou osobních nepřátel. Tragickým pádem jeho ztroskotaly se i velkolepé jeho plány a říše Česká vržena ve vývoji politickém i hospodářském o několik desítiletí zpět. – Z literatury o Přemyslovi vedle Palackého, Tomka, Dudíka, Hubra a Bachmanna jsou nejdůležitější tyto spisy: Lorenz Ottakar, Geschichte König Ottokars II. von Böhmen und seiner Zeit (Víd., 1866); Kalousek, Die Behandlung der Geschichte Přemysl Ottakars II. in Prof. O. Lorenz' Deutscher Gesch. (»Abh. Böhm. Ges. Wiss.«, Vl. F, 7 sv.); Pekař Jos., Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na něm. trůn (»Čas. Mat. Mor.«, XVI. a XVII.); Goll Jar., Čechy a Prusy ve středověku (Praha, 1897). Úplný seznam literatury lze nalézti v Zíbrtově Bibliografii II. JBN.

Související hesla