Prvoci

, Protozoaživočichové s tělem tvořeným jednou buňkou (o velikosti 0,002 – 3 mm), která vykonává všechny nutné životní funkce. Některé druhy se sdružují do kolonií, v nichž se mezi jednotlivými buňkami mohou vytvářet určité vztahy vedoucí k jejich funkční specializaci. Někteří prvoci mohou podle vnějších podmínek měnit způsob výživy (z autotrofní na heterotrofní); stírají tak hranici mezi živočichy a rostlinami (např. krásnoočka). Tělo prvoka tvoří protoplazma (buněčná cytoplazma a jaderná karyoplazma). Většina prvoků má jedno jádro, některé druhy mají dvě i více jader. Cytoplazma tvoří dvě vrstvy: vnější ektoplazmu a vnitřní endoplazmu. Vnější vrstva se zahušťuje v pelikulu. Někdy povrch buňky vylučuje pevnou ochrannou vrstvu, kutikulu. V cytoplazmě se nacházejí různé organely, které vykonávají všechny životně důležité funkce. Výživu prvoci přijímají v tekutém (osmóza) i v pevném (fagocytóza) stavu. Rozmnožují se nepohlavně (dělením, pučením nebo plazmotomií, tj. rozpadem vícejaderných buněk), pohlavně (kopulací nerozlišených, tj. hologamních, nebo rozlišených, tj. merogamních, pohlavních buněk), konjugací. – Prvoci jsou vázáni na vlhké prostředí, žijí ve vodě, ve vlhké půdě nebo jako symbionti, komenzálové či paraziti v tělech jiných organismů, kde často způsobují závažná onemocnění. Za nepříznivých podmínek vytvářejí odolné, dlouho přežívající cysty. Mají mnohostranný význam, uplatňují se při samočištění vod, jako půdní bakteriofágové, střevní symbionti. Prvoci se v současnosti dělí do většího počtu kmenů, např. bičíkovce, kořenonožce, výtrusovce, výtrusenky , opalinky, nálevníky.

Ottův slovník naučný: Prvoci

Prvoci (Protozoa) jsou jednobuněční ústrojenci živočišní rozměrů poměrně nepatrných, jednotlivě žijící nebo spojení v jednoduché kolonie. Tělo jejich složeno jest z jediné buňky, vykazující modifikované části protoplasmatu, t. zv. organula. V nejjednodušším případě má prvok tvar nahé bezblané massy protoplasmatu, uvnitř které se nachází jedno jádro. Protoplasmatická tato substance dříve se zvala sarkodou. Jest povahy polotekuté a má vlastnosti charakterisující projevy života. Tyto jeví se v zažívání a assimilaci, dýchání, vyměšování, dráždivosti na popudy původu fysikálního neb chemického, v pohybu, růstu a rozmnožování. Verworn pozoroval dráždivost Amoeb různými experimenty. Osvětlí-li se (podle Engelmanna) Pelomyxa náhle, zakulatí se. Podle Schaudinn a jest Amoeba velmi citliva k paprskům Roentgenovým. Při elektrickém dráždění (podle Verworna) pohybuje se Amoeba směrem ke kathodě a mění svou formu. Jest galvanotaktická negativně. Teplota 0° až nad + 35 °C bývá hranicí pro dráždivost teplem u Amoeba limax. Jsou-li drážděny chemicky, Amoeby zakulují se opět, zatahujíce své pseudopodie. Mechanickým drážděním rovněž se stahují v kouličku. Někdy tělo prvoků jest formy neproměnlivé, jindy proměnlivé (individua ametabolická a metabolická). Začasté lze rozeznati zrůznění protoplasmatu; bývá to pevnější, hyalinní a světlo silněji lámající vrstva vnější (ektoplasma, ektosark) a pak řidší, zrnky bohatá vrstva vnitřní (endoplasma, entosark). Obě vrstvy přecházejí v sebe beze zvláštních hranic. Vnější vrstva jest sídlem zjevů kontrakce; vnitřní zprostředkuje hlavně zpracování potravy a obsahuje v sobě jádro a mívá pak v sobě kapky tuku, zrnka pigmentová, zrnka exkreční, krystallky různé, glykogen, škrob, paramylová zrnka, řasy souživné, různé vakuoly atd. Zhusta bývá celé tělo kryto blankou, zv. cuticula nebo pelicula, která odpovídá bláně buněčné jednotlivých buněk pletivných. Na povrchu těla bývají vysílány výběžky protoplasmatu, sloužící k pohybu a vyhledávání potravy, jež pomalu jsou vysílány ven a pomalu se zase zatahují dovnitř, zvané pseudopodie (panožky), mající různý tvar a vykazující začasté proudění protoplasmatu. Někdy spolu splývají a tvoří sítě. Jindy jest povrch těla opatřen stálými jemnými výběžky, které vykazují velmi čilý pohyb. Zovou se podle svého útvaru brvami anebo bičíky (cilia n. flagella).

Jádro prvoků má různou podobu; jest buď měchýřkovité (a to nejčastěji), anebo podlouhlé, páskovité, zaškrcené, růžencovité, podkovovité atd. Počet jader jest rovněž různý, ale větší počet jader bývá obyčejně ve spojení s rozmnožováním. Nejčastěji jest jen jedno, někdy jsou stabilně 2 (Paramoeba) neb více neb velký počet (Actinosphaerium 20 – 500). Co se týče dělení jádra u Protozoí, děje se všemožnými modifikacemi množení přímého, mitotického i složeného; avšak nejčastěji to bývá dělení přímé. Centrosom, úplně odpovídající centrosomu u Metazoí, neexistuje u Protozoí. U některých Heliozoi však jest obdobné organulum s centrosomem. Bývá umístěno ve středu těla a představuje tělísko, jež se intensivně zbarvuje barvivy na jádra. Jest činno při množení dělením, nikoliv však pučením. U zástupce Amoeb Paramoeba Eilhardii centrosom zastupuje t. zv. tělísko vedlejší. Při množení sporami děli se nejprve toto vedlejší čili postranní tělísko, které leží poblíže jádra a jeví se silně světlo lámajícím; pak teprve dělí se jádro samo, a to tak, že vždycky fragment jádra připadne fragmentu tělíska vedlejšího. Rovněž při množení se Noctiluký a dělení jader Actinosphaeria funguje podobné centrosoma. Podle Bütschliho však lze nejlépe s centrosomem Metazoí srovnávati mikronucleus Cilíat.

Dále bývá v plasmatickém těle kontraktilní čili pulsující vakuola, která slouží při dýchání a pravděpodobně i exkreci. Bývá jedna nebo jest jich více (pro určitý druh však určitý počet). Jest umístěna ve vnější vrstvě endoplasmatu, a to jakožto mezera v tomto, naplněná čirou tekutinou. Zmnožením této tekutiny vakuola nabývá větších rozměrův až k jisté velikosti, ale pak kontrakcí obsah svůj vypustí ven a v témž okamžiku oku zmizí. Za nějaký čas objeví se zase a celý process se opakuje. Kontraktilní vakuola schází jen nemnohým sladkovodním prvokům, za to u mořských bývá jen zřídka. K zažívání slouží potravní vakuoly, t. j. nahromadění vodnaté tekutiny, do které vylučuje sousední plasma kyseliny a fermenty; těmito rozpouštějí se záživné části potravy ve vakuole a mohou býti assimilovány. Neztrávené části potravy vyvrhnou buď zase ony vakuoly, anebo vvběhnou ektoplasmatem. Přijímání potravy děje se u nahých forem tak, že potravní tělíska jsou prostě oblévána tělem prvoka nebo pseudopodiemi. U forem opatřených kutikulou bývá přítomen určitý otvor ústní (z analogie k Metazoím nazvaný cytostom), určený pro přijímání potravy. K otvoru ústnímu přikládá se někdy jícen (cytopharynx). U některých z prvoků, hlavně u Ciliat, býva i otvor řitní (cytopyge). U některých z prvoků děje se přijímání potravy celým povrchem těla (u cizopasných tvarů neb u tvarů žíjících po způsobu rostlinném). Nálevníci rournatí (Suctoria) přijímají potravu zvláštními ssacími rourkami (suctoria).

Zhusta prvoci jsou opatřeni schránkou nebo kostrou. Schránka jest buď chitinovitou nebo vápenitou, nebo křemitou, nebo slepenou (agglutinovanou). Avšak skořápka z uhličitanu vápenatého jest nejobvyklejší. Kostry mřížovců vynikají krásou a složitostí i jsou buď křemité nebo z organických silikátů, nebo z acanthinu. Flagellata, Ciliata a Suctoia mívají schránku v podobě obalu vzhledu chitinového neb rosolovitého, formy přisedlé. Zvláštností zmíněných tří skupin prvoků jest okolnost, že někteří jejich zástupci jsou opatřeni zvláštním stvolem, někdy stažitelným. K ochrannému zřízení náležejí také trichocysty a trichity nálevníků, dále žahavá organela, zv. nematocysty (u některých nálevníků), a pólové schránky Myxosporidií. Prvoci jsou schopni regenerace v partiích těla, kde bylo zachováno jádro. Hofer na př. rozdělil Amoebu na dvé tak, že v jednom díle bylo jádro, v druhém nebylo; v onom případě oddělený díl choval se jako netknuté Amoeby, v tomto zašel úplně za 9 – 10 dní. Ciliata a Gregariny vytvořují v exoplasmatě kontraktilní substanci ve formě vlakének, zvaných myonemy. U Stentora vykazují příčné pruhování a ve stvolu Vorticel dostupují nejkomplikovanějších poměrův a nejsložitější struktury. Někteří nálevníci bičíkovití (hlavně Eugleny a Phytoflagellata) mají skvrny oční čili stigmata, která se skládají z jemné plasmatické substance základní, ve které jest ulozeno množství rudých zrnek, povahy olejnaté; mimo tato jsou tu přítomna amylová nebo paramylová zrnéčka, která tvoří jakési těleso čočkovité. Jsou to velmi jednoduchá organula, reagující na podráždění světelné.

Rozmnožování děje se několikerým způsobem: 1. dělením ve dví (hemitomie), buď podélným nebo příčným neb šikmým; 2. vnitřním nebo vnějším pučením (gemmatio); 3. tvorbou spor (sporulatio) a 4. konjugací dvou individuí (conjugatio). Dělení ve dví děje se ve zvířeti i ve stavu aktivním i za klidu, na př. při encystaci. Jest to nejhojnější způsob rozmnožování u prvokův a jest zastoupeno ve všech jejich skupinách mimo Sporozoa. Dělení takové na př. u Amoeby děje se buď přímo anebo mitotickým dělením jádra. Jádro se zaškrtí, protáhne a rozdělí ve dvě kulovité částice, t. zv. jádra dceřinná; pak se zaškrtí plasma, až se úplně odškrtí. Každé tímto způsobem nově vzniklé zvíře má své jádro; jedno z nich si pak ponechá starou kontraktilní vakuolu, druhé si vytvoří novou. Při pučení jsou části dělením vzniklé nestejně veliké a různě organisované; větší se zove zvířetem mateřským, menší pupenem; těchto však může býti větší počet. Tento způsob množení jest vlastním pro Suctoria, objevuje se však i v jiných skupinách prvoků. Při rozmnožování sporami jádro se rozdělí ve veliký počet částic, mezi čímž plasma zůstává dlouho nerozděleno; posléze se však náhle rozpadne a čásť jeho v podobě s hloučku obdá čásť jádra, tím vzniknou t. zv. spory, které z těla původního prvoka dostanou se ven, po nějaký čas žijí samostatně, jsou někdy opatřeny bičíky, až se posléze změní v mladá individua tvarů definitivních. Tento způsob množení jest zastoupen hlavně u Foraminifer a Sporozoí. Koujugace uvádí se některými autory za pohlavní způsob množení, při němž obě individua buď na čas se spojují a obsah jaderný si navzájem vyměňují neb úplně plasmatem i jádrem splývají. Při konjugaci lze někdy pozorovati zjev sexuálního dimorfismu. Nebývají totiž obě individua vždycky stejně veliká a stejně utvářená; samičí individua bývají mohutnější, větší, a buď se vůbec nehýbou, anebo jen nepatrně (makrogamety, óospory); jedinci samčí pak bývají malincí, silně pohybliví (mikrogamety, zóospory). Někdy se střídá množení pohlavní s nepohlavním a začasté rozmnožování téhož prvoka děje se způsobem několikerým. Množeni prvoků bývá tak mohutné, že někteří jejich zástupci produkují během několika málo týdnů potomstvo čítající milliony. Mladá individua liší se někdy od dospělých velikostí a formou, jsouce jaksi larvami dospělých; zejména bývají mladí jedinci opatřeni brvami nebo bičíky, které později ztrácejí.

Prvoci žijí ve vodě neb alespoň ve vlhku, značná čásť jich cizopasí. Jsou-li nuceni žíti po nějaký čas v poměrech, kde jest méně vlhka, jsou začasté schopni uchrániti se před škodlivými těmi poměry, encystujíce se, t. j. stáhnou se kulovitě jisté změny na těle prodělávajíce a obdají se pevnou blanou ochrannou. U forem opatřených skořápkou děje se encystace uvnitř této. Velmi zhusta ve stavu encystace se rozmnožují, a to dělením i tvorbou spor. Někdy jest cysta dvoj-i trojnásobná. Podmínky encystace vůbec jsou: vypařování neb úplné vyschnutí vody, při čemž vznikají cysty trvalé, zkažení vody, zima, rozmnožování ve stavu klidu, konjugace, zažívání, nebo nedostatek potravy. Někteří prvoci žijí volně lezouce nebo plovouce (plovou na př. Radiolarie, u nichž pseudopodie slouží hlavně k tomu, aby zvyšovaly odpor tření, a jako hydrostatický apparát tu někdy fungují vakuoly, jejichž tekutina jest specifický lehčí než mořska voda); jiní jsou přisedlí buď dočasně nebo trvale a opět jiní cizopasí na jiných zvířatech. Žijí buď jednotlivě nebo tvoří kolonie. Potrava jejich skládá se z drobných rostlin a zvířat, neb u parasitických forem z výživných látek jejich hostitele. Prvoci sladkovodní jsou téměř všichni kosmopoliti. Fossilními formami jsou zejména Foraminifery a Radiolarie. Prvoci byli objeveni roku 1675 Leeuwenhoekem. Wriesberg je ve stoleti XVIIl. poprvé pojmenoval Animalcula infusoria, Goldfuss a Siebold nazvali je Protozoa. Dujardin první podal výklad o jejich protoplasmatickém těle proti Ehrenbergově theorii, že Prvoci mají veškeré orgány jako Metazoa. Vedle uvedených náleží mezi čelné badatele v oboru prvoků dále: O. F. Müller (Dán), Max. Schulze, Stein, Claparčde, Lachmann, Haeckel, Cienkowski, Wrzesniowski, Bütschli, Leydig, Greeff, Hertwig, Maupas, Laveran, Klebs, Schaudinn atd.

Systém prvoků podle Langa: I. Sarcodina, která mají nahé tělo a pseudopodie; úst nemají a množí se dělením, pučením a tvorbou spor. II. Flagellata, která mají 1 neb více bičíků, pulsující vakuolu, často ústa a řiť, množí se dělením a sporulací; žijí většinou v sladkých vodách, zřídka jen v moři a parasitický. III. Sporozoa, endoparasitičtí prvoci, kteří v dospělosti nemají žádných organul; ektoplasmatický jejich obal jest bez otvorů, výživa endosmotická. Množí se hlavně sporami a často děje se rodoměna. IV. Ciliata, mající množství krátkých, jemných brv, pulsující vakuolu, téměř vždycky ústa i řiť, makronucleus a mikronucleus; jsou volní, přisedlí a parasiti; množí se hlavně dělením a konjugací. V. Suctoria mají ssací rourky, pulsující vakuolu, makronucleus a mikronucleus; nemají úst ani řiti, množí se pučením.

Literatura, jíž bylo použito: Chr. G. Ehrenberg, Die Infusionsthierchen als vollkommene Organismen (Lip., 1838); T. W. Engelmann, Beiträge zur Physiologie des Protoplasmas (Pflügers Arch., 1869); Fr. Eil. Schulze, Rhizopodenstudien (»Arch. für mikr. Anat.«, 1877); O. Bütschli, Protozoa (Bronn's Klassen und Ordnungen des Thierreichs, 1880 – 89); M. Verworn, Biologische Protistenstudien (»Zeitschrift für wiss. Zool.«, 1888); V. Ševiakov, Ueber die geografische Verbreitung der Süsswasser-Protozoen (Petr., 1893); A. Haeckel, Systematische Phylogenie der Protisten und Pflanzen (Berl.,1894); Y. Délage a F. Hérouard, Traité de zoologie concrčte (Pař., 1896); F. Schaudinn, Ueber den Einfluss der Roentgenstrahlen auf Protozoen (»Arch. für d. ges. Physiol.«, 1899); A. Lang, Lehrbuch der vergleichenden Anatomie der wirbellosen Thiere; Protozoa (Jena, 1901). MBbr.

Související hesla