Puchmajer Antonín Jaroslav

, český básník a překladatel; katolický kněz. Vydával almanachy Sebrání básní a zpěvů a Nové básně (celkem 5 svazků), kolem nichž shromáždil přední obrozenské básníky, tzv. první novočeskou školu básníků, která přijala Dobrovského sylabotónickou prozódii pro soudobá i antická metra (V. Nejedlý, J. Nejedlý, Š. Hněvkovský, F. M. Pelcl, J. Jungmann, J. F. M. Rautenkranc, F. V. Hek, F. J. Vavák, V. Hanka, J. Palkovič, B. Tablic). Autor ód (Óda na Jana Žižku z Trocnova, Na jazyk český), anakreontské a vlastenecké lyriky (Fialky), bajek a básnické jazykové příručky Rýmovník aneb Rýmovní slovník. Překládal z literatury ruské, francouzské, německé a polské, zabýval se romštinou.

Ottův slovník naučný: Puchmajer Antonín Jaroslav

Puchmajer Antonín Jaroslav (* 7. led. 1769 v Týně nad Vltavou – † 29. září 1820 v Praze), od r. 1807 farář v Radnicích u Plzně, organisátor první novočeské školy básnické. V Praze na filosofii odchováván byl v duchu osvícenském od Seibta, Cornovy a Meisznera, kterýžto učitel v něm vzbudil zálibu pro literatury západní, zejména německou. Již jako student Puchmajer jal se překládati do němčiny hlavně Mendozův španělský román »Lazarillo de Tormes«. Spolužák Šeb. Hněvkovský však probudil v Puchmajerovi vědomí národní, F. F. Procházka a Dobrovský udíleli mu rady v příčině jazyka a prosodie, a tak za vzorem gottinského »Hainų vzniklo r. 1791 sdružení básnické, jehož přední členové: Puchmajer, Hněvkovský a Vojt. Nejedlý usilovali vzkřísiti poesii českou v duchu vlasteneckém i novoevropském a na základě Dobrovského poesie přízvučné. Plodem toho úsilí, kromě knih od jednotlivců porůznu vydaných, byl almanach Sebrání Básní a Zpěvů, redigovaný od Puchmajera (Praha, I. 1795; II. 1797; III.) s názvem Nové Básně (1798; IV. 1802 a V. 1814), kde k anakreontským popěvkům, epigrammům, veršům didaktickým, idyllám, elegiím a ódám, jež pěstovala starší družina Thámova, druží se již básnické epištoly, lyrika popisná, veršovaná bajka, ballada i romance a epos hrdinské i komické. Duch, který zde vládne, je západoevropské rokoko, zejména jeho vzory francouzské a německé a také polské. Účelem Puchmajerovým bylo povznésti hlavně stránku formální, originálnosti nedbal. Opravdu také jeho ballada Král Jiří a Vaněk Všeboj je jen obměnou Bürgrova »Der Kaiser und der Abt«, písně Puchmajerovy jsou podle Kleista, Bürgra a Blumauera, básně selankovité podle Karpińského, ódy podle J. B. Rousseaua, Karpińského i Kniaźnina, a bajky, vlastní i nejoblíbenější druh Puchmajerova veršování, jen z malé části přímo podle Lafontaina a Floriana, většinou pak podle polského textu Kniaźninova a Krasického. Národní smýšlení své Puchmajer veršem rázně vyslovil v Ódě na Jana Žižku z Trocnovai v Hlasu Čecha (Nové Básně, 1802) a v básni Na jazyk český (1816). Obratnost svou překladatelsko u Puchmajer ukázal zejména převodem Montesquieuova Chrámu Gnídského (Praha, 1804), jejž pořídil podle polského zpracování Szymanowského (1776) hexametrem a opatřil významnou předmluvou, kde vyložil své mínění o literární jednotě slovanské. Neméně důležita jest i předmluva Puchmajerova k jeho sebraným básním z r. 1820 (vydal je teprve Vojt. Nejedlý v Praze 1833 s názvem Fialky), kde Puchmajer objasňuje své stanovisko umělecké a zná se ke svým předlohám. – Vedle básnictví Puchmajer zabýval se také filologií. Praktickým potřebám hověl jeho Pravopis rusko-český (t., 1805), z něhož po dlouholetých studiích vyrostla soustavná ruská mluvnice (Lehrgebäude der russischen Sprache. Nach dem Lehrgebäude der böhmischen Sprache des H. Abbé Dobrovský, t., 1820), vydaná nákladem Č. Musea, věnovaná ovdovělé carevně a schválená petrohradskou akademii. Dále Puchmajer vypracoval, užívaje zásob Dobrovského, II. díl jeho slovníku (Deutschböhmisches Wörterbuch, II., t., 1821), jejž po smrti Puchmajer-ově ukončil V. Hanka. A posléze zabýval se i cikánštinou a řečí zlodějskou (Román i Čib, d. i. Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner-Sprache. Dazu als Anhang die Hantýrka oder die Čechische Diebesprache, t., 1821). Puchmajer měl zálibu také v přírodopise. Přeložil Pojednání o bylinářství v Čechách od hr. Kašp. ze Šternberka (t., 1819) a chystal se také psáti knihu o ptactvu, ke které však nedošlo. Z ostatních spisů Puchmajerových budiž uveden Rýmovník aneb rýmovní slovník, jejž vydal a životopis připojil Jos. Vojt. Sedláček (Plzeň, 1824) a Nedělní kázání i Sváteční kázání (t., 1825 a 1826). O životě Puchmajerově kromě nástinu Sedláčkova viz stať Jana Ježka při »Sebraných básních« (2. vyd., Praha, 1881, »Nár. Bibl. « sv. LXVII); o významu literárním Ferd. Schulz, Česká balada a romance (»Osvětæ 1877, 58), C. Ibl, Bájky Puchmajerovy (Výr. zpráva č. reálky v Pardubicích, 1882), Jan Máchal, Ant. J. Puchmajer (Pr., 1895) a Jar. Vlček, První novočeská škola básnická (t., 1896) i v Dějínách č. lit. II., 1, 209 sl.; srov. také Jar. Šťastný, Čtenářské společnosti v Radnicích a ve Spáleném Poříčí (otisk z výr. zpr. č. gymnasia v Plzni, 1902). Včk.

Související hesla