Purkyně Jan Evangelista

, český lékař, přírodovědec a filozof; profesor na univerzitě ve Vratislavi (kde založil první fyziologický ústav v Evropě) a na univerzitě v Praze. Organizátor vědeckého a kulturního života, národní buditel. Původně studoval bohosloví, později vystoupil z piaristického řádu. Věnoval se fyziologii, v roce 1825 objevil buněčné jádro v ptačím vejci a objasnil význam buňky jako základní strukturní a funkční jednotky rostlinných a živočišných organismů. Řada buněčných struktur, které objevil, nese jeho jméno (např. Purkyňovy buňky v mozečku, obraz cév v oku zvaný Purkyňova blesková figura, Purkyňova vlákna v srdci aj.). Zabýval se optikou. Spoluzakladatel Spolku českých lékařů a Časopisu lékařů českých, od roku 1853 vydával český přírodovědecký časopis Živa, usiloval o založení české akademie věd. Pod vlivem klasické německé filozofie vytvořil panteistický názor s dynamickým pojetím světa, který vyložil v díle Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce.

Ottův slovník naučný: Purkyně Jan Evangelista

Purkyně Jan Evang. (dříve psával se Purkinje), slavný fysiolog český (* 17. pros. 1787 v Libochovicích – † 28. čce 1869 v Praze). Rodina jeho pochází z Litoměřic, kde ještě jeho prapraotec byl v radě městské; praděd jeho usadil se jako řezník v Libochovicích, otec pak jeho věnovav se studiím, stal se hospodářským úředníkem na panství knížat Dietrichšteinských, s počátku ve Vlachově Březí a později, oženiv se s dívkou selskou Rosalií Safránkovou, přesazen byl do Libochovic. Otec jeho zemřel u věku 40 let, zanechav mimo Jana ještě dva syny, Emanuele, který brzy zemřel, a Josefa. Jan Purkyně nabyl počátečního vzdělání na škole v Libochovicích, načež hudbě se vyučiv, poslán byl jako chorista do Mikulova na Moravě. Tam odbyv s dobrým prospěchem školy normální a gymnasíjní, vstoupil do řádu piaristského maje v úmyslu oddati se výhradně vědám a státi se učitelem za příkladem mnohých slavných mužů, kteří z řádu toho vyšli, jako Voigt, Dobner, Konarski a j. Odbyv noviciát v Staré Vodě na Moravě při slezských hranicích, poslán byl do Strážnice, kdež vyučoval v druhé třídě grammatikální. Tenkráte již počal se zabývati jazykem i literaturou českou uče se též horlivě italštině a francouzštině. R. 1806 vyučoval v první normální třídě v Litomyšli a tu četbou seznámil se s novější filosofií německou, jmenovitě Fichtovou. Poznav tak, že jsou ještě vyšší stupně světa vědeckého, a cítě se zároveň sám povzbuzena k vyšší činnosti vědecké, vystoupil téhož roku z řádu, aby v poměrech svobodnějších mohl i svobodněji věnovati se vědám. Odešel do Prahy, vstoupil na universitě do druhého roku filosofie, živě se opakováním filosof. přednášek se synem barona Schuttersteina. Ve třetím roku filosofie přijat byl za domácího učitele do domu Weitenwebrů na Hradčanech, kdež ztrávil půldruhého roku zabývaje se svobodně studiemi a nemoha k určitému stavu se rozhodnouti, chtěl tráviti život pouze jako literát. Na přímluvu dra Pohla stal se učitelem filosofických předmětů mladého barona Ferdinanda Hildprandta a ztrávil s nim zejména delší dobu na hornické akademii ve Šťávnici, kdež Purkyněňova záliba v přírodních vědách jen byla podporována. Když pak jeho chovanec vstoupil do vojska jako člen české gardy proti Napoleonovi, Purkyně opustil svoje postavení a podporován od rodiny Hildprandtů oddal se studiu lékařství, pokládaje toto za jediný prostředek k důkladnému poznání přírody, a zvláště oddal se fysiologii. První dvě léta pracoval pilně pod prof. Ilgem a assistentem Krombholzem, poslední pak dvě léta svých lékařských studií trávil ve všeobecné nemocnici jako praktikant na chirurgickém oddělení Fritzově. Po skončených studiích měl v úmyslu vydati se na cestu do Švýcar k Pestalozzimu a Fellenbergovi, aby se seznámil prakticky s jejich methodami vychovávacími a poznal zřízení ústavu hofwylského; zamýšlelť podle jejich vzorů a pomocí barona Hildprandta zaříditi v Blatné zvláštní vychovávací ústav pro přírodovědu. Zanášeje se toliko plány o uskutečnění nové své myšlenky, nepomýšlel ještě na přísné zkoušky doktorské. Fritzův list, ve kterém mu sděloval, že pruský gen. lékař prof. Rust (jehož z Vídně vypudily neudržitelné poměry do Berlína) v Praze hledá schopného mladíka, který by prostudoval zahraničné ústavy zvěrolékařské a potom se stal prof. na vojenském zvěrolékařském ústavě v Berlíně, přiměl Purkyně, ač nabídky nepřijal, aby s doktorátem již neotálel. Napsav inaugurační dissertaci Beiträge zur Kenntniss des Sehens in subjectiver Hinsicht byl po veřejné disputaci r. 1818 na doktora lékařství povýšen, načež se stal assistentem anatomie a fysiologie u prof. Ilga a Rottenbergra. Inaugurační spis jeho získal mu mimo jiné přízeň Goethovu i Rustovu, kterýžto zejména pobádal jej ke studiím dalším. Od té doby Purkyně věnoval se celou myslí svému povolání, snaže se nejen osvojiti si vše, co před ním ve vědě badáno a popsáno bylo, ale i sám brzy odvažoval se na samostatná badání vědecká, aby brzy zásluhy si získal k dosažení professury na některé fakultě lékařské. Ucházel se skutečně r. 1820 o uprázdněnou profossuru pathologie a farmakologie na universitě v Praze a později o prof. fysiologie v Pešti, avšak bez úspěchu, když tu r. 1822 dostal od Rusta z Berlína list, v němž mu sděluje, že se právě uprázdnila ve Vratislavi stolice fysiologie. Ačkoli několik tehdy již známých fysiologů německých o místo to se ucházelo, vyzýval jej Rust, aby přece i on svého štěstí zkoušel a do Berlína přijel. Učiniv tak, byl také skutecně k doporučení Rustovu od ministra Altensteina za prof. fysiologie na universitu do Vratislavě dosazen. Vyřídiv své záležitosti v Berlíně navštívil odtud k vyzvání Goethovu Výmar, kdež s Goethem po celý týden přátelsky se bavil, načež od něho do Jeny doporučen i tam s mnohými znamenitými učenci a spisovateli osobně se seznámil. Navrátiv se ještě do Prahy, odebral se do Vratislavě o velikonocích r. 1823. Přijeti jeho v novém působišti nebylo příznivé. Fakulta Iékařská, která navrhovala prof. Gruithuisena z Mnichova a nelibě nesla, že proti jejímu návrhu dosazen byl učenec z Rakouska, odkud podle jejich předsudků ničeho dobrého nadíti se nebylo, zadala proti jeho jmenování k ministerstvu zvláštní politovací podání a snahy jeho nikterak nepodporovala, jmenovitě tehdejší professor anatomie Otto, v jehož ústavě Purkyně měl přednášeti, činil mu stále všemožné obtíže. Také přednášky jeho, kteréž proti dosavadnímu zvyku nekonal dogmaticky, nýbrž založil na půdě experimentální, nedocházely pochopení a staly se předmětem stížností. Přese všecky nesnáze, kteréž jej tu potkávaly, Purkyně od nastoupení své činnosti učitelské sledoval důsledně a vytrvale vytčený sobě cíl, reformu fysiologie, by z vědy ryze theoretické a dogmatické stala se přísnou vědou pokusnou. Experimentální jeho práce nabývaly takového rozsahu, že skrovný pokoj, vykázaný Purkyněňovi za pracovnu, nestačil, a tak r. 1831 učinil poprvé návrh na založeni samostatného ústavu fysiologického. Ten však do ministerstva se ani nedostal, byv universitním kuratoriem jako příliš smělý zadržen. Založil tedy Purkyně ústav takový ve svém bytě a na svůj náklad, jakkoliv sám s finančními nesnázemi stále zápolil. Když pak si r. 1832 vymohl také veliký Plösslův mikroskop a pak občasné příspěvky na svoje pokusy, počala v pracovně Purkyně-ňově vznikati řada epochálních prací histologických. Následek toho byl, že Purkyně napsal r. 1836 poznovu obšírný pamětní spis o založení samostatného ústavu fysiologického, ve kterémž také podrobně vytkl svůj programm přednášek fysiologických. Spis ten zaslán byl ministerstvu do Berlína a v listopadu r. 1839 odevzdán byl nový dům Purkyněňovi za ústav fysiologický, prvý toho druhu v Německu vůbec. Zařizování nového ústavu potřebnými pomůckami učebními, zvláště sbírkami praeparátů anatomických a histologických, modelův i přístrojů fysikálních a fysiologických zabralo činnost Purkyněňovu v dalším období vratislavském téměř úplně. I když počalo se mu dostávati v cizině úspěchův a uznání, nepřestal nikdy toužiti po tom, aby se opětně mohl vrátiti do vlasti. První příležitost k návratu naskytla se mu r. 1835. Tehdy žádal do Prahy o jednu z uprázdněných professur anatomie nebo fysiologie. Jednání se však rozbilo o to, ze rakouské ministerstvo nechtělo mu v počet let služebních započítati léta ztrávená v cizině. Stav se r. 1848 při jubileu pětistoletého trvání university pražské čestným doktorem pražské fakulty filosofické, byl nejv. rozhodnutím ze dne 30. října r. 1849 povolán za prof. fysiologie do Prahy. První jeho starostí bylo, aby si tu zařídil ústav fysiologický s knihovnou, potřebnými sbírkami a pomůckami (otevřen slavn. 6. říj. 1851), v letním běhu 1850 pak započal svoje přednášky. A tu s obzvláštním důrazem sluší vytknouti, že Purkyně svoje čtení akademická nekonal jenom jazykem německým, který od r. 1848 místo latiny stal se obligátním, nýbrž i česky, a to nikoli snad jen přednášky ojedinělé, jako se do té doby dálo na př. s českými přednáškami o zdánlivé smrti, nýbrž i plná, systematická kollegia. R. 1861 zvolen byl za poslance do sněmu zemského za okresy slansko-velvarsko-libochovický, r. 1866 stal se čestným doktorem lékařství university vídeňské, r. 1868 u příležitosti jeho padesátiletého jubilea doktorského pražská universita dala raziti pamětní peníz s jeho poprsím. Víc než padesát učených společností zvolilo jej za člena, tak zejména r. 1829 cís. Leopold. společnost, r. 1832 král. věd. spol. v Berlíně, r. 1836 cís. akademie v Petrohradě, r. 1844 král. lék. spol. v Kodani, r. 1850 Royal Society v Londýně, r. 1856 Acad. imp. de médecine v Paříži, r. 1860 cís. akademie věd. ve Vídni, r. 1861 Acad. des sciences v Paříži a j. v. Král pruský vyznamenal jej r. 1842 řádem červeného orla 4. tř. a r. 1868 týmž řádem 3. tř., císař ruský r. 1862 řádem sv. Vladimíra a císař František Josef I. r. 1868 ryt. křížem řádu Leopoldova. Diplomem z 15. čce 1869 povýšen byl i s rodinou do stavu rytířského.-V paměť stých jeho narozenin postaven mu byl roku 1887 v Libochovicích pomník a česká universita oslavila památku tu zvláštní slavností v Karolinu, při čemž prof. Tomsa měl přednášku o vlivu vědeckých prací Purkyněňových na rozvoj vědy biologické.

Purkyně byl biolog nejlepšího rázu, kterýž fysiologii stavěl na nejširším podkladě veškerých věd přírodních. Podle rozvrhu svých přednášek dělil fysiologii na dvě hlavní šásti: všeobecnou a speciální. Do oné shrnoval popis a zdůvodnění jevů životních, do této pak veškeru morfologii, zvl. embryologii a histologii zvířecí i rostlinnou, fysiolog. fysiku a chemii, fysiolog. dynamiku, totiž nauku o silách vůbec v těle působících, pak fysiologickou psychologii (psychologii zvířecího života, lidského života, anthropologii). – (Srovn. o tom zvlášť Purkyně, Ueber den Begriff der Physiologie, ihre Beziehung zu den ubrigen Naturwissenschaften etc. »Prager Vierteljahrschrift« sv. 33. 1852). Purkyně byl vitalista v ušlechtilém smysle Bichatově, hluboký myslitel a geniální experimentátor, pracující s prostředky nejjednoduššími k dosažení vytknutého cíle. Svými fysiologickými a morfologickými pracemi potíral nejúčinněji planosti tehdejší filosofie přírodní, kteráž vzletností svou dovedla upoutati nejlepší duchy německé. Plodností své práce a svých myšlenek Purkyně převyšuje všecky vrstevníky své. Proti všelikému dogmatismu stavěl všude důsledky, vyplývající z řádného pokusu a přísného pozorování Pilné studium anatomické, dokonalý pokus a pronikavé pozorování byly nejzdárnější půdou jeho velikých objevů. Nebyla to jen obratnost a intuice, které jej přivedly k těmto výsledkům, nýbrž přísný duch opravdového badatele, který prosed školou filosofickou, nepředpojatě pozoroval a pak jasně usuzoval. Plné využitkování nových, dokonalejších pomůcek pozorovacích (na př. plné obsáhnutí nových světů, které se mu otvíraly, když mohl konečně pracovati s dokonalejším drobnohledem), tak jej zaujalo, že při probodávání organisace a úkonů veškerého oživeného tvorstva nedbal ani všech důsledků svých objevů, čímž se stalo, že na půdě, kterou tak úspěšně upravovali Magendie, Flourens, Weber a Purkyně, namnoze jiní badatelé upevnili hrdou budovu nynější fysiologie. Hned prvou svojí prací Beiträge zur Kenntniss des Sehens in subjektiver Hinsicht (Pr., 1819, II. sv. Berl., 1823 – 25, z třetího zamýšleného dílu vydal jen úryvek: o ideálnosti prostoru zrakového, »ČČM.«, 1836) Purkyně uvedl se jako badatel zcela samostatný a stal se tvůrcem nové výzkumné methody psychologicko-fysiologické, založené na fysiologicky správně pochopeném pozorování sebe sama. Zde Purkyně objevuje se nám jako neobmezený, od nikoho nedostižený badatel, bez předchůdce a bez následníka jako samostatný genius (Tomsa). V těchto příspěvcích Purkyně popisuje a vykládá namnoze nové zjevy, které vznikají v oku, nepůsobí-li na sítnici paprsky světelné, nýbrž vlivy jinaké, jako rozmanitý tlak a elektrický proud. Mimo jiné jsou tu mistrně vylíčeny na př. tlakové obrazce, zářící obrazce cev sítnicových (zjevů těch užil později J. Müller k důkazu, že vrstva tyčinek a čípků je v sítnici výhradným ústrojem pro světelné počitky – vůbec zbývalo Purkyněňovi jen vyřknouti větu o specifické energii civů smyslových, jakž Müller učinil), elektrické obrazce v oku, zářící kruhy při pohybu oka stranou, dále pak mžitky před očima po požití narkotických léků a j. v. Zvlášť je důkladně propracována stať o nepřímém vidění. o zdánlivém a skutečném pohybu v poli zorném, čímž Purkyně veden byl dále ke studiím o závrati. Thematu toho týkají se dvě práce jeho: Beitr ge zur Kenntniss des Schnindels aus heautognostischen Daten (»Mediz.-Jahrb. d. öst. K. Staates«, 1820) a Ueber die physiolog. Bedeutung des Scheindels und die Bezieh ung desselben zu Flourens' neuesten Versuchen über die Hirnfunction (Rusts Magazin, 1825) a zvláštní dissertace Krussova z laboratoře Pňovy (»De cerebrilaesi ad motum voluntarium relatione certaque vertigmis directione ex certis cerebri regionibus laesis pendente«, Vratislaviae, 1824). Tu mimo mistrné vylíčení závrati Purkyně analysuje vliv proudu galvanického, prováděného skrze týlní čásť hlavy, význam polohy těla při pohybech otáčivých, poraněni mozečku, čtverohrbolí a mostu a j. v. O pracích těch stačí jen poznamenati, že tvořily podklad pozdějších prací Machových a Breuerových, na nichž v podstatě spočívají nynější názory o statických úkonech ucha. Pokračováni optických práci Purkyněňových byla jeho vratislavská dissertace habilitacní: Commentatio de examine physiologico organi visus et systema tis cutanei (t., 1823), práce, která nedešla povšimnutí, jakého právem zasluhovala. Mimo jiné Purkyně popisuje a kreslí tu obrazce svítících předmětův, odrážející se od rohovky a pak od přední a zadní plochy čočky; vzájemná velikost a vzdálenost těchto obrazců mění se při zírání oka na předměty vzdálenější nebo blizší, z čehož lze souditi, že při akkommodaci oka přední plocha čočky mění své zakřivení. Purkyně učinil též podrobný navrh, aby reflexního obrazce rohovky užilo se k měření jejího zakřivení – základní to myšlenka ofthalmometrie. Zajímavo je, že po Purkyněňovi na ony obrazce přišel po 14 letech znovu Francouz Sanson a že myšlenky Pňovy o měření tom později Kohlrausch skutečně se uchopil. Ve spise tom dále Purkyně poprvé objevil světélkování oka u člověka, kteréž pozoroval jen tenkráte, jestliže světlo svíčky za člověkem postavené odráželo se od přední konkávní plochy jeho brejlí dopadajíc jistým směrem do očí pozorovaného člověka. » Purkyně objevil tedy osvětlovací princip Helmholtzova zrcadla očního. Doporučoval sice svou methodu k účelům diagnostickým, ale nesledoval jí dále. Tak po 24 letech Ernst Brücke a E. v. Erlach znovu musili vynalézti světélkování u člověka a tím připraviti veliký Helmholtzův nález zrcadla očního.« (R. Heidenhain.) Také pokusy o umělém trávení se zabýval se zdarem a mimo jiné dospěl k přesvědčení, že kyselina solná ve šťávě žaludeční vyměšuje se ze žlaz žaludkových, jím objevených, vlivem nervů, jejichž účinnost má podobnost s galvanismem. O předmětě tom přednášel r. 1837 v Praze a vydal i zvl. článek v Müllerově Archivu (Ueber künstliche Verdauung, spolu s Pappenheimem, 1838). Ještě známějšími nežli studie ryze fysiologické staly se jeho práce morfologické. V květnu r. 1825 Purkyně vzal na se úkol vypracovati vědecké pojednání pro gratulační spis lékařské fakulty vratislavské k 59letému doktorskému jubileu Blumenbachovu. Vzhledem k vědecké činnosti oslavencově volil za thema probadání prvotního vzniku vejce ptačího. Tak povstalo za tři měsíce lat. pojednání Symbolae adovi avium historian ante incubationen (Vratisl., 1825 s 2 lith. a II. vyd. v Lipsku 1833, pop. také česky O vytvořování vajec uvnitř těla slepičího, »Živæ, III. 1855). V něm mimo anatomické poměry vaječníku a vejcovodu podrobně popisuje skladbu vejce a pak t. zv. zárodkový měchýřek (vesicula germinativa. Purkinjesches Keimbläschen), totiž jádro vaječné, kteréž shledával na všech vajíčkách mimo vejce dospělé. Objevem tím učiněn byl pro poznání a hon ologksování elementárních buněčných součástek organismů veliký pokrok. V době té konal též častější přednášky v slezské uč. společnosti o podrobném složení jednotlivých částek rostlinných podle vlastních výzkumů. Samostatně z těchto prací vydal spis De cellulis anther rum fibrosis nec non de granorum pollinariun formis commentatio phytotomica (t., 1830, s 18 lith. tab.), ve kterém uhájil priority své o vylíčení vzniku a úpravy pružných vláken v semenních pouzderkách, jež dřevnatějíce způsobuji pukání těchto pouzdérek. Spis obdržel také Monthvonskou cenu pařížské Akademie. Když pak dostalo se Purkyněňovi konečně dokonalejšiho drobnohledu Plösslova, nastala v činnosti jeho nová epocha. Veškery obory histologie zvířecí i rostlinné probadány byly dopodrobna i systematicky, tak že pracemi, kteréž od té doby z pracovny Pňovy vycházely, stavěny byly základy k moderní histologii vůbec. Větši histologické objevy Pňovy z té doby jsou tyto: Stanovení spirálovitého průběhu vývodů potních žlaz, jež ve škáře kožní pak se svinují v klubíčka (sděleno bylo v dissertaci Ad. Wendta »De epidermide humanæ, Vratislaviae, 1833); seznání základních i speciálních lamell kostních s t. zv. tělísky (buňkami) kostními (v dissert. C. Deutsche »De penitiori ossium structura observationes«, t., 1834), podrobné studium složení skloviny a kostní hmoty zubní, při čemž Purkyně dochází k závěru, že zub liší se od kostí tělesných, podobaje se spíše útvarům rohovitým, náležeje totiž k útvarům t. zv. kostry zevní podle nynějších názorů (sděleno v diss. Marc. Fraenkelově »De penitiori dentium humanorum structuræ, t., 1835 a též česky v »Krokų 1836). Dále sluší sem uvésti prvé histologické zpracování a roztřídění chrustavky (v diss. M. Meckauerově »De penitiori cartilaginum structura symbolae«, Vrat., 1836), histologii cevních stěn (v diss. F. Raeuschela »De arteriarum et venarum structuræ, t., 1836), probadání průběhu svalových vláken v srdci, při čemž objevil zvláštní růžencovitá vlákna pod nitroblanou srdeční některých zvířat (později zv. Purkyňova vlákna, sděleno v diss. B. Palickiho »De musculari cordis structuræ, t., 1839, a v několika přednáškách v učené spol. slezské). Společně s G. Valentinem, pozdějším prof. fysiologie v Bernu, Purkyně propracoval dopodrobna vířivý či míhavý pohyb řasinek epithelových, zvláště u vyšších obratlovců. O významných těchto pracích sděluje sám, že na jaře r. 1833 zabýval se pozorováním vývoje žabích zárodků, t. zv. pulců, při čemž neopominul podrobněji zbadati jemné míhavé řasinky, jimiž pokryto je s počátku celé tělo, pak jen okolí hlavy, konečně toliko větevnaté výrostky žaber; když pak Valentin, konaje téhož roku pozorování o ústrojí vejce ssavčího před zplozením, při ohledávání nálevky vejcovodu veverky zpozoroval jakési pohyby zrnéček ve vodě se vznášejících poblízku slizné blány vejcovodu a pohyby tyto připisoval moku semennímu, Purkyně nalezl pravou jejich příčinu v míhavých řasinkách po kraji blanky postavených. Nález ten pokládali oba za společný a od toho času konali o tomto předmětě všechna badání, čtení a spisování společně. Mimo přednášky a předběžná sdělení jsou hlavními spisy o míhavém pohybu De phaenomeno generali et fundamentali motus vibratorii continui in membranis cum cxternis tum internis animalium plurimorum et superiorum et inferiorum or inum obvii commentatio physiologica (Vrat., 1835); De motu vibratorio animalium vertebratorum (t., 1835) a pak Bemerkungen über die Unabhängigkeit der Flimmerbewegung der Wirbelthiere von der Integrität des centralen Nervensystems (s Valentinem, Müllerův Archiv 1835); Ueber Flimmerbewegung im Gehir (t., 1836). Novost a důležitost objevu spočívala v tom, že mžinky, které dosud pozorovány byly jenom u nižších tříd živočišných, a to jenom na povrchu kožním, shledány byly také u vyšších tříd až do člověka, a to i v ústrojích vnitřních, jako v plodidlech, dychadlech a dutinách mozkových, zkrátka, že pohyb míhavý jest v živočišstvu zjevem všeobecným, jenž mimo to není závislý ani na vůli, ani na soustavě nervové, ani na vlivu větších svalů. – Stejně významnými staly se i práce Purkyně-ňovy o podrobném složení nervstva. Prvé zprávy o těchto jeho studiích pocházejí z r. 1827, jsouce roztroušeny ve zprávách o přednáškách ve Slezské spol., sjezdu něm. přírodozpytců v Karlových Varech a samostatných publikacích vlastních i žáků Purkyněňových, hlavni pak práce sem spadající jsou: Ueber die Structur des Seelenorgans (Uebersicht der Arbeiten der schlesischen Gesellschaft für vaterländische Cultur, 1836); Neueste Beobachtungen über die Structur des Gehirns u. Nerven (t., 1837); Untersuchungen über Nerven-u. Hirn-Anatomie; Epithelienkörner des Plexus chorioidei in den Hirnventrikeln; Ueber die gangliösen Körperchen in verschiedenen Thcilen des Gehirns (Berichte über die Versammlung d. deutschen Naturforscher u. Aerzte in Prag, 1837); Przyczynek do anatomii nerwów (Rocznik wydziału lekarskiego w uniwersitecie Jagellónskim, Krakov, 1839); Ueber einige ältere und neuere neurologische Beobachtungen (Müllerův Archiv, 1845, a Zprávy Slezské spol.); Ueber den Typus der Windungen des grosscn Gehirns des Menschen (Zprávy Slezské spol., 1843); dále sem spadá práce J. Rosenthala »De formatione granulosa in nervis aliisque partibus organismi animalis« (Vrat., 1839), D. Rosenthal, »De numero atque mensura microscopica fibrarum elementarium systematis cerebrospinalis symbolae« (t., 1845); O. Lueninga »De velamentis medullae spinalis« (t., 1839). Purkyně zjistil především nervové pleteně v rozličných ústrojích tělesných, tak na př. na blanách mozkomíchových, kol cev mozkových, na okostici, v aponeurosách a šlachách, v duhovce a j. Dále hájil jednotnou stavbu hmoty mozkové, podal popis šedé hmoty mozkové a podrobné vylíčení buněk (zrnek) gangliových, zejména ze substantia nigra stonků mozkových, z hrbolu zrakového a z šedé kory mozku i mozečku (dosud t. zv. Pňovy buňky) a srovnává je se zárodečným váčkem. Spojení těchto zrnek s vlákny nervovými sice předpokládal, ale marně hledal. Dále podal přehledný obraz o složeni nervových vláken, ukázav na jejich skladbu z vlákna osového (cylinderaxis) jakožto části nejpodstatnější, z pochvy dřeňové a pojivové.-Svými pracemi histologickými a soustavným probadáním podrobné skladby všech ústrojů tělesných vůbec Purkyně podal nejcennější příspěvky k poznání elementární skladby organismů. Také všeobecné vývody jeho o předmětě tom zasluhují zvláštnější zmínky. Na sjezdě něm. přírodozpytců a lékařů v Praze r. 1837 přednášel o novém objevě svém, totiž o žlázkách sliznice žaludeční, jejich složení a úkonech (Ueber den Bau der Magendrüsen und über die Natur des Verdauungsprocesses, zprávy sjezdové, Praha, 1838). Dokazoval tu, že tyto žlázky skládají se ze zrnéček (buněk) s jádrem a že do dutinky žlázové vyměšují tekutý obsah t. zv. enchyma. Podobnou skladbu ze zrnéček s jádry nalezl také v jatrech, žlazách slinných a slizných, vůbce ve veškeré pokožce a všech sliznicích od cest dychacích až po ledviny a ústroje rozmnožovací. Takovou též strukturu shledal dále u sleziny, brzlíku, štítné žlázy a mízních uzlů jakožto žlaz, jež neůstí se na venek. Tím veden byl k větě, že zvířecí organismus konečně lze uvésti na tři hlavní útvary prvotní: tekutý, zrnitý (buněčný) a vláknitý, při čemž zrnitý útvar základní ukazuje zase na analogii s rostlinou, která, jak známo, skoro celá se skládá ze zrn neboli buněk, při čemž také zvláště tvrdil, že každá bunička má svůj vlastní život. Vyslovil tudíž podstatu buněčné theorie Schwannovy (z r. 1839) před Schwannem, avšak ten tak učinil s plnou přesností a všeobecností. Zůstává tudíž Schwann tvůrcem theorie buněčné, jakkoliv měl Purkyně o povaze buněk živočišných i rostlinných správnější názory, pokládaje na př. protoplasma a nikoli blánu při buňkách za základní. Mimo tyto zvláště významné práce konal Purkyně řadu pozoruhodných přednášek ve slezské uč. společnosti z oboru fysiky, chemie, botaniky, anatomie a fysiologie, napsal ještě jiné drobnější práce z těchto oborů, pak četné referáty odborné a řadu článků do encyklopaedického slovníku Rudolphiova i fysiologického slovníku Wagnerova. Že účastnil se vědeckého ruchu nejen literárně, nýbrž i osobně velmi činně, o tom svědčí na př. i jeho účastenství při sjezdech něm. přírodozpytců a lékařů v Lipsku (1822 vůbec prvém), v Berlíně, Drážďanech, Vratislavi, v Praze (1837) a v Karlových Varech. Záhy jako Presl přilnul k národnímu životu českému a ve Vratislavi tvořil dlouho střed, kol něhož kupil se ruch slovanský. Referáty svými ve sbornících německých seznamoval literární svět německý s vynikajícími plody písemnictví českého i slovanského, jako se spisy Preslovými, Šafaříkovými, Jungmannovými, Kopitarovými, Palackého a j. Také přeložil do češtiny Básně Schillerovy a Tassův Osvobozený Jerusalem, jakož pořídil i polské vydání Čelakovského Ohlasu písní českých. Roku 1848 účastnil se slovanského sjezdu v Praze. Když pak byl do Prahy trvale povolán, účastnil se veškerého veřejného ruchu českého zúplna, snaže se především o povzbuzení a pěstování přírodnického studia jazykem českým. Za tím účelem založil r. 1853 s Krejčím časopis »Živų, který spolu vydávali až do r. 1864. Tam uveřejnil také řadu článků, jež namnoze obsahují české zpracování starších nálezů Purkyněňových, z části pak vydávají také svědectví o ušlechtilých jeho názorech povšechných. Buďtež tu uvedeny aspoň tyto články: Rozhled v oboru veškeré přírody. Člověk a příroda (»Živæ I., 1853); Člověk, přírody vládce a pán (II. t., 1854); O spůsobu učení se přírodním vědám bez velikých učených a učebných prostředků (t.); Přírodoslovná poučení a zábavy (II. t., 1855); O vzniknutí časopisu » Kro▽ i zaniknutí jeho (t. V., 1857); O tajemstvích přírody a ducha lidského (t. VII., 1859); Akademia (t. IX. a X., 1861-62, také zvlášť); O zřízení České národní Akademie ve spojeni s českým národním Museem (t. XI., 1863); pak zvl. Austria polyglotta (Praha, 1867). Se stejným zájmem jako zakládal »Živų, účastnil se i při zakládání spolku českých lékařů i jeho časopisu, v nichž shledával organisaci, která má český národ dovésti k dobytí samostatné české fakulty lékařské. Pro časopis ten také napsal dva články: Slepota ústřední mého levého oka (ablepsia centralis) a methodická pozorování obou mých očí mezi sebou (II., 1863); Rozprava o tom, jak rozličné věci lékařské na svém těle zkoušel (V., 1866). V ohledu vědeckém utuchla v Praze jeho odborná činnost oproti periodě vratislavské, jakkoliv i tu vytvořil školu (byliť na př. Julius Sachs, později prof. ve Vircpurku, J. N. Czermak, Vl. Tomsa, F. Novotný jeho žáky v Praze). Největší význam a nejblahodárnější vliv měla činnost jeho směřující k utužení veškerého národního života českého. – Pokud rodinného života se týče, oženil se s dcerou berlínského fysiologa Rudolphia; s ní měl 4 dítky, ze kterých toliko synové Emanuel i Karel zůstali na živu. O životě a činnosti Purňově vydán byl veliký počet článků a přednášek příležitostných, z důležitějších buďtež uvedeny: Památce Jana Ev. Purkyně v Libochovicích (1887) a D. Mayer, Vzpomínky Jana Ev. Purkyně na vlastní mládí v Libochovicích prožité (Libochovice, 1887; otisky z »Rodinné kroniky« sv. IV.). Z ostatních uvádíme: Vl. Tomsa, O vlivu vědeckých prací Purkyně-ňových na rozvoj vědy biologické (»Čas. čes. lék.« XXVI., 1887, č. 52); dr. Em. Rádl, Jana Ev. Purkyně práce histologické (»Věstník Král. české spol. nau▽ tř. math.-přír., 1900, odtud přejato do »Živy«); R. Heidenhain, Jan E. Purkyně (přel. K. Chodounský z »Allgem. deutsche Biographie«, Thomayerova Sbírka přednášek z oboru lékařského č. 7.); Purkyně, Podrobné zprávy o mojich starších i novějších literárních, zvlášť přírodnických pracech (»Živæ V. a VI., 1857 a 1858); Ot. Eiselt, Purkyně-'s Arbeiten. Eine literarhistorische Skizze (»Prager Vierteljahrschrift für prakt. Heilkunde« 1859, sv. 63); Die feierliche Sitzung der kais. Akademie der Wissenschaften am 30. Mai 1870 (Vídeň, 1870); J. F. Nowakowski, Zycie i prace naukowe Jana Purkyněgo (Varšava, 1862). Pro biografická data zvlášť významný je životopis Purkyně v Riegrově Slovníku Naučném, sepsaný podle diktatů Purkyněňových, pročež i do tohoto nárysu byly odtud přejímány mnohé kusy podle možnosti doslovně. Srz.

Související hesla