Puškin Alexandr Sergejevič

, ruský básník, prozaik a dramatik; zakladatel novodobé ruské literatury. Jako liberální šlechtic patřil k sympatizantům děkabristického hnutí, zastával však umírněné monarchistické názory. V rozsáhlé tvorbě navázal na tradici preromantické literatury a zároveň vytvářel zakladatelská díla ruského literárního romantismu ve všech žánrových oblastech. V dramatu se inspiroval principy Shakespearovy historické truchlohry (Boris Godunov). K vrcholům evropské romantické prózy patří zejména cyklus Bělkinovy povídky, novela Kapitánská dcerka a povídka Piková dáma, v nichž důsledně respektuje a odstiňuje atmosféru panující v jednotlivých vrstvách ruské společnosti. Psal též literární kritiky, publicistiku, vydával literární časopis Sovremennik (Současník). Nejvýznamnější je však jeho básnické dílo. Začínal jako preromantický lyrik, postupně stále víc inklinující k byronovským romantickým tématům (pohádkový epos Ruslan a Ludmila, poémy Kavkazský zajatec, Bachčisarajská fontána, Cikáni), na jejichž základě vznikl i román ve verších Evžen Oněgin. Tragikomický romantický hrdina tu poprvé v ruském písemnictví ztělesňuje osud tzv. zbytečného člověka a dilemata jeho moderních životních gest, k nimž patří klasická (i parodicky chápaná) zkouška lásky a cti. Od současných látek posléze přešel k romantické interpretaci historických námětů v poémách Poltava a Měděný jezdec, jenž se stal estetickou manifestací koncepce kolektivní vůle národů a lidu. Psal též veršované pohádky a zpracovával folklórní motivy. Řada jeho děl inspirovala hudební skladatele, zejména P. I. Čajkovského (opery Evžen Oněgin, Piková dáma) a M. P. Musorgského (opera Boris Godunov).

Ottův slovník naučný: Puškin Alexandr Sergejevič

Puškin Aleksandr Sergějevič, největší básník ruský (* 26. května 1799 v Moskvě – † 29. led. 1837 v Petrohradě), pocházel po otci ze starého rodu šlechtického, připomínaného nejednou v ruských dějinách, po matce byl potomkem Abrama Petroviče Hannibala, oblíbeného černocha Petra Velikého. Vychováni dostalo se mu do 12. roku v domě otcovském. Vychovateli jeho byli podle tehdejšího zvyku, přijatého v ruských šlechtických rodinách, Francouzi, kteří vštípili mu dokonalou znalost jazyka francouzského, ač jinak Puškin v útlém mládí nejevil nic vynikajícího. Dům Puškinův byl veden dosti skrovně a zpřevráceně. Kdykoliv přijížděli do Petrohradu, zařízení domácnosti vykazovalo mnohé mezery a nedostatek pevné vůdčí ruky. V jednom pokoji byl starý, drahocenný nábytek, ve druhém prázdné stěny neb slaměná židle. Podobně žili v Moskvě, ač dům jejich stal se jakýmsi literárním střediskem, v němž udával tón otec, Sergěj Lvovič, který prostřednictvím bratra Vasilíje byl znám s mnohými literáty a v jehož domě i sluhové skládali verše. Matka básníkova, žena vznětlivá, milovala více jeho starší sestru Olgu a mladšího jeho bratra Lva (* 1806 – † 1852). Kdykoliv jej plísnili, utíkal se k babičce Marii Aleksějevně Hannibalové, která později přestěhovala se do domu Puškinova a nejednou mladého Puškina před hrozícím trestem schovávala ve svém pracovním košíku. Babička byla též jeho první učitelkou rus. jazyka a od ní, jakož i od staré chůvy Ariny Rodionovny, čerpal lásku k ruské starobylosti a k národní poesii vůbec. Okolo 9. roku počal vášnivě čísti francouzské knihy a pročetl téměř celou, dosti bohatou knihovnu svého otce, skládající se z klassikův XVII. stol. a z básníkův i myslitelův doby osvícenské. Předčasné toto čtení knih, oplývajících erótismem a satirou, rovněz předčasně rozvilo cit a rozum mladíkův, a záliba v Moličrovi i příklad domácnosti vedly jej k pokusům vlastního tvoření. Rozumí se, že pokusy tyto dály se rovněž francouzsky. Zatím domácí neshody nepomíjely a mladý Puškin nejednou byl nucen brániti se a vzpírati se ostře projevované vůli svých rodičů. Došlo tam, že mladý básník oblíbil si pouze svoji sestru a s radostí opustil rodný dům. Nejprve měl býti dán do jesuitské kolleje v Petrohradě, kde vzdělávaly se děti z nejlepších rodin, ale protekcí některých přátel rodiny přijat byl do nově založeného carsko selského lycea, kam vstoupil zároveň s pozdějším básníkem Dělvigem. Pobyt v lyceu měl na rozvoj jinochův rozhodný vliv. Dostalo se mu zde základu všeobecného vzděláni a návodu k samostatné činnosti duševní, třeba že přílišná svoboda chovancův a způsob některých učitelů byl i zde na závadu. Hlavním ziskem, jejž mu přinesl pobyt v lyceu, bylo probuzení pravého citu lidské důstojnosti a touha po sebevzdělání. Dále osvojil si zde znalost staroklassických literatur, mythologie a života. Nejvíce ovšem přilnul k ruské literatuře a byl činným spolupracovníkem psaných lycejských časopisův a členem kroužku lycejských novellistův a básníkův. Schopnosti jeho rozvily se neobyčejně. Mezi spolužáky byl zván Francouzem a oblíben pro své měkké srdce, ač mnozí mu zazlívali jeho neobyčejnou vznětlivost, samolibost a náklonnost k satiře. Podrážděnost, již Puškin přinesl si již z domu, nalezla zde nové potravy a rostla ještě více, když básník v některém sporu zůstal přemožen. V lyceu ztrávil Puškin šest let. R. 1814 objevila se v tisku první jeho báseň, poslání k příteli. Ačkoliv tou dobou na Rusi jevil se čilý vlastenecký ruch. mladý Puškin unášel se více motivy milostnými a bakchantskými, napodobuje Horatia, Parniho, Baťuškova, Žukovského a svého strýce. Již v bezprostřednosti citu, v originálnosti myšlenek a smělosti obrazů jeho prvotin lze postřehnouti nejednou spár budoucí síly velikého básníka, jakož i cennou vlastnost, přejímati od jiných pouze nejlepší a vyhýbati se nedostatkům a vadám svých vzorů. Zajímavo jest, že jedna píseň patnáctiletého básníka znárodněla. Skvělého uznání jeho talentu dostalo se při ve řejné zkoušce 8. list. 1815, kdy po přednesu básně Vospominanije v Carskom Selě, napsané v duchu Děržavina, ano i Lomonosova, stařičký Děržavin v pohnutí uznal Puškin-a za svého důstojného nástupce. Od té doby počíná se sláva Puškinova. I poměr jeho rodičů, kteří přistěhovali se tou dobou trvale do Petrohradu, k němu náhle se změnil. Puškin stává se básníkem z povolání a přijímá v lyceu návštěvy Žukovského a Baťuškova, kteří ho povzbuzují, udílejí mu pokyny atd. Zejména mocný a blahodárný byl na něho vliv Žukovského, s nímž se spřátelil těsně v létě r. 1815. Puškin počíná znenáhla poznávati sílu svého talentu a postupem doby z epikurejce a žáka Anakreontova stává se všestraným, přechází od subjektivní lyriky k objektivní, ano i k eposu. Verš jeho stává se ještě lehčím a skvostnějším, obraznost jeho dostupuje mety, před tím na Rusi nepoznané. Kruh jeho literárního vzdělání se šíří, a přední básníci tehdejší vyhledávají s ním přátelství. Celou svou myslí přilnul zejména ke Karamzinovi a Žukovskému a tím i ke všemu, co jevilo se v poesii nového a smělého. Ukončiv lyceum byl přidělen k zahraničnému kollegiu. Petrohradský život jeho vynikal veselostí a bujností, jež však neutlumila v něm nadání. Ale společenské jeho styky byly by se mu staly osudnými. Navštěvuje utvořivší se tehdy přátelské kroužky politické, sympathisoval s mnohým, co zde se dálo, a projevoval své sympathie také verši, které dostaly se do rukou policie. Puškin měl býti poslán na Sibiř, ale přátelům jeho, hlavně Žukovskému a Karamzinovi, podařilo se obměkčiti cara, načež Puškin poslán na jaře r. 1820 na jih a přidělen k gen. Inzovu. Tou dobou dokončil Ruslana a Ludmilu, kterážto báseň zahájila novou dobu ruského básnictví. Poprvé totiž v ní použito národních a starobylých motivů lidových, což ve spojení s nádherou obrazů, pružností mluvy a mladistvým zápalem vzbudilo v mladém pokolení pravé nadšení. Na jihu Puškin pobyl čtyři léta. Krátce po svém příjezdě seznámil se s gen. Rajevským, s nímž odebral se na Kavkáz, aby se léčil, a jejž navštívil potom v jeho venkovském sídle. Prostřednictvím generálových dcer seznámil se s poesií Byronovou, jakož vůbec pobyt v rodině Rajevských pokládal za nejkrásnější dobu svého života. Cesta na Kavkáz poskytla mu také bohatou žeň literární. Poznal přírodu Kavkazu a jeho hrdé, nepokořené syny, uviděl nádheru Krymu a krásy Černého moře, zbytky tatarské slávy v sídle chrámů krymských, kdežto v Kamence, statku generálově, ocitl se uprostřed krásné stepi maloruské. To vše nemohlo zůstati bez okouzlujícího vlivu na jeho poetickou duši. Navrátiv se po dovolené k gen. Inzovu, jenž zatím byl se přestěhoval do Kišiněva, počal zde uprostřed zhýřilé mládeže týž veselý život, jaký trávil v Petrohradě, vydávaje nejednou svůj život v nebezpečí v soubojích pro spory ve hře a k vůli ženám. Ale ani zde neoddával se nečinnosti a vedle četných lyrických básní napsal zde delší poemata: Kavkazskij plěnnik; Braťja razbojniki a Bachčisarajskij fontan. První jest nejvýznačnějším plodem tohoto období a měla stejný úspěch jako Ruslana Ludmila. V ní také jsou již patrny stopy vlivu Byronova, jehož zhostil se Puškin teprve v době pozdější. Kavkazskij plěnnik stal se prototypem veškeré obsáhlé kavkázské poesie a prosy ruské a předmětem četných napodobenin. R. 1823 byl přepracován na velmi populární ballet. V Kišiněvě počal pracovati také o poematě Cygany, čerpaném v jednotlivostech ze života cikánů, s nimiž se potuloval nějakou dobu v stepi. Tamtéž počal psáti nejlepší své dílo, román Jevgenij Oněgin. Z menších prací té doby zasluhuje zmínky báseň Napoleon a Pěsň o Věščem Olegě, co do síly a krásy první plod národního romantismu v Rusku. Význačnou episodou jeho života na jihu byla též doba pobytu v Oděsse, kde sloužil u guvernéra jižní Rusi, hraběte Voronceva. Avšak satirický rapportio stěhovavých kobylkách a epigramm na hraběte způsobily, že básník byl odvolán, když zachycen byl ještě jeho soukromý list o atheismu, jejž uznával za pravdě nejpodobnější. Básník poslán byl k nucenému pobytu do vsi Michajlovské ve pskovské gub., kde uvítán byl nevlídně otcem, s nímž konečně došlo ke zjevné roztržce, tak že tento odjel, zůstaviv ve vsi syna s přestárlou chůvou. Po době bouřlivého mládí Puškin poprvé ocitl se v tiché samotě, kde dosáhl touženého klidu a kde dokonal se nový blahodárný obrat v jeho životě. Dvě léta, ztrávená ve vsi Michajlovské ve společnosti milých sousedek ze vsi Trigorské, paní Osipové se sestrami a dcerami, byla pro něho novou školou národního života ruského, jehož duchem pronikl se zde docela. Od pobytu svého na vsi zhostil se úplně cizího vlivu a od té doby Puškin stal se v pravdě prvním ruským básníkem národním. Romantismus jeho studiem Shakespearea nabyl větší opravdovosti, jeho vodítkem byla prostota a upřímnost. Vedle anglického dramatika zabral se do studia ruských dějin a letopisův a plodem tohoto studia bylo drama Boris Godunov, které šest let choval v rukopise, obávaje se nepochopení kritiky a obecenstva. Práce ta, založená na základní myšlence národního dramatu, byla skutečně na tu dobu revolucí proti divadelní tragédii a dostalo se jí plného uznání teprve v době pozdější. Koncem r. 1825 očekávalo Puškina nové vážné nebezpečí při potlačení spiknutí dekabristů. Puškin byl s mnohými z nich blízce znám a po událostech petrohradských očekával s hrůzou, kdy jeho jméno objeví se v seznamě podezřelých. Na štěstí nebezpečí minulo a Puškin za korunovace Mikuláše I. dosáhl v audienci svolení zdržovati se, kde mu libo. První dobu nově nabyté svobody ztrávil v Moskvě, kde všichni přijímali ho s otevřenou náručí. Pokroková mládež viděla v něm zachráněného přítele krutě ztrestaných dekabristů, jimž věnoval Poslanije v Sibir, a stoupenci panujicího řádu radovali se z jeho upřímného smíru s vládou (Stansy). Rozptýlený život moskevský nepřekážel mu pracovati. Již v Michajlovské vsi pojal myšlenku založiti nový vážný časopis, a nyní spojiv se s M. P. Pogodinem, založil »Moskovskij Věstni▽. Po tři léta věnoval síly novému listu, sympathisuje s jeho vážným názorem na literaturu, s jeho přesvědčením o právě umění na neobmezenou svobodu, ale bráně se vlivu německé filosofie na ruskou slovesnost. Za svého pobytu v Moskvě seznámil se také s Mickiewiczem a přátelství jejich potrvalo i v Petrohradě, kde po roce opět se setkali, ano přežilo i polské povstání, jež polského básníka vypudilo z Ruska. Novým pobytem v Petrohradě Puškin byl velmi zklamán. Rozloučiv se s mládím ve vsi Michajlovské, velmi se byl změnil. Mnozí z jeho přátel dleli na Sibiři, bujné večery veselé mládeže již ho nevábily. Mimo to policie opět ztrpčila mu tamní život. Chopivši se překladu jedné básně Chénierovy, k níž některý ctitel dekabristů přičinil poznámku, že jest psána k jejich oslavě, zavedla vyšetřování, jež se táhlo rok a skončilo se tím, že Puškin jako politicky podezřelý dán pod policejní dozor, pod nímž již zůstal do smrti. Jedinou útěchou byla mu literární práce a oblíbeným předmětem jeho studií stala se nyní doba Petra Velikého. Tak na podzim r. 1828 vznikla Poltava, opěvující Petra Vel. jako geniálního vítěze nad Švédy a Mazepou a rozkošně líčící krásy maloruské přírody. Počátkem r. 1829 Puškin seznámil se v Moskvě s Natalií Nikolajevnou Gončarovou a požádal za její ruku. Dostav vyhýbavou odpověď, odcestoval na Kavkáz a pronikl se sborem Paskevičovým až k Erzerumu, ano octl se i na rusko-tureckém bojišti a mocí byl odveden z dosahu tureckých kuli. Literárním ziskem této cesty bylo Putěšestvije v Erzerum. R. 1830 dosáhl konečně svolení k sňatku a byl zasnouben s milovanou dívkou. Svatba měla se konati na podzim a léta básník chtěl užiti k urovnání svých hmotných poměrů, pročež odejel na statek Boldino v nižegorodské gubernii. Zde napsal množství drobnějších prací, jako veršovanou povídku Domik v kolomne; Razskazy Bělkina; Kamennyj gosť; Mozart i Salieri; Skupoj rycar; Pirvo vremja čumy a j. Jmenovitě však dokončil zde proslavený verš. román Jevgenij Oněgin, o němž pracoval s přestávkami více než sedm let. Úspěch básně byl na Rusi před tím nevídaný. Brzo byla rozebrána a vyvolala živé spory. Přátelé ztotožňovali Oněgina se samým básníkem, odpůrci útočili na ni se stanoviska mravního, Polevoj pokládal ji za výkvět a vtělení romantismu, romantik Bestužev horlil proti její bezobsažnosti. Prostí čtenáři byli však uneseni nádherou formy a životností obsahu, vidouce v Oněginovi člověka nadaného, plného ideálův, ale bez pevné povahy a vůle, překonaného prostou, mravně zdravou venkovskou dívkou a marně želícího svého ztraceného, rozmařilého mládí, a unášeli se nádhernými obrazy ruské přírody a rus. života, vylíčenými v románě s nevšední úplností, věrností a poesií. Z těchto příčin Oněgin povznesl Puškina na vrchol slávy, získav mu na druhé straně rovněž mnoho závisti a tajných i zjevných nepřátel. Básníkem vylíčený zde typ jest prvním vzorem »zbytečného člověkæ, význačného pro tvorbu pozdějších románopisců ruských z let 40tých. V Boldině Puškin zdržel se déle, než hodlal, neboť zatím byla vypukla cholera, jež toho roku poprvé navštívila Evropu. Tím také posunut jeho sňatek, jenž slaven v Moskvě 18. ún. 1831. Puškin byl na vrchole svého štěstí a cítil se znovuzrozeným. Přestěhoval se trvale do Petrohradu, odkud vzdaloval se pouze na statky a do Moskvy. Jen jedinou výzkumnou cestu podnikl, studuje dějiny vzpoury Pugačeva. V Petrohradě byl přijat do státní služby k ministerstvu zahraničí. záležitostí se služným 5000 rub. Čas měl však úplně volný a mohl podle libosti studovati ve státních archivech. Výsledkem studia jeho byla Istorija Pugačevskago bunta a román Kapitanskaja dočka, v němž jeví se prvním v rus. literatuře obhájcem lidí slabých a ponížených, shledávaje i v srdci hrozného Pugačeva city lidskosti. Z té doby pocházejí též jeho drobnější práce Dubrovskij, snažící se řešiti složitý problém sociální, Pikovaja dama, slučující prvky reálné s fantastickými, Arap Petra Velikago, Jegipetskija noči a j. Z veršů pak Klevetnikam Rossiji; Pesni zapadnych Slavjan; pohádky (o zlaté rybce atd.); Andžello; Galub; dramatická nedokončená báseň Rusalka a poslední jeho veliká propracovaná báseň Mednyj vsadnik, hlásající myšlenku, že zájem osobního štěstí třeba podříditi zájmům všelidským. Rodinný život Puškinův s počátku byl velmi šťastný. Manželka jeho byla vzorem krásy, spojené s elegancí, prostotou a skromností. Avšak příjmy jeho nevystačovaly na skvělý způsob života na rovni s ostatními aristokraty. K tomu se připojily finanční nesnáze otcovy. Chtěje zachrániti rodinnou ves Michajlovskou, převzal ji ve vlastní majetek a uvolil se vypláceti rodičům a mladšímu bratrovi určitou částku ročně. V tísni pomáhal mu car, uděliv mu na vydání Dějin pugačevské vzpoury půjčku 20.000 rub. a po roce novou půjčku 30.000 rub. Tím však básník dostal se do závislosti na některých nenáviděných jím dvořanech, tak že roztrpčen posléze chtěl se vzdáti hodnosti podkomořího, kterou mu car nedlouho před tím udělil, čímž cara nemile roztrpčil. Chtěje rozmnožiti své důchody, počal vydávati s Pletněvem »Sovremenni▽, jenž nabýval rychle půdy a byl by zajisté splnil naděje Puškinovy. Avšak r. 1836 rodinné štěstí Puškinovo počalo se chýliti ke sklonku. Mladý Francouz d'Anthčs, adoptovaný syn hollandského vyslance při rus. dvoře, barona Heeckerna, počal se nápadně kořiti choti Puškinově a závistníci básníkovi použili této okolnosti, rozšířivše klep, že manželka Puškinova udržuje s ním důvěrné styky. Puškin, váže si cti své více než svého života, vyzval mladého barona na souboj, domnívaje se, že on sám jest pisatelem anonymních listů, jež v této příčině dostal. D'Anthčs zatím požádal za ruku sestry choti Puškinovy a básník souboj odvolal. Ale klepy neustávaly, ani když d'Anthčs se oženil, tak že Puškin byl nucen zakázati mu přístup do své rodiny. Konečně došlo k souboji dne 27. led. 1837, při němž Puškin smrtelně raněn do břišní dutiny. Před smrtí car zbavil ho starostí o jeho rodinu (mělť Puškin čtyři dítky, Marii a Natalii, Aleksandra a Grigorije), vykázav vdově doživotní pensi 5000 rub. a pro každé dítě 1500 rub. Mimo to odpustil dědicům zbytek Puškinova dluhu státní pokladně a zaplatil za něho dluhy 92.000 rub., váznoucí na jeho statcích. Na souborné vydání jeho spisů poukázal dalších 50.000 rub., svěřiv redakci Žukovskému. Soupeř Puškin-ův byl vyloučen z rus. služby a zemřel v Elsasku r. 1895. Tělo básníkovo převezeno bylo v průvodě Aleksandra Turgeněva, dávného přítele básníkova, do Svatohorského kláštera blízko vsi Michajlovské a uloženo po boku jeho matky. Význam Puškina jako básníka jest pro ruskou literaturu zcela osobitý a vliv jeho všude dosud patrný. Poesie jeho byla vždy nanejvýš upřímnou a bezprostřední, reální ve smysle věrnosti přírodě, byla vždy živým a mocným protestem jak proti akademické ztrnulosti a prostřednosti, tak proti sentimentální neupřímnosti. Kotvíc hluboce v národní půdě, jest zároveň všelidskou, proniknutou vnitřním žárem milující duse lidské. Hluboká pravdivost jeho citu a zdravý jeho smysl vyvyšují jej nade všechny literární školy. Puškin jest také tvůrcem rus. literární kritiky a dokonavatelem díla, počatého Lomonosovem a jeho nástupcem Karamzinem. Vytvořil totiž bohatý, pružný literární jazyk ruský, jímž sám dokonale vládl. O jeho vlivu na celá pokolení svědčí literární škola básníků jeho doby i doby pozdější, jakož i jeho přímý, bezprostřední vliv na Gogola. Souborná sbírka jeho básní objevila se poprvé r. 1826. Sebrané spisy vyšly po jeho smrti (Petrohr., 1838 – 41, 11 d.). První kritické vydání pořídil Anněnkov (t., 1855 – 57), připojiv celý díl »Matěrialov dlja biografiji i ocěnki proizveděnij Puškin-æ, který pak byl vydán o sobě (t., 1873). Z pozdějších zasluhuje zmínky vydání Jefremova a jmenovitě vydání Morozova (t., 1887, 7 d.), podniknuté Literárním fondem a opatřené kritickými poznámkami. Vydání toto přineslo 7 dříve netištěných básní Puškinových. Z levných vydání těší se popularitě Suvorinovo a Polivanovo. Literatura o Puovi jest velmi bohata. Z nejdůležitějších prací uvádíme: Anněnkov, A. S. Puškin v Aleksandrovskuju epochu (Petr., 1874); t., Vospominanija i kritičeskije očerki (t., 1881); P. J. Bartěněv, A. S. Puškin, matěrialy dlja jego biografiji (Moskva, 1855); L. Majkov, Istorikolitěraturnyje očerki (Petr., 1895); A. N. Pypin, Istoričeskije očerki (2. vyd. t., 1885); t., Charaktěristika litěraturnych mněnij ot 20tych do 50tych godov (2. vyd. t., 1890); t., A. S. Puškin (»Věstnik Jevropy«, 1895); J. K. Grot, Puškin, jego licejskije tovarišči i nastavniki (Petr., 1887); P. Vjazemskíj, A. S. Puškin po dokumentam ostafjevskago archiva (t., 1880); A. Nězelenov, A. S. Puškin v jego poesii (t., 1882); t., Šesť statěj o Puškin-ě (t., 1892); V. J. Mežov, Otkrytije pamjatnika A. S. Puškinu v Moskvě v 1880 g. (t., 1885); t., Puschkiniana (bibliografie prací o Puovi, překladů atd., t., 1886); V pamjať pjatiděsjatilětija končiny A. S. Puškina (t., 1887); Vl. Solovjev, Suďba Puškina (t., 1898); S. J. Ponomarev, Puškin v rodnoj poeziji (t., 1888); S. Librovič, Puškin v portretach (t., 1890); K. K. Danzas, Poslědnije dni žizni i končina A. S. Puškina (t., 1863); V. Zelinskij, Rus. kritičeskaja litěratura o proizveděnijach A. S. Puškina (Moskva, 1887 – 97, 5 částí); J. Voskresenskij, Jevgenij Oněgin (rozbor, Jaroslavl, 1887); t., Lirika Puškina (Moskva, 1888); V. A. Kačanovskij, Puškin, kak vospitatěl rus. obščestva (Kazaň, 1888); N. Strachov, Zamětki o Puškině i drugich poetach (2. vyd. Kijev, 1897); S. Južakov, Ljubov i sčasťje v proizveděnijach A. S. Puškina (Oděssa, 1895); J. Ždanov, O dramě Puškina »Boris Godunov« (Petr., 1892); Vinogradov, Puškin kak chudožnik (Moskva, 1896) a j. Překladů z Puškina do všech kulturních jazyků jest veliká řada. Pokud se týká Puškina v literatuře české, překládali u nás z něho zejména Bendl, Krásnohorská, Táborský, Jung a j. »Rus. Knihovnæ vydala svazek jeho prosaických spisů s delším životopisem z péra J. Hrubého. Jinak odkazujeme na podrobnou a výstižnou studii V. A. Franceva, A. S. Puškin v češskoj litěraturě (Petr., 1898). Šnk.

Související hesla