Půst

a) náboženské omezení vztahující se na požívání potravy vůbec nebo některých druhů pokrmů. Pokládán za jeden z nejúčinnějších prostředků očištění a obrody lidské duše; často součást pokání. V některých náboženstvích praktikován v určeném čase (v křesťanství pravidelný páteční půst a čtyřicetidenní postní doba před Velikonocemi, v islámu ramadán); b) přeneseně dobrovolné nebo nucené zřeknutí se potravy, popř. jiných smyslových požitků.

Ottův slovník naučný: Půst

Půst jest zdržení se na čas od pokrmů. Příčinou může býti nemoc, zármutek, trestání; pohnutkou bývá ohled zdravotní, askése nebo příkaz náboženský. Půst pokládán jsa za vítězství ducha nad choutkou tělesnou, za výbornou disposici k pochopení věcí božských, za skutek bohumilý a záslužný, má místo téměř v každé soustavě náboženské. Zvláštním druhem postu jest nepožívání potravy živočišné a věcí opojných. Askése toho způsobu shledává se v náboženství bráhmanském a buddhistickém jako podmínka vyšší dokonalosti a prostředek ke zpodobnění se božstvu. U Isráélitů t. zv. nazirejci zavazovali se slibem, že nebudou požívati opojného nápoje. Zákonem Mojžíšovým ulozen byl Isráélitům úplný půst v den smíření (od večera 9. dne až do večera 10. dne měsíce Tišrí; dlouhý den). Jiné, však menší posty zavedeny teprve po zajetí na pamět nešťastných příhod národních, jako dobytí Jerusalema, shoření chrámu, zavraždění Godolia a dne, kdy počalo se obležení Jerusalema. Fariseové postili se nad to dvakráte do tého dne. O šetření předpisů postních se strany kněží egyptských vypravuję Hérodotos. V době hellénistické také u Řeků a Římanů naskýtají se příklady postní observance ke cti božstva, zvláště před slavnostmi a obětmi, před dotazy činěnými ve věštírnách, při zasvěcování se mysteriím a j. Křesťané od počátku postili se ve výroční den smrti Páně (Veliký pátek) a prodlužovali půst ten až do památký z mrtvých vstání čili do jitra hodu božího velikonočního. K podobenství postu Ježíšova na poušti zaveden byl nejspíše již v době apoštolské 40denní půst před velikonocemi (quadragesima). Osoby zvláště zbožné a později řeholníci počínali jej v neděli Devítník (septuagesima), světští duchovní v druhou neděli po Devítníku (quinquagesima), ostatní věřící v popeleční srředu. O dnech 40denního postu vyjímaje neděle bylo spokojiti se jedním nasycením, a to teprve na sklonku dne, při čemž pojídáno ovoce, zelenina, chléb, ale ne maso, vejce, mléko ani sýr. Obyčej prve jen římský postiti se s počátku každého čtvrtletí v jednom témdni ve středu, v pátek a v sobotu (quatuor tempor; čtvero suchých dnů, kvatembr) rozšířil se časem po celé církvi západní. Dni postu toho připadají po sv. Lucii (13. pros.), po prvé neděli postní, po hodu božím svatodušním a po Povýšení sv. Kříže (14. září). Po starobylém zvyku postní dni v každém témdni jsou středa a pátek, v církvi západní také sobota. Za příčinu uvádějí se památné události, že ve středu stala se úrada o usmrcení J. Krista, v pátek Kristus Pán zemřel a v sobotu odpočíval v hrobě. Nejstarší svatvečerní posty jsou na Štědrý den (24. pros.), o vigilii Zjevení Páně (5. ledna), v bílou sobotu a v sobotu před hodem božím svatodušním. Podle nynější praxe půst církevní záleží buď v ůjmě nebo v zdrženlivosti nebo v zdrženlivosti a újmě. Při újmě dovoleno jest jednou za den, avšak ne před polednem, do syta se najísti a ráno i večer pro občerstvení něco málo požiti. O nápojích žízeň hasících platí pravidlo, že neruší postu (liqu idum non frangit ieiunium). Újmou povinni jsou věřící, kteří překročili 21. rok věku svého a 60. roku ještě nedosáhli. K době újmy počítá se 40denní půst vyjma neděle, soboty čtvera suchých dnů, svatvečery svátků Petra a Pavla (29. čna), Nanebevzetí P. Marie a Všech svatých (1. listop.) a středy času adventního. Zdrženlivostí míněna jest abstinence od masitých pokrmů. Maso ryb, ústřic, rakův a jiných vodních živočichů, jsouc méně živno, se nezapovídá. Ke zdrženlivosti zavázáni jsou věřící, kteří dospěli let rozeznávacích, vpátký celého roku. Zdrženlivost s újmou čili t. zv. přísný půst uložen jest v popeleční středu, v pátky 40denního postu, ve středy a pátky čtvera suchých dnů, ve tři poslední dni svatého tého dne, ve svatvečery hodu božího vánočního a svatodušního a v pátky času adventního. Příkaz ujmy nevztahuje se na nemocné, chudobné a těžce pracující; od zdrženlivosti osvobozuje fysická nebo morální nemožnost. K polevení kázně postní papež dává biskupům plnou moc, aby pro své diécése neb pro jednotlivé věřící z vážných příčin přikázání o postu zmírnili. Odtud značných úlev dopřává se zvláště pocestným, lázeňským hostům, horníkům, továrním dělníkům a těm, kdo žádost za dispens biskupovi přednesli. Mimořádný půst bývá ukládán při svěcení na biskupství (svěcenci a světiteli), při konsekraci chrámu (světiteli a věřícím), při korunovaci (panovníkovi) a při pobožnostech konaných na odvrácení obecných pohrom. Druhem postu jest lačnost, t. nepožívání pokrmu a nápoje od půl noci až do některé hodiny příštího dne, kdy ukončeno jest přijímání sv. svátostí. Tak mají lačni býti dospělí křtěnci, i křtitel jejich, biřmovanci, věřící přijímající Tělo Páně (vyjímaje nemocné), klerikové v den svěcení, kněz celebrující mši sv. V církvi východní půst zachovávaný namnoze podle starého způsobu, tudíž s větší přísností a ve větším počtě dní do roka, pokládá se za prostředek k uchování pravé víry (orthodoxie), a přestoupení příkazů postních jmíno jest hříchem téměř neprominutelným. Vac.

Související hesla