Pyrenejský poloostrov

, Iberský poloostrov – poloostrov v jihozápadní Evropě; plocha asi 580 000 km2. Od ostatních částí Evropy oddělen Pyrenejemi, od Afriky Gibraltarským průlivem. Pobřeží kromě severozápadní části není příliš členité; vnitrozemí hornaté (nejvyšší pohoří Sierra Nevada na jihu, 3 478 m n. m.). Hlavní řeky Ebro, Duero, Tajo, Guadiana, Guadalquivir. Subtropické podnebí, v centrální části kontinentální, na pobřeží Atlantského oceánu vlhké přímořské. Největší část Pyrenejského poloostrova zaujímá Španělsko, menší část Portugalsko, Andorra a Gibraltar.

Ottův slovník naučný: Pyrenejský poloostrov

Pyrenejský poloostrov, zvaný též Iberským podle svých praobyvatelů, nejjiž. ze tří poloostrovů jihoevrop., dosahuje na jihu v mysu Marroqui 35° 59' 53'' s. š., na záp. v mysu da Roca 9° 34' z. d. Gr., nejvých. jeho bod jest mys Créus 3° 19' v. d. Gr. S ostatní Evropou souvisí isthmem 420 km širokým, jenž vyplněn jest velehorskými pásmy Pyrenejí. Svou zeměp. polohou jeví se P. p. mohutnou hrází mezi mořem Středozemním a okeánem Atlantským, avšak nedostatek přístavů, překážky kommunikační, pásma horská táhnoucí se nitrem poloostrova byly hlavní závadou obchodu průvozního. Za to poloha poloostr. k záp. učinila jej prostředníkem styků evrop. s pevninami zaokeánskými, záp. Afrikou a hlavně se Stř. a Již. Amerikou. Skvělé úspěchy, jichž dobyly oba poloostr. státy Španělsko a Portugalsko od konce XV. stol., povznesly je k výši koloniálních mocí prvého řádu, s níz jenom neschopností svých vlád rychle poklesly. P. p. liší se od obou ostatních jižních poloostrovů evr. nepatrnou členitosti svého pobřeží, jež zostřena jest i hornatým rázem krajiny, pouze v pánvi andaluské nalézáme kraj široce k moři se otvírající, jinde vysočina vystupuje těsně k moři. – Ráz poloostr. jest výlučně vysočinný a horský; jádrem poloostrova jest iberská tabulovina, jež zabírá celé území mezi ř. Ebrem a Guadalquivirem; uprostřed ní zdvíhá se Kastilské rozhoří, od něhož na sever rozkládá se náhorní rovina starokastilská (800 m), na jih až po Sierru Morenu náhorní rovina nov okastilská, kterou protékají Tajo a Guadiana, mezi nimiž pásmo quarcitových hřbetů tvoří čáru rozvodní (Montes de Toledo, Sierra Guadaloupe 1558 m a j.). Sev. okraj roviny kastilské jeví se býti pokračováním Pyrenejí k záp. a tvoří jej Kantaberské pohoří. Vých. okraj roviny začíná se záp. od hoř. Ebra, postupuje s ním k jv., obrací se blíže pobřeží Středomoří k j., kdež počíná již od ř. Jucaru systém andaluského pohoří zvrásněného. Pustá, bezvodá Sierra de la Demanda (2304 m) tvořena jest ze silur. hornin, Sierra Moncayo (2315 m) pak z pestrého pískovce. Již od skupiny Moncaya snižuje se okrajové pohoří skládajíc se z řady plochých pásem směrem jv., jimiž prorazí ř. Jalon vyvěrající v triasových vrstvách na samém okraji roviny novokastilské. Plošně uložené vrstvy triasové zdvíhají se mírně v Paremeře do Molině, kde sbírají se zřídla Taja a jeho přít. Galla. Kry křídové uloženy jsou tu a tam jako denudační zbytky na juře, jedna z těchto ker obsahuje slané bahnisko Gallantu ve výši 1000 m. Nad touto oblastí jury zdvíhají se parallelně silur. pásma Sierra de la Virgen, S. de Vicor, S. de Cucalon, z nichž nejvýše dosahuje Pizzo de la Almenara (1436 m). Též parallel. S. de Algairien, jakož i vrch Herera, dále k pánvi Ebra pošinutý, jsou silurní. Nacházíme zde neporušené vrstvy terciérní vysočiny, rozčleněné erosí i denudací. Důlež. jest údolí ř. Jiloca spojující úvodí ř. Guadalaviaru s úvodím ř. Jalonu a Ebra. Terciérní vysočinu Teruelu, tvořící nevysoké rozvodí Ebra a Guadalaviaru, převyšuje nejvyšší křídová část okra ového polhoří, Sierra de Gu dar, s níž pramení přít. Guadalaviaru Alfambra a jež dosahuje 2019 m. S. de Javalambre měří 2020 m, Peńa Colosa, rozervaný křídový vrch, pak dostupuje 1813 m ve vzdál 40 km od Středoz. moře. Pr. břeh horního Guadalaviaru sledují rovněž křídové Montes Universales, nejdůlež. hydrografické středisko poloostrova. Již. okraj kastilské tabuloviny rozdělen jest ř. Guadianou v Sierru Morenu (1100 m) na špan. území a pohoří Algarve. Za sev. ohraničení Pyrenejský polookého pyrenejský poloostrova proti kontinent. trupu evrop. pokládají se obecně Pyreneje. Mezi Pyrenejemi a horami Kantaberskými má svoje úvodí řeka Ebro. – Území rozkládající se jiz. od zlomu Guadalquiviru směrem sv. po mys Nao vyplněno jest pohořím Andaluským a můžeme je děliti v čásť již. s pásmy aequatoriálnými a čásť sv. s pásmy diagonálnými. Obě cásti jsou odděleny kleslinou, probíhající od dol. Segury do Granady a odtud k pánvi Guadalquiviru. Záp. od této podélné depresse leží nejvyšsí pásma, probíhající směrem zjz. až vjv. s příkrým spádem k moři. Severně probíhají pásma směrem jz. až sv., složená z mesozoic. hornin, jimiž prorážejí větší řeky vtékající do Středozem. moře. Již od tohoto pásu vystupují čtyři veliké massivy z archaic. břidlic a ruly. Jsou to Serrania de Ronda, Sierra Tejea a Olmíjara, Sierra Nevada a Sierra de los Filabres. Nejzáp. z nich Serrania de Ronda na sv. sahá po údolí, jímž proráží ř. Guadalhorce. Vých. od Guadalhorce táhne hl. pásmo Sierra de Abdalajis zv. směrem přecházejíc 12 km od pobř. v příkrou Sierru Tejeu a Almijaru složenou z dolomitů. Příčný zlom u Motrilu, jímž teče Guadalfoo, dělí vnější Sierru de Contraviesa a S. de Gad or sjejím pokrač. S. de Alhamilla od vnitřního pásma Sierry Nevady. S. de Gador dosahuje v Gran Peladu 2087 m, a S. de Alhamilla 1446 m, zasluhují zmínky pro bohatost rud měděných, olov. leštěnce a železa. Sierra Nevada sama jest ohromný blok břidlicový, 80 km dl. a 40 km šir. zdvíhající se do nejvyššího poloostr. vrcholu Mulhacénu 3481 m a Veletě 3470 m, s příkrým srázem ve vzdál. 35 km od moře, s něhož S. Nevada sněhem pokrytápůsobí mocným dojmem. Veleta nese nejjiž. evropský ledovec. Příčný zlom u Guadixu pro Cap Gata, jímž teče ř. Almeira, tvoří vých. hranici S. Nevady proti posl. massivu S. de los Filabres dosahující 2080 m, tu již odbočuje od dosavadního aequator. směru do směru sv. Sierra de las Estancias, jež obsahuje také stříbronosné leštěnce. – Severně od zmíněné depresse táhnou se roztříštěná pásma diagonální, směru jz. k sv. Sierra Magina z jurského vápence (2000 m), jež tvoří se S. Jabalcuz sev. okraj rozsáhlé vysočiny mezi náhor. rovinou granadskou a panví Guadalquiviru. Čím dále na sv., tím jsou ona pásma nižší, až konečně erosí řek mizejí. Dále k sv. zdvíhají se bezprostř. na okraji v. pánve Guadalquiviru triasové vrásy skládající Sierry de Segura a Alcaraz. Pánev Guadalquiviru či nížina Andaluská, 27.000 km2, vyplněná miocénními sedimenty odděluje ve tvaru protáhlého trojúhelníka Andaluskou vysočinu od kastilské tabuloviny. Campińa, j. od Cordovy, je hojně zavlažovaný úrodný kraj, takjako i rovina Sevillská. Větší dílpánve je mírně zvlněná pahorkovina, pouze slaná bahniska pod Sevillou (marismas) jsou roviny.

Podnebí Pyrenejský polookého pyrenejský poloostrova jest velmi rozmanité následkem rychlých změn povrchu a polohy mezi okeány. Severozápad a jihovýchod poloostrova jsou extrémy, mezi nimiž nalézá se vysoko položený kraj vnitrozemní s příkrým podnebím pevninským, kdežto sz. značí podnebí vlhké a oblačné, jv. pak podnebí bezdeštné, jasné a horké. Lze pak na poloostrově rozeznávati 4 hlavní oblasti podnební: poloostrovní, severní atlantskou, jižní atlantskou, středomořskou.

Poloostrovní oblastí podnební rozumí se na Pyrenejský poloostrovkém pyrenejský poloostrově vlastní tabulovitý vnitřek poloostrova, největší čásť úvodí Ebra a horská terasa navarsko-aragonská. V sev. části tohoto území jest léto horké, zima velmi studená, avšak i v létě bývají noci velmi studené. Sníh padává často ještě před koncem podzimku a v zimě jest ho velmi mnoho. Na jaře jest vlhko a chladno, kdežto v létě býva po celé týdny jasno. Proměny teploty jsou vkaždém měsíciveliké. Nejvíce deště padává v květnu a listopadu, nejméně v červnu. Ještě intensivněji jeví se pevninský ráz podnebí v jižní části, kde k velikým proměnám teploty přidružuje se ještě veliké sucho. Po krátkém jaru počínají již uprostřed června nesnesitelná vedra, tak že v červenci a srpnu roviny novokastilské a Estremadura jeví se jako vyprahlé pouště. Teplota tu bývá v poledne 40 – 45 °C, k čemuž se pojí množství prachu (calina). Nejbouřlivějším měsícem jest březen. Podnebí podobné jest v úvodí Ebra

K sev. atlantské oblasti náleží severní cíp poloostrova až k ústí Taja. Podnebí jest zde docela jiné, vyznačené malými proměnami teploty, mírnou zimou, létem poměrně chladným, vlhkem po celý rok, množstvím srážek a častými bouřkami ze s. a sz. K j. teploty přibývá a zima má spíše ráz jara, avšak léto stává se teplejším jen dále do vnitrozemí. Coimbra má tu jedno z nejmírnějších podnebí poloostrova.

Jižní atlantská čili africká oblasť zabírá jižní Portugalsko, celou Andalusii i se Sierrou Morenou, jižní polovici Murcie a provincii Alicante. Vyznačuje se horkým suchým létem a mírnou teplou zimou. Deště a bouřky jsou převahou zimní. Jen zřídka teplota klesne pod 0°, pročež mráz a sníh jsou skorem neznámy, tak že v Malaze sněžívá prý průměrně jednou za 25 let. To platí pro pobřeží a hluboká údolí i nížiny, kdežto v pohoří a na vyšších planinách dále do vnitrozemí podnebí podobá se spíše zmíněnému již podnebí poloostrovnímu. Ostatně i na pobřeží jeví se rozdíly. Nejjižnější pobřeží není zároveň nejteplejší. Tarifa vykazuje střední teplotu zimy 22 °C, jara 15,7°, léta 22,5°, podzimu 18,1°, průměrné roční extrémy jsou 33,1° a 2,8°, srážek spadává za 72 dni 67 cm. Gibraltar má střední teplotu zimy 12,5° jara 19,1°, léta 22,6°, podzimu 18,3°, průměrné roční extrémy 33,7° a 1,1°, srážek spadává v 75 dnech 75,7 cm do roka. Dále do vnitrozemí v nížině dolní Andalusie Sevilla má střední teplotu zimy 11,7°, jara 19,2° léta 28°, podzimu 20°, průměrné roční extrémy 46,3° a – 1,2°, roční výše srážek 41 cm. Na v. od průlivu Gibraltarského jeví se zase již podnebí jiné. Jižní svahy Sierry Nevady vykazují překrásné subtropické podnebí, kde zrají plody, které nikde jinde v Evropě se nedaří. Dále k východu na jižním pobřeží Grenady přechází podnebí to najednou v ryze africké, jak se jeví na jihovýchodním pobřeží Alicante. Zde není vysokých lesnatých horstev, zde převládá bílá, holá, slínovitá a sádrovitá půda, prostírají se stepi, zde je panství jižních, jihovýchodních a východních větrův i za zimy, srážek jen velmi málo, léto jest beze srážek, bez bouří, za to však jest velmi suché a horké. Největší horko panuje v údolích, do nichž nevniká žádný chladný vánek. Na jaře a na podzim padává nepravidelně něco málo deště. Kolísání teploty jest velmi značné. Murcia má zimní teplotu 10,6°, jarní 14,1°, letní 24,7°, podzimní 17,7°, průměrné roční extrémy 31,8° a – 3,1° roční výše srážek za 63 dni 33,9 cm.

Oblast středomořská zaujímá provincie Valencia, Castellon, Tarragona, Barcelona a Gerona, především pobřežní roviny a říční údolí. Podnebí jest zde podobné jako v jižní Francii, totiž teplé se značnými proměnami teploty. Nejvíce zde prší na jaře a na podzim, nejméně v létě, bouřky jsou časté. Na pobřeží půda jest po celou zimu pokryta zelení a květem. Z typických míst má tu Valencia střední teplotu zimy 11,1°, jara 15,4°, léta 23,4°, podzimu 18,4°, průměrné roční extrémy 38,3° a – 0,8°, roční výše srážek za 46 dní 40,4 cm; Barcelona má střední teplotu zimy 9,9°, jara 14,3°, léta 23,5°, podzimu 17,2°, průměrné roční extrémy jsou 32,7° a –0,6°, roční výše srážek v 6,8 dnech 57 cm.

Avšak i při uvedených podnebních oblastech lze ještě pozorovati jistá pásma výšková, čím více k j., tím ostřeji, nejtypičtěji na Sieře Nevadě, kde lze rozeznati 5 pater: zpodní čili teplé ve výši do 800 m se střední roční teplotou 20 – 17° C; horské, 800 až 1650 m, se střední roční teplotou 16 – 9° C, jež zaujímá nejen všecko pohoří, ale i veškerá plateau terasy i ta, jež jsou méně než 800 m vysoká; subalpinské, 1650 – 2000 m, stř. roč. tepl. 8° – 4° C, alpinské, 2000 – 2850 m, stř. roč. tepl. 3 – 0° C, sněžné, 2850 – 3554 m, t. j. až k vrcholu Sierry Nevady, se střední roční teplotou pravděpodobně pod 0°. Ostatně klimatický výzkum pohoří Pyrenejský polookého pyrenejský poloostrova jest ještě silně zanedbán. Tšr.

Květena jest velmi bohatá, neboť se zde vyskytují rostliny alpinské v Pyrenejích a v Sieře Nevadě, středoevropské v severní části země (1/3 všech), středomořské (okolo 1/5), i také stepní v jihu. Willkomm napočítal ve Španělsku 5096 druhů, kdežto z Portugalska známe jich jenom 1365, Colmeiro 5660 vůbec cevnatých (vasculares) a 364 mechů, 95 hepatik, 454 lišejníků, 1359 hub (?) a 1374 řas (?), pak 71 kapradí, 32 gymnospermů vůbec (999 monocotyledon). Z těch jest 1465 endemických fanerogam. V Portugalsku jest 179, ostatní vyskytují se věsměs ve Španělsku. Rozdíl mezi Španělskem a Portugalskem jest vlastně nepatrný; jenom o 42 druhů neendemických má Portugalsko více. Ale málo jest na Pyrenejský poloostrovkém pyrenejský poloostrově bylin celoročních (1518). Z těch pak jest nejvíce křovin (947), stromů jest také málo (116) a dvouletých 301. Ze 148 rodin fanerogam jest nejvíce composit (766), leguminos (532), trav (439), crucifer (318), labiat (288). Poměrně mnoho vyskytuje se cistineí (83), které pokrývají celé kraje uvnitř země, potom plumbagineí (71). Z rodů jest největší Centaurea o 104 druzích, z nichž jest 58 endem., dále Carex (85) a z nich jenom 8 endem., Linaria 77 dr. (52 endem.). – Poměrně silně jest zastoupen rod Armeria (40 dr., z nichž 28 endem.), Genista 47 dr. (z nich 30 endem.), Helianthemum 35 dr. (12 endem.), Statice s 31 dr. (8 endem) a j. v. V suché zemi té jest málo bylin vodních (jenom 64 dr) a močálových (100 dr.). 400 dr. jsou zuny, 400 bylin písku milovných, 240 ruderálních atd. V přímoří jest 618 dr. jež se různí podle jednotlivých pobřeží (jenom 43 dr. jest všem pobřežím společných). Stepi, hlavně ve středu země, mají 302 dr. (z nich 126 zvláštních) a z těchto 170 solimilovných. V písčinách roste 500 dr., na suchých skalách 800, horních 1350 (z oněch 188 endem., z těchto 435). Pastviska mají jenom asi 300 dr., luka, vyskytující se v severu 670 dr. Křoviny (monte bajo) jsou rozličné: buď panuje mateřídouška (» tomillares«) nebo eriky (zejm. v sev.), genisty, maliny. Nejrozšířenější jsou cistiney (jarales) v jihozáp. Mimo to nepatrnější houští chvojková, oleandrová (u řek) v Andalusii dolní, nebo palmetová (Chamaerops) a j. – Zvláštní jest v jihozáp. Myrica faya a Rhododendron ponticum. Lesy kryjí ve Spanělích jenom 5% půdy, v Portugalsku pak ani ne 4%. Willkomm počítá 1633 dr. středoevropských, 1132 středomořských, 188 endem. (alpských) v Pyrenejích, 236 z Alp, 282 ze sev. Afriky atd. Baleary mají 16 dr. zvláštních.

Willkomm, nejlepší znatel květeny Pyrenejský polookého pyrenejský poloostrova, dělil ji v tato území: Pyreneje, severní pobřeží, střední planiny, středomoří a krajiny jihoatlantské (s oddílem portugalským).

Výzkum květeny Pyrenejský polookého pyrenejský poloostrova začali Arabové, zejména Averroes († 1225), a známe 492 arabských jmen bylin zdejších. Pak psali a sbírali zde Clusius (1576, od něho známe 1324 bylin) a Barreli 1714, Tournefort 622 v Portugalsku. Z domácích Ortega, Asso, Cavanilles, Brotero, Lagasca, Clemente, Link, Webb, Boissier, Reuter, Willkomm, Colmeiro, Casto, Loscos, Henriquez, Rouy, Reverchon Debeaux.

Pyreneje náležejí sem jenom svým suchým již. svahem – sever náleží Francii. Přes 2/3 bylin tuto se vyskýtajících jest ve stř. Evropě domácích. Bylin horních, kterých v Alpách není, počítá Willkomm 188. Ale jenom 3 rody jsou u něho endemické, a to: Dethawia (v Asturii) Xatardia (jediné místo středu) a Ramondia pyrenaica – z indických cyrtandraceí (jejíž příbuzné se pak našly v Srbsku, R. Nataliae) a která se vyskytuje také v sev. Španělsku na Pena de S. Juan až k Montserratu. Nejzajímavější zbytek miocenní květeny (Dioscorea pyrenaica) vyskytuje se jenom na severozáp. svahu, stejně jako Trichomanes radicans. Jako typický keř udává Willkomm zimostráz. Stromy vyskytují se ještě nejvíce našinské: buky, borovice, bříza, jasan, sosna (Abies alba), ale z dubů Quercus tozza a na jižním svahu vždy zelený Quercus ilex a Pinus laricio. Rodv bylin Pyrenejský polookého pyrenejský poloostrova jsou také ponojvíce našinské, ač se tam vyskytují také druhy jiné, vnitrošpanělské. Jako hojně se tam vyskvtující označuje Willkomm Genista scorpius, Thalistrum tuberosum, Helianthemum chamaecistus, Ilex aquifolium. Willkomm přidává také Aragonii a Katalonii k území Pyrenejskému, podotýkaje při tom, že pro nízkou teplou polohu tvary středomořské – ba i stepní – vnikají daleko do vnitřku, kde již Theofrast a Strabon znali trávu esparto (Macrochloa tenacissima) ve stepích Aragonie. Zde nacházíme ze 150 dr. bylin stcpních 90 solimilovných. Krajina činí dojem jako bezlesí – i křovinyjsou tu řídké; tamarišky (Tamariscus afriícana) upomínají již na Afriku. Teprve za Ebrem v horách u Teruelu začínají zbytky starých lesů chvojkových (Juniperus thurifera). V Katalonii zachoval se les dole kaštanový a lipový, nahoře sosnový (Abies alba) a březový (Betula verrucosa) – středoevropský podrost; ale na ostatních stráních kolem Montserratu jsou již keře, částečně středomořské, zejména zimostráz, vavřin, Arbutus unedo, Acer italum. Severoatlantské pobřeží jest rázu středoevropského, ba u moře jsou také byliny severu, jako Honkenea peploides a Cochlearia daníca. Nízké hory přímořské mají také luka, poněvadz mají vice vlhka, které jest jinak v Pyr. vzácné a skoro po celý rok zeleň. Bylin lučních, j ké se u nás vyskytují, ani plotů živých tam nenacházíme – až na hojný břečtan Daboecia polifolia, Smilax aspera a j. Keřiny tvoří hlavně Ulex europaeus. Kapradí jsou tam hojná. Lesy dubové (Quercus tozza) a kaštano vé, na západě také bukové. Vysoké hory (Picos de Europa) mají druhy alpinské: Draba dedeana, Narcissus nivalis, Ranunculus aleae, Alcine Vilarsii. Střední planniny kastilské kromě polí kryjí stepi většinou, neb zde se rodí hlavně obilí pro P. p. Luka jsou jenom v severu podobná středoevropským; v jihu nastupují keřiny – vřesy (Erica cinerea, vagans, scoparia) a zvláštnost španělské Cistineae (Cistus laurifolius) – vyskytuje se již u Burgosu, jinak ve větším množství dále v západě – C. ladaniferus, populifolius, salvifolius, Halimium umbellatum, H. occidentale. Lesy jsou v severu borové, jinde jsou také duby, v záp. kaštany, vazy, olše; k moři pak Pinus pinaster. Jižní planina jest hlavně pastva, bez luk. Step jednotvárná, chudá; ze 158 dr. jest 84 solimilovných. Jako hojně se vyskytující označuje Willkomm: Helianthemum squamatum, Ononis tridentata, gypsofily; místy, v Manche, pokrývá vše Papaver rhoeas a bodláky (Onopordon nervosum), dosahující i výše člověka. Užitek však dávají jenom travnaté stepi v espartě (Macrochloa tenacissima). Společné jsou bezlisté retamy, u vod tamarišky (Tamariscus gallíca, dosahující výše až 4 m) a zvláštní, tamujo (Securinega buxifolia). Na kopcích jsou Tomillares (rosmarin, Lavandule, Salvia). V západě jsou i Umbelliferae (Thapsia, Ferula). Nejrozšířenější jsou v Estremadiře řečené cisty (Cistus laurifolius, ladaniferus, monpeliensis) a j. Lesy vyšších pokrajních hor jsou teď vykácené. V západní části prostíraly se před tím lesy dubové (Quercus ilex, Q. lusitanica), jasanové, v Guadarramě i Moncayo, duby (Q. tozza), kaštany; ve vých. pak borovice i buk (Moncayo). Nejvyšší pásmo kryly Genisty (G. purgans, G. barnadesii), až nastupuje potom drn subalpinský (Saxifraga, Braya, Alsine, Oxytropis a j.), kdežto na Moncayo jest pásmo erikové (Erica aragonensis).

Nejbohatší jest středomořské pásmo, ke kterému náležejí i horv severně od Valencie. Přímořských druhů jest 232. Lesy tvořil Pinus halepensis, pod ním se vyskytoval Chamaerops humilis a na skalách rostla 1 – 3 m vysoká Euforbia dendroides. Ve stepi přímořské vyskytuje se solní většinou, zastoupena 161 druhy ve středu, 390 pak v jihu; jest to africká Stapeliacea, Apteranthes gussoniana, jako egyptská Filago mareatica, Galium efedroides, Lafuentea (monotyp. endem., přibuzný australské Ourisia a j.). Stráně hor přímořských jsou krásně vzdělané; místy jsou také jenom keřiny, jichž jest asi 70 druhů, z části vždy zelených (Chamaerops, genisty, phillyrey, Catha europea, Cneorum tricoccum, Kentrofyllum arborescens dosahující až 1 1/2 m výšky, Osyris, divoké olivy, Buxus balearica, lentišky – v nichž jsou opět četné asparagy). I tu se vyskytují lesy: řídké lesy dubové, v nichž roste divoce svatojanský chléb. V tom pásmě Portugalsko v jihozápadě se liší: přímořské lesy tvoří Pinus pinaster, P. pinea, halepensis, Myrica faya (i na Azorech). Lesy vnitřní skládají se zase z dubů (Quercus lusitanica), různé lesy eucalyptů a Cupressus glauca. Nejzajímavější je vůbec Drosofyllum lusitanicum (z Marokka), Ilex perado (z Madeiry), Corema album (také na Azorech se vyskytuje) a Rhododendron baeticum (= pontícum). Avšak skvost flory Pyrenejský polookého pyrenejský poloostrova nacházíme na pohoří Sierra Nevada v Grenadě, kde vystupuje skutecně bohatá květena alpinská. Níže nacházíme keříky chvojkové, astragalů a Genista aspalathoides, baetica, Senecio tournefortii, Digitalis nevadensis. Drny nejhořejší mají vedle některých severních bylin (Poa laxa, Arabis alpina, Sagina Linnaei, Saxifraga oppositifolia) množství endemických druhů, z nichž udává Willkomm zejména Erodium cheilanthifolium, Ranunculus acetosellaefolius, Plantago nivalis. Po tisu nazývala se také Sierra Tejada; ale teď se tam tis již nevyskytuje.

Zvířena jest méně význačná. Máme tam málo fossilních obratlovců, hlavně ssavce ze středních starých jezer, kteří však ukazují podobnost s okolními zeměmi (Hiparion gracile), jako Elephas antiquus, Dinotherium giganteum, Leptobos elatus a j. Ještě v pliocénu žil v Portugalsku hroch i hyena a Felis caligata v jeskyních gibraltarských, az do odtržení Pyrenejský polookého pyrenejský poloostrova od Afriky. Tvary zachovalé dodnes jsou většinou středomořské: Sorex araneus, Talpa caeca, Felis pardina, dikobraz, Lepus mediterraneus, Mus alexandrinus. Mnohem zajímavější jsou však genetka i ichneumon v Sieře Moreně (Herpestes widringtoni Gray). V horách Pvrenejských dosud jest zachován medvěd a endemická koza (C. hispanica, vedle ní C. pyrenaíca) a v jihu též Ovis musimon, Myogale pyrenaica a také daněk. Opice gibraltarské rozšířily se znovu z Afriky. Ptáků nacházíme u Arévala 345 dr., jsou to skoro tytéž druhv jako v jižní Evropě a liší se jenom málo od našich. Zvláštností není tam zádných, jako vůbec v Evropě, lkde jsou stěhovaví ptáci všude tíž. Mezi nahodilými druhv jest několik afrických, jako Ixos obscurus, Ruticila mourieri, Otocoris bilofa, Lanius nubicus, Tschagra. Jako druhy en°lemické udávaji se: Calandrella baetica, Picus lilfordi, Cypselus pallidus. S jiné stranv jsou však zase popírány. Z typických stálých jižních uveden Neofron percnopterus, Saxicola leucura, Cettia cetti, Cisticola schoenicola, Pterocles alchata, Porfyrio hyacinthinus, plameňák (v jihu) a j Ryb sladkovodních vyčítá Steindachner 41, z nichž jest 16 zvláštních dr., 20 v západě, 19 v jihu, 13 v Fbru atd., Scházejí tam však naše kaprovité druhy; rody však jsou tytéž (Barbus Leuciscus), až na ty, které se stěhují z moře: Mugil, Atherina, Gobius, Gasterosteus. Z našich ryb vyskytuje se tam úhoř, kapr, karas, pstruh (v horských řekách), losos (v severu a západě), mřenky. Nejzajímavější jest Fundulus (Hydrargyra) hispanicus, vyskytující se téz na vysokých planinách Alžírska, jako zbytek staré tropické fauny náležející dnes k rodině více americké (Cyprinodonti). Želvy vyskytující se tam jsou obyčejně jihoevropské: Testudo graeca (na Balearech, v Portugalsku, na Barboza), uvedená prý marginata, pak Emys lutaria i caspica. Hojnější jsou ještěři (20 dr. u Bosky): Lacerta muralis, ocellata, agilis, viridis v. Schreiberi, oxycephala, Acanthodactylus vulgaris, Psammodromus hispanicus, algirus, cinereus. Nejzajímavější ze všech jest chameleon (u Malagy), Chalcides ocellata, Amfisbaena cinerea (endem.), slepýš, Hemidactylus verruculatus (v jihu), Tarentola mauritaníca a j. Hadů udává Bosca 16 (endem. jenom Rhinechis scalaris); nejhojnější jest Tropidonotus viperinus, Coronella girondica, pak Periops hippocrepis, Viper ammodytes (latastei v.), Coelopeltis insignitus, nejjižnější Macroprotodon cucullatus atd. Záby jsou podobné jako u nás. Mimo to jsou tam endem.. Alytes cisternasii, Rana iberica (u Boskv Hyla perezi) a pak Discoglossus pictus, Pelodytes punctatus, Pelobates cultripes. Salamandrid tu 8 (u Bosky). Z nich endem. Pelonectes boscai, Chioglossa lusitanica, Triton boscae, marmoratus a africký Triton waltlii = Bradybates ventricosus Tschudi (1 exempl. v museu neufchatelském) ex Lataste. .

Politicky rozdělen jest P. p. na dvě království: Španělsko a Portugalsko, o nichž pojednáno ve zvláštních článcích.

Literatura. Gabiro Rodríguez de Llano, Tratato de geografia aplicada al estudio del servicio postal de la Península é islas adyacentes (Madrid, 1897); G. Diercks, Spanien, kulturgeschichtliche und wirthschaftspolitische Betrachtungen (»Schriften der Zentralstelle für Vorbereitung von Handelsverträge◁, H 16, Berlín, 1901); Martin A. S. Hume, The Spanish People, their Origin, Growth and Influence (Londýn, 1901); René Bazin, Terre d'Espagne (»Rev. des deux mondes«, Paříž, 1895); A. Morel-Fatio, Etudes sur l'Espagne (t., 1895); Alfr. Angot, Régime de pluies de la Péninsule lbérique (»A. Bureau central météor. de France«, 1893, t., 1895); dr. Moritz Willkomm, Die Pvrenäische Halbinsel (3 d., »Das Wissen der Gegenwar t«, Praha-Lip., 1884); Ch. D'Avillier, Spain (Londýn, 1881); Theobald Fischer, Die Iberische Halbinsel (»Unser Wissen von der Erde«, 3. sv., 1893); Ricardo (Carvalho, Principios elementares de chorographia de Portugal (Coimbra, 1894). Nový.

Související hesla