Rabelais François

 (25kB - 248×330px)

, francouzský prozaik, překladatel z latiny a řečtiny; lékař. Autor odborných lékařských spisů a především románové epopeje Gargantua a Pantagruel, která je považována za největší renesanční výpravnou prózu. Dílo, které vzniklo na rozhraní dvou rozdílných myšlenkových světů, středověku a renesance, vychází ze středověké tradice karnevalové kultury a fabliaux a obohacuje je o humanistickou vzdělanost a renesanční lásku k člověku a k pozemskému životu. Svou komičností, přecházející až v krutost a cyničnost, je dílo blízké burlesknímu románu. Epopej je rozdělena do pěti knih, které vtipně zachycují pohádkový příběh o životě jednoho rodu obrů. Děj je symbolickým ztvárněním cesty za poznáním a jednotlivá dobrodružství slouží jako záminka k břitké kritice francouzské středověké společnosti. Realistické a satirické vyprávění, volně přecházející v karikaturu, ostře kritizuje zejm. omezenost a povrchnost korumpované církve, nevzdělanost scholastické Sorbonny a zdůrazňuje směšnost zjemnělých rytířských ideálů oslavovaných středověkými utopickými romány, které paroduje. Autor v díle rozvinul vlastní představu svobodné společnosti (ztělesňované Thélémským opatstvím), která vychází z kultu Přírody, a je zastáncem encyklopedického vzdělání a přirozeného způsobu života. Štěstí člověka je založeno na harmonii duše a těla. Rabelais slučuje lidovou moudrost a optimistický naturalismus s vážnými, všestrannými úvahami o životě a s vírou v budoucnost a pokrok. Dílo se vyznačuje bohatostí jazyka, který se však později pro svou složitost a mohutnost stal předmětem kritiky. Na rabelaisovskou linii navázaly v 17. stol. tzv. komické romány (P. Scarron, Ch. Sorel). Velká hodnota tohoto dlouho opomíjeného díla byla oceněna až romantiky.

Ottův slovník naučný: Rabelais François

Rabelais [rablé] François, slavný spis. franc. (* 1490 nebo 1495 v Chinonu – † 9. dub. 1553 v Paříži). Určen otcem k mnišství, studoval nejprve u benediktinů, pak u františkánů v klášteře baumettském u Angers, když se seznámil s d'Estissakem, jenž stav se biskupem v Maillezais převedl jej k františkánům do Fontenay-le-Comte, kdež pobyl 15 let a přijal všecka svěcení, naposledy kněžské r. 1511. Život v klášteře, jehož mniši byli velmi hrubí a nevzdělaní až na jediného Petra Amyho, s nímž Rabelais se spřátelil a jehož prostřednictvím si dopisoval s Erasmem, zhnusil se Rabeovi, když mu opat konfiskoval řecké knihy a jej uvěznil, Rabelais opustil klášter bez větších nesnází, díky protekci přátel, předem proslulého právníka Tiraqueau. Nějaký čas žil pak Rabelais u d'Estissaka, později spravoval faru soudayskou, ale záhy odřekl se klidného života a probíhal všemi většími městy francouzskými dychtě slyšeti proslulé professory a hově své horečné žízni vědecké, která vyznačuje jeho dobu; byl v Poitiers, Bourges, La Rochelle, Bordeaux, Toulouse, Avignoně, Orléansu, Paříži, Montpellieru (1530); zde studoval medicinu a odtud vyjel si na čas na ostrovy Hyčrské; r. 1532 přišel do Lyonu, kdež byl jmenován řídícím lékařem veliké nemocnice Pont-du Rhône a učil anatomii na mrtvole; zde stýká se s Despériersem, Štěpánem Doletem, Cl. Marotem, upravuje krásné vydání tiskaře Šeb. Grypha, tiskne různá dílka humanistická a spisuje almanachy, v nichž jest již patrna jeho satirická verva. Zde také r. 1532 přepracoval starý lidový román »Les grandes et inestimables chroniques du grand et énorme géant Gargantuæ, jehož úspěch byl neobyčejný, a přivedl ho, poněvadž lékařství mu mnoho neneslo a Rabelais potřeboval peněz, k sepsání jeho velikých románů Pantagruel a Gargantua, o nichž pracoval v prázdni a jichž, zdá se, vedle své činnosti vědecké nevalně cenil. První kniha Pantagruela vyšla asi na konci r. 1532 bez data u Cl. Nourryho v Lyoně, z r. 1533 jest její vydání v Lyoně u Fr. Justea, Gargantua vydán poprvé bez data před r. 1535, z r. 1535 jest jeho vydání u Fr. Justea; obě knihy spojeny vyšly u Fr. Justea v Lyonu 1542; druhá kniha Pantagruela jest z r. 1546. V Lyoně měl také z neznámé ženy syna, Theodula, který k velkému žalu Rabelaisovu dvouletý zemřel. V říjnu 1533 biskup pařížský Jean du Bellay, vyslaný do Říma, projížděje Lyonem, odvezl s sebou Rabelaisa jako lékaře a asi také tajemníka a rádce, neboť Rabelais byl mu znám jako výborný theolog a kanonický právník. V Římě Rabelais zaujal se hned archaeologií a pojal plán topografie Říma, ale Marliani jej předešel. Na poč. r. 1534 vrátil se do Říma a zastával zase svůj úřad ve špitále, nedlouho ovšem, neboť již 5. břez. t. r. byl ho zbaven, protože bez ohlášení jej opouštěl. Od čna 1535 mešká po druhé v Římě s du Bellayem a dopisuje si odtud horlivě s d'Estissakem, jemuž posílá semena vzácnějších zelin z papežských zahrad, zajímá se o kresbu, archaeologii, architekturu, učí se arabsky a uměje výborně kořistiti ze všech svých styků a známostí opatřuje si bullu Pavla IlI., v které odpouští se mu, že opustil řád, dovoluje se mu volně žíti, provozovati medicínu a chválí se »počestnost jeho života a mravů«. Bezpečen takto Rabelais vrátil se do Paříže; v květnu 1537 obdržel v Montpellieru officiálně titul doktora a učil s velikým úspěchem na této universitě; pozd. stal se protekcí Jeana du Bellay kanovníkem v Saint Maur des Fossés, ale již r. 1539 byl povolán jako lékař k Vilémovi du Bellay, který byl právě jmenován guvernérem turinským; Rabelais zanáší se tu geometrií, inženýrstvím, botanikou, sbírá svrské a hebrejské rukopisy pro královskou knihovnu, činí výtahy z děl Galienových. Na neštěstí zemřel tento příznivec Rabelaisův v lednu 1543; Rabelais velmi dojat jest přítomen jeho pohřbu v Mansu a bloudí pak v Orléansku, Touraine, Poitoux nepokojný a zoufalý: »svatouškové«, jak říká orthodoxní straně, po něm slídí. 14. ún. 1543 fakulta pařížská žádala pronásledování autora »Gargantuy« a »Pantagruelæ; Dolet jest právě zatčen a svobodomyslní duchové jsou všude pronásledováni. Rabelaisa zachránil jeho praktický smysl; v Turině seznámil se s praesidentem parlamentu, Chemantem, a ten stav se kancléřem franc. v čnu 1543 zastavil pronásledování. V září 1545 dostalo se Rabeovi privilegia králova a Rabelais vydal svoji třetí knihu (Tiers livre, Paříž, 1546), v níž směle vrhá se na »pokrytce a svatoušky«, kteří právě tehdy slavili své vítězství nad umučeným Doletem a byli by je asi také brzy slavili nad Rabelaisem, nebýt jeho neobyčejné opatrnosti až vychytralé. Když František I. zemřel a i biskup Jean du Bellay byl vytlačen, Rabelais uprchl velmi spěšně, nezaopatřiv se ani penězi, do Met, kdež přijal místo městského lékaře; působením přátel jeho ujistil jej na počátku r. 1548 Jindřich I. úředně, že mu nezazlívá minulých jeho knih, ano dává mu právo skládati nové, ale nedůvěřivý Rabelais obává se ještě přijíti do Paříze. Těže však ze svolení králova počal vydávati Quart livre (Lyon, 1548), která má v zápětí nový výbuch vzteku mnišského a nejneurvalejší a nejjedovatější polemiku, kterou lze si mysliti, benediktina Gabriela de Puits Herbaut »Theotismus, sive de tollendis malis libris« (Pař., 1549). V srpnu 1548 Rabelais povolán jest znova do Říma Jeanem du Bellay, který tu meškal za poselstvím; z Říma Rabelais hleděl velmi obratnou diplomatikou nakloniti si Jindřicha II., což se mu podařilo; zuřivý útok Calvinův, jehož pedantičnosti Rabelais se posmíval, prospěl mu také velmi mnoho v Paříži. Vrátiv se do Francie obdržel pak k velikému pobouření sorbonnistů dvojí faru, sv. Martina v Meudonu (1550) a sv. Krištofa v Jambetu, jichž se vzdal r. 1552, aby mohl lépe vybojovati svůj poslední boj. Přes privilegium Jindřicha II. z r. 1550 podařilo se Sorbonně provésti, že byl zakázán tisk čtvrté knihy Rabelaisovy (1. května 1552). Ale Rabelais dovedl si pomoci: pojal do svého díla velmi smělou kritiku dekretalií papeže Řehoře IX., tehdy právě uveřejněných, které narazily na odpor francouzské vlády; tím přišel velmi vhod Jindřichu II., který autorisoval volné rozšiřování knihy. Rabelais svůj veliký boj proti Sorbonně vyhrál. Odtud uchýlil se, zdá se, do zátiší a žil pokojný život oddávaje se četbě evangelií, Platóna a Plutarcha; o posledních jeho dnech není skoro zpráv. Legenda, která činila z Rabelaisa šaška, fraškáře, opilce a nestydu, jest úplně odpravena historickou kritikou; v pravdě byl Rabelais pravým opakem všeho toho, veliký pracovník, který nikdy nepřestával se učiti, žíznící přímo po poznání, člověk velmi obezřetný, světa znalý a důvtipný, který dovedl uniknouti nástrahám největších mocností tehdejších v době, kdy ocitl se lehce na hranici haeretik rázu i nevinnějšího, než byl on.

Pět knih Rabelaisových (kniha pátá, L'isle sonnante, 16 kapitol, 1562, o jejíž authentičnosti jsou pochyby) netvoří celek a jednotné dílo; vznikaly v různých obdobích renaissance, v době třiceti let, mají různé tendence, jsou psány za různé nálady a nesmějí býti posuzovány společně. V první a druhé knize Pantagruela i v Gargantuovi propukly nejprudčeji dlouho utlačované základní pudy a potřeby bytosti Rabelaisovy; v nich projevuje se nejplněji jeho potřeba vyžiti plně život a život celý, hmotný i duševní, a nenávist proti všemu, co utlačuje život a podezřívá dobrotu přírody, proti špatným vychovatelům, výchově scholastické, nepravé vědě a logice, Sorbonně a mnichům: píše je Rabelais, který unikl z kláštera, opíjí se svobodou a vědou a žije všemi nesmírnými a nezkrocenými nadějemi, šíleným optimismem, s nímž vstupovala v život renaissance ve svých počátcích. Disciplina Ponokratova a činnost bratra Jeana jsou centrem těchto knih. Rabelais, člověk z lidu, prozrazuje se v parodii vzdálených výprav a rytířského bláznovství, ačkoliv je vypravuje dobromyslně a se zřejmou zálibou dobráckým přihrublým humorem lidovým; mluví tu z něho i sedlák, který nenávidí vojnu a touží po klidném a otcovském království. Filosofický a vůbec myšlenkový podklad románu Rabelaisova není právě hluboký, přesný a jemný. Rabelais věří v Boha půl křesťanského, půl platónského, »nejvyššího plasmatoræ, a v budoucí život, který obráti úlohy naše po spravedlnosti. Bůh všemocný a všedobrý vyjadřuje se přírodou, také všemocnou a všedobrou; prvotního hříchu, kleslého lidství pro Rabelaisa není; svět jest dobrý, člověk jest dobrý, cíle světa i člověka jsou dobré a svět i člověk jdou k nim spontanně, svojí vnitřní přirozeností. Zlo jest státi mimo přírodu a proti přírodě. Každé pravidlo a každý zákon, který mrzačí nebo utiskuje přírodu, je zlý, je dílem Antifysis, která je pramenem vší bědy a všeho zla. Nauka Rabelaisova směřuje, jak patrno, proti vší metafysice a morálce křesťanské, proti katolickému askétismu jako proti protestantskému rigorismu; jest to optimistický naturalismus, filosoficky povrchní a spekulativně vůbec prázdný, kterým se jen projevuje Rabelaisova nepřekonatelná radost ze života, nesmírná láska ke všem jeho formám a důvěra v něj. Rabelais miluje život šíře a plněji než kdo z jeho předchůdců i dědiců (jsou mezi nimi Moliěre i Voltaire); jeho metafysika je tu jen proto, aby upravila jak tak půdu duchu poznání, vědecké práci a všecek jeho výchovný v pravdě encyklopaedický programm, který chce obejmout všecky vědy vnějška i vnitra a všecky dovednosti a umění, jest výrazem nejhlubší touhy a nejšílenější naděje jeho doby. Paedagogika Rabelaisova chce především, aby byla respektována svoboda růstu lidské bytosti, aby učitel rozvíjel a ne utiskoval, aby předem dodával hojně potravy fysickým i duševním potřebám žákovým. Také éthika Rabelaisova obdobně jest velmi prostá; jest celá obsažena v příkazu opatství thélěmského: dělej, co chceš. Příroda je dobrá a všecko, co chce, jest také dobré; lidé dobře vychovaní a svobodní mají prý od přírody pud, který je vede k ctnosti a zdržuje od neřesti, jemuž říkají čest. Naivní egoismus, který se harmonisuje Rabeovi lehce a snadno s altruismem a po případě i s životem stoickým a odříkavým, jest ve všem středem jeho díla; jeho dílo jest především výrazem jeho všeobecné sympathie k životu. Jeho zvědavost, jeho touha poznati všecko, jeho »vědecký duch« má také jen tento pramen; není to duch abstrakce a generalisace, jest to jen projev vášnivé radosti ze života a konkrétní Rabelaisovy smyslnosti, touha obraznosti a prostředek, jak plněji vyžiti život. Duševní svět a život Rabelaisův jest vůbec primitivní; ani citová ani intellektuálná stránka není jeho silou; smysl tragiky života, smysl krásy, vkus, takt a citová jemnost a ušlechtilost mu scházejí; dílo jeho jest »poseto nečistotou a kalem«, jak pravil La Bruyčre; žije se v něm často životem nepřebrané zvířeckosti nemluvě o tom, že nejhrubší funkce animálního života jsou do detailů popisovány; není to ovšem raffinovaná frivolnost, nýbrž hrubá a neomalená smyslnost; žena jest tu jen pramen nejhrubších smyslových rozkoší, ale ne citové kultury. Rabelais jest i v tomto směru jedním z nejčistších představitelů »gallské rasy« a vliv jeho je patrný na řadu autorů, kteří jsou pokládáni za nejfrancouzštější: Montaigne, La Fontaine, Racine, Boileau, Molíčre, Beaumarchais, Diderot, Balzac, Flaubert a Maupassant. Rabelais jest, jak se řeklo, pochodeň humanismu; jeho zásluhou jest, že rozšířil a učinil majetkem širších vrstev idee spravedlnosti, laskavosti, lidskosti, duševní i tělesné kultury a tolerance. Jeho kniha kromě toho má význam přímo kulturněhistorický jako authentický dokument optimistického kvasu časnější renaissance. Literární a umělecká cena díla Rabelaisova jest veliká; celé jeho dílo je plodem obraznosti kypivé, bohaté a výbušné, která má úžasný smysl pro všecky projevy energie lidské i živočišné, zápasu, pohybu a síly životní, a sympathii pro všecky tvary a způsoby života; Rabelais má ve vysokém stupni dar viděti, malovati i vypravovati, sílu plastického postřehu a názorné životnosti; radostná naivní objektivnost vyznačuje celé jeho dílo, v němž jsou všude patrné mladé smysly rozradostněné a užaslé, kterými je chytán var života; zvláštní dramatická pittoresknost vyznačuje jeho literárního genia, překypujícího životními šťavami, jichž pouhým důsledkem jest jeho humor, nehorázný, výbušný, živelný. Jazyk jeho není úzký a přebíraný, nýbrž široký a hojný, kořistící z doby, která jej postavila na křižovatku středověku a antiky, lidu a erudice; Rabelais užívá i latinismů i archaismů i patois a nářečí, mísí antickou moudrost s národním vtipem, aby stačil na svůj nesmírný úkol.Jeho invence slovná jest úžasná, a dá-li se jí vésti, povznáší se často až k lyrismu. V invenci dějové a vypravovatelské jest velmi volný a přebírá mnoho od nejrůznějších autorů, tak Thomasa Mora (opatství Thélčmské), Merlina Coccaia (berani Dindenautovi), Poggia (prsten Hansa Carvela), Coelia Calcagniniho, Coelia Rhodigina, Raulina, Tiraqueaua, »Chroniques Gargantuines«, »Galien restoré«, Erasma, Aretina a j. Jest jako Moličre největši »plagiátor«, který dovede však geniálně přizpůsobiti svému cíli látku, kterou přebírá. – První úplné vydání »Gargantuy« a »Pantagruelæ jest z r. 1564. Souborně vyšla všecka díla Rabelaisova u Elzevirů 1663, u Duchata v Amsterdamě 1711 a j., nová vydání jsou: Rotheryho (Paříž, 1857, Didot), Jannetovo (t., 1874, Picard), Marty-Laveauxovo (t., 1868 – 81, Lemerre).Srv. A. Mayrargues, Rabelais (Paříž, 1868); Eug. Noël, Rabelais et son oeuvre (t., 1870); E. Gebhart, Rabelais, la Renaissance et la Réforme (t., 1877, 2. vyd. 1893); Jean Fleury, Rabelais (t., 1877); Paul Stapfer, Rabelais, sa personne, son génie et son oeuvre (t., 1889); René Millet, Rabelais (t. 1892); Faguet, Leseizičme sičcle (t.,1895); R.CopleyChristie, E. Dolet (přel. C. Stryienski, Pař., 1886). Sld.

Související hesla