Racine Jean

, francouzský dramatik. Autor klasicistních divadelních her, tematicky vycházejících z antické historie či mytologie (kromě hry Bajazed inspirované modermími tureckými dějinami). V tvorbě odmítal abstraktnost či každodenní banalitu, před corneillovsky složitým dějem dával přednost dramatickému ději vedenému logikou charakterů a zachovával všechna klasicistní pravidla. Děj vždy rozvíjel na základě psychologického konfliktu, vyvolaného destruktivními či osudovými vášněmi člověka. Obdiv k hrdinům nahrazoval zbožností a pokorou, vyplývajícími z poznání ubohosti člověka, který nemůže změnit svůj osud a je navíc zmítán vlastními protichůdnými pocity. Konflikt často vrcholí v tragické, osvobozující smrti, která jediná ruší rozpor mezi přáním člověka, jeho možnostmi a sociální povinností. V racinovském světě lásky a nenávisti jsou všechny činy člověka, snažícího se uniknout nevyhnutelné absurditě světa, předem odsouzeny k tragické směšnosti; jedinou možnou svobodou člověka je přijmout osud, který mu byl určen (Andromacha, Berenika, Sudílkové aj.). Po neúspěšné dramatizaci Faidry opustil divadlo (napsal už jen dvě náboženské tragédie – Esther, Athalie). Též autor epigramů, komedie, básní s křesťanskou tematikou a nedochovaných historických spisů.

Ottův slovník naučný: Racine Jean

Racine: Jean, slavný dram. básník franc. (* před 22. pros. 1639 ve FertéMilonu – † 21. dub. 1699 v Paříži), syn místního měšťana, který měl finanční úřadek, po matce z rodiny jansenistické, záhy osiřel a byl vychován svojí bábou, Marií Desmoulinsovou; když se uchýlila do Port-Royalu, odevzdala malého Racinea do městské kolleje beauvoiské, jansenistické to školy, odkud r. 1655 přešel do školy grangesské, kterou vedli Lancelot a Nicole; vedle nich byli učiteli Racineovými Hamon a Ant. Lemaistre; jim vděčí Racine za dokonalé poznání nejen jazyka, ale i ducha a citu řeckého, které utvořily z něho největšího a nejčistšího literárního umělce francouzského. Jeho učitelé port-royalští chtěli míti z hocha právníka, ale básnické povolání hlásilo se již tehdy dosti silně; Racine psal tehdy první verše, sedm ód Le Paysage de PortRoyal, ale vedle nich také lehké verše světské. Vystudovav filosofii v kolleji harcourtské, navštěvoval společnost, do níž jej uvedl bratranec Vitart, intendant vévody de Luynes, spřátelený s básníky a světáky, a psal verše odpovídající životu, který žil; Chapelain chválil jeho ódu La Nymphe de la Scine, k svatbě králově sepsanou, a Racineovi dostalo se odměny sto stříbrných louisův od krále. Ale divadlo lákalo již tehdy Racinea a Racine, přes kletby své port-royalistické tety a jeptišky, napsal a zadal r. 1660 hru zvanou Amasie, která byla odmítnuta, a plán tragédie podle Ovidiových Lásek. R. 1661 k naléhání své rodiny odebral se do Uzčs v Languedoku ke strýci, gener. vikáři a kanovníku Sconinovi, u něhož studoval bohosloví a který mu měl opatřiti obročí. ale horlivěji ještě četl Vergilia, Homéra a Pindara a udržoval docela světáckou korrespondenci se svými starými literárnimi a světáckými přáteli. R. 1663 odejel do Paříže, odhodlán věnovati se poesii, sešel se tu s Lafontainem, poznal s Boileauem a Moličrem; s nimi žil veselým, nevázaným životem, vášnivě a rozkošnický. Dvě hry, které tehdy napsal, La Thébaďde (1664), hraná Moličrem, a Alexandre le Grand (1665), který zavinil jeho roztržku s Moličrem, znepřátelily ho úplně s Port-Royalem. Domnívaje se, že Nicole v jedné polemice svojí narážel na něho, odpověděl svým někdejším dobrodincům velmi duchaplným, satirickým a mstivým listem, kterého později trpce litoval. V prosinci 1667 hrána byla v Hôtel de Bourgogne Racineova tragédie Andromaque, první zralé dílo Racineovo, jehož úspěch připomínal někdejší úspěch Corneilleova »Cidæ, ale i kritiky se přihlásily, které odtud ztrpčují tolik každý úspěch Racineovi. Následovaly: Les Piaideurs, fraška (listop. 1668), která prozrazuje milovníka Aristofanova, tragédie Britannicus (pros. 1669), o níž se velmi diskutovalo a v jejíž I. předmluvě Racine, který měl proti sobě hlavně ctitele Corneilleovy, obrátil se proti tomuto básníku, tragédie Bérénice (listop. 1670), tragédie Bajazet (leden 1672), která zvítězila přes odpor Corneilleovců, již vytýkali stále a stále Racineovi malou historickou přesnost, a jejíž modernost (sujet dal Racineovi p. de Césy, vyslanec v Cařihradě, a asi i novella Segraisova »Floridon ou l'amour imprudent«) ospravedlňoval v předmluvě, tragédie Mithridate (leden 1675), která měla jednomyslný úspěch a v níž viděli spojenu vznešenost Corneilleovu s něhou Racineovou, tragédie Iphigenie en Aulide (srpen 1674) a Phèdre et Hippolyte (leden 1677), jejichž úspěch byl Racineovi otráven kabalou vysoké společnosti i závistivých autorův. Aby byl zmařen úspěch »Ifigenie« Racineovy, byla proti ní stavěna hra, kterou na spěch vyrobili Leclerc a Coras, a v kritikách a brošurách byla tato slátanina stavěna nad práci Racineovu. A týž manévr opakoval se při »Phèdře«. Kabala vedená vévodkyní Bouillonskou, jejím bratrem vévodou de Nevers a Mme Deshouličres obrala si za cíl zajistiti vítězství stejnojmené hře Pradonově a vysyčeti tragédii Racineovu. Ve veršové polemice, která z toho vznikla, postavil se na obranu Racineovu Boileau a oba básníci jen intervencí Condéovou unikli mstě uraženého vévody de Nevers. Výsledek všech těchto intrik byl však pouze ten, že úspěch »Phèdry« byl o něco zdržen. Po »Phèdře« Racine odvrátil se od divadla, nechav nedokončenu »Ifigenii v Tauridě« a »Alcestæ, který byl rozepsán; výklad tohoto ústupu byl hledán v roztrpčenosti básníkově z kritik a intrik, jimiž byla stíhána skoro celá jeho činnost, ale jest jinde: v náboženském citě, který tou dobou v básníkovi procitl. Racine smířil se již před »Phèdroų se svými někdejšími učiteli, jansenisty, a došel k přesvědčení, že jest nemožno smířiti život v pravdě křesťanský s divadlem. Podivný, nedosti vysvětlený převrat udál se v duši Racineově; s ošklivostí odvracel se od své minulosti, chtěl vstoupiti prý i do řádu kartusiánův. Na radu svého zpovědníka se oženil v čnu 1677 s Kateřinou de Romanet, skromnou a bezvýznamnou ženou, s níž měl pět dcer a dva syny. Listy Racineovy ukazují, jak byl cele zaujat výchovou svých dětí, již řídil se skrupulosní oddaností a v náboženské přísnosti. V květnu 1677 Racine byl jmenován s Boileauem historiografem královým; úkolem tímto Racine byl připoután ke dvoru, na němž svým taktem brzy získal si mnoho obliby. Oba dějepisci následovali krále na různých výpravách válečných, Racine sám jmenovitě sdílel s králem výpravy ve Flandřích v l. 1691 až 1693, oddávaje se vážně svému úkolu; nedokončené dílo obou přátel bylo však zničeno požárem r. 1728. Mme de Maintenon vrátila jej dramatické poesii; k jejímu vyzvání napsal Esther a Athalie pro slečny v SaintCyru. »Esther« byla hrána s pompou v lednu 1689, »Athalie« v pokoji, bez kostymů, v lednu 1691. Mme de Maintenon zalekla se nádherných her, které mohly prý demoralisovati Saint-Cyr, a poněvadž o těchto posledních dílech Racineových se nemluvilo, mínilo se obecně, že jsou bez významu. Jen Boileau tvrdil o »Athaliį, že je veledílem jeho přítele, což obecenstvo pochopilo teprve po čtvrtstoletí, když r. 1716 »Athalie« poprvé byla hrána v »Comédie française«. Kromě těchto dvou velikolepých dramat psal Racine v posledním období svého života jen málo; tak Idylle à la paix (1685), čtyři duchovní kantika (uveř. 1684), nesena duchem přísného křesťanství vlastního Racineovi v této době, a řadu kousavých epigrammů proti špatným hrám a špatným autorům. Konec života Racineova byl roztrpčen ochladnutím královým, následkem to veřejného přiznávání se Racineova k Port-Royalu. Nesprávné jest, že upadl veřejně v nemilost, i jiné legendy o jeho smrti, ale pravda jest, že Racine krali pro jansenismus se znelíbil a že tím básník velmi citlivý trpěl. Byl pohřben po svém přání v Port-Royalu u nohou Hamona, svého učitele. – Účelem Racineovým nebylo obnoviti dramatickou techniku, přijímá formu a pravidla, jak je ustavili Corneille a d'Aubignac, podrobuje se jednotám, které nediskutuje a jež jej netísní; reforma jeho je ryze vnitřní, je to reforma psychologická a stilová, reforma éthosu, pathosu i poesie dramatické. Sujety svoje béře ze staré historie nebo ze starého mythu, a prameny jeho jsou vedle řeckých tragiků Vergilius, Seneca, Tacitus, Plutarch a Písmo; nikdy nedymýšlí svých sujetů, historická nebo legendárná realita zaručují mu správnost psychologické logiky. Ve svých předmluvách znova a znova dokazuje, že historii podává přesně a pravdivě, a jest to správné, máme-li zření k tehdejšímu stupni historického poznání. Snaží se podati cit a ráz doby, její pathos, ano kreslí i se zájmem veliké charaktery historické, ovšem jen potud, pokud se to nepříčí dramatické zevšeobecňující logice; neboť ona jest v Racineově tvorbě motorem nejsilnějším. Dramatická invence jeho proti invenci Corneilleově jest nesena snahou po největší pravděpodobnosti a běžností případu; staví-li Corneille své reky do situací pokud možno nejvzácnějších, výjimečných, situace reků Racineových jsou běžné, lidský typické; dramatická akce u Racinea je pokud možno průhledná, prostá, a všecka dramatická poesie je soustředěna do akce. Tragédie Racineova hledá rozuzlení určitého psychologického problému, který je položen do exposice, a všecky osoby pracují na rozuzlení tím; že je chtějí buď přivoditi neb odvrátiti; není scény, která by takto buď kladně nebo záporně nesměřovala k rozuzleni. Logika psychologického processu podána jest u něho poprvé v této čistotě a ryzosti; všecko směřuje k zákonnosti a k typičnosti a ničemu nevyhýbá se tolik jako romaneskním kombinacím, hrám náhody, prostředkům neobyčejným a výjimečným. Charakter osob Racineových blíží se co nejvíce průměru a typu lidství, na něm nejlépe se mu demonstruje logika a zákonnost dramatického éthosu i pathosu. Zauzluje i rozuzluje prostředky nejméně hledanými a nejpřirozenějšími, často i nejběžnějšími; chce studovati účinky vášní a jde mu hlavně o malbu charakterů; jimi hlavně vykládá rozvoj dramatického dění, v nich vidí příčiny činů; city vedou u něho přímo k činům. Ve svých tragédiích učinil hlavně z lásky motor dramatického dění a podal její psychologií tak hlubokou, jemnou, podrobnou a novou, jaké nebylo před tím v literatuře francouzské. Cit tento u Racinea bývá často zuřivou a krajní, paradoxní vášní, která trhá všecky meze rozumu a blíží se slepé přírodní síle; nikdo před ním nedovedl vysledovati paradoxní logiku srdce – zde je Racine velikým objevitelem, z něhož žíje celá pozdější literatura francouzská. Při tom zná úžasné bohatství tvarů lásky a vášně: každá z osob Racineových miluje podle své povahy zvláštním svým příznakem a svojí náladou; láska Hermionina liší se od lásky Bereničiny a láska Ifigeniina od lásky Phčdřiny, láska Neronova od lásky Titovy a láska Aehilleova od lásky Xifarčsovy. Z této různosti charakterů vyplývá však celá nová soustava dramatická, založená na podřizování situací charakterům. Vedle lásky analysoval, ač menší měrou, rovně dokonale cit mateřský, přátelský, ctižádost, pýchu, nadšení vlastenecké a národní, závist. Ačkoliv má i dokonalé charaktery mužské, jest přece pravda, že je hlavně psychologem ženské vášně; jím vůbec nastává v literatuře vláda ženy, právě jako ve společnosti, v níž vymírá vysoká ctižádost a neosobní zájmy v nečinnosti, ke které nutí královský despotismus. Před Racinem bývá láska jen ctností a pramenem heroismu, Racine první viděl celou osudnou pathologičnost její, a v tom právě je po výtce moderním. On je také vynálezce formule, kterou celá novější franc. literatura vystihuje ženu jako bytost, která nežije rozumem, ale jen vášní a pro vášeň a která je v tom směru mimo všecku mravnost a logiku, bytost psychologického paradoxu. Jeho ženské charaktery byly tak odvážné ve své pravdivosti, že se zdály výstředními jeho vrstevníkům a v několika nejlepších tragédiích, předem ve Phčdře, nahlédl hluboko do základů života a osudu, tak hluboko, že se až sám zachvěl hrůzou před svým výtvorem, a v tom sluší viděti vlastní nejvnitřnější motiv, proč se odvrátil od dramatické tvorby a nestaral se ani o nová vydání svých her. – Stil Racineův je příznačný základnímu chrakteru jeho tvorby, je přirozený, prostý, prose blízký; právě takový stil byl jediným nástrojem psychologické analysy, kterým bylo lze říci věci nejsložitějšího a nejtemnějšího života vnitřního; při tom stil jeho je plný šťav, odvážný, hybný, plný toku a barvy; a vlastnosti ty má i jeho znamenitá prosa. Vliv Racineův v literaturu franc. byl nesmírný; tragédie jeho po více než půldruha sta let byla vzorem; po Racineovi všichni dramatikové napodobili konstrukci, zauzlení, logiku dramatického napětí a vášně, poesii veliké osudové linie až po harmonickou noblessu jeho stilu. Při tom ovšem epigoni vystihli jen slupku, ale jeho dramatická energie, velikost, hloubka a poesie jim úplně unikla; vlastních žáků Racine neměl. Kromě dramat a veršův, o nichž byla řeč, napsal Racine mimo jiné v prose Abrégé de l'histoire de Port-Royal (částečně uveř. 1742, úplně 1767). Listy Racineovy jsou dosti četné; nejdůležitější z nich jsou adressovány Boileauovi a synu Racineovu Jeanu-Bapt. Díla Racineova souborně vyšla u Clauda Barbina ve 2 sv. r. 1676, 1687 a 1697. Z nových vydání nejlepší je Paul Mesnardovo ve sbírce Grands écrivains de la France (Pař., 1865 až 1873, Hachette). V čes. překladě vyšly: Andromacha (přel. V. Kalbáč, 1873); Athalie (1. jedn., přel. K. B. Štorch, »ČČM.«, 1858). Srv. Sainte-Beuve, Port-Royal (kniha VI., kap. 10 a 11); Fontenelle, Parallčle de CorneilIe et de Racine (1693); Frčres Parfaict, Histoire du théâtre français 1734 – 1749, sv. IX-XII; Stendhal, Racine et Shakespeare (1823 a 1825); A. Vinet, Les poètes français du siècle de Louis XIV, cours de 1844 – 45 (1861); SainteBeuve, Portraits littéraires (1830) a Nouveaux lundis III a X; Taine, Essais de critique et d, histoire (1858); F. Deltour, Les ennemis de Racine au XVĎe sičcle (1859); P. Robert, La poétique de Racine (1890); F. Brunetičre, Histoire et littérature II; Études critiques I a Les époques du théâtre français,5e a 7e conference; P. Stapfer,Lesartistesjugesetparties; P.Janet, Les passions et les caractčres dans la littérature du XVIIe sičcle (1888); Jules Lemaďtre, Impressions de théâtre I, II, IV, VIII. Šld.

Související hesla