Raffael

, italský malíř a architekt; představitel vrcholné renesance. Žák P. Perugina a D. Bramanta. Ovlivněn Fra Bartolomeem, Leonardem da Vinci a Michelangelem Buonarrotim. Činný v Perugii, Urbinu, Sieně, Florencii a Římě. Přejal řadu motivů od současníků, avšak vytvořil vlastní formu klasické dokonalosti a monumentálního ideálu krásy těla i ducha, povýšenou, prostřednictvím umělecké zkušenosti, nad přírodu. Jako mimořádný umělec ctěn již za svého života a po staletí byl napodobován. Zpočátku maloval plátna (převážně madony) v ušlechtilé, elegantní až líbivé kompozici (Zasnoubení Panny Marie). Svůj osobitý styl dokonale propracoval v monumentálních zakázkách pro Vatikán; od roku 1508 v papežských službách. K vrcholům patří fresky ve vatikánských Stanzích (Disputa, Athénská škola, Parnas, Vyhnání Heliodora z chrámu aj.), zároveň malby ve vile Farnesina. Kreslil kartony pro tapisérie do Sixtinské kaple, maloval madony v nových kompozičních schématech (Sixtinská madona, Madona della Sedia aj.) a řadu portrétů (Papež Julius II., Baldassare Castiglione aj.). Jako architekt (ovlivněn D. Bramantem) zdůrazňoval harmoničnost proporcí a centrální dispozici. Kromě papežských zakázek (od roku 1515 vedl stavbu chrámu sv. Petra v Římě) se podílel na výstavbě vil a paláců (Palazzo Pandolfini, vila Farnesina a Madama aj.) a chrámů (kaple Chigi u S. Maria del Popolo).

Ottův slovník naučný: Raffael

Raffael, Rafael, Raffaello Santi nebo také Sanzio, slavný malíř, architekt a sochař italský (* 6. dub. nebo 28. břez. 1483 v Urbinu – † 6. dubna 1520 v Římě), pocházel z otce Giovanniho, malíře a básníka, který zemřel r. 1494, a z matky Magie Ciarla, která zemřela r. 1491; vychován byl mladý Raffael, ačkoliv měl poručníkem bratra otcova, Bartoloměje, bratrem své matky, Šimonem di Battista Ciarla, jemuž byl vždy vděčným. Prvních šestnáct let svého mládí Raffael ztrávil asi v Urbinu, kdež měl učitelem počátků kresby asi otce svého; zde zažil první umělecké dojmy z malby Melozza da Forli a Justa Gentského, jehož hlavy filosofů z vévodské bibliotéky urbinské okreslil prý do t. zv. Benátského skizzáku. R.1499 Raffael odebral se do Perugie do dílny Peruginovy, jemuž byl ne žákem, ale pomocníkem, vliv Peruginův jest první a snad největší z vlivů, jimž stále po celý život podléhal úzasně receptivný duch Raffaelův; měkká sentimentalita, elegance, křehký a snivý klid a půvab umbrický proniká zřejmě první období tvorby Raffaelovy. V dílně Peruginově Raffael poznal také Giovanniho di Pietro, zvaného lo Spagna, s nímž jej spojilo nejen neporušitelné přátelství, ale i úžasné spříznění v malbě, tak že Raffaelovi bývají dosud přičítány práce Spagnovy, na př. Sv. Štěpán v Bergamě. Z r. 1501 a 1502 jsou první větší a výraznější práce Raffaelovy, Madonna ze sbírky Solly, Svatá Panna mezi sv. Jeronymem a Františkem (v museu berlínském) a Svatá Panna s knihou (v Ermitáži petrohradské); r. 1503 objednala u něho Maddalena degli Oddi pro kostel sv. Františka Korunování Panny (dnes v galerii vatikánské). R. 1503 Raffael, zatím co Perugino dlel ve Florencii, odešel do Cittŕ di Castello, kdež namaloval kromě chrámového praporu s Trojící a Stvořením Evy tři veliká díla: Korunování sv. Mikuláše Tolentinského (nyní ztracené), Krista na kříži (nyní v Londýně v galerii Mondově) a Sposalizio (v milánské Breře) z r. 1504, v němž sice těsně ještě se přimyká k sujetu Peruginovu t. jm., ale jest již volnější v komposici. – Před cestou do Città di Castello, zdá se, Raffael odešel do Sieny, kam jej povolal za pomocníka Pinturicchio, který zdobil freskami libreriu v dómě; účasť Raffaelova v práci jeho není jasna, zdá se však, že podával Pinturicchiovi jen návrhy a studie a ne kartony. Siena jest důležita pro rozvoj Raffaelův hlavně tím, že zde ponejprv rozhodně na něho působil svět a umění antické; zde studoval a kopíroval Tři gracie, nedávno objevené (v museu v Chantilly). Zde poznal Sodomu a zde namaloval asi první svůj obraz profanní Sen rytířův (nyní v Nationalgallery v Londýně), ne-li v Urbinu, kam se vrátil na jaře 1504, kdež byl přijat na dvoře vév. z Montefeltro a odkud dala mu vévodkyně Giovanna della Rovere 1. října t. r. doporučení na gonfaloniera florenckého, Soderiniho. Tomuto pobytu v Urbinu přičítají se obyčejně malý Svatý Jiří a malý Svatý Michal (oba v Louvru). – Ve Florencii Raffael pobyl od konce r. 1504 do polovice r. 1508, s většími ovšem přerušeními, a provádí tu řadu děl, jimiž se zmocní všech vymožeností florenckého umění. Z prvních prací jeho tu jsou portraity Angela Doniho a jeho ženy, Maddaleny Strozzi, jež jsou vůbec jeho prvními malovanými portraity (nyní v Pitti). Ve Florencii kromě Masaccia, který mu objeví tajemství velikého stilu, kromě Ghirlandaja, jehož korunování P. Marie jest mu vzorem pro první jeho fresku v chrámě San Severo, kromě Donatella, jehož relief na Or San Michele měl vliv na jeho Sv. Jiří v Ermitáži, kromě těchto mistrův a více ještě než všichni působí tu na Raffaela veliký jeho vrstevník Leonardo da Vinci, který právě r. 1506 ve svých kartonech k vojně s Pisou stvořil s Michel Angelem vzory veliké koncepce historické a nové, úžasně dokonalé komposice. Na jaře r. 1505 Raffael odcestoval do Perugie, kdež provedl velikou Svatou Rodinu (dnes v Americe) a fresku do chrámu San Severo (od Raffaela jest jen hořejší její čásť, dolejší čásť přimaloval r. 1521 Perugino). Na poč. r. 1506 Raffael jest v Urbinu, kdež namaloval Podobiznu neznámé ženy (v Tribuně v Uffiziích), podobiznu Bembovu (ztracenou), podobizny vévody Urbinského a vévodkyně Alžběty a vlastní podobiznu (v Uffiziích). Pochybno jest, zda byl Raffael v té době také v Bologni; zdá se, že nikoliv. Hlavním předmětem jeho uměleckého úsilí v době florencké jest zobrazení Madonny; Raffael, který v Madonně del Granduca (Pitti ve Florencii) jest ještě docela umbrický, podléhá patrněji a patrněji v komposici svých Madonn s Ježíškem a sv.Janem Leonardu da Vinci (jeho pyramidálnímu principu komposičnímu) nebo Fra Bartolommeovi, který propracovává nauku Vinciovu o liniové stavbě skupin. Nejdůležitější z florenckých Madonn Raffaelových jsou: Madonna domu Tempi (v Mnichově); Madonna domu Colonna (mal. kolem r. 1507, v Berlíně); Madonna domu Nicolini (mal. r. 1508); dále Madonna vév. z Terranuovy (mal. asi r. 1505, nyní v Berlíně); Svatá Panna na louce (ve Vídni); Madonna se stehlíkem (M. del cardellino; v Tribuně v Uffiziích); La Belle Jardiničre v Louvru (znamenaná 1507); Sv. Rodina s beránkem (v Madridě); Sv. Rodina domu Canigiani (v Mnichově); Madonna del Baldacchino (v Pitti), majestátní a volná (pod vlivem Fra Bartolommea, s nímž v té době se seznámil), která byla dokončena malíři jinými. V těchto madonnách jeví se originalita Raffaelova hlavně ve zvláštnosti dívčího typu jim vlastního, jemného a harmonického. Dovršením doby florencké jest Raffaelův obraz Kladení Krista do hrobu (dokončený r. 1507, ve villa Borghese), dílo vášnivě prudkého pohybu, v němž slil vlivy Mantegny, Michelangela i Fra Bartolommea. – Kolem poloviny r. 1508 dostalo se Raffaelovi od krajana a snad i příbuzného, Bramanta, do Říma pozvání, kterému asi hned vyhověl; každým způsobem sídlí v Římě od září 1508. V Římě dostalo se Raffaelovi skvělého přijetí; záhy jest členem společnosti, elegantní i učenecké, již tvoří kardinálové Bembo, Inghirami, Bibbiena, bankéř Chigi a Altoviti. Papež Julius II., nadchnuv se Raffaem, povolal jej k freskové výzdobě Stanze della Signatura, kterémuž úkolu věnuje se Raffael od r. 1508 do r. 1511; papež propustil Sodomu, který začal s její výzdobou, Perugina a Signorelliho, a když byl uzřel »Disputų Raffaelovu, rozkázal, aby bylo zničeno všecko, co tito malíři posud v ní vytvořili, aby tak Raffael samojediný vyzdobil čtyři komnaty; Raffael však zachoval některé kusy, zvláště Peruginovy. Vznešenost úlohy a snaha nezklamati tak veliké důvěry napjaly všecky síly Raffaelovy měrou posud nezvyklou; celý charakter jeho umění se mění, přijímá něco ze slavné vznešenosti a vážné majestátnosti Říma. Úkolem Raffaelovým bylo znázorniti theologii, filosofii, poesii a pravovědu. Kdežto žáci Giottovi malujíce v Santa Maria Novella podobná themata, mísili figury allegorické s reálnými, Raffael je rozlučuje. Po mnohých studiích často velmi od sebe se odchylujících namaloval nejprve Disputu nejsv. Svátosti, v níž posud jsou patrny vlivy umbrické a zvláště v komposici vliv Leonarda da Vinci. Mnohem svobodnější jest v Athénské škole, ačkoliv i zde jest mnohý motiv z Leonardova »Vzývání«, z Melozza a z Donatella, celek přece jest dílem nového mistra. Zde Raffael maluje architekturní idee Bramantovy a vykořisťuje obdivuhodně prostor. Parnass vyniká velikým kouzlem a lahodnou gracií. Proti Parnassu postavil figuru Opatrnosti, spojenou anděly s figurami Síly a Mírnosti, kdežto církevní a občanské právo jsou znázorněny dvěma historickými komposicemi Řehoř IX publikuje Dekretalie a Justinián vyhlašuje Pandekty. Na stropě Signatury vymaloval v medaillonech allegorické figury Filosofie, Vědy, Spravedlnosti a Poesie a do rohův umístil Adama a Evu, Apollona a Marsy, Soud Šalomounův a Studium nebeské sféry. Dav ve freskách Signatury plastický výraz humanitnímu ideálu doby, toužícímu po spojení náboženství, vědy a umění, Raffael v ostatních komnatách oddal se oslavě církve a papežství. R. 1512 započal dekoraci komnaty Heliodorovy, kterou vymaloval skoro celou, ačkoliv začíná již používati spolupracovnictví Giulia Romana. Úkolem Raffaelovým bylo tu oslaviti vítězství církve vůbec a Julia II. zvláště a v Heliodorovi vyhnaném z chrámu připomenouti vyhnání Francouzů z Církevního státu. Tento obraz Raffaelův je vrcholem směru bramantovského: dojem hloubky je podán mistrně, obraz sám je vášnivě pohnutý, jako posud u Raffaela nikdy. Raffael směřuje odtud patrněji a patrněji k dramatičnosti a vyhledává pohyb často již ve smyslu baroka; zároveň také koloristické idee jeho doznávají změny pod patrným vlivem Sebastiana del Piombo; barva Raffaelova stává se tmavší, nabývá cihlových tónův a jakési tvrdosti, které zachová, vyjma na kartonech tapetových a Galatei, až do konce; Raffael snaží se zřejmě pojmouti i do svého umění a sloučiti se svými čistě kreslířskými principy i benátskou koloristiku. Téhož roku provedl Mši bolsenskou, namalovanou v oblouku nad oknem, která asi svmbolisuje porážku kacířstva a vnitřní reformu církve. 20. květ. 1513 Raffael ztratil v Juliovi II. mocného protektora a nadšeného obdivovatele; na štěstí pro něho ukázal se i nástupce jeho, Lev X., ctitelem jeho umění a nad to znatelem vkusu jemnějšího, než byl Julius. 1. srpna 1514 Raffael byl novým papežem jmenován nejvyšším správcem stavby chrámu sv. Petra a 27. srpna 1515 dozorcem nad antickými uměleckými vykopaninami v Římě. V době od příchodu svého do Říma do smrti Juliovy Raffael provedl mimo fresky vatikánské řadu jiných děl, předem četné Madonny, v nichž jest patrna změna stilu: Raffael opouští citovou něhu a sladkost florenckou a hledá výraz náboženskosti, velikosti, majestátu. Náleží sem: druhá Madonna galerie Bridgewaterské, Panna se závojem (také zvaná Spánek Ježíškův) v Louvru, Madonna Aldobrandinská s Ježíškem a sv.Janem na pozadí zřícenin antických (v National Gallery), ztracená Madonna Lorettská, kterou objednal kardinál Riario pro kostel Sta Maria del Popolo, Panna s rybou, malovaná kol r. 1512 pro San Domenico v Neapoli a přenesená odtud do Prada madridského, Svatá Rodina v neapolském museu, Panna z Foligna (v galerii vatikánské), malovaná kolem r. 1512 v teplém koloritu pod vlivem Sebastiana del Piombo, obrazící sv. Pannu s Ježíškem v oblacích, kdežto na zemi klečí sv. Jan Křtitel, sv. František z Assisi, sv. Jeronym a donator, Sigismund Conti. Z téže doby pochází řada portraitů Raffaelových, předem portrait Julia II., kterého prý maloval třikrát a jehož originál jest v Uffiziích a několik kopií jinde, portrait Binda Altoviti (v Mnichově), dva portraity Margherity zvané Fornariny, jeden s nahými ňadry v paláci Barberini, druhý v Uffiziích, také pod zřejmým vlivem Sebastiana del Piombo, zničený portrait Frederiga Gonzaga. R. 1514, jsa již v přízni Lva X., Raffael obrátil se ke svému dílu vatikánskému a pokračuje v malbě komnaty Heliodorovy a komponuje na památku vítězství nového papeže nad Francouzi u Novary Svatého papeže Lva, vítěze nad Attilou a Osvobození svatého Petra ve třech částech, zajímavé světelnými effekty, které symbolisuje osvobození kard. Mediciho, vězněného Francouzi v Miláně po bitvě Ravennské. Malby na klenbě, Bůh zjevuje se Noemu, Obět' Abrahamova, Sen Jakubův a Hořící keř jsou dnes pokládány za díla Giulia Romana. R. 1514 Raffael podjal se de korace třetí komnaty vatikánské, věže Borgiovy, zvané odtud Stanza dell' Incendio a dokončil ji r. 1517, ale měrou větší a větší užívá spolupracovnictví četných svých žáků; osobní nota ztrácí se tím z jeho umění víc a více. Raffael zavádí tím do umění nový princip, charakteristický pro celé nové století, cinquecento; na místo individualismu quattrocenta nastupuje princip kollektivné tvorby, který vede posléze nutně k umělecké šabloně a manýře. Raffael, který sám zužitkoval objevy a charakterní rysy celé řady individualit, stává se diktátorem, pod jehož vedením pracuje celá řada menších talentů. Ve věži Borgiově Raffael ponechal na stropě malby Peruginovy; r. 1515 poslal Dürerovi karton Bitvy ostijské (v Albertinu), ale vlastní ruku, zdá se, přiložil, a i to měrou nepatrnou, jen na Incendio del Borgo, na němž papež Lev IV. vztažením rukou hasí požár. V tomto obraze, v němž chtěl patrně symbolisovati církvi vlastní moc zázrakův a na němž pozadí připisuje se Franc. Pennimu a popředí Giuliu Romanovi, projevuje se zřetelně vliv antiky v Raffaela; Raffael pojal obraz jako heroický genre a rozřešil jej sbírkou aktů, krásně se pohybujících, plasticky propracovaných těl. Vítězství u Ostie, které má symbolisovati církevní jednotu a obecnost a připomínati boj proti nevěřícím, nese zřejmě stopy hrubého výrazového způsobu Giulia Romana: pozadí a družinu papežovu maloval asi Penni. Témuž malíři připisuje se Korunovace Karla Velikého a Očistná přísaha Lva III. Onen obraz jest tendenční: maluje zbožné přáni Lva X., který by byl rád Františka I. pomazal na císaře, a Karel Veliký má také rysy Františkovy. Figury římsové – knížata, která prokázala církvi služby – byly namalovány Giuliem Romanem podle kreseb Raffaelových, ale později úplně přemalovány Carlem Marattou. Když byla Stanza dell' Incendio r. 1517 dokončena, Raffael obíral se dekorací čtvrté komnaty, sálu Konstantinova, největšího ze všech, která byla určena k vylíčení triumfu Konstantinova a založení státního křesťanství, ale nemohl zanechati víc než zcela všeobecný plán členící stěny, neboť s malbou bylo počato až po smrti Raffaelově a jest dílem hlavně Giulia Romana a v druhé řadě slabšího Penniho.

Jako architekt Vatikánu, jímž byl jmenován po smrti Bramantově (již před tím po svém příchodu do Říma Raffael postavil malý chrám Sant Eligio degli Orefici u Tibery), dokončil galerie dvoru sv. Damasia, třípatrové loggie a dekoroval, pravděpodobně od r. 1515, vyšší galerii, dotýkající se sálu Konstantinova. Na obloukových klenbách těchto loggií jsou malovány scény Starého zákona, které se nazývají Biblí Raffaelovou. Jest třeba však míti na mysli, že Raffael zde více než kde jinde dává jen celkovou myšlenku, neboť zde jest především architektem; zde více než jinde Raffael řídí jen celkovou práci a jest proto velmi pochybno, nejen co provedl v malbě vlastní rukou, nýbrž i pokud a k čemu dodal kresby. Pro dekoraci štukovou, kterou prováděl Giovanni da Udine (jemuž chtějí někteří připsati dokonce celkový plán maleb loggiových), Raffael vykořistil celé formové bohatství antických děl, tehdy právě objevených, zvláště z therem Titových, a přeložil je do své graciosní melodie. Jest nepravděpodobno, že by byl Raffael dodal, jak praví Vasari, kresby pro všecky malby loggií – jsou po čtyřech ve 13 arkádách – které se počínají Bohem dělícím světlo od temnot a končí se Večeří Páně; prvních dvanáct arkád obsahuje scény ze Starého zákona, třináctá z Nového. – V posledních třech loggiích není stopy ani po inspiraci Raffaelově; dodal snad náčrty, více méně podrobně provedené, k prvním deseti loggiím až k historii Josefově a provedli je žáci jeho Giulio Romano (?), Francesco Penni, Pellegrino da Modena, Perino del Vaga, Raffaelle dal Colle. Jen figura Evina v Prvotním hříchu pokládána jest za dílo Raffaelovo. Obrazy v loggiích vatikánských řešily výborně problém dekorační malby; mají velikou prostotu a ideální stil velikého a všeobecného lidství.

R. 1515 Raffael sledoval Lva X. do Florencie a účastnil se v soutěži na façadu San Lorenza se San Gallem, Sansoviny a MichelAngelem; tehdy dal také plán k florenckému paláci Pandolfi-Nencini. R. 1516 řídil pokracování stavby villy Madamy, kterou stavěl u Říma kardinál Giulio Medici (potomní papež Klement VII.) a jejíž provedení svěřil Giuliu Romanovi a San Gallovi, zhotovil plán paláce Vidoni u Sant Andrea del Valle a restauroval na hoře Coeliu kostel Navicelly. Do téže doby spadají i jeho architekturní práce pro bankéře Agostina Chigi.

V době, kdy dekoroval loggie, a hned po nich věnoval se dekoraci koupelny kardinála Bibbieny; vůdčí ideou jeho byla tu oslava všemohoucnosti lásky smyslné a v šesti komposicích (sedmá Vulkán a Amor není od něho) vypravoval příběh Venuše a Cupida: Narození Venušino; Venuše a Amor sedící na delfínech; Raněná Venuše stěžuje si Amorovi; Jupiter a Antiopa; Venuše vytahuje si trn z nohy a Venuše a Adonis. (Někteří vidí v těchto dílech jen školu nebo stil Raffaelův.) Mezi r. 1515 – 18 maloval nebo připravoval fresky pro papežskou villu Maglianu: Mučednictví sv. Cecilie nebo sv. Felicity, které bylo zničeno, a Věčný Otec žehná světu, kterou neprovedl a která se nalézá nyní v Louvru. R. 1510 Raffael spřátelil se s bohatým bankéřem Agostinem Chigi a s jeho jménem spojena jest odtud čásť uměleckého díla Raffaelova. Ve ville Farnesině na břehu Tiberu, kterou si dal Chigi postaviti Baldassarem Peruzzim, jest i jinak kromě loggie, kterou sám konstruoval, Raffael spolupracovníkem. A r. 1514, kdy maluje na stanzi Heliodorově, namaloval také pro Farnesinu fresku Galatheu, která bývá pokládána za nejlepší moderní obraz mythologický. Pohyb hlavní figury dá se odvoditi z Vinciovy Lédy a mořský kentaur, triton, putto s delfínem je vzato z reliefů na antických sarkofazích. Raffaela nezajímá zde ani překonání prostoru ani problém barevný, nýbrž touží a nese se za ideální krásou řeckých soch. T. r. soutěží s Michelangelem proslulou freskou Sibyll v S. Maria della Pace. V této grandiosní fresce, která jest z nejvvšších děl Raffaelových, pojal Sibylly jako inspirované anděly. R. 1516 Raffael zhotovil plány k pohřební kapli Chigiově při levé lodi Sta. Marîa del Popolo a dekoroval ji, komponovav karton pro kupoli, Bůh Otec obklopený planetami, který do skleněné mosaiky převedl Benátčan Luigi del Pace. Žehnající Bůh s anděly jest malován ve zkratkách, jakým tehdy působením Correggiovým malířství podléhalo; obraz, na němž pohanská mythologie s křesťanskou symbolikou se stýká, je plný velikosti a harmonie. V posledních letech svého života (1516 a 1517) Raffael stvořil návrhy k proslulému Příběhu Psyché pro velikou zpodní loggii Farnesiny, k němuž vzal látku z Apuleja, jejž mladý Beroaldo právě tehdy přeložil. Giulio Romano, Francesco Penni a Giovanni da Udine provedli konvenčně a často i hrubě myšlenky mistrovy, tentokrát zvláště jemné. Na dlouhém plochém stropě uprostřed rozděleném byly zobrazeny ve dvou velikých obrazech Psyché na Olympu a Hostina bohů při svatbě Psyšině a na deseti výběžcích, utvořených spadající klenbou, deset momentů z příběhu Psyšina; v lunettách pod výběžky bylo namalováno čtrnáct geniů s attributy bohů. Prostor jest cele ideální a repraesentován modrou půdou, rozdělení jeho není ostře architektonické, nýbrž je provedeno košíky s ovocem, které jsou dílem Giov. da Udine. Plocha i formát výběžků byly pro příběhy s několika osobami zdánlivě nejnevhodnější, ale Raffael právě z toho dovedl vyvinouti živly zvláštní krásy. Raffael dokončiv tyto kresby, rozvrhl větší řadu scén pokračujících v Příběhu Psyšině, jež se nás dochovaly – žel že jen v pozdější redakci Miehiela van Cocxie – v rytinách a novějšich parytinách (mezi jinými ve sbírce Réveilově).

Zaujat tolika a tak různými pracemi, Raffael provedl ještě r. 1515 a 1516 jedno z největších svých děl, kartony na tapety, které od něho objednal Lev X., aby výzdoba Sixtinské kaple byla dokonána: ke Stvoření a Prvotnímu hříchu, jak jsou podány na stropě, řadí se na stěnách vykoupení Isráéla Mojžíšem a lidstva Kristem, a Raffaelovi zbývalo pro tapety rozšíření křesťanství apoštoly. V letech 1515 a 1516 stvořil proslulé kartony, z nichž sedm chová se posud v Londýně v Kensingtonském museu; tkány byly v Brusselu v dílně Pietra van Aelst; r. 1519 bylo jich již sedm hotovo a pověšeno; tkalci dovolovali si různé volnosti v podání jednotlivých hlav a krajinného pozadí, jakých by dnes sotva který umělec trpěl. Umělec měl, zdá se, ve volbě momentů, které jsou vzaty vesměs ze Skutkův apoštolských, plnou volnost a vyvolil je s velikou dramatickou intuicí; jsou to: Zázračný rybolov, Povolání sv. Petra (»Pasiž ovce mé«), Uzdravení chromého, Potrestání Ananiáše, Mučenictví sv. Štěpána, Obrácení sv. Pavla, Oslepení kouzelníka Elimáše, Oběť v Lystře, Sv. Pavel ve vězení a Kázání sv. Pavla v Athénách. Technika tkalcovská, pro niž pracoval, dovolovala Raffaelovi skoro tolik jako fresco; veliká čistota linie jest spojena v nich s produševněním momentu; velikým uměním komposice a utřídění a prostotou gesta Raffael dochází tu k neobyčejné jasnosti a hloubce psychologické. Rámy, které komponoval částečně Raffael s Franc. Pennim a Giovannim da Udino, představují scény ze života Lva X., mnohé ne právě slavné, a pohanské i křesťanské sujety R. 1869 byla nalezena ve Vatikáně jedenáctá tapeta Korunovace sv. Panny, která zdobila oltář Sixtinské kaple, provedená jen podle náčrtu Raffaelova, jež došla do Říma teprve za Pavla III. Lev X. objednal si později novou řadu kartonů, která měla představovati scény z dětství a smrti Kristovy, ale Raffael načrtl jen malé kresbičky: tyto nové tapety, z nichž alespoň některé přes změny a přídavky nizozemské jeví raffaelovskou invenci (tak Klanění pastýřův, tří králů, Vraždění neviňátek, Z mrtvých vstání), byly provedeny teprve r. 1530. Osud kartonů Raffaelových byl velmi pestrý. Papež nevyžádal si jich z dílen brusselských a tak, když byly prve rozřezány, aby se snáze podle nich pracovalo, rozptýlily se a některé se ztratily; Rubens nalezl ostatní a přiměl Karla I., že je koupil, a zůstaly již odtud anglickým majetkem.

Ačkoliv byl takto zaměstnán zakázkami papežovými i Chigiovými, Raffael namaloval přece ještě v l. 1513 – 20 velikou řadu obrazů náboženských aportraitů; nejprve obdivuhodný portrait papeže Lva X. s kardinály Juliem Medicejským a de Rossi (mal. kol r. 1518, nyní v Palazzo Pitti), dále portrait praeláta Fedra Inghiramiho, jejž Burckhardt nazývá » Raffaelovým Thersitem« (originál v Palazzo Inghirami ve Volteře); dvojitý portrait Navagera a Beazzana (obyčejně Bartolus a Baldus zvaný) v Galerii Doria v Římě; portrait kardinála Bibbieny (originál v Madridě, kopie v Pitti); ztracené portraity Tebaldea a Lorenza Mediciho, synovce papežova; portrait Baltazara Castiglione (v Louvru), malovaný r. 1516, a jiný téhož, malovaný r. 1519 (originál asi v pal. Torlonia v Římě); portrait Johanny Aragonské, místokrálovny neapol. (v Louvru, z části dílem Giulia Romana); portrait Hráče na housle (nyní ve sbírce Alfonse Rothschilda), datovaný r. 1518 (o pravosti tohoto roku na obraze se pochybuje), asi hudebníka oblíbeného Lvem X., kterýž byl velmi hudbymilovný, a j.

Současně vytvořil řadu Madonn, nyní daleko velebnějších a náboženštějších, než byly madonny z jeho doby florencké. Tak: Madonnu dell' Impennata v Palazzo Pitti (jen z části dílo Raffaelovo); Madonnu della Tenda (v Mnichově); Korunování Panny, které připravil Raffael pro klášter Monte-Luce a které namalovali po jeho smrti jeho žáci; malou Svatou Rodinu v Louvru, již daroval Raffael kardinálovi de Boissy, ale asi sotva jeho dílo; Svatou Rodinu pod dubem (z části maloval Franc. Penni) v Pradu v Madridě; Svatou Rodinu Františka I., znamenanou »Raphael Urbinus pingebat Romae« a datov. 1518 (v Louvru), která se dostala darem franc. královně druhým Lorenzem Medicim (maloval z části Giulio Romano); Svatou Rodinu zv. Perlu (museum Prado, také za pomoci Giulia Romana); Madonnu della Sedia (Palazzo Pitti), která se pokládá za nejpřirozenější výraz mateřství, jehož kdy dosáhl Raffael, a nejvznešenější výtvor tohoto druhu, Madonnu Sixtinskou (v Drážďanech), zjevivší se na nebi s dítětem v ruce, kdežto dole klečí papež Sixtus II. a svatá Barbora a na balustrádě dva andílci pozvedajíce hlavy ji pozorují, obraz, který byl namalován jedním vrhem a celý rukou Raffael-ovou. Mutherovi vyznívá v tomto obraze ve velikém akkordě všecko snažení celého života Raffael-ova: »Zde jest celá ušlechtilost antiky. Sloupu statuové veleby podobá se Maria. Tu je liniová komposice nejdokonalejší harmonie, která přes mathematické schema nemá nic chladně vypočteného. Tu je cit prostoru, který budí dojem, jakoby se nesla Marie z nekonečnosti. Tu je smělý kolorismus, něžně soumračné světlo. z něhož figury zlatě vyzařují. Barva, krása linií, cit prostoru a hellénská ušlechtilost forem se spojují. A ještě cosi posledního přistupuje, bez čeho by všecko ostatní bylo mrtvé. Obraz má psychické kvality, které jsou vysoko nad úrovní Raffaelovou.« Poslední období činnosti Raffaelovy jest vůbec zvroucněno křestanským citem; ve visionářských obrazech, které nyní maluje, hlásí se ke slovu cizí mu dosud náboženská vroucnost, duch mystického blouznění, duch křesťanský Přechod ten jest patrný zvláště na Svaté Cecilii (v bolognské pinakothéce), obklopené světci, se skupinou andělů v nebi, která byla objednána r. 1516 donou Elenou Duglioli pro San Giovanni in Monte, v níž, jak praví Muther, »oživuje Perugino a hlásí se Guido Renį. Peruginovská reminiscence jest také patrna na skizze Pěti svatých (v Louvru, obraz provedený Raffaelovými žáky v Parmě). Sv. Jan v poušti (v Uffiziích), objednaný kard. Colonnou, byl dokončen asi Giuliem Romanem. Sv. Markéta v Louvru ze sbírky Františka I. a Sv. Michal hubí démona, také v Louvru, podepsaný a datovaný 1518, který byl nabídnut Františku I. Lorenzem Medicejským, náleží téže době. R. 1517 malované Nesení kříže (v Prado, zv. Spasimo di Sicilia) jest z nejdramatičtějších děl Raffaelových. Vidění Hezekiélovo (Palazzo Pitti), úžasně malovaná skizza, komponovaná pro hrab. Ercolaniho v Bologni a doplněná asi Giuliem Romanem, jest ovanuto vášnivým duchem náboženským, který byl do nedávna Raffaelovi cizí. Totéž platí o slavném obraze Promenění Krista, kterého Raffael nedomaloval: zemřel pracuje o něm Obraz tento byl objednán kardinálem Juliem Medicejským pro chrám narbonneský. Raffael chtěl nejprve malovati »Vzkříšení«, ale po mnohém váhání a mnohých studiích, z nichž mnohé jsou v Albertině, Louvru a Oxfordě, komponoval »Proměnění«, představiv je ve dvou skupinách, jedné zemské, pohnuté, a druhé klidné nebeské; obraz dokončili Penni a Giulio Romano (1522) a nalézá se nyní ve vatikánské galerii u Madonny di Foligno. V hořejší části obrazu, která jest dílem Raffaelovým, jest podivuhodná neobyčejná síla barvy a harmonie skoro benátská. Raffael zemřel, zatím co pracoval o »Proměnění«, jak se zdá, horečkou, kterou pochytil v zříceninách římských; zprávy Vasariho o jeho nezřízeném životě jsou dnes vyvráceny. Raffael vzdáliv od sebe Margheritu, jíž zabezpečil slušný život, a pořídiv o svém jmění, zemřel večer na veliký pátek 6. dub. 1520 ve svém paláci v Borgo, na náměstí Scossa Cavalli u sv. Petra, který mu postavil Bramante. Jmění svoje asi šestnáct tisíců zlatých dukátův odkázal svým přátelům urbinským a zvláště svým žákům.

Raffael byl prostřední velikosti a dosti útlé stavby těla, s krkem poněkud dlouhým, kaštanových vlasův a krásných černých očí. Portraity jeho jsou četné; tak jest malován svým otcem jako dítě v Urbinu a Cagli, Timoteem Vitim jako 12letý ve villa Borghese; proslulý autoportrait jeho v Uffiziích pochází z jeho 23. roku; v 26. roce namaloval svůj portrait po půl těla v kožiše, který jest nám znám pouze rytinou a obrazem sbírky Czartoryského; v posledních letech jeho života portraitoval jej Mark-Antonius; sám sebe vymaloval také ve »Škole Athénské«. Vášnivý ctitel antických památek, pro něž vkus získal od Bramanta, Raffael opatřoval si svými žáky a učni z celé Italie a Řecka jejich kresby azaložil si tak bohaté portafolio; vládna tímto apparátem podnikl úplnou restituci antického Říma (Antiquae urbis Romae cum regionibus simulachrum, Řím, 1532). – Jako sochaři připisuje se Raffaelovi m. j. komposice nahého chlapce na delfínu, který v mramoru proveden nalézá se v Ermitáži. Od XVI. stol. všichni ryjci všech dob a národů ryli Raffaela, ale většinou ne právě šťastně, traktujíce jej příliš akademicky a střízlivě, a zavinili tak, jak praví Burckhardt, pozdější podceňování Raffaela. Úžasnou produkci jeho (katalog Passavantiho čítá 248 authentických maleb) lze pochopiti jen tak, že Raffael jest výsledkem celé umělecké kultury a vytěžuje objevy a tvůrčí činy celé řady velikých duchů malířských; jest, jak se řeklo, le grand profiteur. V tom jest Raffael zjevem již osudným a úpadkovým, že vytěžuje umělecká pravidla z cizích experimentův a umění jeho cele formální a spíše již abstraktní než individuálné nese v sobě zárodky konvence a šablony, které propadá celá jeho škola. Princip jeho aesthetiky, jak jej formoval v listě ke Castiglionovi, byl abstraktně idealisující, a Ruskin správně vyciťuje v něm zárodek úpadku, který se projevil po něm: »jest tak málo dobrých soudcův a dobrých modelů, že pracuji podle jisté idee, kterou mám v mysli.« Eklekticismus, který silné osobnosti Raffaelovy nepodryl, zhubil celou řadu pokolení po něm následujících. – Základem životopisů Raffaelových jsou Vasariho Vite (Florencie, 1550); G. della Valle a Bottari doplnili je v nových vydáních poznámkami. Ze starších prací posud jsou cenné Pungileoni, Elogio storico di Giov. Santi (Urbino, 1822) a téhož autora Elogio storico di Raf. Santi di Urbino (t., 1829), a Passavant, Rafael von Urbino und sein Vater Giovanni Santi (Lip., 1839, přeloženo a doplněno ve franc., Paříž, 1860). Z novějších prací jsou nejvýznamnější: Ruskin porůznu v Modern painters (Lond., 1846 – 60): Gruyer, Essais sur les fresques de Raphael au Vatican (Paříž, 1859); Ch. Clément, Michel-Ange, Léonard de Vinci et Raphaël (t., 1861, 6. vyd. 1881); Gruver, Raphaël et l'antiquité (t., 1864); t., Les vierges de Raphaël et l'iconographie de la Vierge (t., 1869); Taine, Voyage en Italie (t., 1874); Springer, Rafael und Michelangelo (Lip., 1878, nové vyd. 1883); díla Morelliho (Lermoliefa); Farabulini, Saggio di nuovi studi di Raffaello d'Urbino (Řím, 1875); Perkins, Raphael and Michel Angelo (Boston, 1878); Dohme, Das Leben Raffaels von Urbino (Berlín, 1878); Burckhardt, Cicerone (9. vyd. 1902); Farabulini, Raffaelo e la Fornarina (Urbino, 1880); Gruyer, Raphaël, peintre de portraits (Pař., 1881); Minghetti, I maestrí di Raffaello (1881); Eug. Müntz, Raphaël, sa vie et son oeuvre (Pař., 1881, rozš. 1886, nové vyd. 1900); t., Une rivalité d'artistes au XVle sičcle, Michel-Ange et Raphael ŕ la cour de Rome (t., 1882); Crowe a Cavalcaselle, Life and works of Raphael (Londýn. 1882 – 85); Geymüller, Raffaello Sanzio studiato come architetto (Milán, 1884); Marianni, Sonetti di Raffaello Sanzio (Forli, 1874); Eugčne Müntz, Les historiens et les critiques de Raphaël (1843 – 83), essai bibliographique pour servir d'appendice ŕ l'ouvrage de Passavant (Pař., 1883). Šld.

Související hesla