Rašelina

, organogenní sediment vzniklý přeměnou rostlinného materiálu téměř nebo úplně pod vodou za nedostatku kyslíku. Rašelina vzniká v rašeliništích; je prvním stadiem přeměny rostlinného materiálu v uhlí. Sušená rašelina obsahuje téměř 60 % uhlíku; užívá se jako palivo, hnojivo, k výrobě stavebních izolací, v lékařství ve směsi s vodou a po ohřátí k obkladům a jiným léčebným účelům.

Ottův slovník naučný: Rašelina

Rašelina znamená určitý vegetační tvar, jehož rostlinstvo zvláštním způsobem a jen nedokonale pod vodou se rozkládá a tvoří vrstvy půdy. Tyto vrstvy půdy jmenují se také rašelinou, a jest tedy rašelina (v tomto smysle) hornina mladšího rostlinného původu, která dosud tu a tam se tvoří. Lid český na jihu jmenuje rašelinné plochy blata, na severu mokřiny, kyselé louky, vrstvy pak rašelinné bahno a usušené v cihlovitých kusech jmenuje borky.

Podle toho, jaké rostliny tvoří rašelinu a jak silně jsou rostliny ty rozloženy, rašelina má vzhled různý. Na některém kuse rašeliny lze zřejmě rozpoznati druhy rostlin, z nichž jest složena, kdežto na jiném kuse toto rozpoznání jest nesnadné a někdy jen pomocí drobnohledu možné a to ještě ne vždy dokonale. Jednou rašelina bývá vláknitá, jindy houbovitá, jinde hojně dřevnými zbytky prostoupená, jinde beztvará amorfní; pokud vlhká, čerstvá, jest r. plastická, vyschlá jako kámen tvrdá, na řezu jako smůla lesklá. Jedna rašelina (tam, kde tvořena jest z mechu rašelinného) jest světle zbarvená, jiná jest barvy hnědé a jiná jako uhel černá.

Rašelina tvoří se jen na místech mokrých v nížinách hlavně v rybnících a tůních a mokrých místech lučních a lesních, v horách na hřebenech i svazích, v místech srážkami vzdušnými stále vlhkých.

Rašelina spočívá nejčastěji na zpodině nepropustné na čistém jílu, anebo na jílu pískem promíšeném. Stále klidná voda jest podmínkou nezbytnou tvoření se rašeliny. Ve vodě děje se pozvolný chemický rozklad rostlinné hmoty za nízké, málo se měnící teploty, protože znesnadňuje se vodou zde přístup kyslíku k rostlinné hmotě.

Čím dokonaleji vodou zamezuje se přístup vzduchu k rostlinám ve vodě se rozkládajícím, čím poměrně větší množství rostlinné hmoty ve vodě se rozkládá; čím klidnější jest voda a čím jest nižší její teplota, tím nedokonalejší jest rozklad a tím více uchovají se zde rostlinné zbytky.

Proměňování rostlinných částí ve vodě v rašelinu zove se rašeliněním (ulmifikací). Zakládá se na zdržovaném okysličování. Podle toho, jaké povahy jest voda, v níž se děje, jaké jest její množství, jaká jest její teplota, jaké její nerostné příměsky, jakož i podle různosti rostlin a rostlinných částí může býti rašelinění velmi různé a různý může býti i jeho produkt.

Při tomto měnění rostlinných částí v rašelinu zůstává největší čásť rostlinného uhlíku v rašelině uchována, a jeho množství převyšuje ostatní základní látky rostlinné tím víc, čím déle rašelinění trvá, t. j. čím starší jest rašelina, ponenáhlou ztrátou ostatních prvků hromadí se v ní víc a více uhlíku.

Nejdůležitější zplodiny rašelinění jsou sloučeniny ulminové, obyčejně hnědě zbarvené, jakož i černé anebo černohnědé sloučeniny huminové, a to kyselina ulminová a ulmin, potom huminová kyselina a humin, jakož i soli těchto kyselin, a pak kyselina krenová a apokrenová. Tento pochod ovšem jinak se děje za stejných okolností v pletivu rostlinném šťavnatém, bohatém cellulosou a protoplasmou, a jinak v pletivě rostlinném tlustoblaném zdřevnatělém anebo takovém, které jest inkrustováno kyselinou křemičitou, anebo které obsahuje vosk nebo pryskyřici. Mírně chladné podnebí zdržuje rozklad, ale za to podporuje rašelinění. Při tom všem ovšem hlavní úlohu hraje stálost vody, v níž se děje rašelinění. Ale poněvadž hlavně tato podmínka nebyla a nebývá všude stejnou (zvláště ne v letech suchých, kdy svrchní vrstvy rašelinné více provětrávány bývají než v letech mokrých), může tvoření rašeliny býti místy méně dokonalé. Humifikace (tvoření hlavně kyseliny uhličité a huminových látek) může časem převládati nad tvořícími se ulminovými látkami a uhlovodíky při dokonalém rašelinění (ulmifikaci). Z toho je zřejmo, že nemusí býti a také není nikde rašelina na loži svém zcela stejnou. Nemusila býti ve všech dobách také voda stejně teplou, poněvadž také není každý rok stejně teplý, i mohla také míti voda jednou více a jindy méně minerálních příměsků, rozklad rostlin usnadňujících. Nemusila dále býti a také nebyla po celou dobu tvoření rašeliny na místě, kde se tvoří, flora jedna a táž, ale byly tu v různých dobách rostliny různé. A proto také rašelina i na tomtéž rašeliništi v jednotlivých vrstvách skoro vždy bývá různá, a to nejen svým složením, ale i různým stupněm ulmifikace a případně i přechody od ulmifikace k humifikaci.

Stručně vylíčené podmínky tvoření rašeliny již ukazují, že rašeliny v teplém pásmu nacházeti se nemohou; nacházejí se jen v pásmě mírném a studeném až ke krajinám, kde zima nedovoluje již rostlinstvu hromadný bujný vzrůst, nezbytnou to podmínku vytváření rašeliny. Rašeliny tvoří někde rozsáhlé komplexy, hlavně v severních krajinách Evropy, Asie a Ameriky. Ve střední Evropě rozsáhlost rašelin není již tak veliká a na jihu Evropy rašeliny vůbec není, mimo na vysokých horách, a to jen v menší rozloze.

Flora rašelin liší se více méně podstatně od květeny míst nerašelinných. Přes to liší se často a i značně flora různých rašelinišť od sebe. Rostlinná geografie dělí podle flory rašelinné tvary na dvoje: na slatiny (Grünlands-, Wiesen-, Flachmoore), a vrchoviště (Hochmoore, Heidemoore). Slatiny nejčastěji jmenuje český lid kyselými loukami, mokrými loukami a tůněmi. Povstaly z největší části z rybníků, které od krajů zarostly rybničnou florou. To dokazuje nejen poloha těchto rašelinišť, ale i rybničná flora ve zpodních vrstvách těchto rašelin zachovalá. Nazývám tento tvar rybničný Arundinetum podle převládajícího rákosí Phragmites a jeho rybničných soudruhů Typha, Acorus, Glyceria spectabilis atd. Jiný tvar rašelinný tohoto druhu tvořený ostřicemi, suchopýrem, skřípinou atd. podle převládajících tu rostlin jmenuji Caricetum. Od obou jsou časté tvary přechodné Arundineto-Caricetum. Slatinu s převládajícím mechem rodu Hypnum jmenuji Hypnetum.

Když povrch slatin má nedostatek vody (ať uměle, ať cestou přirozenou), usazují se samy ze semen větrem sem snesených rostliny luční a povstávají tu pak přechody slatin k lukám, louky polorašelinné. Na úplně vyschlých slatinách pak usídlí se flora pastvin nebo vřesovisk, případně i flora tvaru rašelin vrchovištních. Rašelinnými výtvory slatinnými bývají též plovoucí ostrovy, tvořené z obyčejných rybničných rostlin a utržené ode břehu rybníka aneb vytvořivší se ve vodě, na př. z paroznatek a jiných rostlin vodních. Některé z nich klesají na zimu do vody a z jara za stoupající teploty opět ku povrchu vodnímu vystupují a pak po celé léto na povrchu vody plynou. V Čechách ostrovy takové jsou vzácné a velikosti nepatrné; veliké jsou na př. na jezeře Gerdauenském ve vých. Prusku, větší ještě v Rusku a v sev. Číně. Zvláštního rázu nabývají slatiny, když na povrchu jejich usadí se olše (Alnetum), jejichžto dřevo nejčastěji ze stromů nachází se uloženo ve vrstvách rašelinných původu slatinného.

Druhým tvarem rašelinným jsou vrchoviště (Hochmoore). Vrchoviště povstávají jenom ve vodě, která postrádá vápna, tedy hlavně ve vodách ze srážek, z dešťů, z mlh pocházejících. A proto v horách, kde je srážek nejvíce, jest jejich naleziště nejčastější. V nížinách jest jich méně, i spočívají zde obyčejně na vrstvách slatinných. Vrchoviště nemohou býti na vápenitých skalách, poněvadž mech Sphagnum, který je hlavně tvoří, nesnese vápna. A je-li pod vrchovištěm vápenná skála nebo vápenné srážky, jsou jistě na nich dříve vrstvy slatinné a teprve na těch spočívají vrchoviště. Hlavní rostlinou vrchovišť jest mech Sphagnum, jenž svou strukturou dovede neobyčejně poutati vodu, ano ji i pohlcovati z mlh. Celkový vzrůst pak mechů těch a celý jejich tvar usnadňuje jim tvoření rašelinišť. Mechy ty tvoří po celý rok mokrou, hustou, vzduchu takřka neproniknutelnou pokryvku celého vrchoviště, které, dokud není odvodněno, ke svému středu se zvedá a v okolí, kam jen může, se rozšiřuje. Na mechu tom pak usazují se porůznu rostliny jiné, tak na př. mech Polytrichum, borůvky, zvlášť Vaccinium uliginosum, Andromeda, Ledum, Eriophorum vaginatum, v horách také Eriophorum alpinum a Scirpus caespitosus a j. V množství podřízeném vyskytují se na vrchovištích ostřice, a to v horách Carex paucfilora, filiformis L., v nížinách: pauciflora, dioica L., limosa L., acuta L. (angustifolia), stellulata, ampullacea Good, vesicaria L., canescens L. Z vyšších rostlin tu v horách Rubus Chamaemorus, Trientalis europaea L., ze stromů jenom Pinus pumilio, kleč a Betula pubescens Ehr. var. carpathica. Ze křů vzácně tu je Betula nana a Salix myrtilloides. V nížinách roste na jihočeských vrchovištích památná Pinus uncinata, jinde i Betula pubescens a Salix repens. K těmto rostlinám druží se ještě mnohé jiné rostliny rašelinné. Když pak vrchovištím se nedostává vody, pokrývají se florou vřesovinnou. Podle převládajících rostlin jest pak vrchoviště buď čisté Sphagnetum anebo Sphagneto-Polytrichetum anebo Sphagneto-Vaccinietum anebo Vaccinietum anebo Callunetum.

Dobudou-li se vrstvy rašelinné z vrchovišť anebo slatin nedokonale odvodněných, usazuje se zde záhy opět flora rašelinná, která nové vrstvy rašeliny ve vodě tu vytváří, tak že rašelina v několika desítiletích opět do původní výše rašeliniště dorůstá a za 30 – 50 let může se na místě tom vybírati (píchati) rašelina znova.

Ale uvedené rostliny nejsou všechny, které na rašelinách rostou. Těch vyskýtá se na českých rašelinách mimo houby a nižší řasy 454, z nichž 137 roste jenom na rašelinách. Z rostlin těch některé jsou arktické a subarktické, které z dob dávných, poledovcových, u nás jen na rašelinách se udržely. A právě proto, že se uchovaly zde mnohé rostliny arktické, jsou rašeliny našich krajin rašelinám krajin severních značně podobny. Také nálezy starých předmětů, na př. v ohromném »Lublaňském bahně« staré římské lodi a ještě starší zbytky kolových staveb anebo kosti zvířat vyhynulých, jako Cervus euryceros, Sus palustris, ve státě Indianě v Americe mastodon, jinde mamut a j., nasvědčují značnému stáří rašelinišť. I mrtvoly lidí z dob dávných byly nalezeny v rašelinách rašelinnými kyselinami zachované a u nich zbraně kamenné, což dokladem značného stáří rašelin, v nichž nález ten byl učiněn.

Fysikální vlastnosti rašeliny (horniny) jsou, jak z předchozího zřejmo, velmi různé. Závisí na obsahu vody v rašelině, na rostlinách tvořících rašelinu, na stupni ulmifikace těchto rostlin, jakož i na poměru směsi rostlinných zbytků rašelinu tvořících a i na tlaku, jenž na vrstvy rašelinné působil. Vysoušením houstne rašelina a stahuje se. Odvodněné vrstvy rašelinné se ssedají, a to tím více, čím více jsou zulmifikovány a čím vodnatější byly. 3 m vysoká vrstva rašeliny srazí se až i na 2 m, ano i na vrstvu ještě menší. Úplným vysušením mokré kompaktní rašeliny silně zulmifikované smrští se na polovici, ano na čtvrtinu svého původ. objemu. Naproti tomu rašelina slabě zulmifikovaná, zvláště z mechu Sphagnum tvořená, smršťuje se mnohem méně. Vyschlá rašelina jest tím tvrdší, čím více jest zulmifikována. Tak zvlášť tvrdá rašelina. bývá vyschlá ona, která pochází ze zpodních vrstev rašeliny a která za čerstva vyhlíží jako tekuté bahno. Naproti tomu vláknité a hlavně houbovité druhy rašeliny tvořené z mechu, hlavně Sphagna, jsou i za suchaelastické a dosti měkké. Lze je smačknutím slisovati na několikátý díl jejich tloušťky původní. Specifická váha rašeliny podle toho mění se od 0,1 až do 1,5. Bývá-li rašelina ještě těžší, pak příčinou toho bývají příměsky železité, ve zpodních vrstvách rašelinných nikoliv vzácné. Kubický metr (m3) rašeliny může míti podle toho různou váhu: 1 m3 rašeliny slabě ulmifikované mechové může vážiti na př. 190 kg, kdežto váha m3 silně zulmifikované rašeliny až plastické může na př. býti 840 kg. Čím méně jsou rašelinné vrstvy zulmifikovány, tím více jsou kapillární, a tím větší jest jejich schopnost vodu pohlcovati a udržovati. Ze všech rostlin rašelinných v nejvyšší míře má vlastnosti ty rašelinný mech Sphagnum. Mech tento může pohltiti 1600-2100% vody. Tuto vlastnost zachovává mech ten z veliké části i v rašelinných vrstvách dotud, dokud se nezulmifikuje. Z této příčiny přísluší rašelinám tvořeným z těchto mechů veliký význam. Srovnáme-li jejich rozšíření s rozšířením srážek (dešťů, sněhů a mlhy), vidíme, že tam, kde je největší množství srážek, jest také největší množství vrchovišť. Pokud jsou tyto rašeliny neodvodněné, jsou s to, aby značné množství vody zachytily a udržely. Jakmile však se odvodnily, poskytuje se nejenom vodě deštěm spadlé odvodňovacími stružkami rychlejší cesta odtoku, ale rašeliny nejsou pak již s to, aby pojaly množství vody tak značné jako v době, když ještě stružkami odvodňovacími rozryty nebyly. Klenoucí se povrch rašeliny odvodněním klesá a vlahojemnost její zmenšuje se s vysušením. Z těch částí rostlinných, které snáze se ulmifikují, vytvoří se amorfní hmota ulminová, která, když vyschla, stává se ve vodě velmi nesnadno rozpustnou, takřka nerozpustnou. Takováto hmota beztvará spojuje stěny buněk mechu na vyschlém povrchu vrchoviště dohromady, ucpává otvory do dutin buněčných a rašelina mechová dříve houbovitá vypadá vyschlá jako spečená, stmelená. Čím jest amorfnější a čím sušší, tím více jí ubývá vlahojemnosti. Zvláště rychlost pohlcování vody jest pak u rašeliny odvodněné tím menší, čím více vyschla. Když v letní době trvá delší dobu sucho a po suchu tom přijde náhle prudký příval, odvodněné vrchoviště, na povrchu vyschlé, nemůže proto pojmouti vodu tak rychle, jakoby ji pojalo vrchoviště stružkami neodvodněné, a voda letí stružkami do roviny působíc tu povodeň. Toho bývají bohužel v Čechách v měsíci září v suchých letech doklady. I když by vrchoviště neodvodněná v našich horách nebyla s to, aby povodně úplně zamezila, mohla by svou vlahojemností povodně mírniti. Odvodněná vrchoviště z důvodů vytknutých toho tím méně dovedou, čím jsou vysušenější.

Rašeliny jsou s to, aby pohlcovaly nejen páry ze vzduchu, ale i plyny. Tak je dokázáno, ze mechová rašelina pohltí na př. tolik čpavku, že čpavek touto absorpcí v rašelině zaujme prostor tisíckrát menší a stává se tekutým.

Poněvadž rašeliny vlahojemností svou jsou vlhké anebo mokré, jsou také studenější než půdy okolní. A proto na rašelinných půdách ani v květnu, ba ani v čnu nejsou vzácné pozdní mrazy. Ale vyschlé rašelinné půdy s černavým povrchem vyhřívají se na slunci více než půdy jiné, poněvadž jsou černé, a snad také proto, poněvadž, jsouce jemné, pohlcují značné množství plynů a tím se zahřívají. Proto tu tak hojně zmijí.

V rašelinách obsaženo jest značné množství plynů, které se prozrazují již zápachem při dobývání rašeliny. Plyny ty zaviňují také částečně klenutí neodvodněných částí vrchoviště, jakož i roztržení vrchovišť zvláště po velikých deštích, pro což ovšem v Čechách není dokladu.

V rašelinách také nacházejí se různé nerosty, z nichž nejpamátnější jsou dopplerit, fichtelit, vivianit, pyrit, markasit, zelená skalice (tato se i vyvaří z rašeliny, na př. u Soos u Fr. Lázní), sádrovec, hnědel, diatomaceová zemina.

Ke konci této stručné všeobecné úvahy o rašelinách buď uvedeno rozšíření rašelin po Čechách. V Čechách rozšířeny jsou rašeliny hlavně v horách v Šumavě, v Tepelském pohoří, v Českém Lese, v Rudohoří, v Horách Jizerských i Krkonoších, po různu pak v Českomoravské vysočině a na velikých plochách v třeboňské pánvi v jižních Čechách, mimo to i v rybničné krajině českolipské, v nížině polabské, Pojizeří, v krajině blatenské a j. Přesně určiti velikost všech rašelin v král. Českém není dobře možno, poněvadž odvodněním mnohé rašelinné vrstvy pozbyly na povrchu rázu rašelinného i byly proměněny v lesy nebo v luka nebo v role. Podle vlastních studií a dat úředních, které mi byly od vlastníků rašelinišť prostřednictvím c. k. místodržitelství v r. 1886 poslány, páčím rozlehlost rašelin v Čechách na 25.000 ha. Kdybychom však k nim přičetli i ony rašelinné plochy, které rázu rašelinného na povrchu svém již pozbyly, možno za to míti, že je jich v Čechách daleko přes 30.000, snad až 50.000 ha. Z toho připadá na Šumavu přes 5000 ha, na Rudohoří asi 4000 ha, na Jizerské hory asi 2000 ha, na Krkonoše přes 1500 ha. V Česko-moravském pohoří jest asi přes 2000 ha a v Tepelském pohoří podobně. V nížině budějovicko-třeboňské asi 3500 ha, v krajině českolipsko-mimoňské asi 1500 ha a ve střed. Polabí asi 1000 ha.

V horách rozšířeny jsou hlavně tvary vrchovištní, kdežto v nížinách jsou rozšířeny hlavně slatiny, a kde se zde nacházejí vrchoviště, spočívají většinou na vrstvách slatinných.

Rašeliny lze pro fysikální vlastnosti výše uvedené užíti v ohledu jak technickém, tak v hospodářském.

Rašelina v průmyslu stala se důležitou surovinou pro několik odvětví průmyslových. Zvláště rozsáhlá rašeliniště v sev. Německu a ve Švédsku využitkována jsou několika společnostmi, jež z pružných, prachu zbavených vláken rašelinných snaží se vyráběti vše možné, tkaniny a koberce, cellulosu, cellulosový papír, koks, dehet, fotogen, líh, salonní olej, parafin, svítiplyn, kyselinu octovou, různé plastické hmoty, cupaninu a moučku na isolování, balení a konservování potravin, zejména masa, ovoce a zeleniny atd.

Rašelinné palivo. Nejstarší a nejznámější užití rašeliny bylo k topení. Rašeliny zanítí se někdy samy od sebe (na př. bleskem) a hoří po dlouhou dobu, pokud jich déšť neuhasí. Z přírody naučili se tudíž zajisté lidé znáti zápalnost rašeliny i užívali jí k topení. Tak mluví již Plinius ve svém spise Naturalis historia XVI., že germánský kmen, který bydlil mezi Emží a Veserou, topil nějakou zeminou, kterou nejprve na vzduchu sušil. Teprve v posledních třech stoletích zobecnělo rašelinné topení, zvláště v zemích, kde není dostatek lesů, v Německu, Hollandsku. Výhřevnost jest různá; dobrá rašelina má výhřevnost průměrně o třetinu větší než měkké dříví. Ale poněvadž rašelina na vzduchu sušená mívá ještě 20 – 30% vody a přitopení páchne, rozšířilo se topení rašelinou na vzduchu sušenou nanejvýše jen tam, kde rašelina přímo se dobývá. Ale užívá se jí tu k topení i na drahách (na př. v Bavorsku). Více počalo se užívati ku pálení rašeliny strojně upravované a uměle sušené.

Podmínkou zdárné výroby rašeliny jsou: 1. Vhodná rašelina, totiž řádně zulmifikovaná, uhlíkem bohatá; 2. několik metrů mocná vrstva rašelin (v mocnosti vrstev jsou u rašeliny veliké rozdíly, kdežto obyčejně bývají rašelinné vrstvy 1 1/2 – 3 m mocné, jsou místy 5 m i více hluboké, na př. u Zálší; v sev. Německu i jinde jsou místa, kde rašelina dosahuje i přes 20 m mocnosti); 3. jest podmínkou řádné odvodnění rašeliny; 4. rašeliniště musí býti na povrchu urovnáno a na něm místo k sušení borků tak upraveno, aby vítr (k sušení rašeliny důležitý) volně na ně vanouti mohl; 5. stroje k dobývání rašeliny třeba voliti opatrně, poněvadž stroj musí býti uzpůsoben povaze rašeliny; 6. dělníci musí býti zruční a práce musí se díti bez ustání.

Rašelina buď se baggruje (Baggertorf) z neodvodněných rašelin, hlavně slatin prostých dřeva. Pak se hněte v stejnoměrnou směs anebo se vyrypuje lopatami v hrubých kusech a zpracuje se dále ve strojích rašelinu hnětoucích a v určitý tvar, anebo se odvodněné rašeliniště rozvláčí, branami roztrhaná rašelina pak, když uschla, se svláčí a v brikety zpracuje, anebo konečně, a to nejčastěji, vypichuje se rašelina ve tvarech cihlovitých anebo hranolových. Podle tvaru vypichované rašeliny mluví se o rašelině vypichované ručně anebo strojem.

Ručně dobývá se rašelina želízkem anebo lopatou, píchá se od shora dolů a z části vodorovně. Hořejší vrstva polohumosní se odklidí a hodí se do místa, z něhož rašelina byla již dříve vydobyta. Dělník znamenáčkem rozděli si na povrchu lopatkou vrstvu, kterou chce odpichovati, načež rašelinu vypichuje stupňovitě shora dolů anebo dobývá se v jamách vedle sebe ležících.

Nástroje, jimiž rašelina se vypichuje, jmenují se želízka. Jsou to obdélníkovité rýče v pravém úhlu zahnuté. Nad rýčem jest stupátko na podepření nohy.Jediným píchnutím do měkké rašeliny lze želízkem tímto vypíchnouti cihlu, které se říká v českém jihu borka. Dělník píchač želízkem tím vyhodí vypíchnutou cihlu nahoru. Jinde, na př. na Hradecku a Třeboňsku, nemají lopat takto zahnutých, nýbrž rašelina odpichuje se lopatkami obdélníkovými, plochými, rovnými, širokými a vyhazuje se z rašeliniště nahoru. Nahoře pak na způsob cihel k uschnutí (jako cihly u venkovských cihelen) kladou se na rašeliništi vedle sebe. Cihla bývá 4 – 5 dm dlouhá, 1 dm tlustá a 2 – 3 dm široká. Délka borky závisí na délce želízka. Když je želízko příliš dlouhé, snadno ulomí se u zpodu kus borky, což jest nehospodárné, poněvadž tím mnoho rašeliny se rozdrobí. Borky kladou se (na délku) vedle sebe. Někde borky ihned se kladou na sebe, 3 dolů, 2 nahoru. Oschlé borky pak se šraňkují, t. j. 2 neb 3 k sobě střechovitě se staví (vrcholem k sobě, zpodem od sebe) na př. u Borkovic. Jsou-li borky již dosti proschlé (asi za 3 neděle), »kopí se« (u Borkovic), anebo dávají se do »bude▽ (u Jindř. Hradce), totiž dělají se malé kopky z nich, při nichž se kladou tak, aby mohl do nich vzduch. Během léta se »překopí« (sušší se dají dovnitř a méně suché ven proti polední straně). Na konci dávají se »do hromad« po 500 kusích.

Dobývání rašeliny děje se na českém jihu u Borkovic, Zálší atd. z jara po skončení polních prací všemi sousedy najednou, tak že se tu pracovníků jenom hemží. Každý vyrobí tolik borek, co jich sám na rok potřebuje; ku prodeji vyrábí se jich méně. Cena suchých borek bývá na místě výroby asi 4 K.

Od tohoto nejrozšířenějšího způsobu výroby na českém jihu liší se schodovitý způsob výroby výše uvedený (jaký viděti na př. na panských blatech u Borkovic a j.; viz připojené obrázky). Sit.

Dobýváni rašeliny strojem. Kde ložiska rašeliny jsou mohutná a kde zvláště řádné odvodnění není možno, užívá se s prospěchem strojů na dobývání rašeliny. Hlavní jejich částí jest ústrojí řezací, skládající se z několika nožů. Stroj Brosovského řeže hranoly 60 x 70 cm základní plochy a podle hloubky rašeliniště 3 – 6 m dlouhé, stroj Müllerův řeže válce. Kusy takto získané rozkládají se ručně na kusy menší. Při stroji Weitzmannově rozkládá se dlouhý špalík na menší kusy při vytahování. Rašelina získaná upichováním suší se někdy několik měsícův. Je-li tak houbovitá, že nedovoluje upichování, pak se jednoduše kopá a zahušťuje hnětením nohama nebo rukou a dává se do forem podobných formám cihlářským. Bahnitá rašelina dobývá se děrovanými naběradly s ostrými železnými okraji, nebo zvláštními baggry. Když voda z ní odtekla a rašelina vyschnutím poněkud zahoustla, zhušťuje se dále ještě pěchováním nebo šlapáním pomocí prkýnek, jež si dělníci upevňují na nohy.

Větší měrné váhy dodává se rašelině lisováním, aby se lépe mohla transportovati a nepotřebovala velikých kůlen k ukládání, velikých ohnišť při spalování atd. Lisuje se buď za sucha nebo za mokra lisy ručními, žentourovými nebo transmissními. Rašelina silně znečištěná látkami zemitými čistí se plavením nebo proséváním. Také se na zvláštních strojích rozškubává, čistí a pak teprve lisuje. Z jámy ke strojům úpravním zvedá se surová rašelina zvláštními elevátory, jež společně se stroji montují se na vozíky a podél jámy na kolejnicích pojíždějí. Převážení upíchnutých nebo lisovaných kusů rašeliny děje se nejčastěji na polních drahách přenosných, neb aspoň se upravuje polní dráha z prken, aby měkké rašeliniště příliš se nerozjezdilo. K odvodňování rašeliny užito bylo v novější době též centrifug, sušení provádí se ve zvláštních sušárnách horkým vzduchem, topivými plyny nebo přehřátou parou. Umělé sušení však se nevyplácí, leda by se dálo pecemi cihelen.Pro obecnou potřebu nejlépe jest stavěti přenosné z latí zhotovené lehké rohatiny nebo šteláže, jako na př. v Bastianperku, k sušení rašeliny na vzduchu. (Rašelinné stelivo.)

Plavením rašeliny oddělují se vlákna od součástek sypkých. Vlákna zpracují se na papírovinu a pod., sypká hmota a zbytek obyčejně se lisují a užívá se jich za palivo, stelivo, prášek na zasýpání atd. Zužitkování rašeliny jako paliva vadí to, že výhřevnost v poměru k výlohám dopravním bývá malá. V novější době zavedeno bylo sice několik způsobů briketování, zkokovatění a zuhelnatění rašeliny, ale rašeliny takto zpracované užívá se dosud měrou jen zcela nepatrnou k účelům průmyslovým. Lisovaná rašelina hodí se stejně dobře jako dříví nebo kamenné uhlí k výrobě svítiplynu, při čemž nabývá se ještě rašelinného uhlí, jež kovářům a zámečníkům úplně nahrazuje uhlí dřevěné a je dobrým materiálem filtračním, tak jako uhlí z kostí. Vadou bývá však nedostatečná pevnost, užije-li se při výrobě rašeliny nedostatečně zlisované a provádí-li se destillace rychle.– Rašelinné uhlí vyrábí se také v milířích (na př. v Gifthornu), ale není tak dobré jako uhlí získané v retortách. Mimo to získá se při výrobě v retortách dehet bohatý parafinem, jenž dále se zpracuje tak jako dehet z plynáren obyčejných. Tříslovina dobývá se z rašeliny podobným způsobem jako z uhlí kamenného a hnědého. Při výrobě papíroviny z vláken rašelinných oddělují se v náduvnících s měsidly vlákna od součástek zemitých. Společně s různými přídavky vyvářejí se pak vlákna v kotlu po 12 hod., načež hnědá hmota se vypustí, vymačkává, vodou pere a znovu mačká. Po odstranění součástí železitých zpracuje se rašelinná hmota dále způsobem obyčejným. Ze 100 kg rašeliny získá se as 25 kg papíroviny. Hnědá kapalina současně získaná se zahušťuje a dále upravuje, aby se nabylo dobrého hnědého nátěru na dřevo nebo hnědého dobrého inkoustu.

Aby se nabylo rašelinných vláken způsobilých ke spřádání, vláknitá rašelina zpracuje se ve vlcích šlehacích a škubacích a oddělují se proudem větru v dlouhé komoře vlákna jemnější od vláken hrubších. Jemná vlákna zpracují se pak buď pro sebe nebo s vlnou, bavlnou a pod. dále na strojích mykacích. Velmi dobrou surovinou je rašelina pro výrobu plastických hmot, můžeť se lisovaná rašelina krájeti, řezati, vrtati, hladiti, barviti, tak jako papírovina, dřevo, kosť a pod. Rašelinná lepenka, plsť a umělé dřevo docházejí mnohostraného upotřebení. Byly též činěny pokusy vyráběti z rašeliny ve větším měřítku líh a snaha zužitkovati odpadky cukrovarů vedla také k výrobě melasových krmiv rašelinných. JPok.

Z obsáhlé literatury o rašelině vyjímáme jen díla tato: Sitenský, O rašelinách českých (»Archiv pro prozkoumání Čech«, 1886. Rozšířeno a doplněno vyšlo tamtéž německy: Ueber die Torfmoore Böhmens in naturwissenschaftlicher und nationalökonomischer Beziehung I. Theil, 1891); t., Die wichtigsten Resultate der chemischen Untersuchung einiger böhmischen Torfmoorschichten (Sitzungsberichte d. königl. Gesellschaft der Wissenschaften in Prag, 1895); Rimpau, Bewirthschaftung des Rittergutes Kunrau; Vogler, Kulturtechnik; Fr. Graf Thun Hohenstein, Torfstreu (1886); Schreiber, Oesterr. Moorzeitschrift; t., Neues u. Moorcultur; Th. Koller, Die Torfindustrie (Vid., Hartleben).

Související hesla