Rašeliník

, Sphagnum – rod mechů zahrnující druhy, které rostou na vlhkých, kyselých půdách rašelinišť. Jsou schopné poutat ve svých pletivech velké množství vody. Tím, že zadržují srážkovou vodu, regulují její pohyb v povodí. Viz též mechy.

Ottův slovník naučný: Rašeliník

Rašeliník, bot., viz Sphagnum.

Sphagnum (příbuz. se sfággoc, houba) Dillen, rašeliník (něm. Torfmoos), rod rostlin mechovitých z třídy Sphagninae, rozlišující se od ostatních mechů vlastnostmi velmi mnohými. Stonek rašeliníků jest pouze v mládí zakořeněný, listnatý, větevnatý, neobmezeného vzrůstu vrcholového a složený z pletiva trojího druhu: uprostřed stonku jsou táhlé a bezbarvé buňky parenchymatické, tvořící jakousi dřeň, okolo níž leží vrstva dřeva z pletiva prosenchymatického a na povrchu stonku jakási kůra, složená ze 3-4 vrstev rozličných, někdy závitkovitá a kruhovitá vlákna obsahujících a často pórovitých buněk. Ve střídavých svazcích stojí větve, z nichž některé táhnou se po stonku dolů, jiné od něho obloukem se odchylují. Listy stonku liší se tvarem od listů větevních, avšak oboje skládají se pouze z jediné vrstvy buněk, které jsou v každém listě druhu dvojího: jedny jsou větší, čiré a prázdné a na stěnách často opatřené sraženinami závitkovitými a kruhovitými a místem i děrami, kdežto buňky ostatní jsou tvaru uzounce protáhlého bez sraženin a pórů, ale vyplněny šťavou a zelení. Tyto štíhlé buňky proplétají se mezi většími po způsobě kliček sítě. Na konci dospělého stonku, avšak po jeho stranách jsou v úžlabí listů pelatky v jehnědovitých a někdy zároveň i zárodečníky v pupenovitých květenstvích. Kulatá puštička víčkem se pukající nemá pravé čepičky ani prsténce a obústí a stojí v nedostatku štětu na ztenčené větevce (panožce, pseudopodium), jejíž konec rozšířen jest v kruhovitou pošvičku (vaginula). Výtrusy jsou povahy dvojí: malé výtrusy (mikrospory), tvaru polyedrického jsou klíčení neschopné, kdežto veliké (makrospory) klíčí se v lupenovitý prokel, po jehož kraji pučí mladé rostlinky. Oboje výtrusy nejsou vždy v téže puštičce. Kromě toho vynikají Sašelina barvou bledo-žluto-hnědo-nebo sivozelenou, zhusta, zvláště na suchém stanovišti i krvavou n. nachovou, a povahou pružnou houbovitou, avšak za sucha spíše drobivou, proměňujíce se stanoviskem i celou svou tvářnost. Ačkoliv často vyskytují se i porůznu mezi jinými mechy, Sašelina skládají obyčejně poduškovité, někdy velmi rozsáhlé trsy a porosty zejména na bažinách rovinných a horských, zabíhajíce se břehu i do sousedních vod anebo se usazujíce i na vlhkých stěnách skalních. Sašeliník roste v Čechách asi 13 druhy, z nichž některé i v několika odrůdách. Z nejobecnějších a nejvýznačnějších jest Sašeliník cymbifolium Ehrh. (Sašeliník latifolium Hedw.), r. člunkolistý n. pospolitý, Sašeliník acutifolium Ehrh., r. ostrolistý, s význačnou pérovitou vodní odrůdou var. plumosum, Sašeliník cuspidatum Ehrh., r. zjehlený a Sašeliník squarosum Pers., r. kostrbatý n. nastrošený. Na rašelinách nižinných v Čechách jest i zajímavý Sašeliník fimbriatum Wils., r. třásnitý. Zejména v Krkonoších jsou více méně obecné: Sašeliník Girgensohnii Russov, Sašeliník Lindbergii Schpr., Sašeliník rigidum Schpr. aj. Sašelina prospívají zvláště nejen pohlcováním a zadržováním srážek vodních a tím ke vznikání pramenův, ale vedle jiných podřízených úkolů zejména tvořením rašeliny, která touto dobou dosáhla již využitkování velmi rozmanitého. Děd.

Související hesla