Ráz


1. jazykověda hlasivková exploziva, tvrdé nasazení před samohláskou na začátku slov a slabičném předělu nebo morfémovém švu (hranici mezi morfémy), např. s okolím na rozdíl od sokolím; 2. mechanika srážka dvou těles. Při pružném rázu se zachovává celková mechanická energie soustavy, při nepružném rázu se část celkové mechanické energie mění na vnitřní energii. Při rázu se zachovává celková hybnost soustavy. Hydraulický ráz je nežádoucí vodní ráz v potrubí spojený s prudkými výkyvy tlaku; 3. zemědělství kategorie charakterizující formu hospodářského zvířete, které existuje v rámci určitého plemene. Vyjadřuje některé odlišné vlastnosti a fyzické znaky zvířete, které vznikají vlivem různých hospodářských a klimatických poměrů. Rázy jsou nazývány zpravidla podle místa vzniku.

Ottův slovník naučný: Ráz

Ráz (v mechanice) jest název pro úkaz mechanický, který nastane, když dvě pohybující se tělesa na své dráze se setkají. Všeobecný problém rázu jest velmi složitý (neboť předpokládá nejen znalosti pohybu obou těles, ale i jejich tvaru, povrchové povahy místa, na němž styk obou těles se stane atd.). Předpokládáme-li, že styk při rázu nastane jen v jediném bodě, pak udává normála v bodě styku směr rázu. Nalézají-li se na této normále hmotné středy (těžiště) obou těles, sluje ráz rázem centrálným (dostředným), jinak jest excentrickým, výstředným. Souhlasí-li ona normála se směrem pohybu, čili splývá-li směr rázu se směrem pohybu, nazývá se ráz rázem přímým, liší-li se tyto směry, jest ráz šikmým. Dále třeba rozeznávati ráz koulí dokonale nepružných a ráz koulí dokonale pružných. Pohybují-li se dvě koule nepružné, jichž hmota jest m1 a m2, po téže přímce rychlostí c1 a c2, tak že jedna druhou dohoní (c1 > c2), nastane přímý, centrální ráz Při styku koule se deformují, poněvadž zadní popohání přední a tato zase zdržuje onu. Výsledná rychlost v určí se z rovnosti hybností před rázem a po rázu. Jest tedy m1c1 + m2c2 = v(m1 + m2) a z toho v = m1c1 + m2c2/m1 + m2. Energie pohybu před rázem jest ovšem větší nežli po rázu, neboť čásť se jí spotřebuje na deformaci a oteplení srazivších se těles. Při rázu u koulí dokonale pružných vyrovná se deformace při rázu pružností koulí, tak že energie pohybu před rázem rovná se energii pohybu po rázu. Jsou-li v1 a v2 rychlosti po rázu, jest tedy 1/2 m1c12 + 1/2 m2c22 = 1/2 m1v12 + 1/2 m2v22 čili m1(c12v12) = m2(v22c22) (1). Poněvadž jest též úhrnná hybnost stejně velikou po rázu jako před rázem, platí současně m1c1 + m2c2 = m1v1 + m2v2 čili m1(c1v1) = m2(v2c2) (2). Dělíme-li rovnice (1) a (2), vychází c1 + v1 = v2 + c2 (3). Z rovnice (2) a (3) mohou býti rychlosti v1 a v2 určeny. Z rovnice (3) vychází částečná výměna rychlostí, dohoní-li totiž koule m1 kouli m2 čili platí-li c1 > c2, jest naopak v2 > v1, t. j. koule první popožene druhou, sama se pak pohybuje volněji. Jsou-li koule téže hmoty, nastane úplná výměna rychlostí, jak plyne z rovnic (2) a (3), totiž v2 = c1 a v1 = c2. Pokusem lze zejm. tento případ pěkně ukázati na srazostroji. Dvě koule téže hmoty ze slonové kosti zavěšeny jsou bifilárně ve způsobu kyvadel o stejně dlouhých závěsech, tak že se v klidu dotýkají. Vyšineme-li jednu z koulí z rovnovážné polohy a pustíme, nabude v rovnovážné poloze rychlosti c1, sdělí však při rázu tuto rychlost kouli druhé a sama se zastaví, druhá koule se rázem vyšine do výše, padá pak a celý úkaz se opakuje ovšem s výměnou koulí. Jiným zajímavým a pro užití v akustice a optice důležitým případem jest ráz koule na stěnu velmi veliké hmoty. Je-li stěna tato v klidu, jest c2 = 0, a poněvadž m2 = (, jest dle rovnice (2), dělíme-li napřed m2 a klademe-li pak m2 = (, v2 = c2 = 0 (4). Dopadne-li na stěnu rovinnou kolmo koule nepružná, deformuje se a veškerá energie pohybu spotřebuje se na tuto deformaci a oteplení koule a stěny. Při dopadu koule pružné jest dle rovnice (3) a (4) c1 + v1 = 0, odrazí se tudíž koule od stěny a pohybuje se od stěny stejně velikou rychlostí, kterou na stěnu dopadla. Při rázu šikmém na pevnou stěnu nehybnou ruší se patrně při kouli nepružné složka rychlosti ke stěně kolmá a deformovaná koule pohybuje se zbývající složkou podél stěny. Při kouli pružné skládá se normálná složka c1, měnící pouze své znamení (směr), se složkou podél stěny (c2) ve výslednici, která se velikostí rovná původní rychlosti, jež však od normálu odkloněna jest na druhou stranu v týž úhel, který svírá směr rychlosti původní s normálou. Tento úhel (α) sluje úhlem dopadu, onen pak úhlem odrazu (β). Z geometrického sestrojení patrno, že α = β, čímž jedna čásť zákona odrazu jest potvrzena. Úvahami o rázu těles zabýval se již v 1. pol. XVII. stol. Jan Marcus Marci, prof. univ. pražské, jenž uveřejnil je ve spise De proportione motus (Praha, 1639). O rázu těles pojednává se v mechanice. – Srv. Dr. A. Föppl, Vorlesungen über technische Mechanik (Lip., 1900, 2. vyd., I. díl, str. 307 – 347).

Rázy (v akustice). Zní-li zároveň dva stejně intensivní tóny, jejichž absolutní výšky jsou málo rozdílné, slyšeti jest periodické sesilování a seslabování tónu, nastávají rázy, záchvěje, zázněje. Vysvětlujeme si je interferencí dvou kmitavých pohybů, při nichž málo rozdílnou dobou kmitovou nastává rozdíl ve fasi periodicky proměnný. Představíme-li si dva kmitavé pohyby, jichž periody se liší jen nepatrně, probíhati od okamžiku, kdy ve fasi není rozdílu, shledáme sprvu zvětšení amplitudy pohybu výsledného, rozdíl period způsobí však po několika kmitech rozdíl ve fasi, tak že výsledná amplituda se bude zmenšovati postupně s rostoucím tímto rozdílem ve fasi, až dosáhne se minima, kdy totiž výsledná amplituda bude rovna rozdílu amplitud obou pohybů vibračních; od tohoto minima nastane vzrůst výsledné amplitudy až zase k maximu, t. j. k součtu amplitud obou pohybů a odtud veškerý průběh se bude opakovati periodicky. Při rovných amplitudách, t. j. při tónech stejné intensity nastane periodická změna v amplitudě pohybu výsledného v mezích 0 až 2 a, kde a značí amplitudu pohybu jednoho. Počet rázů za sec. jest patrně určen rozdílem absolutních výšek obou tónů, neboť tato čísla znamenají počet kmitů za 1 sec. Počet rázů lze snadno stanoviti pokusem; známe-li vedle toho ještě absolutní výšku tónu jednoho nebo, což častěji přichází, určíme-li interval obou tónů (poměr jich absolutních výšek), můžeme z obou pozorování stanoviti absolutní výšky obou tónů. Methody k stanovení výšky tónu na základě rázů udali Sauveur (1700), Robinson (1822), Scheibler (1834) a Töpfer (1842). Určitě vynikají rázy zejm. na tónech čistých, vysokými tóny harmonickými ne příliš zbarvených. K pozorování hodí se dobře ladičky, píšťaly zavřené a p. Objektivně lze rázy demonstrovati opticky pomocí manometrických plaménků Koenigových. O rázech zpodních a svrchních a jiných podrobnostech Č. Strouhal, Akustika (»Sbor. Jednoty čes. math.«, Praha, 1902, č. 6., str. 30 a 378). nvk.

Související hesla